ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.545.2018:23
sp. zn. 7 As 545/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: TrustSoft, s. r. o.,
se sídlem Kolbenova 882/5a, Praha 9, zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3. 12. 2018, č. j. 1 A 3/2018 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 10. 1. 2017,
č. j. MHMP 42625/2017/Hof, byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle
§125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a byla
mu uložena podle §125f odst. 3 téhož zákona pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se měl správního deliktu dopustit tím, že jako
provozovatel motorového vozidla Volkswagen, RZ: X, v rozporu s §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu nezajistil, aby dne 3. 5. 2016 kolem 10:17 hod v Praze na Jižní spojce (směr
od Barrandovského mostu do Krče k ul. Sulické), při užití vozila na pozemní komunikaci, byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nezjištěný
řidič uvedeným vozidlem jel rychlostí 100 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost
v daném úseku obce 80 km/h.
[2] Rozhodnutím ze dne 14. 11. 2017, č. j. 770/2017-160-SPR/4, Ministerstvo dopravy (dále
jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo shora uvedené rozhodnutí magistrátu.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 3. 12. 2018, č. j. 1 A 3/2018 - 26.
[4] Městský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení přezkoumal v mezích
žalobcem uplatněných žalobních bodů, které neshledal důvodnými. Skutečnost, že výrok
rozhodnutí magistrátu neobsahuje přesné ustanovení, tj. konkrétní písmeno §125c odst. 5 zákona
o silničním provozu, podle kterého bylo rozhodováno o uložené sankci, městský soud posoudil
jako nepodstatnou vadu, kterou lze odstranit interpretací rozhodnutí. Městský soud dále
nesouhlasil s tím, že z rozhodnutí magistrátu nebyla patrná povinnost, kterou žalobce porušil.
Neuvedení konkrétního ustanovení, které bylo porušeno řidičem vozidla, ve výroku napadeného
rozhodnutí lze rovněž překlenout interpretací, neboť výrok obsahuje popis jeho protiprávního
jednání. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že správní orgány
postupovaly v souladu s právní úpravou a dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu
žalobce. V postupu správních orgánů neshledal nesprávnost, nezákonnost ani
nepřezkoumatelnost, a proto žalobu v souladu s §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítal, že ve výroku rozhodnutí magistrátu zcela chybí odkaz na porušenou
právní povinnost. Magistrát sice odkázal na porušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu,
avšak tento lze porušit jen ve spojení s porušením jiného právního ustanovení. Rovněž tak
magistrát věc skutkově kvalifikoval jako správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu, ač k úplné právní kvalifikaci je nutno dále odkázat na skutkovou podstatu přestupku,
jehož znaky jednání vykazovalo, neboť skutková podstata správního deliktu provozovatele
vozidla prakticky pouze odkazuje na to, že konkrétní jednání spočívá v naplnění znaků jiné
skutkové podstaty. Ve výroku rozhodnutí magistrátu dále nebylo uvedeno právní ustanovení,
podle kterého byla ukládána sankce, když magistrát odkázal pouze na §125c odst. 5 zákona
o silničním provozu, který je však dělen do dalších sedmi písmen, celkově poskytujících oporu
pro sankcí rozmezí od 1 500 Kč do 50 000 Kč. Stěžovatel pak nesouhlasil se závěrem městského
soudu, že uvedené vady lze překonat interpretací rozhodnutí. Podle jeho názoru jde naopak
o závažné pochybení, pro které měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[7] Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť podle něj se městský soud
nevyjádřil k žalobní námitce, že v rozhodnutí magistrátu nebyl uveden odkaz na přestupek, jehož
znaky jednání řidiče vozidla vykazovalo.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nedůvodným je poukaz na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nevypořádání
se s žalobní námitkou o absenci odkazu na přestupek, jehož znaky jednání nezjištěného řidiče
vykazuje. Městský soud na tuto argumentaci stěžovatele reagoval, a to v bodech 36 až 41
napadeného rozsudku. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že se jednalo pouze o jeden
z argumentů podporující žalobní bod, a sice že rozhodnutí o správním deliktu je
nepřezkoumatelné. Městský soud s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, publ. pod č. 3656/2018 Sb. NSS,
přitom dospěl k závěru, že se jedná o nepodstatnou vadu, kterou lze odstranit interpretací
rozhodnutí. Byť si lze jistě představit podrobnější odůvodnění závěrů městského soudu, stávající
odůvodnění napadeného rozsudku splňuje požadavky kladené na přezkoumatelnost
soudního rozhodnutí. Nevypořádání se s dílčím argumentem žalobce nutně nemusí vést
k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud například
v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130: „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného
odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky.
Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností
podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk
v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých
podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity
a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala
bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat
i odpověď na některé námitky dílčí a související.“
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval důvodností základní stížní námitky, která se týkala
formulace výroku rozhodnutí magistrátu. Konkrétně toho, zda magistrát v rozhodnutí
přezkoumatelně specifikoval všechna ustanovení, která vymezují skutkovou podstatu spáchaného
správního deliktu a uloženou sankci, resp. zda v návaznosti na podanou žalobu tuto skutečnost
městský soud správně posoudil.
[13] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, magistrát výrok rozhodnutí
formuloval tak, že uvedl, že stěžovatel jako provozovatel vozidla porušil §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu. Následně ve výroku popsal, jakým způsobem, kdy, v jakém místě došlo
vozidlem stěžovatele k překročení nejvyšší dovolené rychlosti, jaká je výše nejvyšší dovolené
rychlosti v daném úseku a jaká rychlost byla naměřena. Dále uvedl, že popsaným jednáním
provozovatel vozidla spáchal správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu,
za což se mu podle §125f odst. 3 za použití §125c odst. 5 téhož zákona ukládá pokuta ve výši
2 500 Kč.
[14] Podle §68 odst. 2 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, se „ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle
nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1“ (zvýraznění doplněno).
[15] Požadavky na formulaci výroku rozhodnutí o správním deliktu se již v minulosti zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že správní orgán rozhodující
o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená
v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové
podstatě správního deliktu. Neuvedení všech ustanovení sice je vadou, avšak samo o sobě
bez dalšího nezakládá nezákonnost rozhodnutí. Rozšířený senát se přiklonil k závěru, že nelze
postupovat formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení právní kvalifikace správního deliktu
ve výrokové části považovat za důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Závažnost takového
pochybení je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě. Při úvahách, zda je neuvedení
určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné
zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr,
jakou normu pachatel vlastně porušil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46). V návaznosti na toto usnesení následně
Nejvyšší správní soud shledal jako dostatečné, pokud bylo ustanovení uvedeno v odůvodnění
rozhodnutí a v odůvodnění příkazu, kterým bylo správní řízení zahájeno (viz rozsudek ze dne
30. 5. 2019, č. j. 9 As 7/2018 - 58) nebo za situace, kdy správní orgán neuvedl číslo porušeného
ustanovení, ale jen jeho slovní vyjádření (srov. např. rozsudky ze dne 23. 5. 2019,
č. j. 7 As 158/2018 - 37, nebo ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 As 272/2017 - 31).
[16] Ve věci řešené výše citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu správní orgán I. stupně ve výroku uvedl pouze ustanovení, která porušila stěžovatelka jako
provozovatelka vozidla (§10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích)
a skutkovou podstatu správního deliktu, kterou svým jednáním naplnila (§125f odst. 1 zákona
o silničním provozu). Správní orgán I. stupně v dané věci neuvedl ustanovení vymezující
přestupek, kterého se měl dopustit nezjištěný řidič a z rozhodnutí tak nebylo zřejmé, jakého
konkrétního přestupku se dopustil. Nyní posuzovaná věc je však odlišná. Magistrát sice
v rozhodnutí rovněž uvedl pouze §10 odst. 3 a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, které
vymezují správní delikt provozovatele vozidla, avšak dále uvedl slovní vyjádření relevantních
ustanovení. Konkrétně magistrát uvedl, že „nezjištěný řidič (…) v úseku obce, který byl označen svislou
dopravní značkou „Silnice pro motorová vozidla“ (č. IZ 2a), v němž smí jet řidič nejvýše 80 km/h, jel (…)
rychlostí 100 km/h a nikoliv dovolenou rychlostí“.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že magistrát nepostupoval zcela
důsledně, neboť ve výroku neuvedl všechna ustanovení, která jsou relevantní pro vymezení
skutkové podstaty správního deliktu. Na druhé straně se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
se stěžovatelem v tom, že by tato vada způsobovala nezákonnost rozhodnutí magistrátu. Správní
orgán sice v rámci kvalifikace skutku neuvedl, jaký konkrétní přestupek tímto jednáním měl být
spáchán, avšak ze slovního popisu je bez jakýchkoliv pochybností evidentní, že se jedná o §125c
odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Ten totiž stanovuje, že se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že „při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km.h
-1
a více
nebo mimo obec o 30 km.h
-1
a více“. Interpretace rozhodnutí proto (ve světle citovaného usnesení
rozšířeného senátu) dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel přestupku porušil.
[18] Smyslem požadavku na dostatečnou specifikaci deliktu ve výroku rozhodnutí je,
aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby bylo postaveno najisto,
za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS). K tomu rozšířený senát
v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, doplnil, že obdobnou logiku je třeba
vztáhnout též na požadavky na právní kvalifikaci protiprávního jednání, tzv. právní větu. Pachatel
deliktu musí nejen vědět, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán,
ale též to, jak toto jednání správní orgán právně kvalifikuje.
[19] Podle Nejvyššího správního soudu je výrok rozhodnutí magistrátu schopen tomuto
požadavku dostát, neboť z něj jasně vyplývá, jaký přestupek byl popsaným jednáním spáchán.
Zrušení tohoto rozhodnutí za těchto okolností by bylo podle Nejvyššího správního soudu
nežádoucím formalismem.
[20] Ze stejných důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s námitkou, že je rozhodnutí
nepřezkoumatelné kvůli tomu, že magistrát neuvedl konkrétní právní ustanovení, podle kterého
uložil sankci. Je pravdou, že magistrát ve výroku svého rozhodnutí odkázal pouze na §125c
odst. 5 zákona o silničním provozu, aniž by uvedl konkrétní písmeno tohoto ustanovení.
Z vymezení skutku však jednoznačně vyplývá, jaký přestupek měl být popsaným jednáním
nezjištěného řidiče spáchán [§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu]. Zdejší
soud proto souhlasí s názorem městského soudu, že uvedená vada je odstranitelná interpretací
rozhodnutí, neboť lze učinit jednoznačný závěr, že sankce byla uložena podle §125f odst. 3
zákona o silničním provozu za použití §125c odst. 5 písm. f) téhož zákona, podle něhož jde-li
o přestupek podle odst. 1 písm. f) bod 3, uloží se pokuta od 2 500 do 5 000 Kč.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu