ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.105.2019:22
sp. zn. 7 Afs 105/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: JK Insolv, v. o. s.,
se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, zastoupen JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem
se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 3. 2019, č. j. 64 Af 2/2018 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutími ze dne 10. 7. 2018, č. j. 28359-2/2018-900000-314, č. j. 28359-3/2018-
900000-314, č. j. 28359-4/2018-900000-314, č. j. 28359-5/2018-900000-314, č. j. 28359-6/2018-
900000-314, č. j. 28359-7/2018-900000-314 a č. j. 28359-8/2018-900000-314, a ze dne
11. 7. 2018, č. j. 28359-9/2018-900000-314, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti jednotlivým
rozhodnutím Celního úřadu pro Olomoucký kraj, kterými bylo žalobci vyměřeno clo a daň
z přidané hodnoty, a tato rozhodnutí potvrdil.
II.
[2] Proti uvedeným rozhodnutím žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Ostravě
(dále též „krajský soud“) žalobu, kterou krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl
pro opožděnost. Konstatoval, že dle doručenek založených ve správním spise byla žalobci
napadená rozhodnutí doručena dne 11. 7. 2018, kdy se do jeho datové schránky přihlásila osoba
podle §8 odst. 1 až 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, v rozhodném znění (dále též „zákon o elektronických úkonech“). Jednalo se o osobu
disponující tzv. primárním přístupem, tj. s přístupovými údaji statutárního orgánu. Přihlášením
takové osoby - bez ohledu na vnitřní organizaci postupů u žalobce - došlo k účinnému doručení
napadených rozhodnutí žalobci po formální i materiální stránce. Svěřil-li žalobce přístupové údaje
osoby s tzv. primárním přístupem někomu, kdo se následně ukázal toho nehoden, musí dle
krajského soudu snášet následky své neobezřetnosti. Opačný přístup by totiž systém datových
schránek paralyzoval, neboť by bylo možno kdykoli zpochybnit doručení jakékoli písemnosti.
Jelikož žalobci byla rozhodnutí doručena dne 11. 7. 2018, uplynula lhůta pro podání žaloby dne
11. 9. 2018; žaloba podaná dne 29. 10. 2018 je proto opožděná. Krajský soud dále konstatoval,
že žalobci nelze zmeškání lhůty k podání žaloby pro jím tvrzené důvody prominout, neboť tomu
brání §72 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“).
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rekapitulovanému usnesení krajského soudu
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítl, že krajský soud
nesprávně zjistil skutkový stav v otázce neúčinnosti doručení rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
totiž v žalobě tvrdil a prokázal, že do jeho datové schránky přistoupila v rozporu s vnitřním
předpisem ze dne 1. 4. 2018, kterým stěžovatel upravil mechanismus přihlašování do své datové
schránky a záznam doručených zpráv, neoprávněná osoba. V den dodání rozhodnutí žalovaného
přistoupila do datové schránky osoba, která k tomu nebyla vnitřním předpisem určena; nejednalo
se ani o zaměstnance stěžovatele. Doručení tedy bylo dle stěžovatele neúčinné. Tato osoba navíc
nedodržela mechanismus informování pověřené osoby stěžovatele (společníka JUDr. M. J.) o
doručené datové zprávě. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že žaloba byla opožděná. Na projednávaný případ plně dopadá rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44, na nějž krajský soud odkázal. Stěžovatel
ostatně nezpochybnil okamžik doručení datových zpráv, ale pouze namítl, že se s jejich obsahem
nemohl včas seznámit. To však mohl učinit kdykoliv v průběhu lhůty pro podání žaloby. Pouze
on nese odpovědnost za to, jak upravil způsob zpracování doručené pošty a že je dle tohoto
vnitřního předpisu postupováno. Vůči orgánům veřejné správy nemá vnitřní předpis stěžovatele
žádný účinek. Stěžovatel navíc neprokázal, že datovou zprávu s rozhodnutími žalovaného vybrala
neoprávněná osoba. Předložil toliko vnitřní předpis. Neuvedl ani, kdo měl onou neoprávněnou
osobou být, jak se tato osoba dostala k přihlašovacím údajům, a proč jej neinformovala
o doručení celkem 8 datových zpráv od žalovaného. Kvůli absenci těchto tvrzení se pak skutková
verze stěžovatele jeví jako zcela nepravděpodobná a účelová. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti
takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne
5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle
písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud se pak může zabývat
pouze tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli. Nedochází tedy k přezkumu
námitek směřujících do merita původní věci vedené ve správním řízení.
[8] Předmětem sporu v nyní posuzované věci je otázka okamžiku doručení žalobou
napadených rozhodnutí stěžovateli. Tento okamžik je rozhodný pro určení počátku běhu lhůty
pro podání žaloby a ve svém důsledku pro posouzení včasnosti žaloby.
[9] Podle §8 odst. 3 zákona o elektronických úkonech je k přístupu do datové schránky právnické
osoby oprávněn statutární orgán právnické osoby, člen statutárního orgánu právnické osoby nebo vedoucí
organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž byla datová
schránka zřízena.
[10] Podle odst. 6 písm. b) téhož ustanovení je k přístupu do datové schránky dále oprávněna pověřená
osoba, kterou je u datové schránky právnické osoby fyzická osoba pověřená statutárním orgánem právnické osoby
nebo vedoucím organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, pro něž
byla datová schránka zřízena, a to v rozsahu jimi stanoveném.
[11] Podle §9 odst. 2 zákona o elektronických úkonech je osoba oprávněná k přístupu do datové
schránky povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
[12] Podle §17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech je dokument, který byl dodán do datové
schránky, doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého
oprávnění přístup k dodanému dokumentu.
[13] Krajský soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla stěžovateli doručena dne
11. 7. 2018. Dle doručenek založených ve správním spise se tohoto dne do datové schránky
stěžovatele přihlásila oprávněná osoba ve smyslu §8, odst. 1 až 4 zákona o elektronických
úkonech.
[14] Stěžovatel k otázce okamžiku doručení namítá toliko to, že v posuzovaném případě se
dne 11. 7. 2018 do jeho datové schránky přihlásila osoba, která se neřídila vnitřním předpisem
stěžovatele upravujícím nakládání s datovou schránkou. Neupřesnil přitom ani to, o jakou osobu
se jednalo, příp. jak tato osoba získala přístupové údaje do datové schránky.
[15] Z doručenek, jež jsou součástí správního spisu, je nicméně zřejmé, že se v daný den
do datové schránky přihlásila osoba, která disponovala přístupovými údaji oprávněné osoby.
Otázkou posouzení okamžiku doručení v případě, kdy je zpochybněno přihlášení do datové
schránky, se za takřka totožné situace zdejší soud zabýval v rozsudku ve věci sp. zn.
3 Ads 21/2015, ze kterého ostatně krajský soud vycházel a který obsáhle citoval. K přístupu
do datové schránky neoprávněnou osobou, která však disponuje přihlašovacími údaji,
je v uvedeném rozsudku konstatováno následující: „S přístupem do datové schránky se však pojí
i několik povinností, které musejí být příslušnými osobami dodržovány. Osoby disponující přístupem jsou
především povinny dbát na bezpečnost a využívat datové schránky tak, aby nedošlo k ohrožení celého systému
(viz §8 odst. 9 zákona o elektronických úkonech). Povinností těchto osob je také zacházet s přístupovými údaji
tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití (srov. §9 odst. 2 zákona o elektronických úkonech). Účelem posledně
uvedeného je nejen ochrana konkrétního ‘majitele‘ datové schránky a případných citlivých údajů, ale také garance
pro odesílatele, že bude datová zpráva doručena zamýšlenému adresátovi. Právě tento aspekt má stěžejní význam
v nyní posuzované věci, neboť stěžovatel uvedl, že své přístupové údaje předal synovi a zároveň ho k obsluze datové
schránky zmocnil. Přístupové údaje osoby oprávněné jsou však s touto osobu bezprostředně spjaty a v žádném
případě by s nimi neměly disponovat osoby jiné. Pokud se osoba oprávněná rozhodne, že své přístupové údaje
jinému poskytne, nese plně veškerá rizika s tím spojená. Pro orgány veřejné moci je totiž v zásadě irelevantní,
jakým způsobem je upraven vztah mezi osobou oprávněnou a tím, komu přístupové údaje poskytla, jak bude
docházet k předávání pošty apod. Optikou zákona o elektronických úkonech se totiž bude na datovou zprávu
nahlížet jako na doručenou vždy, když bude přístup do datové schránky skrze přístupové údaje oprávněné osoby
proveden. S jistou mírou zjednodušení lze předáním přístupových údajů rozumět předání vlastní virtuální identity,
což může mít závažné důsledky. Vztáhnou-li se výše uvedené závěry na danou věc, nezbývá než konstatovat,
že materiální funkce doručování byla splněna. Dle výpisu Ministerstva vnitra se do datové schránky přihlásil
v inkriminovaný okamžik stěžovatel, který je zároveň osobou oprávněnou. Jeho přihlášením došlo k doručení
předmětného rozhodnutí a vzhledem k tomu, že se tak stalo v mezidobí od účinnosti zpětného znepřístupnění
do faktického znepřístupnění, pohlíží se na tuto datovou zprávu jako na doručenou. Neobstojí tvrzení,
že se stěžovatel s písemností neseznámil, neboť skrze jeho přístupové údaje obsluhovala datovou schránku jiná
osoba. Je na stěžovateli, jak bude zacházet se svými přístupovými údaji, a zda bude dodržovat povinnosti plynoucí
ze zákona o elektronických úkonech. Rozhodl-li se stěžovatel, že své přístupové údaje poskytne jinému, jde toto
jednání zcela k jeho tíži a pro orgány veřejné moci nemůže mít větší relevanci. V takových případech je pouze
na stěžovateli, aby si zajistil, že bude s datovými zprávami včas seznámen.“
[16] Na citovaných závěrech zdejší soud setrval i v rozsudku ze dne 23. 9. 2019,
č. j. 7 Afs 377/2018 - 38, kde dále uvedl: „Doručování dokumentů orgánů veřejné moci prostřednictvím
datové schránky je upraveno v §17 zákona o elektronických úkonech. Dle §17 odst. 3 zákona o elektronických
úkonech platí, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové
schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.
Optikou citovaného zákona se tedy bude na datovou zprávu nahlížet jako na doručenou vždy, když bude přístup
do datové schránky skrze přístupové údaje oprávněné osoby proveden (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44).“
[17] Nyní rozhodující senát neshledal žádný důvod se od citovaných závěrů v posuzovaném
případě jakkoliv odchýlit. Krajský soud tedy postupoval ve věci zcela správně, když dospěl
k závěru, že za okamžik doručení napadených rozhodnutí je nutné považovat okamžik,
kdy do datové schránky stěžovatele bylo přistoupeno skrze přístupové údaje oprávněné osoby,
tedy dne 11. 7. 2018. Jiný výklad by byl v příkrém rozporu s účelem doručování prostřednictvím
datových schránek a vedl by prakticky k ochromení daného způsobu doručování. Ten je totiž
založen právě na jedinečnosti přístupových údajů, se kterými ovšem vzhledem k jejich významu
musí být odpovídajícím způsobem nakládáno. Nelze proto než opakovaně zdůraznit,
že lehkovážné nakládání s přihlašovacími údaji jde zcela k tíži oprávněné osoby.
[18] Vzhledem k tomu, že dnem rozhodným pro určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby
byla v posuzovaném případě středa 11. 7. 2018, bylo posledním dnem lhůty pro podání žaloby
úterý 11. 9. 2018. Závěr krajského soudu, že žaloba byla dne 29. 10. 2018 podána opožděně až
po marném uplynutí této lhůty, je tedy správný. Krajský soud proto nepochybil, když žalobu
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl, neboť ani nemohl postupovat jinak.
[19] Zdejší soud považuje za vhodné rovněž uvést, že d ne 11. 7. 2018 byla napadená
rozhodnutí nejen doručena (přihlášením do datové schránky), ale také dodána do datové
schránky stěžovatele. Podle §17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech přitom platí,
že [n]epřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán
do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný
právní předpis náhradní doručení. I v případě, že by se stěžovatel do datové schránky v posuzovaném
případě nepřihlásil, došlo by k doručení napadených rozhodnutí fikcí dne 21. 7. 2018. Lhůta
pro podání žaloby by pak uplynula v pátek dne 21. 9. 2018. Žaloba by tedy byla podána opožděně
i v případě, že by se stěžovatel do datové schránky nepřihlásil, neboť by došlo k doručení
napadených rozhodnutí fikcí dle posledně citovaného ustanovení.
[20] Nejvyšší správní soud dále nepřehlédl, že skutková verze předestřená stěžovatelem
je do značné míry neurčitá, když stěžovatel nijak neozřejmil, která osoba a za jakých podmínek
se do jeho datové schránky přihlásila, ale pouze obecně uvedl, že se nejednalo o osobu určenou
vnitřním předpisem, která navíc podle tohoto vnitřního předpisu ani dále nepostupovala. Takto
obecné odůvodnění přitom stěžovatel zvolil již ve správním řízení, ve kterém podal návrh
na určení neúčinnosti doručení. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by svá tvrzení
o neoprávněném přístupu do datové schránky v řízení před krajským soudem řádně prokázal.
Nadto takový postup činí jeho argumentaci ne zcela věrohodnou.
[21] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a žalovaný, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu