ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.32.2020:26
sp. zn. 6 Azs 32/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci
žalobce: D. V. T., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha
1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 23. května 2018 č. j. MV-
36908-4/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 17. prosince 2019 č. j. 57 A 84/2018 - 106
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobci byl v roce 2003 povolen trvalý pobyt na území České republiky. Rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 12 To 24/2016 - 3695 byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání třiceti měsíců. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jako „správní
orgán prvního stupně“) proto se žalobcem zahájil řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu.
V průběhu řízení žalobce uváděl, že v České republice sdílí společnou domácnost se svou
družkou a jejich společnou dcerou, které mají obě povolen trvalý pobyt.
[2] Rozhodnutím ze dne 27. listopadu 2017 č. j. OAM-1868-49/ZR-2016 správní orgán
prvního stupně zrušil platnost povolení žalobce k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. f)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tedy proto, že byl žalobce pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v délce do tří let, a zároveň mu stanovil lhůtu k vycestování v délce 30 dnů. Správní orgán
prvního stupně konstatoval, že zrušení trvalého pobytu nelze považovat za nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života žalobce, neboť žalobce se podle všeho nezdržuje na území
České republiky (opustil místo hlášeného pobytu). Navíc je veřejný zájem na zrušení povolení
k trvalému pobytu s ohledem na to, že žalobce spáchal trestný čin spojený s drogami, které mají
velmi negativní dopad na společnost.
[3] Odvolání žalobce proti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu zamítla
žalovaná rozhodnutím označeným v návětí. Zdůraznila, že žalobce se ani během dlouhého
pobytu v České republice neintegroval, neboť neovládá český jazyk. Skutečnost, že získával
prostředky drogovou trestnou činností, svědčí o jeho nedostatečné ekonomické integraci.
Žalobcova družka ani dcera na něm nejsou ekonomicky závislé. Ani družka žalobce neovládá
český jazyk a udržuje vazby v zemi původu, může tudíž žalobce následovat do Vietnamu. Navíc
dlouhou dobu nežila v České republice, nýbrž v Německu, a v době, kdy měl trvat její vztah
se žalobcem (tj. v roce 2013), měla dítě s jiným mužem, o čemž žalobce nevěděl. Dcera žalobce
si zvykla na nedostatek kontaktu s otcem v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody.
Žalobce neprokázal, že by na území České republiky žil ve společné domácnosti se svou družkou
a dcerou. Závažnost trestné činnosti žalobce převážila nad jeho právem na soukromý a rodinný
život.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 23. dubna 2019 č. j. 57 A 84/2018 - 69. Tento rozsudek však
zrušil pro nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. října 2019
č. j. 6 Azs 154/2019 - 43.
[5] Rozsudkem označeným v návětí krajský soud žalobu opět zamítl. K námitce, že měla
žalovaná rozhodovat podle §87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců upravujícího zrušení povolení
k trvalému pobytu rodinných příslušníků občanů Evropské unie, krajský soud uvedl, že toto
ustanovení je obsahově shodné s §77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který na věc aplikovala
žalovaná, postup podle obou by tedy vedl ke stejnému výsledku. Krajský soud dále konstatoval,
že žalovaná zohlednila všechny zjištěné skutečnosti, které mají vztah k posouzení otázky
přiměřenosti jejího rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.
V průběhu správního řízení žalobce neprokázal, že by měl na území České republiky vytvořené
veškeré zázemí a integroval se do zdejší společnosti, ani to, že se vzorně stará o dceru
a vypomáhá manželce s její výchovou. Naopak vyšlo najevo, že žalobcova družka a dcera
dlouhodobě pobývají ve Spolkové republice Německo. Nic nesvědčilo o tom, že by rodina
společně pobývala na území České republiky a žalobcova dcera zde navštěvovala základní školu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Namítal, že správní orgány nezjistily
skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, soustředily se na okolnosti svědčící
ve stěžovatelův neprospěch. Zdůraznil, že při rozhodování podle §77 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců vyplývá nutnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu do soukromého a rodinného života cizince přímo ze zákona (nikoli „jen“ z Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod), čímž dal zákonodárce najevo, že případy uvedené
v tomto ustanovení jsou typově méně závažné. Z toho měla žalovaná při posuzování přiměřenost
vycházet. Dle názoru stěžovatele jeho jednání nedosáhlo intenzity nebezpečí pro veřejný pořádek.
Žalovaná argumentovala pouze obecným charakterem trestné činnosti stěžovatele, nezohlednila
specifické skutkové okolnosti. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. února 2020 č. j. 5 Azs 38/2019 - 43 [sic!; takový však neexistuje, zřejmě měl na mysli
rozsudek č. j. 5 Azs 383/2019 - 40]s tím, že bylo na místě zkoumat například i jeho předcházející
bezúhonnost, chování ve výkonu trestu a po propuštění, popřípadě motiv, který jej vedl
ke spáchání trestného činu.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že se svou nezletilou dcerou nadále udržuje kontakt, i když je dcera
v současné době s matkou v Německu. Zájmu stěžovatelovy nezletilé dcery a jejímu právu
na setkávání s otcem měl být přiznán zásadní význam. Žalovaná navíc nevzala v potaz, že Česká
republika nemá s Vietnamem uzavřenou smlouvu o bezvízovém styku a že je obtížné získat
termín pro podání žádosti o povolení k pobytu na české ambasádě ve Vietnamu.
[8] Na závěr stěžovatel shrnul, že krajský soud dostatečně neposoudil skutkové okolnosti,
které mluví ve stěžovatelův prospěch, nezhodnotil proporcionalitu napadeného rozhodnutí
z hlediska jeho nezbytnosti a přiměřenosti vzhledem ke sledovanému cíli, zároveň převzal některé
ze závěrů žalované, které nebyly podloženy dokazováním, a proto je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný.
[9] Žalovaná se ve svém vyjádření omezila na konstatování, že napadený rozsudek krajského
soudu je správný.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že o kasační stížnosti rozhodl bezodkladně, ještě
před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku podle §73 odst. 4
ve spojení s §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), která začala
běžet až od okamžiku doplnění potřebných náležitostí kasační stížnosti, tedy od 11. března 2020
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2012 č. j. 6 Ads 73/2012 - 17
či ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 6 Azs 216/2016 - 44). Návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti se tak stal bezpředmětným.
[12] Podle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců zruší Ministerstvo vnitra platnost
povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání
úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně za podmínky, že toto
rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle §174a
odst. 1 zákona o pobytu cizinců je při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí vydaných
podle tohoto zákona třeba zohlednit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení
je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti
vydaného rozhodnutí.
[13] Stěžovatel v obecné rovině namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Soudní
řád správní v §103 odst. 1 písm. d) rozlišuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
a pro nesrozumitelnost (k výkladům těchto pojmů viz například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Ani jednou
z těchto vad napadený rozsudek netrpí, neboť je z něj zřejmé, jak a z jakých důvodů krajský soud
o žalobě rozhodl. To ostatně stěžovatel implicitně potvrzuje tím, že se závěry krajského soudu
v kasační stížnosti polemizuje.
[14] Nelze přisvědčit ani námitce, že žalovaná tendenčně zjišťovala pouze skutečnosti svědčící
v neprospěch stěžovatele. Žalovaná řádně posoudila všechny okolnosti, které ve správním řízení
vyšly najevo. Pokud měl stěžovatel za to, že existovaly další skutečnosti, které by mohly být
při rozhodování o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu relevantní, měl je ve správním řízení
uvést – tuto povinnost mu výslovně ukládá druhá věta výše citovaného §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Avšak ani v kasační stížnosti stěžovatel neuvedl, v jakém směru konkrétně
považuje skutkový stav zjištěný ve správním řízení za nedostatečný. Obecné výtky nemohou
pro zrušení napadených rozhodnutí stačit.
[15] Zbývá posoudit, zda obstojí úvahy krajského soudu ohledně přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[16] V obecné rovině Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že od 18. prosince 2015,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 314/2015 Sb., ustanovení §77 zákona o pobytu cizinců rozlišuje
dva případy zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu trestné činnosti cizince. Podle §77
odst. 1 písm. h) se zruší povolení k trvalému pobytu, pokud byl cizinec pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující
3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného
trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tedy v případech závažnější trestné činnosti,
než na kterou se vztahuje v této věci aplikovaný §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců
(odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně).
Vyšší typovou závažnost případů vymezených v §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
zákonodárce vyjádřil tím, že pro rozhodování podle tohoto ustanovení (na rozdíl od odst. 2)
výslovně nepožaduje poměřování zásahu do soukromého a rodinného života cizince (což však
neznamená, že se intenzita zásahu nemá zkoumat vůbec – vždy je třeba respektovat čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, jak Nejvyšší správní soud konstatoval například
v rozsudku ze dne 19. prosince 2019 č. j. 10 Azs 263/2019 - 30).
[17] I v situacích vyjmenovaných v §77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je však zrušení
povolení k trvalému pobytu pravidlem (je-li hypotéza daného ustanovení naplněna), které
se neuplatní jenom v situacích, kdy by takový postup byl nepřiměřený z hlediska soukromého
a rodinného života cizince. Odlišení od případů uvedených v §77 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců spočívá především v tom, že pro závěr o nepřiměřenosti rozhodnutí podle druhého
odstavce tohoto ustanovení by měly postačovat méně závažné okolnosti, respektive méně
intenzivní vazby cizince na území České republiky.
[18] V dané věci je nesporné, že stěžovatel spáchal úmyslný trestný čin (přečin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy), za který byl odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nepřesahující tři roky. Nejvyšší správní soud
souhlasí se správními orgány, že trestné činy spojené s drogami, na něž je navázána řada sociálně
patologických jevů, patří mezi typově závažnější. Na tom nic nemění, že stěžovatel naplnil pouze
základní skutkovou podstatu daného trestného činu. Lze tedy konstatovat, že existuje veřejný
zájem na tom, aby bylo zrušeno povolení stěžovatele k trvalému pobytu.
[19] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na zjištění žalované, že stěžovatel i přes dlouholetý
pobyt v České republice neovládá český jazyk, což (společně s trestnou činností stěžovatele)
svědčí o nízké míře jeho integrace do české společnosti. Společenské vazby stěžovatele k území
České republiky tedy nelze považovat za okolnost, která by činila rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu nepřiměřeným.
[20] Stěžovatel považuje rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu za nepřiměřený zásah do svého
soukromého a rodinného života především proto, že jeho družka a dcera mají v České republice
povolen trvalý pobyt. Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem ani tuto
skutečnost nepovažuje za překážku zrušení povolení k trvalému pobytu. V rámci správního řízení
se neprokázalo, že by stěžovatel žil se svou dcerou a družkou ve společné domácnosti. Naopak
ze shromážděných podkladů vyplynulo, že družka a dcera stěžovatele dlouhodobě pobývají
v Německu, což ostatně v kasační stížnosti uváděl i sám stěžovatel. Za této situace však Nejvyšší
správní soud nepovažuje vazby stěžovatele k jeho družce a dceři za tak pevné, aby bylo samotné
zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu nepřiměřeným zásahem do jejich rodinného
života.
[21] Nejvyšší správní soud dále nepřehlédl, že družka i dcera stěžovatele mají vietnamskou
státní příslušnost, dle zjištění žalované ani družka stěžovatele neovládá český jazyk a stále udržuje
vazby k zemi původu. Za takové situace nic nebrání tomu, aby se společně se stěžovatelem
přestěhovaly do Vietnamu. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že ani čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) neukládá smluvním státům
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu,
případně napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu
je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 19. února 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94). V této
souvislosti bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální
účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně
soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu
povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro aktivaci
extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. února 2001
ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98). V projednávaném případě
nic nesvědčí o tom, že by stěžovatel nemohl rodinný život se svou družkou a dcerou rozvíjet
ve Vietnamu.
[22] Lze také uvést, že stěžovatel si měl být při páchání trestné činnosti vědom důsledků svého
jednání, mezi něž patří i ztráta povolení k trvalému pobytu. Cizinec musí počítat s tím, že jeho
trestná činnost „může mít s velkou pravděpodobností za následek, že [...] stát ukončí právo stěžovatele
na území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným
s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné
příslušníky“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 2 Azs 147/2016-30).
[23] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2020 č. j. 5 Azs 383/2019 - 40,
na který stěžovatel zřejmě hodlal odkázat v kasační stížnosti, není na projednávanou věc
přiléhavý. Nejvyšší správní soud v něm sice skutečně uvedl, že je „kromě závažnosti a povahy
spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je například předcházející
bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu
a po propuštění, případě motiv, který jej ke spáchání činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd.“,
učinil tak však rámci posuzování, zda s ohledem na trestnou činnost cizince existuje důvodné
nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek [ve smyslu §87e odst. 1
písm. f) zákona o pobytu cizinců]. V projednávaném případě však pro zrušení povolení
k trvalému pobytu postačilo zjištění, že stěžovatel v minulosti spáchal úmyslný trestný čin a byl
za něj odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebylo nutné posuzovat,
zda s ohledem na to představuje do budoucna hrozbu pro veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud
nevylučuje, že v hraničních případech by chování cizince ve výkonu odnětí svobody či další
okolnosti spojené s jeho trestnou činností mohly hrát roli v rámci posuzování povahy
a závažnosti protiprávního jednání, v projednávaném případě však ani vzorné chování stěžovatele
ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže zvrátit závěr o přiměřenosti zrušení povolení
k trvalému pobytu. Jiné specifické okolnosti, k nimž by bylo možné přihlédnout, stěžovatel
neuváděl.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou, pročež ji zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu