ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.171.2019:37
sp. zn. 6 As 171/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové
v právní věci žalobce: městys Čestice, sídlem Čestice 1, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem,
advokátem, sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského
kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osob zúčastněných
na řízení: I) F. Z., II) Z. T., III) V. M., IV) J. V., zastoupený JUDr. Petrem Szabo, advokátem,
sídlem Školní 225, Strakonice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. února 2018 č. j. KUJCK 11440/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2019 č. j. 57 A 11/2018 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad ve Volyni (dále též „stavební úřad“) vydal dne 31. října 2017 rozhodnutí
pod č. j. MěÚV/4190/2017, jímž ve spojeném územním a stavebním řízení vyhověl žádosti
osoby zúčastněné na řízení IV (dále též „stavebník“) a vydal územní rozhodnutí a stavební
povolení (dále též „stavební povolení“) na stavbu nazvanou „přístřešek pro ovce a sklad sena“,
umístěnou na stavebníkově pozemku p. č. X v k. ú. N. u Č. (dále je vždy míněno toto katastrální
území). Nahořany jsou součástí městyse Čestice, který v této kauze vystupuje v roli žalobce.
V průběhu předchozího správního řízení žalovaný Krajský úřad Jihočeského kraje dvakrát zrušil
vydané rozhodnutí a vracel stavebnímu úřadu věc k novému projednání. Naposled vydané
stavební povolení nicméně svým rozhodnutím ze dne 5. února 2018 č. j. KUJCK 11440/2018
potvrdil a žalobcovo odvolání proti němu jako nedůvodné zamítl. Žalobci nedal za pravdu ani
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“), který jeho žalobu proti
odvolacímu rozhodnutí taktéž zamítl jako nedůvodnou (rozsudek č. j. 57 A 11/2018 - 76 ze dne
23. července 2019).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
Kasační stížnost se jeví velmi obsáhlá, nicméně její podstatnou část tvoří doslovný opis podané
žaloby.
[3] Pokud jde o vlastní kasační námitky vůči rozsudku krajského soudu (část označená V.),
stěžovatel za prvé namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda bylo povinností
stavebního úřadu, potažmo žalovaného, společné územní a stavební řízení přerušit
pro předběžnou otázku s ohledem na to, že již byl zahájen proces změny stěžovatelova územního
plánu, který obdobné stavby v dané ploše zcela jednoznačně nepřipouští.
[4] Za druhé namítal, že krajský soud stěžovateli upřel možnost hájit v soudním řízení zájmy
ostatních účastníků řízení, jejichž námitky správní orgány dostatečně nevypořádaly, ačkoliv
stěžovatel je městysem a jako územně samosprávný celek hájí zájmy občanů majících trvalý
a faktický pobyt v jeho obvodu.
[5] Třetí skupina námitek směřuje do skutkových zjištění krajského soudu, resp. žalovaných
správních orgánů. S nimi se stěžovatel neztotožňuje. Krajský soud podle něj pominul, že se jeho
námitkami stavební úřad a žalovaný vypořádali prakticky jen prostřednictvím odkazů
na stanoviska „sesterských“ odborů životního prostředí a územního plánování. O skutečném
charakteru stavby by se soud snadno přesvědčil, kdyby provedl šetření na místě samém.
[6] První z těchto skutkových námitek spočívala v tom, že stavba je v rozporu s tehdy
platným územním plánem stěžovatele. Nejde totiž v žádném případě o (územním plánem
připuštěný) „lehký přístřešek pro chovaná zvířata“. Ten by měl mít charakter nízkopodlažní
stavby pro ochranu zvířat před povětrnostními vlivy, umístěné zpravidla ve středu pastevního
areálu, polootevřené a přístupné zvířatům po celé pastevní období, jejíž funkce při zemědělské
činnosti je pouze podpůrná. Namísto toho jde ve skutečnosti o stáje pro 140 ovcí umístěné
na okraji pastvin v bezprostředním sousedství místní komunikace a obytné zástavby vesnice N.,
tyto stáje mají podobu ocelové montované haly o rozloze 24 x 12 m, ukotvené
do železobetonových patek, s podlahou tvořenou betonovou vanou, zcela opláštěné kombinací
oceli a dřeva, s třemi kovovými vraty a jedněmi vrátky, a uvnitř rozdělené mobilními zábranami
na několik sekcí. Hlavním smyslem stavby je velkokapacitní chov hospodářských zvířat za účelem
zemědělské prvovýroby, jde tedy o stavbu ve smyslu §3 písm. f) vyhlášky 268/2009 Sb. O tom
svědčí jednak to, že stavebník počítá s podestýlkou pro ovčí exkrementy až do výše půl metru,
jednak požadavek stavebního úřadu na vypracování provozního řádu, který se pořizuje jen u hal
pro živočišnou výrobu, přičemž tento požadavek krajský soud alibisticky označil za „nesprávný“,
aniž by z toho vyvodil důsledky. Stavba je navíc v rozporu s územním plánem i v tom směru,
že v důsledku jejího umístění dojde k nadměrnému záboru zemědělské půdy v rozsahu 880 m
2
(zastavěnou plochou haly, okolními zpevněnými plochami a sadovými úpravami).
[7] Druhá nedostatečně vypořádaná námitka stěžovatele spočívala v nedostatečné vzdálenosti
stavby od místní komunikace stěžovatele umístěné na pozemku p. č. X, jejíž šířka neumožňuje
míjení dvou protijedoucích automobilů. Z hlediska bezpečnosti provozu je nepřípustné,
že západní hrana stavby je vzdálena jen 1,56 m. Navíc v případě napojení nové stavby musí být
dodržena ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, přičemž současný sjezd je běžným sjezdem mimo komunikaci na zemědělský pozemek
(pastvinu), vytvořený navíc majitelem pozemku svévolně.
[8] Třetí námitka se týkala narušení pohody bydlení v okolní obytné zástavbě. Stěžovatel
poukazoval ve správním řízení na negativní vlivy chovu ovcí (které byly nesnesitelné již
při dosavadním, zhruba třetinovém množství ovcí, tj. 50 ks), zejména na zvýšení zápachu
z ovčích výměšků (projektová dokumentace řeší shromažďování exkrementů pouze v hale,
řešením má být podestýlka ve výšce 50 cm, ve které by se však ovce ani nemohly reálně
pohybovat), dále na obtěžování hmyzem, na zvýšení hluku (bečení ovcí v brzkých ranních
hodinách) a na snížení ceny okolních stavebních pozemků i staveb na nich. Požadavek
stěžovatele na umístění ustájení pro chov ovcí do větší vzdálenosti od obce ve směru uprostřed
pastvin se tak jeví zcela legitimní a logický. Jedině takové umístění stavby by bylo v souladu
s krajinným rázem a charakterem současné vesnické zástavby, kde řada lidí vyhledává klidné
bydlení bez rušivých vlivů (např. z intenzivního chovu dobytka). Naopak schválené umístění
na samém kraji obce (pouhých 60 - 80 m od stávající obytné zástavby) je motivováno sobeckými
pohnutkami stavebníka, který chce mít stavbu blízko svého domu, aby pro něj bylo obstarávání
ovcí co nejpohodlnější. Stavební úřad nepožadoval k vlivu stavby na okolí hlukovou
ani pachovou studii, což je v rozporu s §119 a §120 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dále
zpochybnil dokumenty předložené stavebníkem, zejména návrh ochranného pásma stavby
zpracovaný Ing. V. (ačkoliv byl založen na větrné růžici Českého hydrometeorologického ústavu,
podle stěžovatele je převažující proudění větru v daném místě odlišné, převážně jihozápadní) a
hydrologický posudek, jehož autorem byl RNDr. K. (který podle stěžovatele podcenil ohrožení
podzemních vod ve studních hromadící se srážkovou vodou s ovčími výměšky a nadto se jako
profesionál naprosto znevěrohodnil užitím nepřípustných emotivních výrazů ve svém posudku).
Oba odborníci také pracovali na objednávku a za peníze stavebníka, což vylučuje jejich
objektivnost a nestrannost. Konečně stěžovatel uvedl, že teprve z posledního rozhodnutí
stavebního úřadu se dozvěděl, že stavebník změnil způsob využití z celoročního na sezónní. Tuto
změnu považuje stěžovatel za účelovou, aby záměr stavebníka byl co nejméně napadnutelný
účastníky řízení, přestože jeho rozsah zůstal nedotčen.
[9] Konečně čtvrtá stěžovatelova námitka ve správním řízení se týkala toho, že stavební
povolení předpokládá výsadbu pásu zeleně, který by měl snížit negativní vliv stavby na okolí.
Není zde však uložena následná péče o zeleň, tj. po jakou dobu má být zajištěno doplnění dřevin
uschlých nebo zničených okusem, a neuvažuje se ani s přechodnou dobou, po kterou nebude
objekt předmětné stavby zelení odcloněn, protože zeleň nebude vzrostlá - po tuto dobu by neměl
být provoz stavby vůbec povolen.
[10] Naopak otázku neprovedení ústního jednání stavebním úřadem po druhém zrušení jeho
rozhodnutí žalovaným, ač byla jedním ze stěžejních žalobních bodů, stěžovatel mezi kasační
námitky vůči rozsudku krajského soudu nezahrnul.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[12] Stavebník možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti využil. Podle něj žádný z kasačních
důvodů nebyl vymezen v souladu se zákonem č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) tak, aby byl projednatelný. Kasační stížnost také obsahuje
zavádějící a nepravdivé informace, např. vzdálenost přístřešku od pozemní komunikace je ve
skutečnosti je více než 7 m, sjezd vytvořilo již v 50. letech tehdejší JZD, ze 140 ks zvířat má být
jen 60 ks ovcí, 1 beran a zbytek má dle okolností tvořit 79 ks jehňat. Na připomínky účastníků
řízení reagoval stavebník zadáním řady objektivních podkladů (hydrogeologický posudek, návrh
ochranného pásma, hygienický posudek, posudek o škůdcích, vizualizace aj.) a přijetím řady
opatření (hydroizolace s betonem, betonové a štěrkové okolí stavby, drenážní svody, dřevěné
pobití, protidešťové žaluzie, zeleň, provozní řád aj.), to vše za značné vícenáklady. Jediným cílem
stěžovatele přitom po celou dobu zůstává, aby stavebník nezískal stavební povolení (což sám
přiznal ve svém vyjádření k hydrogeologickému posudku). Od vydání kolaudačního souhlasu
(30. července 2018) přitom stavebník nezaznamenal od spoluobčanů žádný negativní ohlas
na svou stavbu, jen samá pozitiva.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.
IIIa. Přerušení řízení kvůli probíhající změně územního plánu
[14] Nejvyšší správní soud nemohl dát stěžovateli za pravdu v tom, že by snad žalovaný měl
povinnost spojené územní a stavební řízení přerušit kvůli tomu, že probíhal proces změny
územního plánu stěžovatele, jež měla přípustnost projednávaného záměru v dané ploše
bez jakýchkoliv pochyb vyloučit. Pro takový postup naprosto chybí zákonná opora. Výsledek
projednání změny územního plánu nelze považovat za předběžnou otázku ve smyslu §57
správního řádu, a to z více důvodů.
[15] Za prvé, územní plán je opatřením obecné povahy, které reguluje využití příslušného
území plošně a dopadá na veškeré rozhodování stavebního úřadu v něm. Nejde tedy
o individuální správní rozhodnutí, jímž by se řešila jednotlivá otázka významná pro konkrétní
správní řízení, jak to má na mysli §57 odst. 1 správního řádu. Tento problém by se zajisté dal
ještě překonat rozšiřujícím výkladem, pokud by pro to byly dostatečně silné argumenty,
neboť opatření obecné povahy je hybridem, který leží na pomezí mezi správním rozhodováním
a normativní činností, a lze jej tak podle okolností řadit k obojímu (srov. KÜHN, Z.,
KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 888).
Správní řád však také požaduje, aby o dané otázce „nebylo dosud pravomocně rozhodnuto“.
To v daném případě splněno není, neboť stěžovatel územní plán měl, a využití daného území
tedy podléhalo platné regulaci, z níž mohl (a musel) stavební úřad i žalovaný vycházet. Ostatně,
i z hlediska požadavku právní jistoty je nemyslitelné, aby adresát státní správy požádal o povolení,
které je podle stávajícího právního stavu (v podobě územního plánu) možné udělit, a státní
správa namísto toho přerušila řízení a vyčkávala na změnu tohoto právního stavu, která jí umožní
žádost zamítnout.
[16] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v minulosti připustil, že je možné přerušit
řízení o dodatečném povolení nelegální stavby v případě, kdy proces změny územního plánu,
jež má vydání dodatečného povolení umožnit, je již v dostatečně pokročilé fázi (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 As 35/2015 - 32). Učinil tak ovšem
jen v hypotetické rovině, neboť v daném případě se proces změny územního plánu v dostatečně
pokročilé fázi nenacházel. Nelze přehlédnout, že tehdy rozhodující třetí senát neopíral možnost
přerušení řízení o žádné konkrétní zákonné ustanovení, tím méně pak o §57 správního řádu
upravující řešení předběžných otázek. Nyní rozhodující šestý senát tak považuje úvahu třetího
senátu za argumentačně pouze načrtnuté obiter dictum. Koneckonců, s opačným názorem, totiž
že řízení o dodatečném stavebním povolení kvůli probíhající změně územního plánu přerušit
v žádném případě nelze, se lze setkat jak v judikatuře správních soudů (rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 19. října 2017 č. j. 30 A 79/2017 - 67), tak i ve stanoviscích veřejného
ochránce práv (VARVAŘOVSKÝ, P., a kol. Odstraňování staveb. Sborník stanovisek veřejného
ochránce práv, Kancelář veřejného ochránce práv ve spolupráci s nakladatelstvím Wolters
Kluwer, 2013, str. 158, obdobně i zpráva o šetření ze dne 3. června 2016 sp. zn.
4591/2015/VOP/JCZ, dostupná z www.eso.ochrance.cz).
[17] I kdyby se však šestý senát s výše nastíněnou úvahou třetího senátu ztotožnil, nebránilo
by mu to v přijetí odlišného názoru, neboť nyní projednávaná kauza je typově zásadně odlišná.
Přerušení řízení v případě nepovolené stavby má zabránit tomu, aby musel stavební úřad nařídit
odstranění stavby, u které má v krátké době díky změně územního plánu odpadnout jediná
překážka bránící z hlediska ochrany veřejného zájmu jejímu dodatečnému povolení. Takový
postup lze odůvodnit zásadami racionálního výkonu státní správy a hospodárnosti, tj. šetření
nákladů státu i účastníků řízení. Je zbytečné likvidovat ekonomické hodnoty v situaci,
kdy s velkou pravděpodobností bude možné je zachovat (byť právně čistší cestou by zřejmě bylo
vydat po schválení změny územního plánu nové rozhodnutí, jímž úřad vyhoví dříve zamítnuté
žádosti o dodatečné povolení). V duchu této judikatorní linie by bylo možné uvažovat
o přerušení řádného územního řízení pouze v zájmu žadatele, a to v případě, že by územní plán
umístění stavby neumožňoval, ale jeho brzká změna by měla tuto překážku odstranit. Naproti
tomu v nyní projednávaném případě by mělo dojít podle představ stěžovatele k přerušení řízení
v neprospěch žadatele o stavební povolení. Takový zásah do práva vlastnit a užívat majetek
(zde zemědělský pozemek) by musel mít jednoznačný zákonný podklad a nelze jej opírat jen
o výše zmíněné zásady výkonu státní správy. Potřebný zákonný podklad pro přerušení řízení
a vyčkávání na změnu územního plánu přitom nalézt nelze, jak šestý senát vysvětlil výše
ve vztahu k právní úpravě předběžných otázek.
IIIb. Hájení práv jiných účastníků
[18] Krajský soud zcela správně ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel je oprávněn hájit pouze
svá práva, nikoli práva ostatních účastníků spojeného územního a stavebního řízení. Soudní řád
správní je obrannou, nikoliv kontrolní normou, slouží tudíž k tomu, aby žalobce či navrhovatel
mohl chránit proti zásahům orgánů veřejné moci svou vlastní, nikoliv cizí právní sféru. Podat tzv.
žalobu ve veřejném zájmu (actio popularis) ve prospěch jiných osob umožňuje soudní řád správní
pouze zákonem stanoveným subjektům, konkrétně nejvyššímu státnímu zástupci a veřejnému
ochránci práv. Tyto obecné zásady uznává dlouhodobě jak judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. března 2005 č. j. 6 A 25/2002 - 42,
č. 906/2006 Sb. NSS), tak i odborná literatura (srov. např. KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 523).
[19] Pokud stěžovatel poukazuje na to, že je obcí a že součástí výkonu samosprávy je i hájení
práv jeho občanů, lze s tím souhlasit v tom smyslu, že stavební zákon (obdobně jako předchozí
stavební zákon z roku 1976) přiznává obci, na jejímž území se má umisťovaný záměr uskutečnit,
postavení účastníka řízení dokonce i tehdy, jestliže jím její vlastní pozemky či stavby nemají být
nijak dotčeny [§85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Z toho Nejvyšší správní soud vyvodil
v minulosti následující závěry (srov. rozsudek ze dne 19. dubna 2017 č. j. 7 As 201/2016 - 36
s odkazy na předchozí judikaturu): „Uložením povinnosti obcím pečovat o všestranný rozvoj svého území
a o potřeby svých občanů (srov. §2 odst. 2 zákona o obcích) je sledována vlastní podstata samosprávného poslání
obcí jakožto veřejnoprávních korporací. Při naplňování těchto cílů pak logicky může docházet a v řadě případů
i de facto dochází ke konfliktu zájmů, které obec hájí z pozice samosprávného celku, se zájmy a cíli sledovanými
správními orgány v rámci výkonu přenesené působnosti (zde stavebním úřadem). Pokud obec uplatňuje konkrétní
žalobní námitky, v nichž poukazuje na nezákonnost vydaného správního rozhodnutí pro rozpor s potřebami svých
občanů, tj. namítá-li zkrácení na právech, která jí nepochybně ze zákona o obcích přísluší a která hájí z pozice
samosprávného územního celku, pak nelze oprávnění obce podat žalobu ve správním soudnictví odmítnout.“
[20] V nyní projednávaném případě ovšem krajský soud vůbec neupíral stěžovateli právo
vznášet i takové námitky, které se nedotýkají jeho hmotných práv, ale práva jeho občanů
na příznivé životní prostředí. Právě naopak, u veškerých městysem uplatněných námitek proti
záměru věcně posoudil, jak se s nimi vyrovnaly správní orgány. Krajský soud ale správně odmítl
zabývat se tvrzením, že žalovaný údajně nedostatečně vypořádal námitky uplatněné jinými
účastníky řízení. I kdyby snad šlo o občany městyse, stěžovatel si nemůže osobovat právo hájit
jejich práva procesní, jako by byl jejich právním zástupcem. To mu ani z titulu výkonu obecní
samosprávy nepřísluší. Takovéto procesní pochybení se totiž vždy týká výhradně jen té osoby,
vůči níž se ho správní orgán dopustil, nikoliv též práv obce jako územního samosprávného celku,
a právě jen dotčená osoba proto musí aktivně činit kroky k odstranění takového procesního
pochybení.
[21] Dlužno doplnit, že v nyní projednávaném případě se ostatní účastníci spojeného
územního a stavebního řízení (fyzické osoby) proti vydanému rozhodnutí žalobou nebránili.
Mohlo to být jistě způsobeno nedostatkem finančních prostředků nebo únavou z již
uskutečněných jednání. Nelze však ani vyloučit, že důvodem mohlo být smíření s výsledkem
řízení – pro účastníka mohl spor ztratit na významu, protože se například se stavebníkem dohodl
na nějaké formě kompenzace nebo se z místa odstěhoval, nebo jej jednoduše způsob vypořádání
jeho námitek správními orgány mohl přesvědčit o jejich nedůvodnosti. Pokud by přes tento
postoj mohl stěžovatel porušení účastníkových procesních práv v řízení namítat, hrozilo by,
že správní soudy povedou „spor pro spor“, v němž ničí práva, ba ani oprávněné zájmy chránit
nebudou. I z tohoto důvodu nelze stěžovatelově kasační námitce přitakat. Jeho úkolem jakožto
obce je hájit hmotná práva svých občanů (což v daném případě učinil tím, že podal námitky
týkající se narušení pohody bydlení v obci), nikoliv zastupovat bez jakéhokoliv zplnomocnění své
občany ve správních řízeních a soudních sporech.
IIIc. Skutkové námitky proti stavbě
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti konečně brojí proti skutkovým závěrům krajského soudu,
s nimiž se – s odkazem na znění žaloby – neztotožňuje. K tomu nutno předeslat, že kasační
stížnost je mimořádným procesním prostředkem proti rozsudku krajského soudu, stěžovatel
v kasačních námitkách, aby s nimi vůbec mohl uspět, musí uvést, jakých nezákonností se dopustil
krajský soud a jakou jeho argumentaci v rozhodnutí a z jakých důvodů považuje za nezákonnou
(viz §102 a 103 s. ř. s.). Nestačí proto odkázat na žalobu s tím, že stěžovatel na její důvodnosti
trvá; není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby na základě žaloby znovu (podruhé)
přezkoumával napadené správní rozhodnutí, vyhledával žalobní body a posuzoval jejich
důvodnost. A pokud jde o skutková zjištění krajského soudu, resp. hodnocení provedených
důkazů, je to především krajský soud, který je oproti kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu
soudem nalézacím a je povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci,
včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany kasačního soudu je
v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na vady řízení a dokazování ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. [viz např. rozsudek č. j. 6 As 256/2016 - 79 z 1. března 2017, bod 21, rozsudek
č. j. 6 Afs 94/2018 - 52 z 30. května 2018, bod 25, rozsudky z 20. prosince 2018 č. j.
6 Afs 283/2018 - 39, bod 9, č. j. 6 Afs 295/2018 - 39, bod 5 a 6 Afs 306/2018 - 40, bod 13,
rozsudek č. j. 6 Afs 354/2018 - 23 z 13. února 2019, bod 9, a jiné).
[23] Žádné takové vady Nejvyšší správní soud, jak bude zřejmé z dalšího výkladu, nezjistil.
Ověřil, že se krajský soud nedopustil ani vady spočívající v opomenutém dokazování, konkrétně
v ohledání na místě samém, jak naznačoval stěžovatel. Žádný takový důkazní návrh totiž
stěžovatel v řízení před krajským soudem nevznesl.
Rozpor s územním plánem
[24] První ze stěžovatelových námitek proti stavbě spočívala v tom, že je v rozporu
s územním plánem, který v daném místě připouští toliko „lehký přístřešek pro chovaná zvířata“.
Přitom však v kasační stížnosti nezpochybňuje poukaz krajského soudu, že ve svém vyjádření
k původní podobě přístřešku ze dne 22. července 2015 stěžovatel sdělil stavebnímu úřadu,
že záměr stavby přístřešku pro ovce a skladu sena v rozsahu dle předložené dokumentace
v souladu s platným územním plánem je. Stavebník sice poté projekt upravil (kapacita však
zůstala zachována) a stejně tak stavební úřad jej doplnil řadou podmínek obsažených v naposled
vydaném stavebním povolení, nicméně stěžovatel nijak nevyvrací ani další zjištění krajského
soudu, totiž že přinejmenším část těchto změn byla reakcí na námitky stěžovatele a dalších
zúčastněných osob s cílem snížit negativní vliv užívání stavby na okolí (betonová vana,
hydroizolace, betonová plocha před stavbou z jihu, drenážní svody, odvodní příkop, provozní
řád). Že mobilní zábrany uvnitř objektu byly doplněny do podmínek stavebního povolení
na základě požadavku Státní veterinární správy pro potřeby veterinárního ošetření zvířat,
to stěžovatel také nijak nerozporoval. Z podmínky stavebního povolení č. 17 dále vyplývá,
že dřevěné opláštění objektu a výsadbu zeleně si vyžádal orgán ochrany přírody za účelem
minimalizace zásahu do krajinného rázu.
[25] Zdá se být poněkud licoměrné, jestliže stěžovatel původně hodnotil záměr jako souladný
se svým územním plánem a poté, co dosáhl jeho modifikací za účelem zachování pohody bydlení
na sousedních pozemcích, poukazuje nyní právě na tyto nově doplněné prvky a na nich
demonstruje, že záměr se svým skutečným určením dostává s územním plánem do rozporu.
Nelze také přehlédnout, že stěžovatel se snažil stavebníka přimět, aby přístřešek umístil spíše
do středu pastvin, a tedy dále od obytné zástavby a od pozemní komunikace. Zároveň ovšem
před krajským soudem tvrdil, že stavba nerespektuje krajinný ráz a bude obec hyzdit, přičemž
ze závazných stanovisek příslušných orgánů vyplývá, že právě umístění stavby na spodním okraji
pozemku v terénním zářezu u cesty, kde je stavba méně viditelná, bylo důležitým argumentem
pro závěr, že ráz krajiny ani dochovaný vzhled obce nenaruší. Skutečně se tak jeví, že stěžovatel
se snaží zabránit realizaci záměru stůj co stůj, za použití jakýchkoliv – třeba i navzájem
protichůdných – argumentů. To ovšem nemění nic na tom, že stavba musí být v souladu
s územním plánem, a že tudíž bylo povinností stavebního úřadu, žalovaného a po nich
i krajského soudu, aby tuto otázku objektivně zhodnotili. Nejvyšší správní soud má za to, že tak
učinili a že jejich závěry jsou správné.
[26] Klíčový problém spočívá v tom, zda stavba vyhovuje obsahu pojmu „lehký přístřešek
pro chovaná zvířata“ použitému v územním plánu, nebo zda jde ve skutečnosti spíše o stáje
pro celoroční intenzivní chov ovcí, jak tvrdí stěžovatel. V první řadě je třeba si uvědomit,
že pro zodpovězení této otázky je naprosto nepodstatné, pro kolik ovcí má stavba sloužit,
neboť o tom se územní plán vůbec nezmiňuje (může to být důležité pouze z hlediska zachování
kvality prostředí, což je však úplně odlišná otázka). Jinými slovy, i kdyby hodlal stavebník chovat
tisícihlavé stádo a pro ně by chtěl zřídit rozlehlý úkryt před nepřízní počasí, tak by takový záměr
mohl požadavkům územního plánu stěžovatele vyhovět, jestliže by šlo ze stavebního hlediska
o „lehký přístřešek“.
[27] Tím spíše je potřeba se ptát, zda je pojem „lehký přístřešek“ někde závazně definován.
Sám stěžovatel uznává, že tomu tak není. Krajský soud vyšel z výkladu Ministerstva pro místní
rozvoj, aniž by jej blíže specifikoval; jedná se však zřejmě o materiál nazvaný „PERGOLA,
PŘÍSTŘEŠEK - Metodická pomůcka Ministerstva pro místní rozvoj ČR“ z července 2014, volně
dostupný na webových stránkách ministerstva (https://www.mmr.cz/getmedia/1f916c5b-2ce4-
404c-bd6f-372f6cda7585/Metodika-pergola%2C-pristresek.pdf). Zmíněná metodická pomůcka
– s odkazem na naučné slovníky – přístřešek charakterizuje jako konstrukci omezující prostor
pouze shora, ne plně ze stran, stojící zcela volně či přimknutý ke stěně budovy. Nutno však
připustit, že účelem této pomůcky je zejména odlišit přístřešek (který za určitých okolností
podléhá povolovacímu procesu před stavebním úřadem, viz další odstavec) od pergoly,
která podle názoru ministerstva žádné povolení nevyžaduje, neboť jakožto „lehká konstrukce
(sloupy, trámy popř. latě), která slouží jako podpora k pnutí popínavých rostlin“ nespadá vůbec do režimu
stavebního zákona. Cílem uvedené metodiky je tedy popsat – lidově řečeno – kde končí pergola
a začíná přístřešek. Proto se v dokumentu zdůrazňuje, že přístřešek nemusí mít obvodové stěny,
ale postačí, že má střechu, a pak nemůže být považován za pergolu.
[28] V nyní projednávané kauze se však pohybujeme na opačném konci pomyslného spektra –
řeší se, co už není pouhý přístřešek, neboli kdy se ve skutečnosti již jedná o budovu. Nelze v této
souvislosti přehlédnout, že stavební zákon v §79 odst. 2 písm. r) normuje, za jakých okolností
přístřešek vyžaduje nějakou formu přivolení stavebního. Vyplývá z něj, že přístřešek by mohl být
teoreticky dokonce i vícepodlažní či podsklepený, neboť volný režim bez nutnosti umístění
do území je přiznán pouze přístřeškům o jednom nadzemním podlaží, ostatní podle stavebního
zákona umístění vyžadují. U vícepodlažní stavby si lze z hlediska bezpečnosti jejích uživatelů
jen těžko představit, že by neměla ve druhém nadzemním podlaží souvislý obvodový plášť,
byť třeba tvořený jen pletivem nebo tyčovinou. Z toho se podává, že chybějící opláštění
umožňující volný pohyb osob či zvířat dovnitř stavby a ven je sice pravidelným, nikoli
však nutným definičním znakem přístřešku, alespoň ne pro potřeby stavebně právního
posouzení.
[29] Definici pojmu „lehký“ ve vztahu k přístřešku pak není možno nalézt vůbec, a nelze než
vyložit jej ve prospěch žadatele, tedy že jedině stavba vybudovaná celá z „těžkých“ materiálů,
jako jsou železobeton, cihla nebo kámen, by tomuto pojmu nevyhověla. Montovanou ocelovou
konstrukci s plechovým a dřevěným opláštěním, byť možná neodpovídá představám, s nimiž
stěžovatel svůj územní plán schvaloval, za „těžkou“ v tomto smyslu označit nelze. Stejně
tak stěžovatelův územní plán nikterak nenormuje maximální velikost přístřešku či nejvyšší
přípustný rozsah záboru zemědělské půdy takovou stavbou. Stanoví pouze podmínku, že stavbou
„nedojde k omezení obhospodařování zemědělské půdy“, což ovšem nelze vykládat tak,
že stavba žádnou zemědělskou půdu zabrat nesmí, neboť to by vylučovalo jakoukoliv stavební
činnost. Spíše nesmí být stavba nevhodně umístěna tak, že by například komplikovala orbu
nebo příjezd zemědělské techniky na pole, což v daném případě stěžovatel netvrdí.
[30] Lze tedy shrnout, že posuzovaná stavba se svou velikostí ani stavebně technickým
provedením nijak nevymyká poměrně vágnímu a nijak blíže specifikovanému pojmu „lehký
přístřešek pro chovaná zvířata“ použitému v územním plánu stěžovatele. Do rozporu s ním by
se mohla dostat jedině svým účelovým určením. Pokud by se skutečně namísto pouhého úkrytu
volně se pasoucích zvířat před nepřízní počasí mělo jednat o celoroční ustájení ovcí,
jen sezónně vyháněných na pastvu, nebyla by taková stavba podle územního plánu přípustná.
Tomu ale nic nenasvědčuje. Stavební povolení vymezuje účel stavby (citací průvodní a souhrnné
zprávy) tak, že bude sloužit k ochraně ovcí a sena před povětrností a nebude využívána
celoročně. Na straně 17 stavebního povolení pak stavební úřad s odkazem na vyjádření
stavebníka vysvětluje, že stavba vylučuje celoroční využití, jelikož ji nelze zabezpečit nezámrznou
pitnou vodou (voda se bude v sezóně dovážet), nejsou zde vedeny žádné sítě, přičemž
v mimosezónním období (tj. v zimě) jsou zvířata chována v hospodářské části stavebníkovy
usedlosti.
[31] Nelze samozřejmě vyloučit, že stavebník bude fakticky přístřešek využívat jako trvalou
stáj pro ovce. Pokud by takové užívání bylo v rozporu se stavebním povolením, stavební úřad
by je musel stíhat jako přestupek proti stavebnímu zákonu a v rámci kontrolní prohlídky stavby
by musel též uložit zákaz stavbu užívat tímto způsobem. Nicméně jen pro hypotetickou možnost
zneužití nelze napadené správní rozhodnutí označit za nezákonné.
Odstup od místní komunikace
[32] Stěžovatel dále namítal, že západní hrana stavby má být vzdálena jen 1,56 m od místní
komunikace, čímž naruší bezpečnost provozu na ní. Tento údaj je však nesprávný. Ve stavebním
povolení je na str. 2 dole v rámci slovního popisu umístění přístřešku na pozemku p. č. X
uvedeno, že 1,56 m na východ od společné hranice pozemků p. č. X (pozemní komunikace ve
vlastnictví stěžovatele), p. č. X a p. č. X (ve vlastnictví stavebníka) prochází západní linie
přístřešku, tj. „přímka procházející celým vnějším povrchem západního opláštění“. Jinými slovy, jde pouze
o fiktivní, myšlenou linii, která má pomoci ve verbálním popisu přesněji specifikovat,
kde se přístřešek nalézá a jak je posunut vůči katastrálním hranicím pozemků. Nejde o reálnou
vzdálenost kterékoliv fyzicky existující části přístřešku od pozemní komunikace na pozemku
p. č. X. Tato pozemní komunikace prochází územím ve směru jihozápad – severovýchod
a přístřešek je od ní umístěn jihovýchodním směrem. Vzdálenost nejbližšího, severozápadního
rohu přístřešku od hranice pozemní komunikace je podle výkresu C3 zhruba 7 m, jak uvádějí
ve svých rozhodnutích shodně žalovaný i krajský soud. Stěžovatel pouze „recykluje“ stále tutéž
vykonstruovanou námitku, aniž by na výklad krajského soudu jakkoliv věcně reagoval.
[33] Napojení pozemku je pak podle žalovaného „stávajícím sjezdem, který nebude v rámci stavby
upravován a bude sloužit stejnému účelu jako dosud“ (str. 8 odvolacího rozhodnutí), tj. jde o napojení
legálně vzniklé v minulosti, jež nové povolení podle §10 zákona o pozemních komunikacích
nevyžaduje. Okolnosti jeho vzniku vysvětluje stavebník ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Stěžovatel přitom nikdy, ani v odvolacím řízení ani před krajským soudem, neoznačil žádný
důkaz svědčící o jeho tvrzení, že stavebník sjezd ve skutečnosti zřídil až v nedávné době
bez jakéhokoliv povolení.
Imise
[34] Klíčovou námitku stěžovatele motivující jeho odpor proti povolení stavebníkova záměru
představují negativní vlivy chovu ovcí na okolní obytnou zástavbu (jak tu existující,
tak i územním plánem předpokládanou) a následné snížení ceny okolních pozemků. Tyto vlivy,
v daném případě zápach, hluk a obtěžování hmyzem, se v právu označují jako imise. Jejich
regulací se zabývá zejména občanské právo, konkrétně §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, upravující tzv. sousedská práva. Jde tedy o námitky převážně soukromoprávní povahy,
nicméně stavební zákon ukládá stavebnímu úřadu, aby se i s tímto typem výhrad
proti stavebnímu záměru vypořádal (v podrobnostech srov. SPÁČIL, J. Projednávání námitek
účastníků územního nebo stavebního řízení, týkajících se budoucích imisí, podle nového stavebního zákona.
Právní rozhledy 9/2010, s. 305; ČERNÍN, K. Účinná soudní obrana proti vzniku stavby. Bulletin
advokacie 5/2017, s. 36).
[35] Správný postup by měl být takový, že stavební úřad nejprve občanskoprávní námitku,
na jejímž řešení se účastníci nedokázali dohodnout, posoudí z hlediska veřejného práva,
tj. „na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů
nebo technických norem“ (§89 odst. 6 věta první a §114 odst. 3 věta první stavebního zákona).
Pokud neshledá rozpor s veřejným právem, který by bránil umístění stavby do území nebo jejímu
povolení, učiní si následně o důvodnosti občanskoprávní námitky úsudek, aby mohl rozhodnout
ve věci samé (§89 odst. 6 věta druhá a §114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona). Stavební
zákon neuvádí, podle jakých dalších kritérií si má stavební úřad svůj úsudek učinit, nicméně
je nasnadě a vyplývá to i z výše citované odborné literatury, že stavební úřad musí zahrnout
do své úvahy i soukromoprávní hlediska. V první řadě se nabízí aplikovat analogicky výše
citovaný §1013 občanského zákoníku, byť ten striktně vzato dopadá jen na imise již existující
(tj. reálně působící), nikoliv na emise budoucí (tj. jen předpokládané). Úkolem stavebního úřadu
tudíž je, jakkoliv se jedná o orgán státní správy a nikoliv obecný soud, aby na základě námitky
uplatněné v řízení o umístění či povolení stavby posoudil, zda stavebník nehodlá přivádět imise
přímo na pozemek jiného vlastníka (tzv. přímé imise), což §1013 odst. 1 občanského zákoníku
výslovně zapovídá. Zejména pak musí zvážit, zda nehrozí, že imise budou na pozemek jiného
vlastníka vnikat samovolně (tzv. nepřímé imise) v míře nepřiměřené místním poměrům, přičemž
budou podstatně omezovat obvyklé užívání sousedního pozemku. Stavbu, která by měla takto
intenzivní negativní účinky na okolí, by stavební úřad do území neměl vpustit nebo by měl
ke snížení těchto dopadů stanovit omezující podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. února 2006 č. j. 2 As 44/2005 - 116, č. 850/2006 Sb. NSS.).
[36] Žalovaný v napadeném odvolacím rozhodnutí ohledně námitek týkajících se imisí odkázal
na str. 9 - 14 svého předchozího odvolacího rozhodnutí ze dne 7. března 2017, kde se těmto
otázkám podrobně věnoval. Zde sice nerozlišil zřetelně jednotlivá hlediska, na jejichž základě
uplatněné námitky posuzoval, to mu však lze jen těžko vytýkat. Kritéria pro úsudek stavebního
úřadu o občanskoprávní námitce v praxi do značné míry splývají s posuzováním zachování
kvality prostředí (dříve „pohody bydlení“) podle §20 a §25 vyhlášky Ministerstva pro místní
rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využití území, ve znění pozdějších
předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 1/2007 - 104 ze dne
25. července 2007 nebo č. j. 8 As 27/2012 - 113 ze dne 1. listopadu 2012, č. 2776/2013 Sb. NSS).
Povinnost zachovat kvalitu prostředí je sice povšechný veřejnoprávní požadavek zahrnující celé
okolí stavby a projevující se zejména v odstupech od okolních staveb, jejichž dodržení musí
stavební úřad hodnotit z moci úřední (tedy i bez námitky účastníka řízení), zatímco možný
negativní vliv stavebního záměru na způsob užívání konkrétní sousední nemovitosti zkoumá
stavební úřad pouze na základě občanskoprávní námitky dotčeného vlastníka, nicméně i tak je
zjevné, že veřejnoprávní a soukromoprávní hlediska při posuzování budoucích stavebních
záměrů vykazují jistý překryv. Nelze tedy požadovat po stavebních úřadech, aby je striktně
odlišovaly. Podstatné je, zda se s nimi k námitce účastníka věcně vypořádají, což se v daném
případě stalo.
[37] Z hlediska veřejnoprávního poukázal žalovaný v předchozím odvolacím rozhodnutí
na to, že stávající chov ovcí, o jehož rozšíření se v daném případě jedná, je umístěn na okraji
obce, kde zástavba obytných stavení s hospodářským zázemím postupně přechází do volné
krajiny. Jedná se o plochu, na níž platný územní plán stěžovatele počítá s „intenzivním
hospodařením na zemědělské půdě“ jako s hlavním způsobem využití. Pokud jde o zachování
kvality prostředí, vyšel žalovaný z toho, že stávající chov ovcí čítá podle evidence veterinární
správy 115 kusů živých zvířat, tudíž plánované navýšení na 140 kusů není z hlediska dopadů
na okolí nikterak významné a nedosahuje stále ani zdaleka rozměrů velkochovu. Na základě obav
účastníků také stavebník vypustil z projektu přívod vody a elektrické energie, čímž by mělo být
zaručeno, že stavba bude vskutku užívána pouze jako sezónní přístřeší pro chovaná zvířata,
jako tomu bylo u dosavadního dřevěného přístřešku.
[38] Z hlediska soukromoprávního se žalovaný zabýval zejména mírou imisí přiměřenou
místním poměrům. Vyšel z toho, že místní část N. je venkovským prostředím, kam chov
hospodářských zvířat obecně náleží. Zcela logicky konstatoval, že hlasové projevy zvířat (jakkoliv
soud uznává, že mohou být obtěžující) jsou přirozenou součástí takového prostředí.
Pokud jde o zápach, ten by podle návrhu ochranného pásma zpracovaného Ing. V., vycházejícího
z obecně uznávané metodiky a dat o směru proudění vzduchu od Českého
hydrometeorologického ústavu, neměl vůbec zasáhnout stávající obytnou zástavbu – jediný
stavební pozemek, jenž by mohl být ovlivněn zápachem, je ve vlastnictví stavebníka. Za účelem
snížení zápachu začlenil stavebník do projektu betonovou vanu, která má umožnit chov ovcí
v hluboké podestýlce, což je běžný způsob chovu ovcí. Pravidelné vyvážení podestýlky bude
součástí povinností provozovatele dle provozního řádu. Také velikost přístřešku a jeho
vzdálenost od okolní obytné zástavby se podle žalovaného místním poměrům nijak nevymyká,
neboť hospodářská stavení okolních statků, jež také umožňují chov hospodářských zvířat, těsně
navazují na jejich obytné části. Vizuální dopad haly na její okolí by měl být minimální, neboť jde
o stavbu přízemní, umístěnou v terénním zářezu pod horizontem stávající vesnické zástavby, její
provedení s červenou sedlovou střechou a dřevěným obkladem pláště by mělo zapadnout
do okolní zástavby, a nadto bude pohledově odcloněná pásem zeleně. I to by mělo přispět
k tomu, že hodnota okolních nemovitostí se v důsledku jejího umístění nijak nesníží.
[39] Nejvyšší správní soud nemá těmto úvahám co vytknout. Součástí každého
urbanizovaného prostředí jsou určité typické rušivé vlivy, které tím či oním způsobem
znesnadňují žití v něm, a zároveň spoluvytvářejí ony „místní poměry“, o nichž hovoří §1013
občanského zákoníku. Jiné činnosti proto budou přípustné v lázeňské či rekreační lokalitě
a jiné v běžně zatížené městské či venkovské zástavbě, byť by třeba šlo v obou případech
o zástavbu obytnou (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015 sp. zn.
22 Cdo 3940/2014). Stavební záměr lze hodnotit jako nepřiměřený místním poměrům tehdy,
jestliže se jeho očekávané negativní vlivy na okolí mají vymykat ustáleným poměrům buď svou
intenzitou, nebo druhově. Zatímco pro městské prostředí jsou typické imise z automobilové
dopravy a v průmyslových čtvrtích k nim přibývají exhalace z tovární výroby, venkovské
prostředí je charakteristické imisemi ze zemědělské produkce, k níž lze řadit i chov
hospodářských zvířat a s ním související zápach a zvýšený výskyt hmyzu. To platí
i pro „současnou vesnickou zástavbu“, jak ji označuje stěžovatel. Typově tedy imise z chovu ovcí
do venkovského prostředí patří, přičemž správní orgány nezjistily nic, co by v případě řešeného
záměru svědčilo o jejich nadměrné intenzitě. Stavebník za tímto účelem obstaral řadu odhadů
a studií nad rámec svých zákonných povinností (z ustanovení stavebního zákona citovaných
stěžovatelem žádná povinnost předložit hlukovou ani pachovou studii neplyne). Tyto podklady
zpracovaly odborně způsobilé osoby, což by mělo být dostatečnou zárukou jejich objektivity.
Je zcela běžné, že investor stavby nejrůznější posudky jejího dopadu na okolí objednává a platí,
a nikterak to jejich věrohodnost samo o sobě nesnižuje. Stěžovatel naproti tomu sám žádné
důkazy svědčící o oprávněnosti jeho obav či fundovaně zpochybňující podaná odborná vyjádření
nepředložil (např. jím objednanou a zaplacenou pachovou či akustickou studii).
[40] Lze jen dodat, že samotná stavba žádné imise působit nemá (např. stíněním apod.).
Zdrojem rušivých vlivů má být výhradně jen její užívání pro chov ovcí, který stavebník provozuje
– v poněkud menší intenzitě – již nyní. Pokud by se přese všechny předpoklady projevovaly
v budoucnu dopady užívání stavby na okolí jako mimořádně obtěžující, má stále stěžovatel,
resp. sousedé obecnou možnost bránit se proti tomu občanskoprávní žalobou; pro tyto případy
tedy nemá uzavřenou cestu k účinné soudní obraně.
Údržba zeleně
[41] Ani námitku, že stavební úřad opomněl uložit stavebníkovi povinnost následné péče
o vysázenou zeleň, neshledal krajský soud důvodnou. Poukázal na to, že v projektu sadových
úprav se počítá s ochranou stromů a keřů proti okusu ohradníky v počtu 114 kusů – tuto ochranu
tak musí stavebník povinně realizovat. Dále uvedl, že je zákonnou povinností vlastníka,
aby se o vysázené dřeviny staral s péčí řádného hospodáře, tudíž je zcela nadbytečné ukládat tuto
povinnost znovu ve stavebním povolení. Stěžovatel žádný nový argument v kasační stížnosti
nevznáší. Nejvyšší správní soud tak pouze doplňuje, že sadové úpravy jsou součástí stavby podle
ověřené stavební dokumentace, na níž je založeno stavební povolení. Pokud by tedy stavebník
péči o ně zanedbával natolik, že by hrozilo uhynutí podstatné části vysázených stromů a keřů
a tím i oslabení zamýšlené ochranné funkce vysázeného pásu zeleně, měl by stavební úřad
dostatečný podklad pro zásah a uložení nápravných opatření. Samostatná podmínka péče o zeleň
ve stavebním povolení by tak vskutku byla nadbytečná.
[42] Jako zcela přemrštěný pak Nejvyšší správní soud vnímá požadavek stěžovatele,
aby provoz stavby nebyl umožněn až do doby, kdy zeleň vzroste. Sadové úpravy vycházejí
z požadavků dotčených orgánů a mají stavbu odclonit především pohledově. Částečně mohou
též přispět ke snížení negativních vlivů chovu ovcí na okolí (jako zvuková a pachová clona),
ale nehrají v tomto ohledu klíčovou roli a není to ani jejich hlavním posláním. Požadovat
za těchto okolností po stavebníkovi, aby svůj záměr odložil o několik desítek let, je vskutku
nepodložené, a to i s ohledem na to, co Nejvyšší správní soud uvedl výše ohledně stěžovatelovy
námitky týkající se imisí z chovu ovcí ve venkovském prostředí.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti napadenému
rozsudku v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[44] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Pokud jde o osoby zúčastněné na řízení, Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský
soud v Českých Budějovicích, jim v řízení neukládal žádné povinnosti, z jejichž plnění by jim
mohly vzniknout náklady. Žádná z osob zúčastněných na řízení také nenavrhla, aby jí soud
přiznal náhradu jiných nákladů řízení z důvodu hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu