ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.112.2019:35
sp. zn. 7 Afs 112/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: HKS sirup, a. s.,
se sídlem nám. Dr. E. Beneše 25/27, Holešov, zastoupen JUDr. Tomášem Vymazalem,
advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Generální ředitelství
cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 2. 2019, č. j. 65 Af 76/2017 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 8 228 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta, do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 2. 8. 2017,
č. j. 7715-14/2017-580000-12, uznal žalobce vinným spácháním správního deliktu podle §59
odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o povinném značení lihu“), porušením povinnosti stanovené v §15 odst. 1 téhož
zákona, a to za jednání popsané tak, že žalobce v období od 1. 1. 2016 do 28. 1. 2016 poté, co mu
dne 31. 12. 2015 pozbylo platnosti zvláštní povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků
osvobozených od daně ze dne 13. 11. 2014 udělené Celním úřadem pro Zlínsky kraj (dále jen
„zvláštní povolení“), skladoval v obci Horní Moštěnice v areálu společnosti Hanácká kyselka
s.r.o. nejméně 5 650 litrů 96 % lihu v nádrži o objemu 10 016 litrů, tj. nakládal způsobem
uvedeným v §15 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu s neznačeným lihem. Za tento
delikt celní úřad uložil žalobci podle §35 písm. d) a §48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
a podle §65 zákona o povinném značení lihu správní trest propadnutí věci - 5 650 litrů 96 % lihu,
a rozhodl o tom, že vlastníkem vybraných výrobků se podle §48 odst. 4 zákona o přestupcích
stává stát. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2017, č. j. 53233-2/2017-900000-304.4, zamítl
odvolání žalobce a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 65 Af 76/2017 - 60, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud považoval za nedůvodný žalobní bod, v němž žalobce snášel argumenty
pro závěr o tom, že mu v posuzované věci zvláštní povolení nezaniklo, i žalobní bod, v němž
žalobce dovozoval, že ani případný zánik zvláštního povolení neměl na osvobození předmětného
lihu od daně vliv, neboť okolností významnou pro osvobození od daně není platnost zvláštního
povolení, ale pouze účel použití vybraných výrobků. Krajský soud dále neshledal důvodným ani
žalobní bod, jímž žalobce brojil proti závěru správních orgánů o nenaplnění podmínek
pro liberaci podle §71 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, ani žalobní bod, kde žalobce
namítal porušení zásady ne bis in idem.
[4] Důvodným však shledal soud žalobní bod o nesprávnosti závěru správních orgánů,
že v posuzované věci bylo vyloučeno upuštění od uložení správního trestu postupem podle §43
odst. 2 zákona o přestupcích. Krajský soud se ztotožnil s žalobcem v tom, že uložení trestu
propadnutí věci je podle §65 zákona o povinném značení lihu obligatorní pouze tehdy, dospěje-li
správní orgán k závěru, že podmínky §43 odst. 2 zákona o přestupcích nejsou naplněny, tj. že je
třeba pachatele přestupku potrestat. Je-li podle závěru správního orgánu na místě trest uložit,
pak je povinen uložit trest propadnutí věci, a dále je oprávněn zvážit případné uložení pokuty.
Prvotně je však nezbytné, obzvláště v případě, kdy se obviněný takového postupu dovolává,
pečlivě zvážit okolnosti daného případu a možnost aplikace §43 odst. 2 zákona o přestupcích.
To však správní orgány obou stupňů neučinily a okolnostmi tvrzenými žalobcem se odmítly
zabývat. Vyloučení možnosti aplikace §43 odst. 2 zákona o přestupcích musí být podle krajského
soudu výslovně zákonem o přestupcích, resp. zvláštním právním předpisem stanoveno. Výklad
žalovaného, že samotná nepodmíněná formulace („se uloží“) brání možnosti upuštění od uložení
trestu, je tedy nesprávný.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Podle názoru stěžovatele se správní orgány při rozhodování o druhu a výměře správního
trestu propadnutí neznačeného lihu a možností upuštění od uložení správního trestu propadnutí
věci dostatečně zabývaly okolnostmi projednávané věci, včetně okolností tvrzených žalobcem,
a dospěly ke správnému závěru, že uložení správního trestu propadnutí věci podle §65 zákona
o povinném značení lihu je za daných okolností obligatorní, od uložení správního trestu
propadnutí věci nebylo možno upustit, přičemž současně vzaly v úvahu závažnost přestupku
a okolnosti jeho spáchání. Nelze tak souhlasit s krajským soudem v tom, že by správní orgány
obou stupňů nezvážily okolnosti daného případu a možnost aplikace §43 odst. 2 zákona
o přestupcích, resp. že se okolnostmi tvrzenými žalobcem odmítly zabývat. Stěžovatel je
přesvědčen (s přihlédnutím k důvodové zprávě ke změnovému zákonu č. 183/2017 Sb.),
že formulace §65 zákona o povinném značení lihu (v této právní normě zákonodárcem užitá
dikce „se uloží“) brání možnosti upuštění od uložení správního trestu propadnutí neznačeného
lihu. Nelze tak souhlasit s krajským soudem v tom, že vyloučení možnosti aplikace §43 odst. 2
zákona o přestupcích musí být výslovně zákonem o přestupcích, resp. zvláštním právním
předpisem stanoveno. Stěžovatel je tedy toho názoru, že správní orgány správně vyložily právní
normu, kterou aplikovaly na projednávanou věc, a to konkrétně §65 zákona o povinném značení
lihu, a přihlédly přitom k §43 odst. 2 zákona o přestupcích, upravující upuštění od uložení
správního trestu.
[7] V souvislostech „ochrany veřejného zájmu“, resp. obligatorního uložení správního trestu
propadnutí věci (neznačeného lihu), stěžovatel odkázal na důvodovou zprávu k zákonu
o povinném značení lihu, na důvodovou zprávu k zákonu o přestupcích (§48) a na důvodovou
zprávu ke změnovému zákonu č. 183/2017 Sb., z nichž plyne, že uložení správního trestu
propadnutí neznačeného lihu je obligatorní, protože to vyžaduje ochrana veřejného zájmu (zájem
společnosti, aby na daňovém území České republiky ve volném daňovém oběhu nebylo
nakládáno s neznačeným lihem, a dále zájem společnosti na ochraně spotřebitele a jeho zdraví
před zdravotně závadným a nejakostním lihem a na zamezení daňových úniků). Od uložení
správního trestu lze upustit v případě, jestliže již samotné projednání věci před správním
orgánem postačí k nápravě pachatele přestupku, za současného splnění ostatních podmínek
ve smyslu §43 odst. 2 zákona o přestupcích. V projednávané věci žalobce je zcela evidentní,
že samotné projednání věci před správním orgánem nepostačí k nápravě pachatele přestupku.
Jelikož zákon zakazuje nakládat s neznačeným lihem, nelze neznačený líh poté, co byl zjištěn
a zajištěn správním orgánem (postupem podle §58 zákona o povinném značení lihu), vrátit zpět
do dispozice osoby, která nakládala s tímto neznačeným lihem před jeho zajištěním.
[8] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel na podporu svého názoru, že nebylo možné
ve věci žalobce, který nakládal s neznačeným lihem v rozporu se zákonem, aplikovat §43 odst. 2
zákona o přestupcích, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020,
č. j. 8 Afs 77/2020 - 30, ve kterém se Nejvyšší správní soud v obdobné věci plně ztotožnil
s hodnocením provedeným správními orgány. Podle stěžovatele není ve věci žalobce žádných
pochyb, že následek přestupku v podobě ohrožení chráněného zájmu nastal, přičemž následkem
přestupku je již samotné porušení zákona o povinném značení lihu, které spočívá v samotném
protiprávním nakládání s neznačeným lihem, neboť je tímto jednáním ohrožen chráněný zájem
na kontrolovaném oběhu lihovin (lihu) na území státu a s tím související řádný výběr daně
a ochrana zdraví spotřebitelů. Význam chráněného zájmu je značný s ohledem na jeho účel
(absolutní kontrola oběhu lihu na území státu, s tím související řádný výběr daně a ochrana zdraví
spotřebitelů), což se projevuje i v nastavení velmi vysoké horní hranice pokuty (5 000 000 Kč)
a je tak vyloučeno hodnotit zákonem chráněný zájem jako méně významný a aplikovat §43
odst. 2 zákona o přestupcích.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že uložení trestu propadnutí věci – lihu není obligatorní. Samotná formulace „se uloží“
v textu §65 zákona o povinném značení lihu nebrání upuštění od uložení trestu. Pokud
stěžovatel cituje důvodovou zprávu k zákonu o povinném značení lihu a odkazuje na účel
zákona, pak je třeba konstatovat, že v této věci může být naplněn toliko jediný účel, a to účel
daňový, neboť se jedná o líh, u nějž bylo nakládání řádně povoleno, ovšem formálním
pochybením se z něj podle názoru stěžovatele (žalobce je i nadále názoru, že se přestupku
nedopustil) stal neznačený líh. Těžko by pak mohl být spotřebitel jakkoliv zasažen či ohrožen
daným lihem. Tuto situaci je třeba zásadně odlišit od metanolové aféry, na kterou stěžovatel
poukazuje. Má-li pak být jediným účelem zabrání ochrana daňových zájmů státu, pak je třeba
konstatovat, že žalobce spotřební daň z daného lihu uhradil a rovněž mu bylo vydáno povolení
pro zacházení s lihem. K důvodové zprávě k §68 zákona o povinném značení lihu je třeba
konstatovat, že to bylo novelizováno v souvislosti s přijetím přestupkového zákona, a pokud by
měl zákonodárce zájem obligatornost uvedenou v důvodové zprávě zachovat, nepochybně by tak
výslovně učinil. V této souvislosti lze opětovně poukázat na specifičnost tohoto případu,
když neznačeným se líh měl stát z důvodu formálních pochybení, byla za něj obratem odvedena
spotřební daň a žalobci bylo uděleno povolení pro nakládání s (tímto) lihem. Podle názoru
žalobce, pokud jsou pochybnosti o výkladu právní normy, jak je tomu v tomto případě, je třeba
v souladu s již namítanou zásadou in dubio pro libertate vycházet z toho výkladu, který je
pro adresáty právních norem příznivější. Zde se tedy v přestupkovém řízení plně uplatní zásada
in dubio pro reo. Podle názoru žalobce zajištění lihu neznamená automaticky jeho následné
propadnutí. I líh, který byl zajištěn, lze vrátit do dispozice žalobce. Stěžovatelem odkazovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu naopak svědčí ve prospěch právního názoru žalobce.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V posuzované věci je nesporné, že žalobce v okamžiku místního šetření celního úřadu
dne 28. 1. 2016 skladoval ve své provozovně 5 650 litrů kvasného rafinovaného jemného lihu.
Celní úřad nezpochybnil, že žalobce tento líh nakoupil v souladu se zákonem a v souladu
s povolením k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně, které mu bylo
uděleno dne 13. 11. 2014. Toto zvláštní povolení však pozbylo platnosti dne 31. 12. 2015. Líh
skladovaný žalobcem se nacházel v nádrži o objemu 10 016 litrů, nejednalo se tedy o líh
ve spotřebitelském balení ve smyslu §5 zákona o povinném značení lihu. Líh, který není
ve spotřebitelském balení, je podle §15 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona neznačeným lihem
s výjimkou situací v tomto ustanovení taxativně uvedených. Nakládání s neznačeným lihem je
přitom zakázáno §15 odst. 1 citovaného zákona, přičemž „nakládáním s lihem“ se pro účely
tohoto zákona rozumí mimo jiné jeho skladování (§6 zákona o povinném značení lihu). Žalobce
byl proto uznán vinným spácháním správního deliktu podle §59 odst. 1 písm. a) zákona
o povinném značení lihu a podle §35 písm. d) a §48 zákona o přestupcích a podle §65 zákona
o povinném značení lihu mu byl uložen správní trest propadnutí věci.
[14] Žalobce v řízení před celním úřadem i v podaném odvolání poukazoval na existenci řady
okolností, pro které bylo podle jeho názoru na místě upustit od potrestání podle §43 odst. 2
zákona o přestupcích. Spornou je pak otázka, zda správní orgány za této situace měly povinnost
zvážit okolnosti daného případu a možnost aplikace §43 odst. 2 zákona o přestupcích. Celní úřad
k tomu na str. 5 a 6 svého rozhodnutí pouze uvedl, že byly splněny podmínky propadnutí věci
podle §48 odst. 1 a 2 zákona o povinném značení lihu a v takovém případě právní úprava (§65)
stanoví propadnutí neznačeného lihu jako obligatorní. Od uložení správního trestu propadnutí
věci tedy celní úřad nemohl upustit, propadnutí neznačeného lihu nepodléhá správnímu uvážení.
Stěžovatel se v odst. 1 na str. 12 žalobou napadeného rozhodnutí ztotožnil s výše uvedeným
názorem celního úřadu a toliko dodal, že v dané věci byly splněny podmínky pro uložení
správního trestu propadnutí věci, který za daných okolností stanoví zákon o povinném značení
lihu obligatorně (nepodmíněná formulace) a jiný postup v dané věci nepřipouští.
[15] Podle §48 odst. 1 zákona o přestupcích lze propadnutí věci uložit jen, jde-li o věc, a) která byla
ke spáchání přestupku užita nebo určena, b) kterou pachatel získal přestupkem nebo jako odměnu za něj, nebo
c) kterou pachatel, byť i jen zčásti, nabyl za věc uvedenou pod písmenem b), pokud hodnota věci uvedené
pod písmenem b) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná. Podle odst. 2 téhož ustanovení
propadnutí věci lze uložit pouze tehdy, jde-li o věc náležející pachateli.
[16] Podle §65 zákona o povinném značení lihu jsou-li splněny podmínky pro uložení propadnutí věci,
která je neznačeným lihem, kontrolní páskou nebo padělkem kontrolní pásky, její propadnutí se uloží,
a to i v případě, že její hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku.
[17] Podle §43 odst. 2 zákona o přestupcích lze od uložení správního trestu též upustit, jestliže
vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již
samotné projednání věci před správním orgánem postačí k jeho nápravě. Z citovaného ustanovení vyplývá,
že k upuštění od uložení správního trestu lze přistoupit v případě, že jsou splněny čtyři
podmínky, a to že jak 1) závažnost přestupku, 2) okolnosti jeho spáchání, tak i 3) osoba pachatele
vytváří důvodné očekávání, že 4) již samotné projednání věci postačí k nápravě pachatele. Tyto
podmínky musí být splněny kumulativně.
[18] Je třeba zdůraznit, že dosud je rozhodnou toliko otázka, zda má při ukládání trestu
propadnutí neznačeného lihu vůbec místo úvaha o (ne)naplnění předpokladů pro případné
upuštění od tohoto trestu dle §43 odst. 2 zákona o přestupcích, či zda toho ustanovení nelze
vzhledem k platné právní úpravě v §65 zákona o povinném značení lihu vůbec použít (neboť
tuto otázku již zodpověděl zákonodárce formulací naposledy uvedeného ustanovení). Nemohly
by tak obstát kasační námitky ústící v, byť nikoli přímo vyslovený, závěr, že v této konkrétní věci
nebyly shledány podmínky pro takový postup. Již z žalobou napadeného rozhodnutí je bezpečně
zřejmé, že podle názoru stěžovatele nemá §43 odst. 2 v tomto případě místo, a to vzhledem
k formulaci §65. Stěžovatel tak řadí tato kritéria „do jedné řady“, zatímco krajský soud je vnímá
jako postupná (odst. 35 rozsudku) a dospívá k závěru, že správní orgán je povinen uložit trest
propadnutí věci tehdy, pokud nejsou podmínky §43 odst. 2 zákona o přestupcích naplněny.
[19] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že z dikce §65 zákona
o povinném značení lihu (ostatně ani §68, který upravoval uložení propadnutí věci
do 30. 6. 2017, tedy v době, kdy došlo ke spáchání správního deliktu), nelze bez dalšího
jednoznačně dovodit, že správní orgán, jsou-li splněny podmínky pro uložení propadnutí věci, obligatorně
musí propadnutí věci uložit. Jak správně poukázal krajský soud, zákonodárce obdobnou
formulaci použil např. v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Zde je rovněž v §125c odst. 5, 6 uvedena nepodmíněná formulace „se uloží“ (pokuta, zákaz
činnosti), přesto v odst. 9 v druhé větě je uvedeno: „Od uložení správního trestu podle odstavců
5 a 6 nelze v rozhodnutí o přestupku upustit.“ Rovněž lze zmínit i §36a odst. 10 a 36b odst. 3 zákona
č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného je zřejmé,
že samotná nepodmíněná formulace „se uloží“ nebrání možnosti upuštění od uložení trestu.
Pokud by tomu tak bylo, byl by nadbytečný opakovaný výslovný důraz na nepřípustnost upuštění
od tohoto trestu v uvedených právních úpravách. Vyloučení možnosti aplikace §43 odst. 2
zákona o přestupcích tak musí být výslovně zákonem o přestupcích, resp. zvláštním právním
předpisem stanoveno, aby bylo možné při ukládání sankce „upustit“ od úvahy o (ne)splnění
podmínek pro upuštění od uložení správního trestu Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že uložení trestu propadnutí věci podle §65 zákona o povinném
značení lihu je obligatorní pouze tehdy, dospěje-li správní orgán k závěru, že podmínky §43
odst. 2 zákona o přestupcích nejsou naplněny, tj. že je třeba pachatele přestupku potrestat.
Je-li podle závěru správního orgánu na místě trest uložit, pak je povinen uložit trest propadnutí
věci, a dále je oprávněn zvážit případné uložení pokuty.
[20] Právní výklad stěžovatele nepotvrzuje ani jím odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 8 Afs 77/2020 - 30. V uvedené věci celní úřad uložil pachatelce
pokutu ve výši 5 000 Kč a trest propadnutí celkem 5 litrů neznačeného lihu za spáchání přestupku
podle §64 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu a přestupku podle §59 odst. 1 téhož
zákona. Krajský soud se pak zabýval tím, zda došlo k naplnění podmínek pro upuštění
od potrestání podle §43 odst. 2 zákona o přestupcích a dospěl přitom k závěru, že v případě
pachatelky byla splněna pouze podmínka týkající se okolností spáchání přestupku (podmínka č. 2)
a osoby pachatele (podmínka č. 3). Naopak nebyla splněna podmínka týkající se závažnosti
přestupku (podmínka č. 1), kterou je nutné posuzovat ve světle §38 zákona o přestupcích.
V rámci řízení o kasační stížnosti pak tento závěr krajského soudu potvrdil i zdejší soud.
Z odkazovaného rozsudku je pak zřejmé, že Nejvyšší správní soud obligatornost uložení
propadnutí věci z předmětného ustanovení §65 zákona o povinném značení lihu nedovodil,
naopak se rovněž věcně zabýval naplněním podmínek pro upuštění od potrestání podle §43
odst. 2 zákona o přestupcích. To, že jejich naplnění v konkrétní věci neshledal, není pro nyní
řešenou otázku rozhodné. Podstatné je, že neshledal pojmovou nepřípustnost posouzení věci též
se zřetelem k §43 odst. 2 zákona o přestupcích. Pokud by tomu tak bylo, nepochybně by
dovodil, že bylo při ukládání trestu propadnutí věci postupováno podle právní úpravy,
která na danou věc nedopadá, což se nestalo. Nelze proto uvedeným rozsudkem argumentovat
ve prospěch kasační stížnosti.
[21] V této souvislosti lze poukázat i na zásadu v pochybnostech ve prospěch (in dubio mitius).
Předpokladem aplikace tohoto principu, a tedy mírnějšího postupu (mitius), je naplnění jeho
hypotézy vyjádřené slovy in dubio. Tento princip se vztahuje na případy, kdy právní norma je
neurčitá a umožňuje dvojí výklad, tedy vzbuzuje pochybnosti o svém obsahu, a zároveň tyto
výklady jsou argumentačně srovnatelně obhajitelné. Za těchto podmínek je pak třeba se přiklonit
k výkladu mírnějšímu, tedy takovému, který je šetrnější k ústavně zaručeným právům a svobodám
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011 - 316, či ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2006 - 155).
[22] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je proto správný závěr krajského soudu o tom,
že za situace, kdy se žalobce v průběhu správního řízení výslovně dovolával postupu podle §43
odst. 2 zákona o přestupcích a uváděl řadu okolností, pro které bylo podle jeho názoru na místě
upustit od potrestání, bylo povinností správních orgánů se těmito tvrzenými okolnostmi zabývat
a zvážit možnost aplikace §43 odst. 2 zákona o přestupcích. Krajský soud proto nepochybil,
když žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[23] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu
nákladů, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady řízení sestávají z odměny
advokáta za dva úkony právní služby ve výši 6 200 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti, vyjádření
k doplnění kasační stížnosti) podle §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč
podle §13 odst. 4 citované vyhlášky. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a
citované vyhlášky), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 1 428 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení proto činí 8 228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu