ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.181.2020:42
sp. zn. 6 Azs 181/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: H. D. V., Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 28. ledna 2020 č. j. MV-
179264-5/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. května 2020 č. j. 77 A 27/2020 - 47,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2020 č. j. 77 A 27/2020 - 47
a rozhodnutí žalované ze dne 28. ledna 2020 č. j. MV-179264-5/SO-2019 se ruší
a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 456 Kč
k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta, do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce, který má od roku 2008 povolen trvalý pobyt na území České republiky,
byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 22. dubna 2015
č. j. 4 T 1/2015-2959 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2015
sp. zn. 12 To 35/2015 odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy k trestu odnětí svobody v trvání
osmi let. V červnu roku 2018 byl žalobce podmíněně propuštěn.
[2] Jelikož byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující tři roky, byla rozhodnutím
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. října 2019 č. j. OAM-690-
20/ZR-2019 zrušena platnost povolení žalobce k trvalému pobytu [§77 odst. 1 písm. h) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“)] a byla mu stanovena lhůta k vycestování v délce 30 dnů.
[3] Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím označeným
v návětí. Zdůraznila závažnost drogové kriminality, která je i v evropském měřítku považována
za trestnou činnost narušující veřejný pořádek a s ohledem na své dopady je vysoce riziková
pro celou společnost. Dále žalovaná uvedla, že při rozhodování podle §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců není povinna posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce. Přesto v tomto směru zhodnotila, že žalobce sice pobývá mimo svou
zemi původu dlouhou dobu, stále tam však žije jeho syn. Žalobce je dospělý zdravý jedinec
v produktivním věku, který by měl být schopen postarat se o rodinu i mimo Českou republiku.
Skutečnost, že družka a nezletilá dcera žalobce mají v České republice povolen trvalý pobyt, sama
o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti vydaného rozhodnutí. Je zřejmé, že žalobce se i přes dlouhý
pobyt zcela neintegroval do české společnosti. Rodina žalobce navíc již zažila odloučení po dobu
výkonu trestu odnětí svobody uloženého žalobci. Žalobce si měl být vědom toho, že v důsledku
své trestné činnosti přijde o povolení k pobytu. Je na jeho zvážení, zda přenese svůj rodinný život
do země původu, nebo využije krátkodobé pobyty k návštěvě rodiny.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl krajský soud rozsudkem označeným v návětí.
Zdůraznil, že žalobce ve správním řízení tvrdil jen velmi obecně, že rozhodnutí o zrušení
povolení k trvalému pobytu bude nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného
života, opomněl uvést, v čem konkrétně by měl tvrzený dopad rozhodnutí spočívat, v čem tkví
tvrzená závislost jeho dcery a jak konkrétně by měla být ohrožena její socializace. Krajský soud
proto uzavřel, že správní orgány při hodnocení přiměřenosti svého rozhodnutí vzaly v úvahu
všechny relevantní okolnosti, přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a vypořádaly
se s tvrzeními žalobce způsobem odpovídajícím jejich konkrétnosti. Jejich povinností nebylo
pátrat namísto žalobce po dalších relevantních okolnostech. Krajský soud považuje za správný
závěr žalované, že sice dojde k negativnímu zásahu do rodinného života žalobce,
avšak v přiměřeném rozsahu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že žalovaná nezjistila skutkový stav v rozsahu potřebném pro posouzení přiměřenosti
svého rozhodnutí, neboť neprovedla jako důkazy navrhovaný výslech stěžovatele a jeho družky
ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“). Stěžovatel svědecké
výpovědi navrhoval v kontextu tvrzeného fatálního dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny a stanovisko OSPOD v kontextu tvrzené závislosti
nezletilé dcery na otci a zásahu do její řádné socializace a psychického vývoje. Stěžovatel považuje
závěry krajského soudu za vnitřně rozporné, neboť navrhované důkazy byly na jednu stranu
označeny za nadbytečné, zároveň krajský soud kritizoval, že stěžovatel netvrdil a neprokázal
podrobnější relevantní skutečnosti. Stěžovatel navrhovanými důkazy nechtěl prokázat existenci
rodinných vazeb, ale jejich intenzitu a hloubku, jakož i další relevantní skutečnosti, které nelze
zjistit pouze z příslušných evidencí. V řízení zahajovaném z úřední povinnosti má správní orgán
odpovědnost za zjištěný skutkový stav. Trestná činnost stěžovatele a priori nevylučuje,
aby převážila ochrana jeho soukromého a rodinného života.
[6] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány nesprávně vycházely z toho, že v případě
zrušení trvalého pobytu podle §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nejsou povinny posuzovat
přiměřenost svého rozhodnutí, neboť to zákon výslovně nestanoví. Krajský soud jejich postup
aproboval, ačkoli žalovaná k závěru o přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života
stěžovatele dospěla, aniž by tento zásah jakkoli definovala a učinila relevantní skutková zjištění.
Žalovaná i krajský soud sice identifikovaly veřejné zájmy na zrušení povolení stěžovatele
k trvalému pobytu, tyto zájmy však fakticky nepoměřovaly se zájmy stěžovatele a jeho rodiny, test
proporcionality byl proveden pouze povrchně a formálně. Stěžovatel na území České republiky
přicestoval před více než sedmnácti lety, prožil zde polovinu svého života. To samo svědčí o tom,
že se v České republice integroval a vytvořil si zde pevné sociální a rodinné vazby. Návrat
do Vietnamu by byl obtížný, vazby stěžovatele k zemi původu jsou oslabeny. Stěžovatel žije
ve společné domácnosti se svou družkou a dvěma nezletilými dcerami, které mají v České
republice povolen trvalý pobyt. Pro dcery je každodenní kontakt s otcem velmi důležitý.
Vzhledem k tomu, že mladší dceři jsou pouhé čtyři měsíce, je na stěžovatelově pomoci závislá
i jeho družka. V důsledku rozhodnutí žalované bude celá rodina postavena před volbu,
zda se rozdělit, nebo následovat stěžovatele do Vietnamu. Jelikož byl stěžovatel od své rodiny
odloučen již v průběhu výkonu trestu, mohlo by být další odloučení konečné. V době, kdy byl
stěžovatel ve výkonu trestu, navíc jeho družka pečovala pouze o jedno dítě. Pokud by rodina
následovala stěžovatele do Vietnamu, byla by drasticky vytržena ze známého prostředí, zejména
starší dcera stěžovatele nemá k Vietnamu žádný bezprostřední vztah. Správní orgány se musejí
zabývat reálnými možnostmi reintegrace nezletilých dětí v zemi původu. Vycestováním a delším
pobytem v zahraničí by stěžovatelova družka a dcery navíc riskovaly ztrátu povolení k trvalému
pobytu. Stěžovatel též upozornil, že napadeným rozhodnutím sice pouze přišel o nejvyšší
pobytové oprávnění, s ohledem na svou trestní minulost pro něj však bude obtížné získat jiné
povolení k pobytu. Kvůli obtížím se získáním víza ve Vietnamu a nepředvídatelné situaci spojené
s pandemií je představa, že stěžovatel bude za svými dětmi dojíždět do České republiky, nereálná.
Krajský soud se zájmům nezletilé dcery stěžovatele vůbec nevěnoval.
[7] Na závěr stěžovatel uvedl, že Vrchní soud v Praze zrušil trest vyhoštění, který mu
v trestním řízení původně uložil krajský soud, neboť nebyly splněny podmínky pro uložení
tohoto trestu právě s ohledem na postavení nezletilých dětí stěžovatele. Tento závěr trestního
soudu naznačuje, že bude nepřiměřené též zrušit stěžovateli povolení k trvalému pobytu,
neboť takový postup stěžovateli fakticky znemožňuje budoucí návrat do České republiky.
Od spáchání trestného činu nebezpečnost stěžovatele poklesla, jeho rodinné vazby naopak
posílily.
[8] Stěžovatel společně s doplněním kasační stížnosti předložil rodný list své mladší dcery
V. B. N. D., nar. X.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že kasační stížnost nepřináší žádnou novou relevantní
argumentaci, která by zpochybňovala správnost jejího rozhodnutí. Žalovaná považuje kasační
stížnost za nedůvodnou a trvá na zákonnosti svého rozhodnutí.
[10] Usnesením ze dne 10. září 2020 č. j. 6 Azs 181/2020-37 přiznal Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[12] Podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra zruší platnost
povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání
úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky.
[13] Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že, ačkoli to citované ustanovení výslovně
neukládá, je třeba s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“) i při vydání rozhodnutí podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců
posoudit přiměřenost jeho dopadů do soukromého a rodinného života cizince, pokud v řízení
vyjdou najevo skutečnosti, které by mohly činit toto rozhodnutí nepřiměřeným
zásahem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2020
č. j. 10 Azs 256/2019-39). „Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost
dopadů rozhodnutí podle §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od
jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady
takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet
ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu
každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá
přímo z Úmluvy“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2018
č. j. 6 Azs 422/2017 - 29).
[14] Správní orgány tedy ve svých rozhodnutích nesprávně uváděly, že v tomto případě
nemusejí přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele posuzovat. Přesto
veřejný zájem na zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu poměřily s jeho soukromými
a rodinnými poměry. S ohledem na svůj nesprávný předpoklad, že tak činí nad rámec svých
zákonných povinností, tak však učinily v rozsahu, který nelze považovat za dostatečný,
a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud sice korigoval názor
žalované v tom směru, že za situace, kdy se toho stěžovatel výslovně domáhal, byla povinna
posoudit přiměřenost vydaného rozhodnutí, avšak následně se ztotožnil se závěry správních
orgánů, že nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele,
které nejsou nijak skutkově podloženy.
[15] Důvodem pro zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu bylo jeho předchozí
pravomocné odsouzení za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Tento typ trestné činnosti hodnotí Nejvyšší
správní soud dlouhodobě jako velmi závažný (srov. například rozsudky ze dne ze dne 21. května
2020 č. j. 1 Azs 145/2020-32 či ze dne 2. dubna 2020 č. j. 6 Azs 32/2020-26). Avšak ani v těchto
případech není možné a priori vyloučit nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
cizince. Z povahy hodnocení přiměřenosti plyne, „že nelze předem typově vymezit situace, za kterých
vždy bezvýjimečně převáží jedna strana pomyslných vah nad druhou (zde ochrana veřejného zájmu nad právem na
ochranu soukromého a rodinného života). […] I v případě závažné trestné činnosti totiž nelze vyloučit situace,
ve kterých právo na ochranu soukromého a rodinného života může převážit. […] Nelze tudíž akceptovat nosné
úvahy […] vycházející z toho, že zrušení povolení k trvalému pobytu způsobil výlučně svým jednáním stěžovatel,
který si měl být vědom toho, že zde má rodinu a případné zrušení pobytového oprávnění by pociťoval jako zásah
do soukromého a rodinného života. Takový argument by totiž bylo možno využít s ohledem na nyní aplikovaný
důvod zrušení platnosti trvalého pobytu fakticky vždy, což by jakékoliv poměřování prakticky vylučovalo“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2020 č. j. 8 Azs 297/2019 - 45).
[16] Dále, jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 16. března 2020
č. j. 5 Azs 404/2019 - 28, při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
na poli čl. 8 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva (ESLP) klade důraz i na nejlepší zájem
dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), „byť ne v tom smyslu, že by musela vždy a za všech
okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale právě především z hlediska procesního, tedy ESLP
posuzuje, zda skutečně příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé
rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny také v konkrétní věci definovat, a případným
konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto svou úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně
vyjádřily.“ V rozsudku ze dne 27. března 2020 č. j. 5 Azs 247/2019 - 33 Nejvyšší správní soud
připustil, že zejména v případě obchodování s drogami a jinými podobnými látkami nemusí být
vždy v zájmu dítěte setrvat s oběma rodiči, „nicméně zájem dítěte v každém jednotlivém případě musí
správní orgán především definovat a zjistit veškeré skutkové okolnosti v té které věci“.
[17] Tyto požadavky nebyly v projednávané věci splněny.
[18] Není sporu o tom, že stěžovatel v době rozhodování žalované sdílel společnou
domácnost se svou družkou a nezletilou dcerou [mladší dcera stěžovatele se narodila
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud k této okolnosti nebude
přihlížet s ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
– viz též rozsudek ze dne 2. března 2017 č. j. 10 Azs 315/2016-29]. Žalovaná nezpochybňovala,
že jde o skutečné rodinné soužití. Svůj závěr, že zásah do stěžovatelova rodinného života
v důsledku zrušení povolení k trvalému pobytu bude přiměřený, opřela o argumenty,
že stěžovatel je dospělý zdravý jedinec v produktivním věku, který by měl být schopen postarat
se o rodinu i mimo Českou republiku, že se i přes dlouhý pobyt zcela neintegroval do české
společnosti a jeho rodina navíc již zažila odloučení v době, kdy vykonával trest odnětí svobody.
S výjimkou prvního jsou uvedené argumenty zcela nepodložené.
[19] Žalovaná sice označila za zřejmé, že se stěžovatel i přes poměrně dlouhý pobyt na území
České republiky plně neintegroval do místní společnosti, tento závěr však nepodpořila žádným
tvrzením, natož důkazem. V tomto směru je třeba posoudit především to, na jaké úrovni
stěžovatel ovládá český jazyk, jak se zapojuje do společenského života či zda se jeho společenské
kontakty omezují na členy vietnamské komunity. Nic z toho však žalovaná nezjišťovala.
O nedostatku integrace stěžovatele do české společnosti nemůže svědčit jen to, že spáchal trestný
čin společně s dalším státním příslušníkem Vietnamu (což navíc jen vyplývá ze spisu, žalovaná
to v odůvodnění svého rozhodnutí nezmiňovala).
[20] Nejdůležitější okolností, kterou se žalovaná opomněla blíže zabývat, je pak vztah
stěžovatele a jeho rodiny. Žalovaná uvedla, že stěžovatel a jeho rodinní příslušníci „již zažili
odloučení, a to v důsledku trestního stíhání a následného odsouzení [stěžovatele]. Toto odloučení musí
[stěžovatel] a jeho rodinní příslušníci překonat, lze tedy předpokládat, že v případě vycestování [stěžovatele]
mimo území se s odloučením budou schopni vyrovnat i nadále.“ Žalovaná však neprovedla žádné
dokazování ohledně toho, jakým způsobem se výkon trestu odnětí svobody stěžovatele promítl
v jeho vztahu k rodině. Nezjišťovala, jak často stěžovatele jeho rodina ve výkonu trestu
navštěvovala, do jaké míry došlo k narušení rodinných vazeb a jak se vztahy v rodině vyvíjely po
podmíněném propuštění stěžovatele. S ohledem na roli, jakou při posuzování přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života hraje nejlepší zájem dítěte (viz výše citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 404/2019-28 a v něm citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva), měla
žalovaná zvláštní pozornost věnovat vztahu stěžovatele a jeho nezletilé dcery. Z výpisu
z evidence Rejstříku trestů založeného ve správním spise vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen
k výkonu trestu odnětí svobody dne 14. července 2015, podmíněně propuštěn byl
21. června 2018. Jeho dcera se narodila dne X, stěžovatel byl tedy ve výkonu trestu od jejího roku
do čtyř let. Tato skutečnost se v jejich vztahu mohla v zásadě projevit třemi způsoby,
zjednodušeně nazíráno – neovlivnila jej, došlo k odcizení, nebo se dcera ke stěžovateli po
propuštění ještě více přimkla. V tomto ohledu mohly být užitečné stanovisko OSPOD
či výpověď stěžovatelovy družky, které stěžovatel navrhl ve správním řízení jako důkaz. Žalovaná
měla tyto důkazy provést, nebo alespoň ověřit povahu vztahu stěžovatele a jeho dcery jiným
způsobem. Bez tohoto zjištění není možné poměřit nejlepší zájem dítěte – stěžovatelovy dcery
s veřejným zájmem na zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu.
[21] Nejvyšší správní soud uznává, že i po doplnění dokazování se nakonec může ukázat,
že zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu je s ohledem na všechny okolnosti případu
přiměřené (v tomto směru viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
19. října 2016 č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, ze dne 14. srpna 2018 č. j. 4 Azs 153/2018 - 57 či ze dne
27. listopadu 2018 č. j. 10 Azs 145/2018 - 47). Nelze pominout, že stěžovatel byl odsouzen
za spáchání typově velmi závažného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce osmi let,
a že předmětem řízení je „pouze“ odnětí nejvyššího pobytového oprávnění, nikoli zákaz vstupu
či pobytu na území České republiky. Pro závěr o přiměřenosti rozhodnutí žalované je však třeba
identifikovat zájmy, které leží na druhé misce oněch pomyslných vah. Právě to bude úkolem
žalované v dalším řízení.
[22] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že přiměřenost rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska soukromého a rodinného života není jedinou
okolností, kterou je třeba zkoumat nad rámec výslovného znění §77 odst. 1 písm. h) zákona
o pobytu cizinců. Podle čl. 9 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty (dále jen „směrnice 2003/109/ES“), mohou členské státy stanovit, že dlouhodobě pobývající
rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ohrožuje-li vzhledem
k závažnosti [protiprávních] jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není
důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12 této směrnice. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. března 2020 č. j. 2 Azs 144/2020-33, citované ustanovení má přímý účinek.
Ten se „projeví tak, že správní orgán je povinen v řízení o zrušení platnosti cizincova povolení k trvalému pobytu
podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zabývat se vedle naplnění vnitrostátním právem stanovených
kritérií kumulativně také posouzením toho, zda cizinec ohrožuje vzhledem k závažnosti protiprávních jednání,
kterých se dopustil, veřejný pořádek (čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES). Přistoupí-li správní orgán ke zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu, musí být z odůvodnění jeho rozhodnutí zřetelné, jakými úvahami
se při hodnocení závažnosti protiprávních jednání cizince řídil a z jakého důvodu uzavřel, že cizinec ohrožuje
veřejný pořádek. V žádném případě tedy nepostačí pouhý odkaz správního orgánu na pravomocný odsuzující
rozsudek soudu České republiky, kterým byl cizinci za spáchání úmyslného trestného činu uložen nepodmíněný
trest odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. S ohledem na přímý účinek čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES
je přitom zcela irelevantní, zda zákonodárce implicitně považuje protiprávní jednání podřaditelné pod podmínky
§77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců za natolik závažná, že s nimi paušálně spojuje směrnicí
předvídané ohrožení veřejného pořádku“ (bod 24 citovaného rozsudku).
[23] Správní orgány se mírou ohrožení veřejného pořádku v důsledku trestné činnosti
stěžovatele zabývaly poměrně podrobně, přičemž zdůraznily především typovou závažnost
drogové kriminality. V dalším řízení by však měla žalovaná vzít v úvahu též další okolnosti
případu. Především, ze samotného textu čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES vyplývá, že ohrožení
veřejného pořádku je třeba posuzovat především ve vztahu k aktuální situaci a do budoucna
(arg. ohrožuje-li, nikoli ohrozil-li rezident veřejný pořádek – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. dubna 2013 č. j. 5 Azs 73/2011 - 146, č. 2882/2013 Sb. NSS).
Z výpisu z evidence Rejstříku trestů stěžovatele vyplývá, že stěžovatel byl soudně trestán pouze
jednou, po necelých dvou letech výkonu trestu byl přeřazen z věznice s ostrahou do věznice
s dozorem a o dalších čtrnáct měsíců později byl podmíněně propuštěn, přičemž od té doby
podle všeho vede řádný život. Tyto okolnosti nelze pomíjet při hodnocení, zda stěžovatel
ohrožuje veřejný pořádek, a mohou být též relevantní při posuzování přiměřenosti rozhodnutí
žalované.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalovaná ve správním řízení nezjistila všechny
skutečnosti potřebné pro řádné posouzení přiměřenosti dopadů jejího rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobce, především s ohledem na nejlepší zájem žalobcovy
nezletilé dcery. Krajský soud toto pochybení nenapravil, naopak se ztotožnil se závěry žalované,
které neměly dostatečný skutkový podklad. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 1
a odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, v němž žalovaná doplní dokazování
a věc opětovně posoudí v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu, rozhodne i o nákladech
řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. Podle §60 odst. 1 s. ř. s,
aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[26] Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, uhradil v řízení před krajským soudem
soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč [položka 18 odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. V řízení o kasační stížnosti žalobce uhradil soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč (položka 19 přílohy k zákonu o soudních
poplatcích). V řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem, v každém z nich,
žalobce uhradil soudní poplatky za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 2 x 1 000 Kč
(položka 20 přílohy k zákonu o soudních poplatcích).
[27] Žalobce byl v řízení o žalobě i o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Ze spisů vyplývá,
že v řízení před krajským soudem učinil zástupce žalobce tři úkony právní služby – převzetí
a příprava právního zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], sepis a podání
žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání dne 27. května 2020 [§11
odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce
žalobce jeden úkon právní služby, a to sepis a podání kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy učinil čtyři úkony právní služby
podle advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5,
aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč, k níž je podle §13
odst. 4 advokátního tarifu třeba přičíst 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů. Ze spisu
krajského soudu vyplývá, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná
odměna se proto navyšuje o 21 % čítajících výši této daně na 16 456 Kč.
[28] Celková výše náhrady nákladů řízení přiznaných žalobci, zahrnující zaplacené soudní
poplatky a odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů jeho zástupce, tedy činí 26 456 Kč.
K jejímu uhrazení byla žalované stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu