ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.98.2020:29
sp. zn. 6 As 98/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: M.
P., zastoupená Mgr. Igorem Petreckým, advokátem, se sídlem C. Boudy 606/8, Třebíč, proti
žalované: Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
rektora žalované ze dne 30. 7. 2018, č. j. POP/UKRUK/12/137797/2017-3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020,
č. j. 11 A 218/2018 – 24
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, č. j. 11 A 218/2018 – 24,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí rektora žalované ze dne 30. 7. 2018, č. j. POP/UKRUK/12/137797/2017-3,
se zru š u je a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč
k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Igora Petreckého, advokáta, do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017, č. j. POP/UKRUK/512/137797/2017-1, rektor
žalované stanovil žalobkyni poplatek spojený se studiem ve výši 32 500 Kč za delší studium
za započatých 6 měsíců studia od 25. 10. 2017 do 25. 4. 2018. Žalobkyně rozhodnutí napadla
odvoláním, v němž požádala o prominutí poplatku z důvodu narození dítěte dne X. S ohledem
na zjištění, že v případě žalobkyně nebyly splněny podmínky pro prominutí poplatku podle
čl. 2 opatření rektora žalované č. 45/2017 nazvaného „Postup při posuzování žádostí
o prominutí či snížení poplatku spojeného se studiem“ (dále jen „opatření rektora“) a nebyl dán
důvod pro prominutí poplatku podle zásad uvedených v příloze č. 2 statutu žalované (dále
jen „statut“), rektor rozhodnutím označeným v záhlaví odvolání žalobkyně zamítl. Rektor
v rozhodnutí uvedl, že žalobkyně mohla úlevu na poplatku z důvodu narození dítěte uplatnit
v odvolání proti rozhodnutí rektora ze dne 10. 5. 2018, č. j. POP/UKRUK/5/141247/2018-1,
jímž jí byl vyměřen druhý poplatek za delší studium za období od 26. 4. 2018 do 26. 10. 2018;
tak však neučinila.
[2] Žalobu proti rozhodnutí rektora Městský soud v Praze zamítl. Vzhledem k tomu,
že poplatková povinnost žalobkyni vznikla dne 25. 10. 2017 a dítě se jí narodilo dne X, tedy až po
vzniku poplatkové povinnosti, nemohl být poplatek prominut. Z napadeného rozhodnutí podle
městského soudu zřetelně vyplývaly úvahy, jimiž se rektor při svém rozhodování řídil.
Rozhodování o prominutí či snížení poplatku v případě narození dítěte nezávisí pouze na
správním uvážení. Článek 2 opatření rektora jasně vymezuje podmínku, při jejímž splnění bude
poplatek prominut, a sice narození dítěte v období 9 měsíců přede dnem vzniku poplatkové
povinnosti. Za předpokladu, že žadatel podá žádost o prominutí poplatku a tato podmínka je ve
vztahu k žadatelem specifikovanému poplatku splněna, bude žádosti vyhověno a poplatek bude
v celém rozsahu prominut. Uvedené opatření tudíž nepřipouští úvahu rektora o tom, zda
a případně v jakém rozsahu poplatek promine. Zároveň jím však není umožněno správní uvážení
ani v opačném případě a v okamžiku, kdy podmínka splněna nebude, rektor nemůže žádosti
vyhovět.
[3] Městský soud neshledal jako důvodnou námitku žalobkyně týkající se tvrzeného odklonu
od zavedené rozhodovací praxe. Nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že jí nárok vznikl
a poplatek proto měl být prominut bez ohledu na nesprávně uvedené číslo jednací, případně
že rektorovi mělo být zřejmé, proti jakému rozhodnutí odvolání směřuje. Žalobkyně si musela být
vědoma skutečnosti, že poplatky jsou jí za různá období stanovovány různými rozhodnutími.
V odvolání i v žalobě shodně označila napadené rozhodnutí, kterým jí byl stanoven poplatek
za období od 25. 10. 2017 do 25. 4. 2018. Ve vztahu ke specifikovanému období jí však nárok
na prominutí poplatku z důvodu narození dítěte nevznikl. Žalobkyni sice byla v krátkém časovém
sledu doručena dvě rozhodnutí žalované, avšak jednalo se o dvě samostatná rozhodnutí,
která byla vydána v samostatných řízeních a týkala se dvou rozdílných období. Rozhodnutí
se lišila nejen čísly jednacími, ale zejména výrokem obsahujícím období, za které byl poplatek
stanoven. Nedostatečnou pozornost žalobkyně při označení odvoláním napadeného rozhodnutí
nelze přičítat k tíži žalované. Správní orgán nemůže, zejména v řízení o žádosti, nahrazovat
projev vůle žadatele, ani přezkoumávat, zda odvolání nemělo být podáno proti jinému rozhodnutí
než tomu, které bylo v odvolání jednoznačně vymezeno. Argumentaci žalobkyně, že nemá
k dispozici administrativní aparát a její pozornost byla v dané době oslabena péčí o novorozené
dítě, městský soud nepovažoval za důvodnou. Jako relevantní neshledal ani námitky týkající
se pochybení při doručování.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost. Argumentaci soustředila zejména na otázku, zda mohl rektor v rámci svého správního
uvážení stěžovatelce prominout vyměřený poplatek za delší studium. Podle stěžovatelky trpí
úvaha městského soudu logickou nesprávností. Z čl. 2 opatření rektora lze dovodit pouze
skutečnost, že pokud je splněna podmínka narození dítěte v období 9 měsíců přede dnem vzniku
poplatkové povinnosti, poplatek bude prominut. V žádném případě z něj nevyplývá povinnost
žádosti nevyhovět, pokud podmínka splněna není. Důsledkem nesplnění podmínky je převedení
rozhodování ze schématu „když – tak“ na standardní individuální správní uvážení ve smyslu
čl. 3 odst. 5 písm. d) přílohy č. 2 statutu, tj. zohlednění jiného důvodu hodného zvláštního zřetele.
Za takový jiný důvod hodný zvláštního zřetele stěžovatelka označila okolnost, že na prominutí
poplatku měla nárok, což rektor v době rozhodování věděl.
[5] Stěžovatelka poukázala rovněž na nutnost zohlednit individuální okolnosti při aplikaci
zásady bdělosti. Na rozdíl od městského soudu vyjádřila přesvědčení, že tyto okolnosti
(pochybení při doručování, péče o dítě a absence administrativního aparátu) nejsou irelevantní
a městský soud měl zachování zásady bdělosti posuzovat v jejich kontextu.
[6] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s právním posouzením městského
soudu. Uvedla, že stěžovatelka chybně spojuje dvě samostatná řízení o dvou samostatných
poplatcích v jedno. V daném případě není rozhodování založeno na správním uvážení,
naopak čl. 2 opatření rektora jasně vymezuje podmínku, při jejímž splnění bude poplatek
prominut. Pokud podmínka splněna není, nemá rektor žalované možnost rozhodnout jinak,
než žádosti nevyhovět. Žalovaná dále odkázala na napadené rozhodnutí, v němž podrobně
popsala způsob vyměření poplatku, a uvedla, že zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách,
jiný výklad nepřipouští.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil kasační námitku týkající se aplikace zásady
bdělosti. Podle stěžovatelky měl městský soud hodnotit zásadu bdělosti v kontextu specifických
okolností její situace, zejména problémů s doručováním a péčí o novorozené dítě. Nejvyšší
správní soud si je vědom skutečnosti, že právní zásady, na nichž je právní řád vystaven, nemohou
být aplikovány bez ohledu na všechny okolnosti projednávané věci. Jinak řečeno, ani aplikace
zásady „bdělým náležejí práva“ nesmí být samoúčelná nebo odporovat principům spravedlnosti
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15). Nejvyšší správní
soud však v odkazu městského soudu na tuto zásadu nespatřuje rozpor s výše uvedenými závěry.
Požadavek přesného a jednoznačného označení napadeného rozhodnutí nelze považovat
za nepřiměřeně přísný ani samoúčelný. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
na zásadu dispoziční, která ovládá také správní řízení včetně řízení odvolacího. Předmět a rozsah
odvolacího přezkumu, tedy vymezení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje,
v jakém rozsahu jej odvolatel napadá a v čem spatřuje jeho nezákonnost či nesprávnost,
jsou v souladu s §82 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, základní náležitostí odvolání.
Odpovědnost za rozsah a hlediska odvolacího přezkumu rozhodnutí nese odvolatel, byť existují
také skutečnosti, které je správní orgán povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 – 71,
č. 1580/2008 Sb. NSS), například nicotnost rozhodnutí (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 – 65, č. 2837/2013 Sb. NSS).
Stěžovatelčino pochybení spočívající v uvedení čísla jednacího patřícího jinému rozhodnutí,
byť také vydanému v související věci stěžovatelky, však nepředstavuje skutečnost, k níž by rektor
musel přihlédnout z moci úřední.
[10] V případě stěžovatelky nešlo o situaci obdobnou té, kterou Nejvyšší správní soud popsal
v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009 – 48, č. 2646/2012 Sb. NSS, a označil
za přepjatě formalistickou. V citovaném rozsudku se jednalo o dvě rozhodnutí vydaná v rámci
jednoho správního řízení v prvním a druhém stupni, přičemž žalobce chybně označil
jako žalovaného prvostupňový správní orgán. Ze žaloby však bylo jednoznačně patrné,
čeho a z jakých důvodů se žalobce domáhal. Rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého
stupně tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a zákon nadto výslovně stanoví,
který ze správních orgánů má v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu pozici
žalovaného. V nyní souzené věci se naopak jednalo o dvě samostatná prvostupňová rozhodnutí
rektora, která byla vydána v samostatných řízeních a týkala se dvou rozdílných období. Pokud
stěžovatelka odvoláním výslovně napadla pouze jedno rozhodnutí, nebyl rektor povinen
ani oprávněn k jedinému odvolání přezkoumat obě rozhodnutí. Takovým postupem
by za stěžovatelku nepatřičně dotvářel předmět a rozsah odvolacího přezkumu, tím spíše
pak v situaci, kdy stěžovatelka v odvolání identifikovala pouze jedno z těchto rozhodnutí. Rektor
nemohl místo stěžovatelky určovat předmět odvolacího řízení a nahrazovat tím její vůli.
Tato kasační námitka tedy není důvodná, neboť rektor nepochybil, pokud v souladu s dispoziční
zásadou rozhodoval o žádosti o prominutí poplatku za studium za období uvedené právě
v tom rozhodnutí, které stěžovatelka označila v odvolání.
[11] Stěžovatelka dále tvrdí, že z opatření rektora nevyplývá povinnost rektora žádosti
o prominutí poplatku nevyhovět, pokud podmínka splněna není. Důsledkem nesplnění podmínky
je pouze změna rozhodování ze schématu „když – tak“ na individuální správní uvážení,
které umožňuje čl. 3 odst. 5 písm. d) přílohy č. 2 statutu, tedy okolnost „jiného důvodu hodného
zvláštního zřetele“.
[12] Podle §58 odst. 7 věty druhé zákona o vysokých školách „rektor může v rámci rozhodování
o odvolání proti rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem vyměřený poplatek snížit, prominout
nebo odložit termín jeho splatnosti s přihlédnutím zejména ke studijním výsledkům a sociální situaci studenta
podle zásad uvedených ve statutu veřejné vysoké školy.“
[13] Podle čl. 3 odst. 5 přílohy č. 2 statutu může rektor v odvolacím řízení poplatek snížit,
prominout nebo odložit termín jeho splatnosti, přičemž podrobnosti stanoví prováděcí opatření
rektora. Důvody pro snížení, prominutí nebo odložení splatnosti jsou zejména:
a) vynikající studijní, vědecké nebo další tvůrčí výsledky, dosažené v rámci studia, v němž bylo
vydáno rozhodnutí o vyměření poplatku,
b) absolvování studijního pobytu organizovaného nebo zajištěného prostřednictvím fakulty
anebo univerzity na jiné vysoké škole v zahraničí,
c) tíživá sociální situace nebo jiné vážné důvody,
d) jiný důvod hodný zvláštního zřetele.
[14] Podle čl. 2 opatření rektora „žádosti účastníka řízení o prominutí poplatku podle ustanovení §58
odst. 3 zákona o vysokých školách z důvodu narození dítěte v období 9 měsíců přede dnem vzniku poplatkové
povinnosti bude vyhověno a tento poplatek bude v celém rozsahu prominut. Z důvodu narození tohoto dítěte bude
prominut nejvýše jeden poplatek, i když účastník řízení splní výše uvedené podmínky ve vztahu k více
poplatkům.“
[15] Podle čl. 5 odst. 1 opatření rektora „přehled důvodů pro snížení nebo prominutí poplatku uvedeného
v ustanovení §58 odst. 3 zákona o vysokých školách včetně procentuální výše je uveden v Příloze č. 1 tohoto
opatření.“
[16] Možnost snížení, prominutí nebo odložení termínu splatnosti poplatku a s ní související
správní uvážení rektora vyplývá z §58 odst. 7 zákona o vysokých školách, který předpokládá
stanovení zásad pro tento postup ve statutu veřejné vysoké školy. Konkretizaci důvodů
pro snížení, prominutí nebo odložení splatnosti obsahuje čl. 3 odst. 5 přílohy č. 2 ke statutu;
k jeho provedení slouží opatření rektora. Jde tedy o situaci obdobnou té, kterou Nejvyšší správní
soud posuzoval v rozsudku ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 – 251, č. 1383/2007 Sb. NSS:
obecně závazný právní předpis výslovně neupravil postup správních orgánů, k němuž byly
zmocněny na základě zákona. Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že krajský soud nepochybil,
pokud následně přezkoumal postup správního orgánu i z hlediska jeho souladnosti s vnitřním
předpisem, který nebyl jinak obecně právně závazný. Stejně jako je tomu v nyní souzené věci
u opatření rektora i tam interní předpis (vydaný generálním ředitelem Generálního ředitelství cel)
upravoval postup, který jinak není regulován obecně závazným pravidlem chování a založil
správní praxi. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgán se od této správní praxe
nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je
v právním státě (čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky)
nepřípustná.
[17] V nyní souzené věci konkretizuje statut žalované a opatření rektora pomocí (vzhledem
k „otevřené“ kategorii jiných důvodů hodných zvláštního zřetele fakticky demonstrativního)
výčtu důvody vedoucí k možnému snížení, prominutí či odložení splatnosti poplatku. V případě
některých důvodů uvedených v opatření rektora se rektor zavázal žádostem vyhovět a určil,
v jaké výši se tak bude dít (příloha č. 1). Narození dítěte se podle čl. 2 opatření rektora považuje
za důvod vedoucí vždy k úplnému prominutí poplatku, avšak pouze v případech, kdy k němu
došlo v období 9 měsíců přede dnem vzniku poplatkové povinnosti. Individuální posouzení
specifických případů pak umožňuje hledisko „jiného důvodu hodného zvláštního zřetele“ podle čl. 3
odst. 5 písm. d) přílohy č. 2 statutu.
[18] Stěžovatelka ve formulářovém odvolání uvedla důvod pro prominutí poplatku za studium
spočívající v „narození dítěte dne X“. Rektor tvrzení stěžovatelky posoudil podle čl. 2 opatření
rektora jako žádost o prominutí poplatku z důvodu narození dítěte v rozhodném období 9
měsíců přede dnem vzniku poplatkové povinnosti a rozhodl, že její situace nesplňuje
tam stanovené předpoklady.
[19] Rektor však pochybil, když se při rozhodování o odvolání zaměřil výhradně na posouzení
podmínek pro prominutí poplatku z hlediska důvodu, který je vymezen v čl. 2 opatření rektora,
a opomněl se zabývat tím, zda stěžovatelkou uvedené skutkové tvrzení nenaplňuje některý
jiný z možných důvodů, včetně zbytkové kategorie jiného důvodu hodného zvláštního zřetele
ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. d) přílohy č. 2 statutu. V rozporu s §58 odst. 7 zákona o vysokých
školách nevyužil správního uvážení, jak mu zákon ukládá (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 5. 11. 1993, č. j. 6 A 99/92 – 50), a nezabýval se žádostí ze všech hledisek
uvedených ve statutu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatelka nebyla
povinna v žádosti o prominutí poplatku uvést přesnou právní kvalifikaci důvodu prominutí,
musela však uvést skutkové okolnosti, pro které o prominutí poplatku žádá. Stěžovatelce
proto nelze klást k tíži skutečnost, že výslovně neodkázala na „zbytkovou“ kategorii jiných
důvodů pro prominutí či snížení poplatku za studium; postačuje, že popsala důvod, který ji
k žádosti vedl (narození dítěte).
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že rektor byl při svém rozhodování povinen užít správního
uvážení, přičemž tyto úvahy správního orgánu musí být z rozhodnutí patrné, aby je bylo možné
(byť v omezeném rozsahu) přezkoumat. K rozsahu přezkumu správního uvážení se Nejvyšší
správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, v němž vyložil,
že ačkoliv je udělování humanitárního azylu určováno správním uvážením, nevylučuje to zcela
soudní přezkum: „V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Pokud tedy právní
předpis předpokládá užití správního uvážení, je správní orgán povinen tuto úvahu učinit
a promítnout do svého rozhodnutí tak, aby bylo přezkoumatelná ve výše naznačeném
rozsahu (obdobně např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 3 As 24/2004 – 79, č. 739/2006 Sb. NSS).
[21] Právní úprava rozhodování o prominutí nebo snížení poplatku v sobě v určitých
případech kombinuje užití správního uvážení a výklad neurčitého právního pojmu, kterým je
onen „důvod hodný zvláštního zřetele“. Neurčitým právním pojmem se rozumí pojem,
jenž „nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. [...] Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří
do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci
neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti
tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz
určité činnosti).“ (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS). Obdobně na problém nahlíží i právní teorie,
např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016. s. 54 a násl.
Rozsah soudního přezkumu se pak liší v závislosti na tom, zda je předmětem přezkumu správní
uvážení nebo výklad a užití neurčitého právního pojmu (např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 – 154, č. 3073/2014 Sb. NSS).
Při kombinaci správního uvážení a neurčitého právního pojmu jako podmínky pro jeho užití
musí správní orgán nejprve interpretovat neurčitý právní pojem a posoudit jeho naplnění
v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení,
jak mu ukládá zákon, při němž vybere některou z alternativ rozhodnutí. Naopak, není-li neurčitý
právní pojem naplněn, není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu. (např. rozsudek
NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014 - 27, č. 3200/2015 Sb. NSS).
[22] Aplikováno na zde souzenou věc, rektor je povinen zhodnotit skutková tvrzení
stěžovatelky a posoudit, zda tato tvrzení lze podřadit pod kterýkoliv z přípustných důvodů
pro prominutí nebo snížení poplatku. Těmi jsou předně ty důvody uvedené v opatření rektora
a příloze č. 1 k němu, které za naplnění tam stanovených podmínek vždy vedou k prominutí
poplatku. Pokud nastalá situace nenaplňuje žádný z těchto důvodů, musí rektor žádost posoudit i
z hlediska ostatních přípustných důvodů pro prominutí poplatku uvedených v čl. 3 odst. 5
přílohy č. 2 statutu, resp. v opatření rektora. U důvodů vymezených neurčitým právním pojmem
(„tíživá sociální situace nebo jiné vážné důvody“ a „jiný důvod hodný zvláštního zřetele“)musí
rektor nejdříve posoudit, zda skutkový stav (stěžovatelkou předestřená tvrzení) spadá do rozsahu
některého z těchto pojmů, jak je vyložil a ve své správní praxi užívá. Pokud dojde ke kladnému
závěru, užije správní uvážení. V případě stěžovatelky se tedy měl rektor zabývat tím,
zda skutečnost spočívající v narození dítěte dne X, která nemohla být důvodem pro prominutí
poplatku za studium za období od 25. 10. 2017 do 25. 4. 2018 podle čl. 2 opatření, nemůže být
pro toto období posouzena jako jiný důvod hodný zvláštního zřetele. Rektorovi bylo navíc z jeho
úřední činnosti známo, že v období, za které by na prominutí poplatku stěžovatelka měla nárok
podle čl. 2 opatření rektora, žádost neuplatnila. Nemohlo tedy reálně dojít k tomu, že by byl
stěžovatelce poplatek prominut dvakrát. Rektor proto měl i tuto okolnost promítnout do svého
rozhodnutí a vyložit, zda a proč narození dítěte za konkrétních skutkových okolností
posuzovaného případu představuje důvod hodný zvláštního zřetele pro prominutí poplatku
za studium či nikoliv, a to způsobem, který by mohl být podroben přezkumu ve smyslu
již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 47/2003 – 48.
[23] Jelikož této své zákonné povinnosti spočívající v právním posouzení tvrzení stěžovatelky
ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím důvodům pro prominutí poplatku za delší dobu
studia rektor žalované nedostál, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů. Rozsudek městského soudu, který takové rozhodnutí přezkoumal, je rovněž
nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91), a to v části, v níž posoudil tuto právní otázku (k tomu srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74,
č. 1566/2008 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil [§110 odst. 1 věta první zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil
i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li
Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. Nejvyšší
správní soud podotýká, že zrušením napadeného rozsudku i rozhodnutí rektora žalované žádným
způsobem nepředjímá nové rozhodnutí rektora o stěžovatelčině odvolání. Stěžovatelka v nyní
řešené věci nemá právo na určitý, pro ni příznivý výsledek (zde rozhodnutí o prominutí
poplatku), ale na řádný proces rozhodování, při němž rektor žalované použije správní uvážení,
které mu zákon v těchto případech svěřuje (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46, č. 3324/2016 Sb. NSS).
[25] Jelikož Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ruší
také rozhodnutí žalované, rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před městským soudem.
[26] Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má úspěšná stěžovatelka
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalované, která ve věci úspěch neměla.
[27] Stěžovatelka byla zastoupena advokátem Mgr. Igorem Petreckým v řízení před městským
soudem i v řízení před Nejvyšším správním soudem. Náhrada nákladů za řízení před městským
soudem zahrnuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč, náklady spojené
se zastoupením stěžovatelky advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí
a příprava zastoupení, podání žaloby, replika) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]. Náklady zastoupení stěžovatelky advokátem v řízení
před městským soudem tedy činí 10 200 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud zvýšil o částku
2 142 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce stěžovatelky plátcem. Celková
výše náhrady nákladů řízení před městským soudem (včetně soudního poplatku) činí 15 342 Kč.
[28] Náklady řízení o kasační stížnosti jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem
za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, náklady spojenými se zastoupením stěžovatelky advokátem
v rozsahu jednoho úkonu právní služby ve výši 3 100 Kč (sepis a podání kasační stížnosti)
a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. a) a d) a §13 odst. 4 advokátního tarifu]. Tuto částku Nejvyšší správní soud zvýšil o částku
714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty. Celková výše náhrady nákladů řízení o kasační
stížnosti (včetně soudního poplatku) činí 9 114 Kč.
[29] Celková náhrada nákladů řízení stěžovatelky za řízení před městským soudem
a Nejvyšším správním soudem, čítající náklady zastupování stěžovatelky advokátem a zaplacené
soudní poplatky, představuje částku 24 456 Kč. K jejímu uhrazení k rukám zástupce stěžovatelky
byla žalované stanovena lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu