ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.377.2018:38
sp. zn. 7 Afs 377/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně:
UNIMEX - INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Poruba, Ostrava, proti
žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 - 54,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 - 54,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný vydal dne 3. 7. 2017 dva exekuční příkazy, jimiž nařídil vůči žalobkyni daňovou
exekuci přikázáním pohledávky z účtu (č. j. 2594126/17/3203-00540-805180) a prodejem
nemovitých věcí (č. j. 2594395/17/3203-00540-805180), k vymožení nedoplatků na daních
ve výši celkem 5 189 777,59 Kč (dále též „exekuční příkazy“) a exekučních nákladů ve výši
101 760 Kč.
II.
[2] Žalobkyně podala proti oběma exekučním příkazům žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem tato rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud posoudil žalobu jako přípustnou,
neboť podle aktuální rozhodovací praxe lze podat žalobu přímo proti exekučnímu příkazu.
Dospěl-li by rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v aktuálně projednávané věci
sp. zn. 1 Afs 271/2016 k judikatornímu odklonu, nemohl by tento jít k tíži žalobkyně. Dále
se krajský soud zabýval tím, zda podkladem exekučních příkazů byl vykonatelný exekuční titul,
tj. zda jsou vykonatelná všechna rozhodnutí uvedená ve výkazu nedoplatků, která byla
podkladem pro zanesení příslušných částek do evidence daní. Jednou z podmínek vykonatelnosti
daňových rozhodnutí je jejich oznámení (doručení) příjemci. Právě tuto okolnost přitom
žalobkyně zpochybnila; poukázala na to, že v době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 neměla
v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán. Krajský soud konstatoval, že v tomto období
byla žalobkyni do datové schránky doručována dvě vymáhaná rozhodnutí podle výkazu
nedoplatků [rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň
z příjmů právnických osob za rok 2006 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 (dále též
„rozhodnutí o odvolání“), a platební výměr na penále na dani z příjmů právnických osob za rok
2005 ze dne 16. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486 (dále též „platební výměr na daňové
penále“)]. Z důvodu absence statutárního orgánu žalobkyně ovšem nemohlo dojít k jejich
účinnému doručení. Oporu pro tento závěr poskytuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011, dle něhož nemohou být účinně doručovány písemnosti
účastníku civilního řízení sporného, není-li nikdo, kdo by za něj mohl činit procení úkony. Tyto
závěry jsou přenositelné i na daňové řízení. Na tom nemůže nic změnit to, že žalobkyni bylo
možné doručovat do datové schránky, do níž se přihlašovaly osoby s právem přístupu. Opačný
závěr by znamenal, že dochází k účinnému doručování, avšak na takto doručená rozhodnutí by
za právnickou osobu neměl kdo adekvátně procesně reagovat. K této situaci ostatně
v posuzované věci došlo, když žalovaný považoval své autoremedurní rozhodnutí za řádně
doručené a odvolání proti němu z důvodu absence podpisu statutárního orgánu za neúčinné.
Po zjištění, že žalobkyně nemá statutární orgán, byl správce daně povinen jí ustanovit zástupce.
Nepostupoval-li takto, nelze jeho rozhodnutí považovat za řádně a účinně doručená,
tj. za způsobilý exekuční titul.
III.
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Uvádí, že se krajský soud nepatřičně
a bez bližšího zdůvodnění opírá o závěry usnesení civilního soudu, ačkoli problematika
doručování dokumentů vydaných orgány veřejné správy do datových schránek je komplexně
upravena na úrovni zákona. Z §17 odst. 9, 11 a 12, §17a a §17b zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“), ve spojení s §8
odst. 3, §17 odst. 3 a §12 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované
konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o elektronických úkonech“)
vyplývá jasné vodítko, jak vyhodnotit dopady zániku funkce statutárního orgánu na elektronické
doručování písemností. K zneplatnění přístupových údajů osoby, která přestala být statutárním
orgánem, dochází až na základě oznámení této skutečnosti novým statutárním orgánem, nikoliv
ex lege. Až do tohoto zneplatnění je původní oprávněná osoba plně způsobilá přebírat jménem
právnické osoby písemnosti. Stěžovatel byl povinen vycházet z toho, že v době doručování byla
datová schránka žalobkyně zpřístupněna a blíže neidentifikovatelná oprávněná osoba se do ní
prokazatelně přihlásila. Docházelo-li k řádnému doručení, nevznikly stěžovateli legitimně žádné
pochybnosti o existenci oprávněné osoby a nepříslušelo mu, aby prověřoval, zda přihlašovaná
osoba je oprávněnou osobou dle zákona. Samotná absence osoby oprávněné za právnickou
osobu jednat neznamená, že by tato osoba nebyla způsobilá přebírat elektronicky doručované
písemnosti. Jednání daňového subjektu v řízení a doručování daňovému subjektu jsou dvě
samostatné otázky. Případné neustanovení zástupce daňovému subjektu pro jednání v daňovém
řízení tedy nemá vliv na účinnost doručování tomuto subjektu. Na nejasnostech při doručování
se nadto podílela sama žalobkyně, která nastalou situaci mohla a měla řešit. Její společník mohl
jmenovat nového jednatele, což by žalobkyni umožnilo žádat o zneplatnění přístupu původního
jednatele do datové schránky. Žalobkyně naopak ignorovala, že platná přístupová práva k její
datové schránce má nejspíše osoba, která pro to již nesplňuje zákonné podmínky. Stěžovateli
zánik funkce jednatele neoznámila a naopak se snažila jeho prostřednictvím dále v daňovém
řízení jednat. Nepodnikla ani žádné jiné kroky k tomu, aby se domohla nápravy vzniklé situace
v daňovém řízení (např. vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí, návrh na zastavení exekuce,
námitka při placení daní). Tuto pasivitu krajský soud nezohlednil a místo toho zpochybnil
zákonnost postupu stěžovatele a tím i stanovení předmětných daňových povinností. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že stěžovatel měl již v roce
2010 pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat za žalobkyni, proto jí měl ustanovit zástupce.
To učinil až v srpnu 2012. Celé dva roky tak nedbal na zachování jejích práv, odmítal její úkony
a nyní tvrdí, že si celou situaci zavinila ona sama. Žalobkyně opakovaně vyzvala stěžovatele
k opětovnému doručení rozhodnutí vydaných v tomto období poté, kdy již měla osobu, která
za ni jednala. Bylo jí však sděleno, že rozhodnutí byla doručena platně. S rozsudkem krajského
soudu se žalobkyně ztotožňuje a považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Proto navrhuje,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
[5] V doplnění vyjádření ze dne 29. 3. 2019 žalobkyně uvedla, že stěžovatel nahlížel do jejího
rejstříkového spisu ve dnech 14. 11. 2008, 9. 7. 2010 a 23. 5. 2013. K tomu odkázala na žádosti
a výzvy k součinnosti třetích osob vydané stěžovatelem. Tyto dle ní prokazují, že stěžovatel věděl
o tom, že žalobkyně nemá jednatele nejpozději dnem 9. 7. 2010, přesto jí zástupce neustanovil
a dále jí písemnosti doručoval do datové schránky, proti čemuž se nemohla účinně bránit.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Přestože v řízení o kasační stížnosti se k této otázce žádná ze stran výslovně nevyjádřila,
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se úvodem vyjádřit k přípustnosti samotné žaloby
proti exekučnímu příkazu. Žalobkyně totiž vůči posuzovaným exekučním příkazům neuplatnila
žádný nástroj upravený v zákoně č. 280/2009 Sb., daňovém řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „daňový řád“), např. námitky dle §159, ale podala proti nim přímo správní žalobu.
Jak již konstatoval krajský soud, touto otázkou se v nedávné době zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu. V usnesení ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 53, potvrdil
dosavadní přístup, tj. že: „Není-li nadále proti exekučnímu příkazu přípustné odvolání, lze podat žalobu
podle §65 a násl. s. ř. s. přímo proti němu, neboť zde není žádný řádný opravný prostředek ve smyslu §68
písm. a) s. ř. s., který by bylo předtím nezbytné vyčerpat.“ Žaloba žalobkyně je tedy nepochybně
přípustná.
[9] Předmětem sporu je otázka, zda byla žalobkyni řádně doručena všechna rozhodnutí,
jež stěžovatel zahrnul do výkazu nedoplatků, na jehož podkladě vydal žalobou napadené exekuční
příkazy. Doručení příslušného rozhodnutí je totiž jednou z podmínek jeho vykonatelnosti jak dle
ZSDP (viz §32 odst. 13 ve spojení s §48 odst. 12 a §46 odst. 7), tak i dle daňového řádu
(viz §101 odst. 5 ve spojení s §103 odst. 2), potažmo vykonatelnosti samotného
výkazu nedoplatků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 6 Afs 399/2017 - 26).
[10] Stěžovatel krajskému soudu zásadně vytýká, že se nezabýval otázkou doručení rozhodnutí
stěžovatele na podkladě platné právní úpravy, která dle jeho názoru svědčí závěru, že rozhodnutí
byla řádně doručena. Namítá tedy nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. O takovou vadu se jedná v případě, kdy soud opírá rozhodovací důvody
o skutečnosti, které nebyly v řízení dostatečně zjištěny.
[11] Z listin předložených stěžovatelem Nejvyšší správní soud zjistil, že obě sporná
rozhodnutí byla žalobkyni doručena do datové schránky. Z doručenky vztahující se k rozhodnutí
o odvolání vyplývá, že toto rozhodnutí bylo do datové schránky žalobkyně dodáno dne
31. 5. 2010 ve 14:07:02 hod a doručeno dne 1. 6. 2010 v 08:23:01 hod, s poznámkou „EV1:
Doručeno přihlášením oprávněné osoby nebo aplikace (§17 odst. 3)“. Z doručenky vztahující se
k platebnímu výměru na daňové penále vyplývá, že toto rozhodnutí bylo do datové schránky
žalobkyně dodáno dne 16. 6. 2010 ve 14:04:04 hod a doručeno téhož dne v 15:09:42 hod,
se shodnou poznámkou „EV1: Doručeno přihlášením oprávněné osoby nebo aplikace (§17 odst. 3)“. Mezi
účastníky řízení přitom není sporu o tom, že jediný jednatel žalobkyně Petr Nevlud byl
z obchodního rejstříku vymazán dne 28. 5. 2010 a opětovně zapsán dne 3. 5. 2013. Žalobkyně
tedy neměla v obchodním rejstříku v období od 29. 5. 2010 do 2. 5. 2013, kdy jí byla doručena
obě výše uvedená rozhodnutí, zapsaného žádného jednatele.
[12] Krajský soud založil svou úvahu na předpokladu, že v případě, kdy v době doručování
rozhodnutí o odvolání a platebního výměru na daňové penále nebyl v obchodním rejstříku
žalobkyně zapsán žádný jednatel, nelze tato rozhodnutí považovat za řádně doručená, neboť
za žalobkyni nebyl oprávněn nikdo jednat. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 2190/2011.
[13] V usnesení sp. zn. 21 Cdo 2190/2011 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda může před
civilním soudem vystupovat jako účastník řízení právnická osoba, která v danou dobu nemá
ustanoveného jednatele (statutární orgán) a ani nikoho jiného, kdo by za ni mohl jednat. Uvedl,
že: „Jestliže právnická osoba nemůže před soudem vystupovat jako účastník řízení (proto, že tu není osoba
oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za jednat), vyplývá z toho mimo jiné,
že taková právnická osoba nemůže za řízení činit procesní úkony (podle §41 a násl. o.s.ř.) a že jí nemohou být
(účinně) doručovány písemnosti, neboť tu není nikdo, kdo by mohl za právnickou osobu provádět procesní úkony
nebo kdo by mohl za právnickou osobu přijímat doručované písemnosti. Jakmile to vyjde najevo, soud ustanoví této
právnické osobě opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř. Nepřistoupí-li soud k ustanovení opatrovníka
(což je možné pouze tehdy, není-li tu nebezpečí z prodlení), řízení přeruší až do té doby, dokud právnická osoba
(opět) nebude schopna v řízení vystupovat před soudem jako účastník řízení.“
[14] V obecné rovině by bylo nepochybně možné souhlasit s nosnou myšlenkou rozsudku
krajského soudu, podpořenou citovaným usnesením Nejvyššího soudu, že nemá-li právnická
osoba ustanoveného jednatele a ani žádnou jinou osobu oprávněnou za ni jednat, nemohou jí být
účinně doručovány písemnosti, neboť tu není nikdo, kdo by za ni mohl tyto písemnosti přijímat.
Smyslem a účelem doručování je řádně seznámit účastníka řízení s doručovanou písemností
a umožnit mu uplatnění jeho procesních práv v řízení. Tento smysl a účel nemůže být dost dobře
naplněn v situaci, kdy za právnickou osobu objektivně nemá kdo jednat. Jako součást jednání
právnické osoby je totiž třeba chápat i její schopnost přijímat doručované písemnosti. K tomu lze
odkázat na rozsudek ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že: „Je třeba vyjít z obecného významu pojmu ,jednání‘, které v sobě zahrnuje nejen složku
aktivního provádění určitých právních úkonů, ale též složku omisivní (tedy zdržení se určitých úkonů) a navíc
příjímání doručovaných písemností je také jednáním aktivním, neboť vyžaduje, aby adresát písemnost převzal, tedy
aktivně konal.“
[15] Již z výše uvedeného je nicméně zřejmé, že krajský soud v projednávané věci neposoudil
problematiku doručování komplexně. Nezohlednil totiž, že právnická osoba nemusí nutně
ve všech záležitostech jednat toliko prostřednictvím svého statutárního orgánu, ale i jiných osob.
Absence ustanoveného statutárního orgánu v obchodním rejstříku tedy nemusí automaticky
znamenat nemožnost doručování písemností dané právnické osobě. Je-li tu jiná osoba oprávněná
za právnickou osobu jednat, je možné této právnické osobě doručovat jejím prostřednictvím.
Přestože dle obou předložených doručenek za žalobkyni v rozhodnou dobu měla jednat (přijímat
písemnosti) osoba oprávněná k přístupu do datové schránky, krajský soud se touto skutečností
ve svém rozhodnutí nijak nezabýval.
[16] Dle §17a ZSDP účinného v době doručování sporných písemností se adresátovi,
který má zpřístupněnu datovou schránku doručuje přednostně podle zvláštní právní úpravy
zákona o elektronických úkonech. Jelikož žalobkyně měla v rozhodnou dobu zpřístupněnu
datovou schránku, byly v daňovém řízení splněny předpoklady pro doručování elektronicky touto
formou.
[17] Doručování dokumentů orgánů veřejné moci prostřednictvím datové schránky je
upraveno v §17 zákona o elektronických úkonech. Dle §17 odst. 3 zákona o elektronických
úkonech platí, že [d]okument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové
schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.
Optikou citovaného zákona se tedy bude na datovou zprávu nahlížet jako na doručenou vždy,
když bude přístup do datové schránky skrze přístupové údaje oprávněné osoby proveden
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44).
[18] Jelikož krajský soud akceptoval žalobní tvrzení žalobkyně zpochybňující doručení
rozhodnutí stěžovatele (absence statutárního orgánu jakožto osoby oprávněné k přístupu
do datové schránky v době, kdy jí měla být tato rozhodnutí doručována), je významné zjištění,
jak doručování proběhlo, především pak, kdo se do datové schránky žalobkyně v rozhodné době
přihlásil, čímž způsobil „stav doručení“. Zákon o elektronických úkonech totiž umožňuje přístup
a obsluhu datových schránek nejen oprávněným osobám v užším slova smyslu (tj. statutárnímu
orgánu v případě právnické osoby), ale neomezenému počtu dalších fyzických osob, které k tomu
statutární orgán pověří a nastaví jim příslušná oprávnění [viz §8 odst. 6 písm. b) a odst. 8 tohoto
zákona]. Specifické postavení pak zaujímá administrátor datové schránky (§8 odst. 7 zákona
o elektronických úkonech), který může převzít prakticky celou agendu spojenou s obsluhou
a činit úkony standardně povolené jen osobě oprávněné. Přihlásila-li by se do datové schránky
žalobkyně v rozhodnou dobu některá z těchto osob, došlo by k doručení písemnosti ve smyslu
§17 odst. 3 tohoto zákona, neboť by se jednalo o osobu oprávněnou za žalobkyni v tomto
rozsahu jednat.
[19] Krajský soud se však otázkou, zda se do datové schránky žalobkyně přihlásila některá
z v úvahu přicházejících oprávněných osob, vůbec nezabýval a spokojil se s tím, že absence
zapsaného jednatele v obchodním rejstříku žalobkyně má automaticky za následek neplatné
doručení. Z dodejek předložených stěžovatelem je však zřejmé toliko to, že obě rozhodnutí byla
do datové schránky žalobkyně dodána a byla doručena tím, že se do datové schránky přihlásil
uživatel oprávněný číst tuto zprávu či aplikace (viz význam události EV1 u zpráv starších než
27. 11. 2010 vysvětlený v dokumentu Webové služby rozhraní ISDS pro manipulaci s datovými
zprávami dostupném na www.mojedatovaschranka.cz). Jinými slovy, do datové schránky
se dle doručenky přihlásila některá z osob oprávněných k přístupu do datové schránky;
na základě předložených listin nicméně nelze zjistit, která osoba a na základě jakého oprávnění
to byla. Tuto otázku by bylo nicméně možné objasnit ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, které
vede dle §14 odst. 3 písm. c) zákona o elektronických úkonech v informačním systému datových
schránek rovněž informace o údaji identifikujícím osobu, která se přihlásila do datové schránky
(srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 21/2015 - 44). V případě
přihlášení osoby pověřené či administrátora nicméně mohlo tímto způsobem dojít k doručení
žalobkyni, neboť by se jednalo o osoby oprávněné za ni v tomto rozsahu jednat.
[20] Bude-li však zjištěno, že se do datové schránky žalobkyně v rozhodnou dobu nepřihlásila
ani osoba pověřená ani administrátor, ale jiná osoba (jíž nemůže být z podstaty věci nikdo jiný
než osoba disponující platnými přístupovými údaji bývalého statutárního orgánu), nebo že se
přihlásila toliko aplikace, bude na místě se zabývat tím, zda mohly nastat účinky doručení.
Při tomto posouzení bude zásadní zodpovědět otázku, jaký vliv má existence platných
přístupových údajů podle §9 zákona o elektronických úkonech k příslušné datové schránce
právnické osoby na účinky doručení, jestliže tato právnická osoba na druhou stranu v danou
chvíli nemá v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán oprávněný k přístupu do její datové
schránky ve smyslu §8 odst. 3 téhož zákona a tato skutečnost mohla být stěžovateli známa již
v době odeslání předmětných rozhodnutí do datové schránky žalobkyně. Jinými slovy se jedná
o zodpovězení otázky, zda či za jakých podmínek mohou být od okamžiku, kdy byla určitá
fyzická osoba vymazána jako statutární orgán právnické osoby do okamžiku, kdy byly její
přístupové údaje Ministerstvem vnitra ČR na základě oznámení novým statutárním orgánem
právnické osoby zneplatněny (viz §12 odst. 3 zákona o elektronických úkonech), považovány
za doručené zprávy, které byly v tomto období dodány do datové schránky dané právnické osoby
(nedisponující pro jejich přijetí pověřenou osobou ani administrátorem), do níž se přihlásila tato
fyzická osoba s dosud platnými přihlašovacímu údaji. Nejvyšší správní soud nicméně nemůže
předjímat řešení otázky, kterou se krajský soud vůbec nezabýval.
[21] Vzhledem k obsahu napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že se problematikou podmínek doručování do datové schránky a jeho účinnosti již v řadě
rozsudků zabýval a tyto rozsudky mohou krajskému soudu posloužit jako vodítko pro posouzení
situace žalobkyně. Obecně tak krajský soud musí vzít v potaz, že se od uživatelů datových
schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, a to zejména pokud jde o otázku nakládání
s přístupovými údaji (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 4 As 160/2015 - 43, či již zmiňovaný rozsudek č. j. 3 Ads 21/2015 - 44). Pro další postup
krajského soudu pak budou bezesporu relevantní rovněž závěry Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Afs 138/2018 - 48, v němž byla řešena otázka účinnosti
doručení písemností správního orgánu do datové schránky daňového subjektu, který
v rozhodnou dobu neměl statutární orgán, s čímž byl dotčený správní orgán seznámen.
[22] Shledal-li tedy krajský soud existenci důvodných pochybností o tom, zda byla žalobkyni
sporná rozhodnutí doručena, měl vycházet z významu prokázaného doručení těchto rozhodnutí
do datové schránky žalobkyně a zabývat se tím, jakým způsobem došlo k jejich doručení
a zda v inkriminované době za žalobkyni jednala osoba oprávněná k přijímání doručovaných
písemností, resp. zda lze takto na osobu disponující platným přístupem do datové schránky
žalobkyně optikou zákona o elektronických úkonech nahlížet. V případě absence oprávněné nebo
pověřené osoby k přístupu do datové schránky žalobkyně ve smyslu zákona o elektronických
úkonech pak posoudit, zda s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti mohly přesto v souladu
s tímto zákonem nastat účinky doručení sporných rozhodnutí žalobkyni či nikoliv. Pokud tak
neučinil, rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což má za následek
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[23] Výtky stěžovatele, že se krajský soud měl zabývat tím, jaké kroky žalobkyně podnikla
k tomu, aby zpochybnila zákonnost exekučních příkazů a dosáhla jejich odstranění pomocí
nástrojů, které daňový řád v této souvislosti nabízí, jsou naopak nedůvodné. Případná procesní
aktivita žalobkyně nemůže mít vliv na posouzení toho, zda u sporných rozhodnutí vůbec nastaly
účinky doručení. Jedná se totiž o procesní nástroje, jejichž použití se odvíjí právě teprve od toho,
zda došlo k účinnému doručení. Jinými slovy, pokud u sporných písemností nenastaly účinky
doručení v souladu se zákonem, a tyto je právě z tohoto důvodu třeba považovat
za nevykonatelné, jakákoliv další procesní aktivita ve vztahu k daným exekučním titulům již
na tomto závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí nemohla ničeho změnit. Předmětem posouzení
je tak čistě to, zda nastaly účinky doručení při doručování sporných rozhodnutí do datové
schránky žalobkyně v době, kdy tato neměla jednatele, nikoliv jednání samotné žalobkyně poté.
[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil podle §110 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 4 téhož ustanovení vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Úkolem krajského soudu bude
na základě zjištěného skutkového stavu posoudit, zda u sporných rozhodnutí nastaly účinky
doručení v souladu se zákonem o elektronických úkonech.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu