ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.172.2020:26
sp. zn. 6 As 172/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: STAVEBNÍ FIRMA PLUS s.r.o., IČO 26285353, sídlem Měšťanská 3992/109,
Hodonín, zastoupená JUDr. Igorem Andrýskem, advokátem, sídlem Masarykovo
náměstí 120/22, Hodonín, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem
Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. června 2018 č. j. JMK 39205/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2020 č. j. 31 A 119/2018 - 72,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2020 č. j. 31 A 119/2018 - 72
a rozhodnutí žalovaného ze dne 13. června 2018 č. j. JMK 39205/2018 se ruší
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 21 600 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Igora Andrýska,
advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Hodonín (dále jen „městský úřad“) ze dne 29. ledna 2018
č. j. MUHOCJ 2252/2018, částečně změněným rozhodnutím žalovaného označeným v návětí,
byla žalobkyně shledán vinnou ze spáchání přestupku podle §20a odst. 1 písm. c) zákona
č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, jehož se dopustila tím, že v období
od 19. srpna 2016 do 2. listopadu 2017 na pozemcích zemědělského půdního fondu
(specifikovaných ve výroku rozhodnutí městského úřadu) v katastrálním území Hodonín,
které užívá v rámci své podnikatelské činnosti, prováděla činnost, která nebyla odsouhlasena
orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, čímž došlo k porušení §3 odst. 1 písm. c)
zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, neboť žalobkyně užívala a užívá zemědělskou
půdu k nezemědělským účelům, konkrétně skladuje stavební materiál a provádí recyklaci
stavebních odpadů, a to na celkové ploše 2 593 m
2
zemědělské půdy, která je zařazena do IV.
třídy ochrany. Činnost na pozemcích nebylo možné přesně specifikovat, avšak již v červenci 2013
byly pozemky využívány k nezemědělské činnosti, a to až do dne vydání rozhodnutí městského
úřadu, přičemž žalobkyně je stále užívá bez souhlasu s odnětím ze zemědělského půdního fondu.
Za popsané jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem označeným v návětí. Zdůraznil, že za přestupek podle §20a odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně zemědělského půdního fondu odpovídá každý, kdo se dopustí vymezeného jednání.
Toto ustanovení nespecifikuje, jaký právní vztah k pozemku by daná osoba měla mít, a nelze
z něj dovodit, že by za přestupek odpovídal primárně vlastník pozemku, jak uváděla žalobkyně.
Ustanovení §3 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, na které žalobkyně
odkazovala, upravuje jiné pravidlo, jehož porušení je postihováno samostatně. Judikatura
občanskoprávních soudů, kterou žalobkyně citovala, není na věc přiléhavá, neboť se týká
soukromoprávních aspektů vlastnického práva a zákona č. 222/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), který v této věci nebyl
vůbec aplikován. Ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na zemědělských pozemcích
skladovala stavební materiál a recyklovala stavební odpad, závěr žalovaného, že naplnila
skutkovou podstatu přestupku podle §20a odst. 1 písm. c) zákona o ochraně zemědělského
půdního fondu, je tedy zákonný. Nemůže na tom nic změnit skutečnost, že dle tvrzení žalobkyně
pozemky ani před uzavřením nájemní smlouvy nebyly užívány k zemědělským účelům, přestupek
podle citovaného ustanovení je totiž trvajícím deliktem, který spočívá též v udržování
protiprávního stavu, který pachatel sám nevyvolal. Souhlas s dočasným odnětím pozemků
ze zemědělského půdního fondu z roku 1999 rovněž nemá na závěr o spáchání přestupku vliv,
neboť žalobkyně pozemky užívá v rozporu s tímto souhlasem. Na základě souhlasu s dočasným
odnětím nemohly pozemky přestat být součástí zemědělského půdního fondu natrvalo. Pro účely
ochrany zemědělského půdního fondu je rozhodující právní stav (evidence v katastru
nemovitostí), nikoli stav faktický. Žalobkyně si mohla stav zápisu v katastru nemovitostí ověřit,
mohla též požádat o odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu nebo k takovému kroku
přimět vlastníka pozemku.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Pochybení krajského soudu spatřuje v tom, že věc byla posouzena podle §3 odst. 1
písm. c) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, zatímco podle §3 odst. 4
tohoto zákona lze postihnout pouze vlastníka pozemku, a teprve není-li znám, pak uživatele
pozemku. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1738/2005 stěžovatelka
namítla, že je třeba posoudit, zda může být na věc použit zákon o půdě jakožto speciální předpis,
či občanský zákoník jakožto obecný hmotněprávní předpis. V tomto směru zdůraznila,
že pozemky byly dlouhodobě užívány k nezemědělským účelům a neexistuje důkaz, že byly vůbec
někdy využívány zemědělsky. V roce 1999 byl vydán souhlas s dočasným odnětím pozemků
ze zemědělského půdního fondu ve prospěch rozšíření hliniště. Již v této době tedy pozemky
nebyly součástí zemědělského půdního fondu a to, že tehdejší vlastníci nehradili odvody
za dočasné odnětí, nemůže mít vliv na charakter těchto pozemků, neboť je zřejmé, že pozemky
nebyly vráceny do zemědělského půdního fondu. Je třeba posoudit z pohledu občanského
zákoníku, zda stěžovatelka neporušuje nájemní smlouvu. Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1995 sp. zn. 6 A 905/94, podle něhož pozemek
není součástí zemědělského půdního fondu, není-li zemědělsky obhospodařován, byť byl
doposud v rozporu s faktickým stavem formálně evidován jako zemědělský. Citovala
též rozsudek ze dne 17. října 2000 sp. zn. 24 Cdo 1883/2000, v němž Nejvyšší soud konstatoval,
že pro vztahy občanského práva hmotného je rozhodující skutečný stav pozemků,
nikoli jejich evidence. Na závěr stěžovatelka uvedla, že krajský soud měl ex officio prověřit
zákonnost způsobu zjištění skutečností rozhodných pro rozhodnutí žalovaného.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatelka v podstatě opakuje
své odvolací a žalobní námitky. Žalovaný se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu.
Judikatura citovaná stěžovatelkou dopadá pouze na vztahy občanského práva. Z §3 odst. 4
zákona o ochraně zemědělského půdního fondu nelze dovodit, že by se měl primárně postihovat
vlastník pozemku, toto ustanovení stanoví povinnost tomu, kdo půdu fakticky užívá.
Je nesporné, že tak činí stěžovatelka jako nájemce pozemků. Předmětné pozemky jsou v katastru
nemovitostí stále evidovány jako zemědělský půdní fond, orná půda, požívají tedy ochrany
podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Souhlas s dočasným odnětím z roku 1999
se týká pouze části předmětných pozemků, navíc řeší pouze rozšíření hliniště, nikoli skladování
stavebního materiálu.
[5] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Podle §3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je zakázáno
užívat zemědělskou půdu k nezemědělským účelům bez souhlasu s odnětím ze zemědělského půdního fondu
s výjimkou případů, kdy souhlasu není třeba. Porušení této povinnosti je sankcionováno jako přestupek
podle §20a odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
[8] Podle §3 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu platí, že vlastník,
nebo jiná osoba, která je oprávněna zemědělskou půdu užívat, jsou povinni ji užívat nebo udržovat v souladu
s charakteristikou druhu pozemku, pokud nejde o a) její užívání v souladu se souhlasem s dočasným odnětím
zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, b) hospodaření uživatele půdního bloku zařazeného do evidence
půdy podle zákona o zemědělství a v souladu s touto evidencí, nebo c) hospodaření na pozemku, který je
po pozemkových úpravách užíván původním způsobem, pokud ještě nedošlo k realizaci společného zařízení
podle zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Porušení této povinnosti je skutkovou
podstatou přestupku podle §20a odst. 2 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního
fondu.
[9] Stěžovatelka byla sankcionována za porušení §3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu. Adresát povinnosti uložené tímto ustanovením není vymezen,
může jím tudíž být každý. Z žádného ustanovení zákona o zemědělském půdním fondu nelze
dovodit, že by za neoprávněné užívání zemědělské půdy k nezemědělským účelům měl být
sankcionován pouze vlastník zemědělského pozemku. Přestupek spáchá ten, kdo se popsaného
jednání dopustí, tedy ten, kdo pozemek skutečně užívá, což je v tomto případě stěžovatelka.
[10] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že přednostní postih vlastníka pozemku
nevyplývá ani z §3 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Toto ustanovení
ukládá povinnost vlastníku nebo jinému oprávněnému uživateli pozemku. Tato formulace
vychází z předpokladu, že primárním uživatelem pozemku je jeho vlastník. Nelze z ní však
dovozovat, že vlastník odpovídá za jednání jiné osoby, která pozemek užívá například na základě
nájemní či pachtovní smlouvy či služebnosti.
[11] Podle §1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu tvoří zemědělský půdní
fond pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé
travní porosty a půda, která byla a má být nadále zemědělský obhospodařována, ale dočasně obdělávána není.
Pro tyto pozemky zavádí zákon zkratku „zemědělská půda“. Ze správního spisu vyplývá,
že všechny pozemky, jichž se rozhodnutí žalovaného týká, jsou v katastru nemovitostí evidovány
jako orná půda. Stěžovatelka však opakovaně namítala, že tyto pozemky již dlouho nejsou
zemědělsky využívány, a nelze je tak považovat za součást zemědělského půdního fondu.
[12] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že závěr krajského soudu, že pro posouzení,
zda je pozemek součástí zemědělského půdního fondu, je rozhodující výhradně druh pozemku
evidovaný v katastru nemovitostí, za všech okolností neobstojí. Podkladem pro zápis změny
druhu pozemku v katastru nemovitostí je totiž pouze trvalé odnětí zemědělské půdy
ze zemědělského půdního fondu (§10 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu).
Užívat zemědělskou půdu nezemědělským způsobem však lze i na základě dočasného odnětí
ze zemědělského půdního fondu, které se v katastru nemovitostí neprojeví. Navíc,
pokud by jediným rozhodujícím kritériem byl zápis v katastru nemovitostí, prakticky by ztratilo
smysl rozhodování v pochybnostech o tom, zda je pozemek součástí zemědělského půdního
fondu, podle §1 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Nelze též přehlížet,
že údaj o druhu pozemku není závazným údajem katastru (§51 zákona č. 256/2013 Sb.,
o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Tento údaj tedy nemůže být jediným podkladem
pro posouzení, zda se jedná o pozemek náležející do zemědělského půdního fondu.
[13] Stěžovatelka od počátku odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. listopadu 2005 sp. zn. 28 Cdo 1738/2005, který se sice týkal především otázky, zda má být
na určitý nájemní vztah aplikován zákon o půdě, či občanský zákoník, za tím účelem však bylo
nutné posoudit, zda dotčený pozemek náleží do zemědělského půdního fondu ve smyslu §1
zákona o ochraně zemědělského půdního fondu [srov. §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě].
Nejvyšší soud tehdy své závěry opřel mimo jiné o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
10. listopadu 1995 č. j. 6 A 905/1994 - 15, který stěžovatelka rovněž citovala a podle něhož jsou
pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu podstatné dva znaky: zaprvé
takový pozemek je nebo má být zemědělsky obhospodařován a zadruhé je v katastru nemovitostí
evidován jako zemědělský pozemek (nyní §3 odst. 2 katastrálního zákona). Nejvyšší soud
se k tomuto právnímu názoru přihlásil opakovaně (například v rozsudku ze dne 29. října 2009
sp. zn.1081/2009), přičemž považuje za zjevné, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí
jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně
zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zmíněných
právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky
využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou
ochrany (rozsudek ze dne 3. května 2019 sp. zn. 28 Cdo 3357/2018). Nejvyšší soud dokonce
připustil, že by faktický stav pozemku mohl nad absencí znaku formálního převážit, s tím,
že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo
naplňování cíle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (rozsudek ze dne 1. října 2018
sp. zn. 28 Cdo 5610/2017).
[14] Je tedy zřejmé, že k výkladu pojmu „zemědělský půdní fond“ existuje ustálená judikatura
Nejvyššího soudu, která vedle evidence druhu pozemku v katastru nemovitostí akcentuje i to,
zda pozemek je nebo má být zemědělsky obhospodařován. Nejvyšší správní soud nevidí důvod,
proč tento výklad nepřevzít i pro věci rozhodované ve správním soudnictví – naopak by bylo
nežádoucí, kdyby byl určitému pojmu bez dalšího přikládán odlišný význam v závislosti na tom,
které větvi soudnictví rozhodnutí ve věci přísluší. Proto je třeba uzavřít, že při posouzení otázky,
zda je na určitém pozemku zemědělská půda ve smyslu §1 odst. 2 a §3 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně zemědělského půdního fondu, je třeba brát v úvahu nikoli jen druh pozemku
evidovaný v katastru nemovitostí, nýbrž i jeho skutečný charakter. Současně je však třeba mít
na paměti, že pojem „zemědělský půdní fond“ je klíčovým pojmem pro dosah působnosti
veřejnoprávní regulace zemědělského hospodaření na pozemcích a dalšího nakládání s nimi.
Cílem je nastolení právní jistoty v otázce, zda se na určitý pozemek tato právní regulace vztahuje
či nikoliv (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 24/2016 - 61
z 13. července 2017 k „pozemkům určeným k plnění funkcí lesa“ ve smyslu §3 odst. 3 zákona
č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů).
[15] Tento závěr není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
7. listopadu 2018 č. j. 8 As 22/2018 - 52, na který odkazoval krajský soud. Nejvyšší správní soud
tehdy skutečně uvedl, že pro závěr o porušení §3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu je podstatné, že daný pozemek je v katastru nemovitostí evidován
jako orná půda. Učinil tak však na základě konkrétních skutkových okolností,
které se od nynějších velmi liší. V tehdejším případě porušení citovaného ustanovení spočívalo
v tom, že na části zemědělského pozemku byla zpevněná plocha využívaná jako pozemní
komunikace, přičemž nebylo sporné, že zbývající část pozemku je zemědělsky obhospodařovaná.
Naproti tomuto v projednávaném případě je stěžovatelce vytýkáno, že k nezemědělským
činnostem využila několik zemědělských pozemků v celé jejich výměře (zemědělsky využíván
nebyl ani jeden z nich).
[16] Nejvyšší správní soud připomíná, že pro posouzení právního charakteru pozemku nemůže být
rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. června 2017 č. j. 9 As 246/2016 - 46). Sdílí totiž obavy krajského soudu, že by souhlas
s dočasným odnětím pozbyl významu, neboť jakékoliv odnětí by […] bylo fakticky odnětím trvalým.
Kromě toho by se bylo možné vyhnout plnění povinností podle zákona o ochraně ZPF i protiprávním odnětím
půdy ze ZPF. Ačkoliv by samotné odnětí bylo jednorázově postižitelné, ve zbytku by dotčená půda pozbyla
ochrany dle zákona o ochraně ZPF a k jakýmkoliv nezemědělským činnostem na této půdě by již nebylo potřeba
souhlasu orgánu ochrany ZPF (odstavec 17 napadeného rozsudku). Proto bude vždy třeba pečlivě
posuzovat, z jakého důvodu není zemědělsky obhospodařován pozemek, který je v katastru
nemovitostí evidován jako zemědělský. Nezákonná změna charakteru pozemku v zásadě nemůže
požívat ochrany. Nejvyšší správní soud připomíná, že zemědělský půdní fond je chráněn
jako základní přírodní bohatství naší země, nenahraditelný výrobní prostředek umožňující
zemědělskou výrobu a jedna z hlavních složek životního prostředí (§1 odst. 1 zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu). Předmětem této ochrany však není zápis v katastru nemovitostí,
nýbrž skutečná zemědělská půda. Pokud se ve vzdálenější minulosti změnil způsob využívání
pozemku, což znemožní další zemědělské využití půdy, ztrácí formální ochrana zemědělského
půdního fondu smysl.
[17] Z uvedeného vyplývá, že krajský soud ani žalovaný nemohli bez dalšího odmítnout
stěžovatelčiny námitky, že se pozemky ve skutečnosti k zemědělským účelům nikdy nevyužívaly,
a vycházet jen z evidovaného druhu pozemků v katastru nemovitostí. Naopak je třeba posoudit,
zda tyto pozemky mají být zemědělsky obhospodařovány (a neděje se tak pouze z důvodu
protiprávního jednání stěžovatelky, vlastníka pozemků či jejich právních předchůdců), či zda je
zápis v katastru nemovitostí v rozporu se skutečností. Toto posouzení však bude vyžadovat
doplnění dokazování.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil žalobkyni, že při posouzení, zda je pozemek
součástí zemědělského půdního fondu, nelze vycházet jen z toho, jaký druh pozemku je evidován
v katastru nemovitostí. Krajský soud však vycházel výhradně z tohoto kritéria, kasační stížnost
je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil [§110 odst. 1
věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Jelikož se zjištěného
pochybení dopustil již žalovaný, a krajský soud by tak v dalším řízení neměl jinou možnost
než rozhodnutí žalovaného zrušit, Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, v němž žalovaný v souladu s právním názorem vysloveným v tomto rozsudku znovu
posoudí, zda pozemky užívané žalobkyní náleží do zemědělského půdního fondu. Vyjde
přitom nejen z evidovaného způsobu využití pozemků, ale zaměří se též na to, zda tyto pozemky
byly v minulosti zemědělsky obhospodařovány, a pokud ano, z jakého důvodu takto přestaly být
využívány.
[19] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
[20] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl.
[21] Žalobkyně zaplatila v řízení před krajským soudem soudní poplatek ve výši 3 000 Kč
[položka 18 odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a v řízení
před Nejvyšším správním soudem soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (položka 19 přílohy
k zákonu o soudních poplatcích).
[22] V řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem byla žalobkyně
zastoupena advokátem. V řízení před krajským soudem za ni její tehdejší zástupkyně učinila
tři úkony právní služby, a sice převzetí a přípravu právního zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], sepis a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu] a účast na jednání [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. V řízení
před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobkyně jeden úkon právní služby – sepis
a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Celkem tedy zástupci
žalobkyně učinili čtyři úkony právní služby, za každý z nich náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§9
odst. 4 písm. b) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ani jeden ze zástupců žalobkyně není plátcem daně
z přidané hodnoty, částka 13 600 Kč tedy tvoří konečnou výši jejich odměny a náhrady hotových
výdajů.
[23] Celková výše náhrady nákladů řízení přiznané žalobkyni, čítající zaplacené soudní
poplatky a odměnu a náhradu hotových výdajů zástupců, činí 21 600 Kč. K jejímu uhrazení byla
žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[24] Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, nemá tudíž právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu