ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.350.2019:21
sp. zn. 7 As 350/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Bc. R. J., proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019,
č. j. 29 A 195/2018 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 10. 2018, č. j. JMK 146144/2018, sp. zn. S - JMK
129193/2018 OSPŽ, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Městského úřadu
Hrušovany nad Jevišovkou (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 8. 2018 (vypravené
dne 20. 8. 2018), kterým bylo žalobci podle §38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) odepřeno nahlížení do spisu vedeného
u správního orgánu I. stupně pod sp. zn. PR/252/2015/PR (dále též spis sp. zn.
PR/252/2015/PR).
[2] Žalovaný v rozhodnutí aproboval názor správního orgánu I. stupně, že nebyly splněny
podmínky pro nahlížení do spisu dle §38 odst. 1 a 2 správního řádu. Podle §38 odst. 1 správního
řádu mohou do spisu nahlížet účastníci řízení a jejich zástupci. Spis sp. zn. PR/252/2015/PR
se týkal přestupku proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“ nebo „přestupkový
zákon“), kterého se měl dopustit J. D. (dále též „přestupce“) zasláním výhružných SMS zpráv
žalobci (rozhodnutí v dané věci nabylo právní moci dne 1. 3. 2016). Zákon o přestupcích však
taxativně stanovil, že účastníkem řízení je obviněný z přestupku, poškozený, pokud jde
o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem, vlastník věci, která může být
zabrána nebo byla zabrána, v části řízení týkající se zabrání věci, a navrhovatel, na jehož návrh
bylo zahájeno řízení o přestupku podle §68 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu s §68
zákona o přestupcích se přestupky podle §49 odst. 1 písm. b) a c), přestupky podle §50
a přestupky podle §125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu spáchané mezi osobami
blízkými, jakož i přestupky podle §49 odst. 1 písm. a) projednávaly jen na návrh postižené osoby,
jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. Osobou blízkou se pak podle odst. 4 téhož
ustanovení mimo jiné rozuměl příbuzný v pokolení přímém; osvojitel, osvojence, sourozenec
a manžel. Do žádné z těchto kategorií účastníků řízení žalobce v řízení o přestupku nespadal,
jeho žádosti tedy nemohlo být vyhověno dle §38 odst. 1 správního řádu. Žalovaný dále uvedl,
že žádosti žalobce nemohlo být vyhověno ani podle §38 odst. 2 správního řádu, neboť žalobci
nesvědčí právní zájem či jiný vážný důvod nahlížení do spisu. Žalobcem uváděná tvrzení nelze
podřadit pod uvedené ustanovení. Z uvedených důvodů proto žalovaný odvolání žalobce zamítl
a napadené usnesení potvrdil.
II.
[3] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že právo na přístup do spisu ve smyslu §38
odst. 2 správního řádu nesvědčí všem osobám, které se o jeho obsah zajímají, ale svědčí pouze
těm, které tento zájem zakládají na právně relevantních důvodech. Podle názoru soudu není
pochyb o tom, že správní spis, do kterého chtěl žalobce nahlédnout, se jej bezprostředně týkal.
Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z jeho tvrzení uvedených v žádosti o nahlédnutí do spisu
a je doložena i skutkem, o kterém se dané přestupkové řízení vedlo (přestupce vyhrožoval
žalobci, že mu způsobí újmu na zdraví). Z uvedeného krajský soud dovodil, že žalobce výsledek
předmětného řízení zajímal z titulu jeho kvalifikovaného postavení v dané věci. K tomu krajský
soud podpůrně poukázal i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 62 Af 18/2013 - 112, v němž bylo uvedeno, že pro posouzení existence právního zájmu
na nahlédnutí do spisu podle §38 odst. 2 správního řádu je významná i „pozice“ žadatele
ve vztahu k otázkám, jež byly ve správním řízení řešeny. Krajský soud dodal i to, že přestože
přestupkový zákon nepřiznává žalobci postavení poškozeného, nelze přehlížet ani účinek,
který měl být předmětným přestupkem způsoben. Ze spisu je navíc zřejmé, že předmětný skutek
byl nejprve prověřován jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „trestní zákoník“), přičemž
v tomto procesu žalobce postavení poškozeného měl. Závěrem rozsudku krajský soud uvedl,
že správní orgány se v navazujícím řízení případně musí vypořádat i s otázkou, zda zpřístupnění
obsahu všech částí spisu nemůže vést k porušení práv některého z účastníků, popřípadě dalších
dotčených osob anebo k porušení veřejného zájmu (druhá část ustanovení §38 odst. 2 správního
řádu), a případně tyto části musí z nahlížení vyloučit. Rozsudek krajského soudu (stejně jako
všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. z důvodu nesprávného právního posouzení.
Stěžovatel uvedl, že respektuje §38 odst. 2 správního řádu, nicméně toto ustanovení je třeba
využít ve skutečně odůvodněných případech např. v případě podání žaloby související
se zdravotními problémy jakožto následkem přestupku ublížení na zdraví. Žalobce ve své žádosti
uvádí svůj zájem na životě, což je bezpochyby zájem zásadní, nicméně při vyhrožování újmou
na zdraví mají tento zájem všichni, vůči nimž je přestupkové jednání namířeno. Přestupkové
jednání u přestupků ublížení na zdraví, vyhrožování újmou na zdraví, drobného ublížení
na zdraví či jiného hrubého jednání [§49 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích] je vždy
namířeno proti jedné, případně více osobám, které jsou předmětem útoku přestupce, tyto osoby
mají v naprosté většině zájem dozvědět se výsledek řízení s přestupcem. Zákon jim však
nepřiznává postavení účastníka řízení ani jiné specifické postavení. Pokud by zákonodárce měl
v úmyslu, aby těmto osobám bylo přiznáno zvláštní postavení, bezpochyby by tak výslovně učinil.
Nestalo se tak však ani v zákoně o přestupcích, ani v současném zákoně č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOP“).
Při nahlížení na věc optikou soudu, se budou všichni, vůči kterým bylo přestupkové jednání
namířeno, zajímat o řízení s přestupcem. Stěžovatel dodal, že zákon o přestupcích (ani ZOP)
pojem kvalifikovaného postavení zmiňovaného krajským soudem nezná. Ke skutečnosti,
že v trestním řízení předcházejícím projednání přestupku měl žalobce postavení poškozeného,
pak nelze dle názoru stěžovatele přihlížet. Nepřípadný je i poukaz na rozsudek Krajského soudu
v Brně č. j. 62 Af 18/2013 - 112. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalobce se v písemném vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského
soudu. Kasační stížnost důvodnou neshledal. Nad rámec toho poukázal i na to, že mu stěžovatel
po vydání zrušujícího rozsudku brání v nahlédnutí do spisu (vydal rozhodnutí o přerušení řízení,
které bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 2. 12. 2019, č. j. MV-159245-2/VS-
2019). Požádal o přiznání náhrady nákladů řízení v paušální výši.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje nesprávný výklad §38 odst. 2 správního řádu
ze strany krajského soudu.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo
povoleno nahlédnout do spisu podle §38 správního řádu, nelze považovat za rozhodnutí, kterým
se upravuje vedení řízení; nelze jej tedy podřadit pod kompetenční výluku dle §70 písm. c) s. ř. s.
Takové rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 6. 2010, č. j. 5 As 75/2009 - 78).
[9] Podle §38 odst. 1 správního řádu: Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu,
a to i v případě, že je rozhodnutí ve věci již v právní moci (§73). Není-li účastník zastoupen, může spolu
s účastníkem nahlížet do spisu i jeho podpůrce. Podle §38 odst. 2 správního řádu: Jiným osobám správní
orgán umožní nahlédnout do spisu, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo
některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem.
[10] Z citovaného §38 odst. 1 a 2 správního řádu tedy vyplývá, že do spisu mohou nahlížet
vedle účastníků řízení i osoby, které prokáží právní zájem nebo jiný vážný důvod (srov. i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 80/2010 - 68).
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti primárně namítá, že respektuje §38 odst. 2 správního řádu,
nicméně toto ustanovení je třeba aplikovat pouze ve skutečně odůvodněných případech např.
v případě podání žaloby související se zdravotními problémy jakožto následkem přestupku ublížení na zdraví.
[12] Nejvyšší správní soud není názoru, že by §38 odst. 2 správního řádu bylo nutno vykládat
tak úzce, jak činí stěžovatel.
[13] Jak z judikatury Nejvyššího správního soudu, tak i z odborné literatury vyplývá,
že pod uvedené ustanovení lze podřadit řadu skutečností.
[14] Např. v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 Afs 87/2013 - 73, Nejvyšší správní soud
uvedl, že „nahlédnutí do správního spisu za účelem získání podkladů pro uplatnění nároků z náhrady škody
může založit právní zájem žadatele (obdobně rozsudky Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2011, Pfleiderer AG,
C-360/09, Sb. rozh. s. I-5161, či rozsudek ze dne 6. 6. 2013, Donau Chemie AG, C-536/11 (…)
V kasační stížnosti stěžovatel nadto tvrdí, že uznává možnost nahlížení do spisu u nároků z již podané civilní
žaloby, nesouhlasí však se závěry krajského soudu, který uznal možnost nahlížení i pro situaci, kdy žádná
žaloba podána zatím nebyla (a možná ani nebude). Tato stěžovatelova teze je však podle Nejvyššího správního
soudu naprosto neudržitelná. Nelze nutit jakéhokoliv podnikatele, aby nejprve „zkusmo“ podal žalobu o náhradu
škody, a následně teprve ze správního spisu zjišťoval informace o výši újmy, respektive o tom, zda nějaká újma
vůbec existuje. Výklad stěžovatele by nutil podnikatele podávat v podstatě formální žaloby jen proto,
aby prokázali právní zájem pro nahlížení do správního spisu. Tento výklad nejenom že nemá oporu v zákoně,
ale navíc by vytvářel naprosto zbytečné náklady spojené s přípravou žaloby, platbou soudního poplatku v civilním
řízení atp. Smyslem nahlížení do správního spisu přece může být též posouzení, zda určitou žalobu podat
či nikoliv. Ostatně z rozsudku Soudního dvora ve věci Donau Chemie cit. v bodě [29] jasně plyne, že Soudní
dvůr připouští možnost povolení nahlédnutí do správního spisu již ve fázi přípravy civilní žaloby. (…) Nelze proto
souhlasit s tvrzením stěžovatele, že možné budoucí nárokování škody žalobkyní nepředstavuje ve smyslu §38
odst. 2 správního řádu právní zájem a jedná se toliko o obecné tvrzení, které nikterak s §38 odst. 2 nesouvisí.
(…) Úkolem správního orgánu rovněž není, aby zkoumal, zda nahlédnutí do spisu bude vést k úspěšnému
prosazení případných nároků žadatele či nikoliv.“).“
[15] Stejně tak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 7 As 20/2014 - 42, podle něhož: „Úkolem správního orgánu rovněž není, aby zkoumal, zda nahlédnutí
do spisu bude vést k úspěšnému prosazení případných nároků žadatele či nikoliv. Jak již Nejvyšší správní soud
dříve uvedl, správní orgán „[p]ouze posoudí, zda jsou tvrzení žadatele, jimiž odůvodňuje svůj právní zájem nebo
jiný vážný důvod na nahlížení do spisu, v daném případě dostatečně konkrétní a prokázaná. Je-li právní zájem
nebo jiný vážný důvod na nahlédnutí do spisu dostatečně prokázán, pak správní orgán pouze zhodnotí,
zda by nahlížením do spisu nebylo porušeno právo některého z účastníků řízení, popřípadě dalších dotčených osob
anebo veřejný zájem“ (rozsudek ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 Afs 29/2012 - 53). (…) Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s argumentací krajského soudu, že existenci vážného důvodu pro nahlédnutí do spisu umocňuje také
aktivní účast žalobkyně v řízení (…) Nutno dodat, že k učinění závěru o existenci dostatečně intenzivního
právního zájmu opravňujícího k nahlédnutí do spisu postačovalo prokázání reálnosti obav žalobkyně.
Tuto reálnost žalobkyně prokázala, neboť jí uváděná hrozba újmy byla zcela konkrétní a podložená. Opačný
závěr stěžovatele byl tedy nesprávný. Skutečnost, že se tato obava později nepotvrdila (…) nic nemění na tom,
že tato obava měla reálný základ.“
[16] V rozsudku ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 43/2015 - 67, pak Nejvyšší správní soud
podřadil pod §38 odst. 2 správního řádu i existenci relevantní spojitosti mezi správním řízením
a zjištěními v něm učiněnými na straně jedné a probíhajícím soudním sporem na straně druhé.
Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „žalobkyni svědčil právní zájem na nahlédnutí do spisu s ohledem
na probíhající soudní spor. To vše navíc v kontextu skutečnosti, že žalobkyně byla autorkou podnětu, na jehož
základě stěžovatel zahájil správní řízení sp. zn. S273/06. Autorství podnětu sice podle judikatury Nejvyššího
správního soudu samo o sobě nenaplňuje požadavek právního zájmu ve smyslu §38 odst. 2 správního řádu, ovšem
může představovat ve spojení s dalšími skutečnostmi významnou okolnost při posuzování existence právního zájmu
podle citovaného ustanovení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2013,
č. j. 9 Afs 29/2012 - 53, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2014, č. j. 1 Afs 87/2013 -
73, bod 26).“
[17] Podpůrně lze zmínit i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2018,
č. j. 6 As 213/2017 - 31, podle něhož lze pod §38 odst. 2 správního řádu podřadit i zájem
žadatele na posouzení: „zda zadavatel svým postupem porušil zákon, a zda tak mohl žalobkyni způsobit
škodu.“ Obdobně viz rozsudek ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 As 42/2015 - 75, podle něhož „Nejvyšší
správní soud shledal existenci právního zájmu na nahlížení do správního spisu na straně žalobce již v obraně před
žalobou osoby zúčastněné na řízení, dále se proto nevěnoval otázce, zda byl právní zájem dán i v případě dalších
tvrzených důvodů, tj. zejména na základě hrozby budoucích soudních sporů, které v době podání žádosti
o nahlédnutí do spisu ještě nenastaly.“
[18] Nutnost širšího výkladu vyplývá i z odborné literatury. Např. v komentáři od autorského
kolektivu Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2019, komentář k §38 správního řádu, se uvádí, že: „Jinou osobou, která má právní zájem na
nahlédnutí do spisu, může být osoba, která se nezúčastnila jednání nebo provedení úkonu, o němž byl sepsán
protokol, které se však obsah protokolu přímo dotýká a která má právo podat bezprostředně po seznámení se
s protokolem proti jeho obsahu stížnost podle §18 odst. 4. Osobou, která má právní zájem na nahlédnutí
do spisu, může být i právní nástupce účastníka správního řízení, pro kterého je podle §73 odst. 2 závazné
pravomocné rozhodnutí týkající se movité nebo nemovité věci v případě, že je pro práva a povinnosti účastníků
určující právo k této věci. Právní zájem může prokázat rovněž osoba, která potřebuje nahlédnout do spisu
za účelem získání údajů, které může uplatnit v jiném řízení. Příkladem jiného vážného důvodu pro nahlédnutí
do spisu může být vědecká či pedagogická činnost, v souvislosti s níž je třeba do spisu nahlédnout.“
[19] Obdobně vyznívá i komentář od dalšího autorského kolektivu - Potěšil, L., Hejč,
D., Rigel, F, Marek, D. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, komentář k §38
správního řádu, podle něhož: „Právní zájem bude mít např. ten, kdo by údaje ze spisu mohl uplatnit v jiném
řízení. (…) Vážný důvod k nahlédnutí do spisu pak bude mj. svědčit tomu, kdo by informace ze spisu zúročil
při své studijní, pedagogické či vědecké činnosti. Za jinou osobu je nutno považovat i toho, kdo se teprve
účastníkem řízení má stát, za předpokladu, že řízení bude skutečně zahájeno. Takovou osobou bude typicky
podezřelý ze spáchání přestupku (případně též jiného správního deliktu). Není-li dosud řízení zahájeno (např.
postupem podle §67 a násl. PřesZ), nelze zatím hovořit o účastenství podezřelého. Podezřelý z přestupku tak má
právo nahlížet do spisu pouze za podmínek stanovených v odstavci 2 komentovaného ustanovení, případně získat
některé informace (…) [S]právní orgán v řízení o povolení nahlédnutí do spisu jinou osobou nežli účastníkem
řízení nezkoumá, zda nahlédnutí bude vést k úspěšnému prosazení případných nároků žadatele, či nikoliv,
ani jinak nehodnotí případné výsledky nahlédnutí do spisu. Tyto skutečnosti nemohou být důvodem odepření
nahlédnutí do spisu.“
[20] Stejně tak lze poukázat na další komentář (Vedral, J.: Správní řád. Komentář. 2. vydání.
Praha: Bova Polygon, 2012, komentář k §38 odst. 2 správního řádu), podle něhož právní zájem
ve smyslu §38 odst. 2 správního řádu mohou osvědčit rovněž např. osoby, které chtějí do spisu
nahlédnout v souvislosti se svou pedagogickou či vědeckou činností; osoby, které mohou podat
stížnost podle §18 odst. 4 správního řádu; jakož i osoby, které chtějí prověřit, zda správní orgán
neporušuje zásadu správního procesu obsaženou §2 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní
orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly
nedůvodné rozdíly.
[21] Optikou výše uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud i na nyní projednávanou věc.
Mezi stranami není sporné, že žalobce již žádostí ze dne 17. 7. 2018 požadoval po správním
orgánu I. stupně kopie informace ze spisů (mj. z předmětného spisu sp. zn. PR/252/2015/PR),
a to z důvodu své obrany v přestupkovém řízení vedeném pod sp. zn. PR/90/2017/PR. Dodal,
že čelí trestnímu řízení vedenému pod sp. zn. 18 T 75/2018, přičemž podle Policie ČR měl
spáchat i přestupky v označených věcech. Rád by soudu předložil důkazy, že Policie ČR
předkládá nepravdivé zprávy. Správní orgán I. stupně této žádosti nevyhověl. Dne 20. 7. 2018
vydal usnesení, kterým odepřel žalobci nahlédnout do správního spisu.
[22] V návaznosti na uvedené usnesení žalobce doručil dne 22. 7. 2018 správnímu orgánu
I. stupně další žádost, ve které opakovaně požádal o nahlédnutí do spisu
sp. zn. PR/252/2015/PR, a to z důvodu obavy o svůj život, resp. z důvodu strachu. Dodal,
že mu jiná fyzická osoba (jejíž jednání bylo posuzováno v řízení vedeném pod sp. zn.
PR/252/2015/PR - přestupce) vyhrožovala, že ho shodí ze třetího patra bytového domu,
v důsledku čehož skončí na vozíku. Je názoru, že má právo vědět, jak skončilo předmětné správní
řízení, resp. vědět, zda byl přestupce potrestán či nikoliv; pokud přestupci nadto byla uložena
pokuta pouze ve výši 2 000 Kč, považuje to žalobce za výsměch. Poukazoval i na zájem
na ochranu své osobnosti, na existenci soudního sporu s osobou, která jej chtěla shodit ze třetího
patra, jakož i na další skutečnosti. Uvedené žádost správní orgán I. stupně nevyhověl shora
označeným usnesením ze dne 17. 8. 2018, které napadl žalobce odvoláním, ve kterém uvedl,
že nesouhlasí s odepřením informací a podpůrně poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 9. 2017, č. j. 70 Co 132/2017 - 73, který k odvolání přiložil. Tímto rozsudkem bylo
uloženo konkrétní fyzické osobě, aby uhradila žalobci za vzniklé duševní útrapy spočívající
v důvodných obavách ze ztráty života a zdraví zadostiučinění v penězích. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 18. 10. 2018, bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené usnesení potvrzeno.
Toto rozhodnutí zrušil krajský soud shora rekapitulovaným rozsudkem a věc vrátil k dalšímu
řízení žalovanému.
[23] Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud nepochybil, pokud na základě
žalobcem uváděných důvodů dovodil, že žalobci mělo být podle §38 odst. 2 správního řádu
umožněno nahlédnout do předmětného spisu. Nejvyšší správní soud odkazuje na argumentaci
uvedenou krajským soudem a nad její rámec dodává, že v předmětném spisu bylo posuzováno
přestupkové jednání osoby, která žalobci vyhrožovala těžkým ublížením na zdraví. Jednalo se
tedy o věc, která se žalobce (jeho života) bytostně dotýkala. Tato skutečnost jednoznačně
vyplývala z jeho tvrzení uvedených v řízení a je doložena i skutkem, o kterém se dané
přestupkové řízení vedlo; přestupce se měl přestupku proti občanskému soužití dopustit
jednáním, které bylo zaměřeno přímo proti žalobci (přestupce vyhrožoval žalobci, že mu způsobí
těžkou újmu na zdraví). Vážný důvod lze zcela jistě spatřovat v zájmu žalobce dozvědět se,
jak skončilo řízení s osobou, která mu vyhrožovala těžkým ublížením na zdraví, resp. zda tato
byla shledána vinnou a zda jí byla uložena sankce (popř. jaká). Uvedené informace nadto mohly
mít z logiky věci význam i pro zvážení dalších kroků (žalobce v této souvislosti v odvolání
poukazoval na zájem na ochranu své osobnosti, k čemuž přiložil rozsudek, kterým bylo jiné
fyzické osobě vyhrožující dříve žalobci uloženo uhradit žalobci zadostiučinění v penězích; v řízení
před správním orgánem I. stupně pak poukazoval na existenci soudního sporu s osobou, která
mu chtěla ublížit). Není přitom podstatné, zda nahlédnutí do spisu bude vést k úspěšnému
prosazení případných nároků žadatele či nikoliv - rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 1. 2014, č. j. 1 Afs 87/2013 - 73. Výše uvedené skutečnosti přitom byly správním orgánům
ze spisu známy, a nebylo třeba je tak dokazovat. Podpůrně lze zmínit i to, že žalobce v žádosti
poukazoval na uložení nepřiměřeně nízké pokuty - uváděl, že pokud byla přestupci uložena
pokuta ve výši 2 000 Kč, považuje to za výsměch. Jak již přitom bylo výše uvedeno, odborná
literatura umožňuje nahlédnout do spisu jiným osobám podle §38 odst. 2 správního řádu
i v případech, že hodlají ověřit, zda správní orgán neporušuje zásadu správního procesu
obsaženou §2 odst. 4 správního řádu, tedy imperativ, aby ve skutkově shodných nebo
podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly (viz Vedral, J.: Správní řád. Komentář. 2.
vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, komentář k §38 odst. 2 správního řádu).
[24] Je přitom pravdou, že zákon explicitně neuvádí krajským soudem zmiňované kvalifikované
postavení, jak správně připomíná stěžovatel. Krajský soud však tímto postavením akcentoval výše
naznačenou specifičnost postavení žalobce v dané věci, resp. specifičnost důvodů, pro které
požadoval nahlížení do spisu. Takové postavení přitom umožňuje zohlednit i shora citovaná
judikatura Nejvyššího správního soudu, jakož i krajským soudem (podpůrně) zmiňovaný
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014, č. j. 62 Af 18/2013 - 112, který byl
publikován i ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3286/2015. I podle názoru
Nejvyššího správního soudu bylo možno obecná východiska tohoto rozsudku podpůrně
aplikovat na nyní projednávanou věc. Nejvyšší správní soud nepopírá ani to, že přestupkové
jednání u přestupků ublížení na zdraví vyhrožování újmou na zdraví, drobného ublížení na zdraví
či jiného hrubého jednání [§49 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích] je namířeno proti
jedné, případně více konkrétním osobám, které jsou předmětem útoku přestupce, přičemž zákon
jim nepřiznává postavení účastníka řízení ani jiné specifické postavení (jako je např. v současné
právní úpravě postavení osoby přímo postižené spácháním přestupku). Pouze na základě toho,
že zákon tyto osoby výslovně nezmiňuje, však nelze dovozovat, že by jim nemohlo být
umožněno nahlížet do spisu podle §38 odst. 2 správního řádu; zákon explicitně nestanoví,
že by tyto osoby nemohly nahlížet do spisu, explicitně však stanoví, že jiným osobám (tj. osobám
neuvedeným v §38 odst. 1 správního řádu) správní orgán umožní nahlédnout do spisu, prokáží-li
právní zájem nebo jiný vážný důvod. Není sporné, že žalobce nelze podřadit pod osoby uvedené
v §38 odst. 1 správního řádu, podle názoru kasačního soudu však nic nebrání tomu jej považovat
za jinou osobu ve smyslu §38 odst. 2 správního řádu. Podle Nejvyššího správního soudu nelze
v dané věci přehlížet ani to, že předmětné protiprávní jednání přestupce bylo nejprve
prověřováno v trestním řízení (jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 trestního
zákoníku), ve kterém mohou poškozené osoby nahlížet do spisu - viz §65 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Lze souhlasit s tím,
že správní řád takové ustanovení neobsahuje (umožňuje nahlížet do spisu pouze účastníku řízení,
za kterého lze v řízení o přestupku považovat poškozeného jen tehdy, pokud jde o projednávání
náhrady majetkové škody způsobené přestupkem (§38 odst. 1 správního řádu v návaznosti na §72
přestupkového zákona). Jak již však bylo výše uvedeno, to nebrání tomu, aby jiná osoba (přičemž
zákon nestanoví, že by se nemohlo jednat o osobou poškozenou) požadovala nahlédnutí do spisu
podle §38 odst. 2 správního řádu. Pokud pak stěžovatel poukazoval na množství osob, které
by mohly nahlížet do spisů při akceptování výkladu krajského soudu, konstatuje soud, že takový
důvod zákon nezmiňuje jako důvod bránící v nahlížení do spisu. V této souvislost soud odkazuje
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 86/2013 - 78, podle něhož: „Nahlížení
do spisu jinými osobami není nijak závislé na počtu těchto osob, nýbrž pouze na tom, zda všechny tyto osoby
splňují zákonné podmínky.“ Obdobně vyznívá i rozsudek ze dne 10. 4. 2014, č. j. 7 As 20/2014 - 42.
Uvedená argumentace stěžovatele je nadto zcela hypotetická.
[25] Ani žádný další stížní argument stěžovatele neměl potenciál vyvolat zrušení rozsudku
krajského soudu. Podle názoru kasačního soudu provedl krajský soud v dané konkrétní (a dosti
specifické) věci výklad odpovídají smyslu a účelu §38 odst. 2 správního řádu. Pouze pro úplnost
zdejší soud dodává, že v dalším řízení bude třeba zkoumat i to, zda zpřístupnění obsahu všech
částí spisu nemůže vést k porušení práv některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob
anebo k porušení veřejného zájmu (druhá část ustanovení §38 odst. 2 správního řádu).
[26] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl naplněn stížný
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[27] K žalobcem v kasačním řízení připomínanému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
2. 12. 2019, č. j. MV-159245-2/VS-2019, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí (ani jemu
předcházející rozhodnutí) nebylo předmětem soudního přezkumu v nyní projednávané věci.
V této věci (soudní přezkum správního rozhodnutí) nelze posuzovat ani případnou nečinnost
stěžovatele. K tomu viz rozdíly mezi §65 a násl. s. ř. s. a §79 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto pouze v obecné rovině a zcela v souladu se svou konstantní judikaturou uvádí toliko to,
že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat
v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním
rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. Nerespektuje-li správní
orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat
o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle §79 a násl. s. ř. s. (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
a na něj navazující judikaturu).
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Žalobce úspěch měl, nedoložil však žádné náklady spojené s právním
zastupováním, ani žádné faktické náklady, které mu s řízením vznikly. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze v takovém případě přiznat náklady paušální částkou.
K tomu viz rozsudky ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 - 79, ze dne 9. 6. 2016,
č. j. 7 As 66/2016 - 65, atp. Ostatně na uvedenou judikaturu byl žalobce upozorněn v nyní
posuzovaném rozsudku krajského soudu, avšak i přesto vznik konkrétních nákladů kasačnímu
soudu nedoložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu