ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.68.2020:24
sp. zn. 6 As 68/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudkyně JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: M.
J., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem Sladovnická 21, Louny,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2018, č. j. 134018/2018/KUSK,
sp. zn. SZ_108411/2018/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2020, č. j. 44 A 70/2018 – 22
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Městský úřad Říčany uznal žalobce dne 28. 6. 2018 vinným ze spáchání přestupku proti
občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých
přestupcích, kterého se v přímém úmyslu dopustil tím, že dne 1. 1. 2018 v 8:01 hodin, poblíž
kruhového objezdu u silnice II/101 v katastru Jažlovice, zavolal před předáním dítěte matce
na tísňovou linku 158, neboť se domníval, že matka dítěte je pod vlivem alkoholu, a proto jí dítě
nepředá, dokud nepřijede policie a možnou podnapilost matky dítěte nevyloučí. Tím podle
městského úřadu úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého
jednání. Městský úřad uložil žalobci za spáchaný přestupek pokutu ve výši 1 000 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč podle §95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, žalovaný se však ztotožnil
se závěry městského úřadu a odvolání zamítl rozhodnutím uvedeným v záhlaví.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Praze
a namítal, že skutek, pro který byl uznán vinným, nemůže naplnit skutkovou podstatu přestupku
proti občanskému soužití. Žalobce chtěl pouze zamezit tomu, aby jeho bývalá partnerka řídila
vozidlo s jejich společnou dcerou pod vlivem alkoholu, což se mu vzhledem ke dni 1. 1. 2018
jevilo jako pravděpodobné (poukázal přitom na situaci, kdy jeho bývalá partnerka ve stejný den
v roce 2016 přijela pro dceru pozdě a v telefonním hovoru se přiznala, že řídila poté, co pila
alkohol). Žalobce dále zpochybňoval, že by jednal v přímém úmyslu, a správní orgány ani nic
takového ve správním řízení neprokázaly.
[4] Krajský soud žalobě vyhověl a zrušil jak rozhodnutí žalovaného tak rozhodnutí
městského úřadu pro nezákonnost a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti.
[5] Mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí podle krajského soudu panoval nesoulad,
neboť podle popisu skutku ve výroku byl žalobce uznán vinným za to, že v 8:01 zavolal
na tísňovou linku 158, protože se domníval, že by matka dítěte mohla být pod vlivem alkoholu.
Z druhé části popisu skutku ve výroku plyne, že žalobci bylo přičteno hypotetické jednání,
které se nestalo a nelze je tedy žalobci klást za vinu. Ve věci je také podle soudu podstatné,
že žalobce na tísňovou linku zavolal dvakrát (poprvé přibližně hodinu před předáním dítěte –
v 7:09 hodin, operátor však sdělil, ať zavolá, až bude mít konkrétní podezření). Žalovaný
v odůvodnění vyšel rovněž z prvního volání, a také z toho, že žalobce osočil matku z požití
alkoholu; podle výroku však za tyto skutky nebyl uznán vinným.
[6] Podle krajského soudu pak samotné volání na tísňovou linku 158 nelze považovat
za hrubé jednání proti občanskému soužití. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Správní orgány podle krajského soudu také dostatečně nezjistily skutkový stav ohledně
všech relevantních okolností, které se týkaly spáchání přestupku a formy zavinění. V řízení
před správními orgány nebylo podle krajského soudu prokázáno, že se žalobce dopustil
přestupku jednáním v přímém úmyslu. Ačkoliv žalobce správnímu orgánům předložil svou verzi
skutkového děje včetně pohnutek a motivu svého jednání (obavy o život a zdraví své dcery
v souvislosti s možností, že by její matka mohla být pod vlivem alkoholu), správní orgány se jeho
verzí vůbec nezabývaly. Žalovaný tedy nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítal, že soud nesprávně vyložil neurčitý právní pojem „jiné hrubé jednání“ a jeho subsidiaritu
zjevně podřadil pouze k části dílčích skutkových podstat v §7 zákona o některých přestupcích,
a to k ublížení na zdraví a vyhrožování újmou na zdraví. Podle stěžovatele však v této situaci
může být jiné hrubé jednání subsidiárně odvozeno i od úmyslného nepravdivého obvinění
z přestupku či od schválnosti; nemusí znamenat výhradně projev agresivity či fyzického násilí.
Soud podle stěžovatele zcela pominul zjištěné skutečnosti, že žalobce nepředal nezletilé dítě,
uzamkl se s ním v autě a jeho vydání podmiňoval provedením dechové zkoušky na alkohol
u matky dítěte. Právě toto jednání totiž přesáhlo nevhodnost jednání a stalo se hrubým jednáním.
[8] Stěžovatel dále namítal, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť se soud
nevypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi, jež jsou popsané v rozhodnutí a obsažené
ve správním spisu. Stěžovatel má za to, že z výroku i odůvodnění rozhodnutí o přestupku je
nesporné, že skutkové jednání bylo posuzováno vcelku, ne pouze jako „první volání na policii“.
Volání na policii totiž následně pokračovalo výše uvedeným jednáním žalobce (nepředáním dítěte
a zamčením se s ním v autě).
[9] Ve vztahu k otázce úmyslu žalobce porušit občanské soužití stěžovatel odkázal
na své rozhodnutí. Žalobce si podle stěžovatele musel být vědom své povinnosti předat dítě
bez jakýchkoliv podmínek, i toho, že překračuje meze slušnosti, pokud se uzamkl v autě
s dítětem, vyčkával na příjezd policie a ignoroval projevy frustrované matky, která se do auta
pokoušela dostat, obzvláště za přítomnosti dítěte.
[10] Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu o nesrozumitelnosti
rozhodnutí stěžovatele a poukázal na to, že nesrozumitelná je i jeho kasační stížnost. Není jasné,
proč stěžovatel podřazuje skutkovou podstatu jednoho přestupku pod skutkovou podstatu
přestupku jiného. Pokud stěžovatel dospěl k takové myšlence, měl ve svém rozhodnutí
jakožto odvolací správní orgán tuto zjevnou nevhodnost právní kvalifikace vzít v potaz. Žalobce
také přitakal krajskému soudu, že se správní orgány dostatečně nezabývaly dokazováním a nade
vší pochybnost neprokázaly společenskou škodlivost žalobcova jednání a jeho úmysl. Ostatně
i zasahující policisté situaci (matčino chování během předávání dítěte) vyhodnotili tak,
že orientační dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu na místě provedli. Stěžovatel
se pak podle žalobce věnoval jeho jednání, jež následovalo po telefonickém hovoru s policií,
pouze okrajově. Zopakoval také, že tímto následným jednání chtěl pouze předejít ohrožení
své dcery ze strany matky. Na závěr žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 221/2016 – 39 a dovodil z něj, že jeho jednání zcela určitě nelze
podřadit pod pojem „hrubé jednání“.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[12] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení. Tato námitka však není
důvodná. Z kasační stížnosti plyne, že stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu pro nedostatek důvodů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů tehdy, pokud se jedná o nedostatky skutkové, nikoliv dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval na jednotlivé pasáže svého rozhodnutí,
se kterými se podle jeho názoru krajský soud nevypořádal. Krajský soud se však dostatečně
věnoval zjištěním stěžovatele i tvrzením žalobce, popsal rozhodný skutkový stav a se všemi
žalobními námitkami se vypořádal řádně. Vadu nepřezkoumatelnosti zpravidla nezakládá,
pokud se krajský soud detailně nezabývá každým tvrzením stěžovatele z vyjádření k žalobě
a nerozebírá každý jednotlivý odstavec rozhodnutí. Rozsah přezkumu rozhodnutí správního
orgánu stanoví žalobce v žalobě, tento rozsah krajský soud dodržel a v souhrnu ve svém
rozsudku vypořádal všechny rozhodné skutečnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou
jinou vadu rozsudku krajského soudu, která by způsobovala jeho nepřezkoumatelnost.
[15] Nejvyšší správní soud naopak souhlasí s krajským soudem, že obě rozhodnutí správních
orgánů jsou nepřezkoumatelná, neboť důvody, pro které byl žalobce podle správních rozhodnutí
uznán vinným ze spáchání přestupku, nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.
[16] Výrok rozhodnutí o přestupku zní: „Obviněný je vinen, že se v přímém úmyslu dopustil přestupku
proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., […]o některých přestupcích
tím, že: dne 1. 1. 2018 v 08:01 hodin, poblíž kruhového objezdu u silnice II/101, v katastru Jažlovice, u firmy
Caterpilar, před předáním dítěte, zavolal na tísňovou linku 158 s tím, že se domnívá, že je matka dítěte V. P.
pod vlivem alkoholu a dokud nepřijede policie a toto nevyloučí dítě nepředá, čímž úmyslně narušil občanské soužití
tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.“
[17] Z výroku tak, jak je napsaný, tedy opravdu plyne, že stěžovatel spatřuje přestupkové
jednání žalobce pouze v tom, že zavolal na tísňovou linku Policie ČR a v tomto hovoru popsal,
co ne/udělá, dokud policie neprovede dechovou zkoušku na alkohol u matky jejich společného
dítěte (nepředá jí dceru). Z odůvodnění rozhodnutí pak lze vyčíst, že za přestupkové jednání
stěžovatel považoval i žalobcovo jednání, které následovalo po hovoru s policií – zamčení
se v autě s dcerou a odmítání předat dceru matce, dokud nepřijela policie a neprovedla dechovou
zkoušku. V tom stěžovatel spatřoval úmysl vyvolat konflikt a narušit tím občanské soužití,
jež v tomto případě spočívalo v bezproblémovém předání dcery matce. Výrok je však klíčovou
částí rozhodnutí o přestupku, neboť pouze ten zasahuje do práv a povinností účastníků
a jen ten nabývá právní moci (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Cílem výroku je to, aby bylo
nesporné, k jakému skutku se rozhodnutí o přestupku vztahuje, čí je vyslovena vina a jaký trest
se ukládá. Skutek tedy musí být ve výroku popsán úplně a výstižně. Rozhodnutí správního orgánu
tedy musí zcela jednoznačně určit a vymezit, čeho se pachatel dopustil a v jakém jednání
spáchaný přestupek spočívá. Tyto požadavky však rozhodnutí o přestupku v této věci nesplňuje
a je proto nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
[18] Podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého
jednání.
[19] Nejvyšší správní soud souhlasí i s právním hodnocením, které provedl krajský soud.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutkové okolnosti: Dne 1. 1. 2018
v 8:00 hodin se mělo uskutečnit předání společné dcery mezi žalobcem a jeho bývalou
partnerkou. Žalobce v 7:09 zavolal na tísňovou linku Policie ČR a požádal o asistenci při předání
dcery, neboť se domníval, že by jeho bývalá partnerka mohla být pod vlivem alkoholu. Operátor
žalobci sdělil, že má hlídku zavolat, až pokud bude mít důvodné podezření, že je matka dcery
pod vlivem alkoholu. Žalobce pak poté, co uviděl matku dcery přijíždět, zavolal na tísňovou linku
podruhé v 8:01 a znovu požádal o asistenci při předávání dcery. Požadoval provést dechovou
zkoušku na alkohol, neboť mu připadalo, že se blížící se automobil bývalé partnerky „nadměrně
kývá“. Sdělil také, že dceru nepředá, dokud nebude dechová zkouška provedena. Policejní hlídka
dorazila na místo asi v 8:15, provedla dechovou zkoušku u matky, na její žádost pak i u otce,
a po negativním výsledku u obou osob žalobce předal dceru její matce.
[20] Žalobcova bývalá partnerka poté podala podnět k zahájení řízení o přestupku proti
občanskému soužití spočívající ve schválnosti, kterou v jednání žalobce spatřovala. S žalobcem
bylo následně zahájeno správní řízení, během kterého žalobce vypověděl, že jeho bývalá
partnerka již jednou, ve stejný den před dvěma lety (1. 1. 2016), přijela pro dceru pozdě a přiznala
se mu, že před tím popíjela alkohol. Pod vlivem alkoholu ji pak viděl v době, kdy spolu ještě žili
(rok 2014). Žalobce policii k provedení dechové zkoušky přivolal proto, že je to jediný způsob,
jak přítomnost alkoholu v krvi ověřit. Chtěl mít totiž jistotu, že dcera bude se svou matkou
v bezpečí. Před přivoláním policie s bývalou partnerkou žalobce nemluvil, pouze jí poté sdělil,
že policie přijede a že na ní provede dechovou zkoušku. Na to bývalá partnerka reagovala tak,
že začala nadávat, bouchla do auta a domáhala se dcery. Žalobce zůstal ve svém vozidle,
aby jej bývalá partnerka nemohla napadnout a přetahovat se s ním o dceru. Součástí správního
spisu je CD se záznamy obou žalobcových hovorů na policii a také rozsudek ve věci svěření
dcery do péče matky, úpravy styku s druhým rodičem a výživného.
[21] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 84/2009 – 64,
lze za hrubé jednání považovat takové jednání, které narušuje občanské soužití takovou měrou,
že podle obecného názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti).
Je proto třeba důsledně odlišit jednání hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel
slušnosti, zdvořilosti). Obecně se podle tohoto rozsudku za jiné hrubé jednání, jež narušuje
občanské soužití, považuje vyhrožování jinou újmou než újmou na zdraví, pomlouvání a vydírání,
pokud se nejedná o trestný čin. Za hrubé jednání se podle judikatury Nejvyššího správního
soudu považuje např. vytlačování osoby automobilem (rozsudek ze dne 3. 10. 2017,
č. j. 9 As 221/2016 – 39), uchopení druhé osoby oběma rukama za klopy bundy v oblasti krku
ve snaze si ji přitáhnout k sobě (rozsudek ze dne 20. 7. 2017, č. j. 2 As 29/2017 – 28),
podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2017, č. j. 20 A 17/2016 – 28,
pokud pachatel jako kolemjdoucí úmyslně udeří do střechy auta a způsobí v ní prohlubeň,
nebo úder pěstí do obličeje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019,
č. j. 9 As 73/2018 – 25). Schválnost ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o některých
přestupcích, kterou stěžovatel zmiňoval v kasační stížnosti, pak také musí mít povahu hrubého
jednání (podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 1 A 24/2010 – 22,
č. 2446/2011 Sb. NSS, který se váže k předchozí právní úpravě schválnosti v zákoně č. 200/1990,
o přestupcích).
[22] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že v porovnání s uvedenými situacemi
hrubé jednání nepředstavuje pouze to, že žalobce zavolal na tísňovou linku 158 kvůli podezření,
že by jeho bývalá partnerka mohla být pod vlivem alkoholu.
[23] S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu,
kterým se následně stěžovatel bude muset řídit v dalším řízení. Bude tedy na stěžovateli,
resp. správním orgánu prvního stupně, aby si nejprve ujasnil, jaké žalobcovo jednání
před předáním dcery matce klade žalobci za vinu, a jak jej bude právně kvalifikovat. Tomu
uzpůsobí dokazování a doplní je zejména ve vztahu ke všem okolnostem relevantním z hlediska
případného spáchání přestupku a k tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o míře
zavinění žalobce. Přitom vezme v potaz i návrhy a tvrzení žalobce. Následně bude dbát na to,
aby s těmito zjištěními byl v souladu výrok i odůvodnění rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji ve smyslu §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[25] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi náleží náhrada nákladů
řízení. Náklady jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon
právní služby - písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], za něž přísluší částka 3 100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního
tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající
dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 3 400 Kč, tedy o 714 Kč. Celkovou částku
4 114 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci v přiměřené lhůtě určené soudem, a to do 30 dnů
od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu