ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.224.2020:28
sp. zn. 6 Azs 224/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Z. D. M A.,
zastoupeného JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem
Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 3. 2020, č. j. CPR-41058-
3/ČJ-2019-930310-V236, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2020, č. j. 42 A 12/2020 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2020, č. j. 42 A 12/2020 – 31,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 4. 10. 2019 rozhodla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého
kraje podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), o žalobcově
správním vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, v délce 10 měsíců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Žalobcovo odvolání žalovaná zamítla.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Městského soudu v Praze, který věc usnesením
ze dne 13. 5. 2020 postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
[3] Krajský soud poté napadené rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Uvedl, že pro aplikaci §119 odst. 1 písm. b) bod 4 a §50a odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců platí stejná podmínka, a sice pobyt cizince na území ČR bez platného
oprávnění. Ustanovení §50a odst. 2 písm. b) a c) zákona ke své aplikaci dále vyžaduje, aby nebyly
shledány důvody pro vydání rozhodnutí, resp. pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Žalovaná
takové důvody shledala, neboť žalobce již v době trvání pobytu věděl, že jeho pobyt bude trvat
déle, než je doba platnosti pobytového oprávnění, avšak svoji situaci řešil až po uplynutí této
doby. Tato správní úvaha dle soudu nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem,
je v souladu s pravidly logického usuzování a premisy úsudku správních orgánů byly zjištěny
řádným procesním postupem. Správní orgány tak postupovaly v souladu se zákonem,
když dospěly k závěru, že existují důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nebyl
dán prostor pro postup dle §50a zákona o pobytu cizinců s poukazem na absenci důvodů
pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.
[4] Krajský soud dále uvedl, že druhým důvodem pro postup dle §50a odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců je situace, kdy by byl případný důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění
nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Přestože správní orgány
správně vyhodnotily, že omezení možnosti žalobce doprovázet těžce ochrnutého bratra
při rehabilitaci na území členských států Evropské unie představuje zásah do žalobcova osobního
a rodinného života, jejich následný závěr, že tento zásah nebude nepřiměřený, není podložen
obsahem správního spisu. Správní orgány se měly zabývat tím, zda může být srovnatelná péče
poskytnuta žalobcovu bratrovi v zemi původu nebo mimo členské státy Evropské unie. Pokud
tomu tak není, měly se dále zabývat otázkou, zda přerušení rehabilitační péče po dobu správního
vyhoštění nebude mít zásadní vliv na její účinnost a zdravotní stav bratra. Pro posouzení těchto
otázek spis neobsahuje žádné podklady, což představuje vadu řízení dle §76 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[5] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Namítla, že se dostatečně zabývala přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života
žalobce. Již v rozhodnutí uvedla, že doprovod bratra při lázeňském léčení (ve zdravotním stavu,
který nevznikl v průběhu pobytu na území ČR) a vyhotovení rehabilitačních pomůcek není
důvodem pro porušování zákonů České republiky. Pokud lékaři doporučili bratrovi žalobce
prodloužení lázeňského léčení a vyhotovení rehabilitačních pomůcek, měl žalobce včas požádat
o pobytové oprávnění. Žalobcův bratr se může rehabilitovat v zemi, kde mají oba povolen pobyt.
Lékařské pomůcky je rovněž možné na takové místo doručit. Žalobce mohl řešit svou situaci
již před příjezdem, a to vyřízením vhodného pobytového oprávnění odpovídajícího délce léčby
a vyhotovení lékařských pomůcek, přičemž měl předpokládat možnost změny této doby. Žalobce
navíc ani neměl v úmyslu opustit území České republiky před skončením platnosti víza
ke krátkodobému pobytu, které mu bylo uděleno. Dal tím jasně najevo neúctu k právnímu řádu
České republiky a právu Evropské unie.
[7] Stěžovatelka dále namítla, že v rozsudku krajského soudu není odůvodněno, proč by měla
zkoumat, zda může být žalobcovu bratrovi poskytnuta srovnatelná péče v zemi původu či jinde
mimo členské státy Evropské unie. Bratr se může léčit v jiném státě Evropské unie. I cizinec,
který je zaveden do Schengenského informačního systému, má možnost požádat o oprávnění
k pobytu v jiném členském státě Evropské unie. Na základě takové žádosti může dojít k výmazu
jeho záznamu v Schengenském informačním systému a jeho ponechání „pouze“ ve vnitrostátním
systému. Dle stěžovatelky se krajský soud rovněž odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu.
[8] Dále stěžovatelka zdůraznila, že žalobcův bratr již v daném zdravotním stavu na území
České republiky přicestoval. Žalobce si měl předem přesně zjistit dobu léčení nebo si pobyt
na území České republiky legalizovat. Poukázala rovněž na to, že obdobný postup je rozšířený
u jistého okruhu osob, které spoléhají, že v takovém zdravotním stavu nelze cizince vyhostit.
Žalovaná sice nemůže žalobci přičítat protiprávní jednání jiných osob, ale musí ke všem cizincům
přistupovat stejně. Zopakovala, že krajský soud nezdůvodnil, proč by měla zkoumat, zda cizinec
může podstoupit rehabilitační péči v jiném státě. Takovou povinnost jí neukládá §174a zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené navrhla zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nemohl svou pobytovou situaci řešit
pobytovou žádostí, neboť nenaplňoval parametry §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Nebyl totiž fyzicky neschopen vycestování. Pobytová pravidla porušil z důvodu úspěchů léčby
svého bratra, pro které chtěl dokončit léčebný program a vyčkat na zhotovení lékařských
pomůcek, jejichž hodnota je poměrně vysoká a které sám platil. Motiv jeho jednání tak spočíval
ve zdravotní a ekonomické vazbě na území. Zdůraznil, že se sám dobrovolně dostavil
na pracoviště policejního orgánu k řešení nastalé situace, a pobytová situace mu tak evidentně
nebyla lhostejná. Připustil, že se dopustil protiprávního jednání, ovšem jeho intenzita nedosahuje
úrovně potřebné pro správní vyhoštění, i s ohledem na krátkou dobu protiprávního stavu a jeho
aktivní jednání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkově a právně obdobné věci rozhodl rozsudkem
ze dne 19. 11. 2020, č. j. 7 Azs 177/2020-36, který se týkal správního vyhoštění žalobcova otce,
pobývajícího na území České republiky spolu s žalobcem a jeho bratrem. I s ohledem
na požadavek předvídatelnosti rozhodování soudu ve skutkově a právně obdobných případech
nemá Nejvyšší správní soud žádný zásadní důvod odchýlit se od závěrů přijatých v uvedeném
rozsudku.
[13] Posouzení, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., se neobejde bez krátké rekapitulace obsahu správního spisu včetně průběhu řízení
před správními orgány a krajským soudem.
[14] Správní orgán I. stupně zahájil dne 27. 8. 2019 z moci úřední řízení ve věci správního
vyhoštění žalobce, který se dostavil na pracoviště Odboru cizinecké policie v Ústí nad Labem.
Při lustraci žalobce bylo zjištěno, že tento nedisponuje žádným platným pobytovým oprávněním,
neboť platnost víza, na základě něhož pobýval v České republice, skončila dne 19. 8. 2020.
Žalobce při výslechu ze dne 27. 8. 2019 zejména uvedl, že na území České republiky doprovází
svého tělesně postiženého bratra, kterému byla doporučena lázeňská rehabilitace. Zároveň čeká
na zhotovení vozíku a rehabilitační ortézy. Po dokončení léčby a zhotovení rehabilitačních
pomůcek je připraven vycestovat do státu původu. Je si vědom toho, že na území pobývá
neoprávněně. Svou pobytovou situaci neřešil dříve, neboť se domníval, že by nesplňoval
podmínky pro vydání víza za účelem strpění. Na území České republiky nemá žádné rodinné,
příbuzenské, či jiné vazby nebo závazky, mimo ekonomických vazeb souvisejících se zhotovením
rehabilitačních pomůcek. Zároveň dle jeho tvrzení neexistuje překážka pro návrat do státu
původu, ani s ním není spojeno žádné jiné nebezpečí. Dále doložil lékařskou zprávu ze dne
7. 8. 2019, která potvrzuje žalobcem uvedenou diagnózu bratra a v níž ošetřující lékař doporučil
pokračovat v intenzivní rehabilitační a balneologické léčbě v Tereziných lázních do 18. 11. 2019.
Z přiložených materiálů o zemi původu a závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince
ze dne 30. 8. 2019 vyplývá, že návrat do země původu je možný. Dne 17. 9. 2019 zaslal žalobce
správnímu orgánu I. stupně žádost o změnu právní kvalifikace vedeného řízení na řízení
o povinnosti opustit území České republiky dle §50a zákona o pobytu cizinců. Dle jeho názoru
nedosahuje jím spáchané jednání intenzity potřebné pro uložení správního vyhoštění. Správní
orgán I. stupně poté rozhodl o uložení správního vyhoštění žalobce. V podaném odvolání
žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně přehlíží ekonomickou vazbu, která zapříčinila jeho
nelegální pobyt, a opět zmiňoval nízkou intenzitu svého provinění. Stěžovatelka uvedené
odvolání zamítla.
[15] Proti rozhodnutí stěžovatelky podal žalobce žalobu, v níž mimo jiné zopakoval,
že se řádným opravným prostředkem domáhal zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění a změny
právní kvalifikace vedeného řízení na řízení dle §50a zákona o pobytu cizinců s ohledem
na nízkou intenzitu posuzované protiprávnosti. Dle jeho názoru je uložení správního vyhoštění
nepřiměřeně tvrdým postihem, když posuzovaná protiprávnost nedosahuje intenzity nutné
pro aplikaci takového opatření. Uvedl, že požadavky na dosažení individuální i generální prevence
nebudou nijak ohroženy, bude-li žalobce posuzován v režimu §50a zákona o pobytu cizinců,
a bude mu uložena povinnost vycestovat z území České republiky. Došlo tak k porušení
požadavků §174a zákona o pobytu cizinců, neboť rozhodnutí stěžovatelky je nepřiměřené,
a to s ohledem na bratrův zdravotní stav, důvody vzniku neoprávněného pobytu, dobu
neoprávněného pobytu, součinnost žalobce a skutečnost, že se jednalo o první porušení zákona.
[16] Podstatou žalobních námitek byl tedy žalobcův nesouhlas s uložením správního vyhoštění
vzhledem k intenzitě a motivům jeho protiprávního jednání. Jako adekvátní považoval uložení
povinnosti opustit území České republiky. V posuzovaném případě měl tedy krajský soud
posoudit, zda byly naplněny důvody pro uložení správního vyhoštění ve smyslu dostatečné
intenzity žalobcova provinění. Jak již bylo uvedeno výše, k této otázce krajský soud uvedl,
že správní uvážení správních orgánů, které dospěly k závěru, že existují důvody pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Nebyl tedy dán prostor pro postup
podle §50a zákona o pobytu cizinců s poukazem na absenci důvodů pro vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění. Jinými slovy, krajský soud shledal rozhodnutí o správním vyhoštění
v daném případě za adekvátní řešení projednávané situace, pročež uvedený žalobní bod posoudil
jako nedůvodný.
[17] Krajský soud přesto zrušil stěžovatelčino rozhodnutí s tím, že nebylo možné komplexně
posoudit dopad jejího rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to zejména stran
možnosti vykonání srovnatelné rehabilitační péče mimo členské státy Evropské unie,
či alternativně důsledků přerušení rehabilitační péče, což může být důvodem pro možnost
postupu podle §50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud nepředjímal, jak má
stěžovatelka v dalším správním řízení rozhodnout, avšak konstatoval, že na základě skutkového
stavu zjištěného ve správním řízení nebylo možné uvedenou otázku spolehlivě zodpovědět.
Z těchto důvodů krajský soud napadené rozhodnutí zrušil dle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle
něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem proto, že skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo
vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.
[18] Žalobce však v průběhu správního řízení, a následně ani v žalobě vůbec nenamítal
nedostatečné posouzení zásahu do soukromého a rodinného života z hlediska důvodů, pro které
krajský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Žalobce poukazoval toliko na intenzitu svého
provinění a ekonomickou vazbu související s již objednanými a uhrazenými rehabilitačními
pomůckami. Z uvedeného vyplývá, že krajský soud překročil meze vytyčené žalobou. Otázkou,
zda a kdy tak může krajský soud učinit, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84. Zde vyslovil, že: „Ustanovení §76 odst. 1
s. ř. s. stanoví podmínky, za nichž soud není povinen nařídit jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné
a neekonomické, neboť soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou
natolik vadné, že rozhodnutí musí být zrušeno. Neznamená to ovšem, že soud je k této úvaze oprávněn
bez ohledu na žalobní námitky. Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. totiž není výjimkou z dispoziční zásady.
Rozšířený senát k tomu již uvedl v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, část VI. (publ.
pod. č. 1546/2008 Sb. NSS): »Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud
může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání – z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem
ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě
nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední
přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto,
že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek«. Výklad
v tomto usnesení provedený není oporou názoru, že k vadám podle §76 odst. 1 s. ř. s. přihlíží soud vždy z moci
úřední, jak dovodil první senát. Soud tak sice může učinit, ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou právě případy,
kdy rozhodnutí vůbec není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit
rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu (či z jeho absence), nebo z rozhodnutí samého, pokud bude
postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná
na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry. Směřují-li tedy žalobní námitky proti
vadám podřaditelným ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., soud podle tohoto ustanovení rozhodnutí zruší bez jednání.
V takovém případě není projednání třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas účastníků s rozhodnutím bez jednání.
Nesměřují-li však žalobní námitky proti takovým objektivně existujícím vadám, může tak soud učinit, pouze
pokud vady brání přezkumu v mezích žalobních bodů, jinak by dispoziční zásada ztrácela smysl. Pokud soud
nařídí jednání, v zásadě se zabývá důvodností žaloby a tomu odpovídají i možnosti rozhodnutí stanovené v §78
odst. 1, 7 s. ř. s. Ustanovení §76 odst. 3 věty druhé s. ř. s. umožňující zrušení rozhodnutí (případně vyslovení
nicotnosti) z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady vyjdou najevo až při jednání, umožňuje
soudu využití postupu podle §76 i tam, kde vady nebyly zjevné v rámci přípravy jednání, ale vyšly najevo až při
něm; vady ovšem musí být rovněž natolik závažné, že znemožňují, aby soud posoudil věc v mezích žalobních
námitek. Zrušení rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky je ve všech těchto případech pouhým důsledkem toho,
že vady jsou takového charakteru, že vylučují jiný postup a rozhodnutí soudu“ (důraz přidán). Judikatura pak
dovodila i další výjimky, jimiž se soud i bez návrhu musí zabývat, např. prekluze odpovědnosti
za přestupek a správní delikt (viz rozsudky ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39,
č. 845/2006 Sb. NSS a ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 - 134, č. 2122/2010 Sb. NSS),
prekluze práva stanovit daň (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn.
III. ÚS 1420/07), aplikace na věc nepoužitelné právní úpravy (viz usnesení rozšířeného senátu ze
dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, č. 1926/2009 Sb. NSS), nebo vyžaduje-li to ústavní
pořádek (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017
Sb. NSS či rozsudek ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 - 142, č. 1842/2009 Sb. NSS).
[19] V projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nejsou. Nenastala situace,
kdy by krajským soudem označená vada (nedostatečné posouzení zásahu do soukromého
a rodinného života žalobce v otázce možnosti přerušit bratrovu rehabilitaci a ve srovnatelné péči
pokračovat mimo členské státy Evropské unie) způsobovala nemožnost přezkumu rozhodnutí ve
věci uložení správního vyhoštění žalobce. O tom svědčí i to, že krajský soud v žalobě uplatněné
námitky věcně posoudil a neshledal je důvodnými. Zahrnul-li nad rámec žalobních námitek
do svého posouzení i hodnocení posouzení zásahu do žalobcova soukromého a rodinného
života, které pro přezkum rozhodnutí stěžovatelky v mezích žalobních bodů nebylo nezbytné,
nerespektoval dispoziční zásadu vyjádřenou v §75 odst. 2 s. ř. s. Jedná se o vadu řízení před
krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Krom tohoto důvodu totiž krajský soud neuvedl žádný jiný důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí. Uplatněným žalobním námitkám směřujícím do posouzení
existence důvodů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, nepřisvědčil, když uvedl, že nebyl
dán prostor pro postup podle §50a zákona o pobytu cizinců s poukazem na absenci důvodů
pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Ani z judikatury pak nevyplývá pro krajský soud
povinnost postupovat v případě jím označené vady ex offo.
[20] Nutno dodat, že správní orgány posuzovaly dopady rozhodnutí do žalobcova soukromého
a rodinného života dostatečně na základě zjištěných skutečností. Z předložené lékařské zprávy
vyplývá, že se v daném případě nejednalo o léčbu, nýbrž o rehabilitaci stavu, ve kterém žalobcův
bratr již do České republiky přicestoval. Další trvání rehabilitace v lázních v Dubí bylo lékařem
označeno jako doporučení. Ze zprávy tak nevyplývá nezbytnost jejího pokračování s případnými
zásadními dopady na zdraví a život žalobcova bratra v případě, že v ní pokračováno nebude. Jako
přehnaně formalistický se s ohledem na skutkové okolnosti případu jeví požadavek krajského
soudu na podrobnější posouzení dostupnosti srovnatelné rehabilitační péče v zemi původu.
Žalobce rovněž výslovně vyloučil hrozbu jakéhokoliv nebezpečí v zemi původu. Nebyl ani důvod
k pochybnostem o možnosti přesunu celé rodiny do země původu. Správní orgány dále uvedly,
že je možné obdržet rehabilitační pomůcky i jiným způsobem, než že by na ně musel žalobce
vyčkat na území České republiky, například doručením do země původu. Proti těmto závěrům
správních orgánů sám žalobce nic nenamítal. S ohledem na obsah lékařské zprávy a tvrzení
samotného žalobce není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, v jakém smyslu přetrvávají
pochybnosti o dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jak uvedl krajský
soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Lze tedy uzavřít, že krajský soud pochybil, pokud zrušil žalobou napadené rozhodnutí
z důvodu, který nebyl uplatněn jako žalobní bod. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu