ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.558.2018:24
sp. zn. 7 As 558/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. Z., zastoupen
Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 65 A 43/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 6 800 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Dominiky Kovaříkové,
advokátky, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017, č. j. MMR-29172/2016-83/2049, žalovaný zamítl podle
§92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní
řád“) odvolání žalobce proti usnesení Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále též „krajský
úřad“) ze dne 27. 5. 2016, č. j. KUOK 38176/2016, jako opožděné. Uvedeným usnesením
krajský úřad zastavil přezkumné řízení, které se týká rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne
1. 11. 2012, č. j. MMPr/139652/2012/Kl, o umístění stavby víceúčelové nádrže H.
na pozemcích parc. č. X v k. ú. L. (dále též „usnesení o zastavení řízení“). Vzhledem k tomu,
že předmětem kasačního sporu je otázka doručování usnesení krajského úřadu ze dne
27. 5. 2016, č. j. KUOK 38176/2016, odkazuje zdejší soud v podrobnostech k průběhu
správního řízení na rekapitulaci provedenou Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci
(dále též „krajský soud“) v rozsudku uvedeném v záhlaví.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, které krajský soud vyhověl a zrušil
napadené rozhodnutí pro vadu řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Konstatoval,
že i přes doloženou plnou moc pro zastupování žalobce v územním řízení a přezkumném řízení
obecnou zmocněnkyní M. J. doručovaly všechny správní orgány, tj. stavební úřad (Magistrát
města Přerov), krajský úřad i žalovaný svá rozhodnutí, jakož i další písemnosti od ledna 2014
do dubna 2016 toliko žalobci samotnému do jeho bydliště. Zmocněnkyni žalobce bylo zasláno
až vyrozumění účastníků o doplnění podkladů pro rozhodnutí ze dne 19. 4. 2016, které si tato
vyzvedla, neboť ji o jeho zaslání krajský úřad informoval v telefonátu. V témže telefonátu pak
zmocněnkyně požádala o to, aby byly písemnosti nadále zasílány do bydliště žalobce (X). Krajský
soud vzal za prokázané, že sporné usnesení o zastavení řízení, které bylo dne 10. 6. 2016
doručeno na adresu bydliště žalobce, neobsahovalo vyrozumění o tom, že se jedná toliko
o doručení na vědomí, jemuž předcházelo doručení zmocněnkyni. Přihlédl k tomu, že výpověď
oprávněné úřední osoby Ing. K. byla - na rozdíl od jisté a věrohodné výpovědi zmocněnkyně -
obecná, nejednoznačná a v rozporu s písemným vyjádřením krajského úřadu, že zmocněnkyni
žalobce při telefonátu poučila o nutnosti požádat o změnu doručovací adresy písemně. Z této
výpovědi však vyplynulo, že obvyklou praxí nebývá zasílání písemností zastoupenému
účastníkovi na vědomí, k němuž v posuzované věci došlo. Dle krajského soudu nemuselo být
žalobci zřejmé, že je mu usnesení o zastavení řízení posíláno na vědomí, neboť v minulosti bylo
zcela pravidelně doručováno přímo jemu. Žalobce tudíž logicky a legitimně předpokládal,
že se v případě zásilky vyzvednuté dne 10. 6. 2016 jedná o doručení, s nímž je spojen počátek
běhu lhůty pro podání odvolání proti doručovanému usnesení, stejně jako jeho zmocněnkyně
legitimně usoudila, že Ing. K. vyhověla její žádosti o doručování písemností přímo žalobci
v souladu se zavedenou praxí. V posuzovaném případě tedy bylo pravidlem, nikoliv ojedinělým
excesem, že správní orgány doručovaly žalobci písemnosti v rozporu s §34 odst. 2 správního
řádu. Nedbalý přístup správního orgánu při vedení spisu (zde: ignorování založené plné moci,
nepořízení úředního záznamu o telefonickém hovoru, či nezakládání vyrozumění účastníků
zasílaných jim s rozhodnutími) však nemůže být na újmu účastníků řízení. Tím, že krajský úřad
zaslal usnesení o zastavení řízení rovněž žalobci, procesní situaci dále zcela znepřehlednil
a vzbudil v žalobci a jeho zmocněnkyni legitimní přesvědčení, že bylo vyhověno žádosti
o doručení písemností do místa bydliště žalobce. Touto legitimitou nemohlo otřást to, že jako
adresát byl označen přímo žalobce, neboť takto správní orgány doručovaly v celém řízení.
Žalobce ani jeho zmocněnkyně rovněž nemohli bez dalšího předpokládat, že krajský úřad zaslal
předmětné rozhodnutí jak žalobci osobně, tak předtím jeho zmocněnkyni, neboť takovýto
postup nebyl nikdy předtím žádným správním orgánem zvolen. Pokud krajský úřad
bez upozornění změnil zavedenou, byť nezákonnou, praxi při doručování, jedná se o nesprávný
úřední postup, jehož negativní důsledky nemohou vést k odepření procesního práva žalobce.
Žalovaný proto posoudil včasnost podaného odvolání nesprávně, neboť při počítání běhu lhůty
pro podání odvolání vycházel z doručení usnesení krajského úřadu zmocněnkyni žalobce fikcí
dne 9. 6. 2016.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Po obsáhlé rekapitulaci správního
řízení stěžovatel uvedl, že usnesení o zastavení řízení bylo doručeno M. J., jíž žalobce udělil dne
5. 1. 2014 plnou moc, fikcí dne 9. 6. 2016. Doručení proběhlo v souladu s §34 odst. 2 správního
řádu. Současné doručení usnesení žalobci nemůže mít účinky pro běh odvolací lhůty. To je zcela
zřejmé z rozdělovníku usnesení, v němž žalobce uveden není, jakož i z §34 odst. 2 správního
řádu. Zmocněnkyně se sama aktivně dovolávala oznamování písemností, telefonicky
se dotazovala na průběh řízení a s úřední osobou projednávala možný způsob změny doručovací
adresy. I když z počátku správního řízení správní orgány nezohlednily chybně udělenou plnou
moc, sama zmocněnkyně na tuto chybu upozornila, pročež správní orgány napravily svůj postup
při doručování. Žalobce tedy nemohl být v legitimním přesvědčení, že jsou účinky pro běh lhůt
spojeny s doručením usnesení o zastavení řízení právě jemu. Zanedbání postupu zástupcem
účastníka řízení není důvodem pro překročení pravidel vyplývajících pro běh lhůt z §34 odst. 2
správního řádu. Krajský soud tedy neměl dovozovat, že krajský úřad v žalobci tímto doručením
vzbudil legitimní přesvědčení, že právě toto doručení je rozhodné pro běh lhůt. Svou úvahou
nerespektoval §34 odst. 2 správního řádu. Udělil-li zmocnitel plnou moc, nemůže být
na pochybách, že je zastoupen. Stěžovatel poznamenal, že správní řád připouští i oznamování
usnesení veřejnou vyhláškou s tím, že se o nich účastníci vhodným způsobem vyrozumí,
konkrétně v §131 odst. 7. Za takový vhodný postup je v praxi považováno i doručení
účastníkovi, z čehož nelze dovozovat zmatečnost postupu správního orgánu, natož účinky
tohoto doručení pro běh lhůt. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Současně stěžovatel navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Tento
návrh Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 7. 2. 2019.
IV.
[5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud správně zrušil rozhodnutí
žalovaného pro zmatečnost při doručování žalobci, resp. jeho zmocněnkyni. Ztotožnil se s tím,
že správní spis byl veden nedbale a že doručování v rozporu s §34 odst. 2 správního řádu
znepřehlednilo procesní situaci a vedlo k porušení práv žalobce. Krajský úřad svým postupem
vzbudil legitimní přesvědčení, že vyhověl žádosti zmocněnkyně o doručování do L. (bydliště
žalobce), kde se tato fakticky zdržuje. Stejnopis usnesení o zastavení řízení odeslaný žalobci
nebyl označen „na vědomí“ ani jinak odlišen od písemnosti, jejíž doručení zakládá běh lhůty
a byl zaslán tři dny po odeslání téže písemnosti zástupkyni žalobce. K fikci doručení tak došlo
v neprospěch žalobce doručením na adresu zmocněnkyně, avšak ve chvíli doručení tohoto
usnesení žalobci nebyl důvod k pochybám, že se jedná o řádné doručení zakládající počátek běhu
odvolací lhůty. Z rozdělovníku ani formy usnesení nebylo možné poznat, že doručení na adresu
žalobce nemá právní účinky. Zmocněnkyně oprávněnou úřední osobu při telefonním kontaktu
upozornila, že na adrese uvedené v plné moci nebydlí a žádala o doručování do L. Nedala tedy
žádný impuls ke správnému doručování dle plné moci. Rovněž nebyla poučena, že žádost
o změnu adresy pro doručování musí podat písemně. Legitimně tak nabyla dojmu, že krajský
úřad bude doručovat v souladu s její žádostí, což potvrdilo následné doručení sporného
usnesení. Za této situace neměla důvod pátrat, zda bylo doručeno i do jejího trvalého bydliště.
Odkaz stěžovatele na §131 odst. 7 správního řádu označil žalobce za nepřiléhavý. Zdůraznil,
že neprofesionální postup správních orgánů při doručování způsobil zmatečnost řízení, současně
však v žalobci vzbudil legitimní očekávání, že mu bude doručováno do místa bydliště, což ještě
umocnilo doručení sporného usnesení, které krajský úřad nad rámec zákona zaslal zmocněnkyni
i žalobci. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jedinou spornou otázkou je v posuzovaném případě to, zda bylo pro určení počátku
běhu lhůty pro podání odvolání proti usnesení krajského úřadu o zastavení řízení rozhodné jeho
doručení zmocněnkyni M. J. na adresu X, nebo teprve následné doručení tohoto usnesení
žalobci na adresu Y.
[9] Pro posouzení sporné otázky je podstatné, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen
obecnou zmocněnkyní M. J. (svou družkou), a to na základě plné moci založené do správního
spisu dne 15. 1. 2014. V případě, že je účastník správního řízení zastoupen, uplatní se
pro doručování §34 odst. 2 správního řádu, podle kterého [s] výjimkou případů, kdy má zastoupený
něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh
lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Správní orgány tedy měly od 15. 1. 2014 všechny listiny určené
žalobci doručovat jeho zmocněnkyni na adresu uvedenou v plné moci (X).
[10] Jak však konstatoval již krajský soud, dle obsahu správního spisu doručovaly správní
orgány veškeré listiny v průběhu prakticky celého správního řízení (v letech 2014 a 2015)
výhradně žalobci na adresu Y. Magistrát města Přerova takto žalobci doručil oznámení ze dne
15. 7. 2014, č. j. MMPr/084772/2014/Kl, usnesení ze dne 19. 8. 2014,
č. j. MMPr/099060/2014/Kl, a usnesení ze dne 31. 8. 2015, č. 54/2015. Stejně postupoval
stěžovatel, který žalobci na uvedenou adresu zaslal rozhodnutí ze dne 24. 4. 2014,
č. j. MMR 3648/2014-83/355, jakož i rozhodnutí ze dne 18. 6. 2015, č. j. MMR-15871/2015-
83/1079, a také krajský úřad, který tímto způsobem žalobci doručil usnesení o zastavení
přezkumného řízení ze dne 5. 8. 2015, č. j. KUOK 71625/2015.
[11] Popsaný postup při doručování změnil krajský úřad na samém konci správního řízení,
když dne 19. 4. 2016 zaslal vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí
zmocněnkyni žalobce na adresu X. Posléze jí na tuto adresu dne 27. 5. 2016 zaslal sporné
usnesení o zastavení řízení s tím, že tři dny poté (30. 5. 2016) zaslal uvedené usnesení rovněž
přímo žalobci na adresu Y.
[12] Z výše uvedeného vyplývá, že ve správním řízení byly listiny určené žalobci opakovaně
a dlouhodobě doručovány v rozporu s §34 odst. 2 správního řádu výhradně do vlastních rukou
žalobce.
[13] Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předestřít obecná východiska
a smysl doručování. Judikatura konstantně klade důraz především na materiální funkci doručení,
tj. seznámení se s obsahem písemnosti tak, aby byl naplněn účel doručování a účastník řízení měl
možnost uplatnit svá procesní práva. Např. v rozsudku ze dne 6. 3. 2009,
č. j. 1 Afs 148/2008 - 73, zdejší soud mj. uvedl, že „řádné doručení písemností v praxi znamená,
že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost
převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující
správní orgány či soudy mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta. Je-li totiž adresát s obsahem
písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam.
Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná
písemnost dostala do rukou adresáta.“ Obdobně lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 6. 2015, č. j. 2 As 15/2015 - 56, či ze dne ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011 - 88,
ve kterém zdejší soud uvedl: „Nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování však nemůže
mít vliv na účinnost takového doručení, pokud adresát písemnost převzal, a mohl se s jejím obsahem fakticky
seznámit. Na straně jedné je totiž nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě
účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), ale na druhé straně nelze
přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti
(v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95,
a v jeho rámci další citovanou judikaturu). Pokud tedy bylo rozhodnutí doručeno jiným nezpochybnitelným
způsobem, např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemohlo mít v posuzované věci pochybení
žalovaného vliv na platnost doručení se všemi jeho účinky.“
[14] Popsaná východiska týkající se smyslu a účelu doručování přitom musí být zohledněna
při výkladu jednotlivých ustanovení upravujících doručování. Vždy tedy musí být obecně kladen
důraz na to, aby byl zvolen efektivní a spolehlivý systém doručování v souladu se zákonem,
přičemž v případě pochybení při doručování je nutné za rozhodující považovat otázku
materiálního doručení listiny. Zároveň je nutné při posouzení postupu správních orgánů
přihlédnout k tomu, zda postupovaly řádně v souladu se zákonem a v případě pochybení
zohlednit princip ochrany dobré víry, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Ten totiž
konstantně zdůrazňuje, že „ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně
princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva,
nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými
požadavky. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré víry jednotlivce
ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci,
ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip
dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní
se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci“ (viz nález ze dne 11. 5. 2005,
sp. zn. II. ÚS 487/03, a ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01). Ve vztahu k posuzování
včasnosti využití opravných prostředků pak Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 3476/11, uvedl: „Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost orgánů veřejné
moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly
princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu,
pokud při využití takového prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost
v něm obsaženého nesprávného poučení.“
[15] Z napadeného rozsudku vyplývá, že z uvedených východisek krajský soud při posouzení
věci vycházel. Situaci hodnotil komplexně ve vztahu ke konstantnímu způsobu doručování,
který správní orgány v daném správním řízení zvolily, přičemž kladl důraz na legitimní očekávání
žalobce, a v souladu se závěry Ústavního soudu tedy zohlednil jeho dobrou víru ve správnost
postupu správních orgánů. Za zjištěného skutkového stavu ostatně krajský soud ani nemohl
postupovat jinak.
[16] V posuzované věci není sporu o tom, že dlouhodobě docházelo k opakovanému
porušování §34 odst. 2 správního řádu. Veškeré lhůty pro uplatnění procesních práv žalobce
se tak v podstatě odvíjely od doručení, jež by podle zákona nemělo mít žádné účinky. Žalobce
však postup správních orgánů bez dalšího akceptoval; doručování ve správním řízení tak i díky
jeho přístupu probíhalo účinně. S ohledem na dlouhodobě chybné nastavení systému doručování
správními orgány vzal proto krajský soud správně v potaz, jaké doručení mohl žalobce za nastalé
situace legitimně považovat za účinné. Jak totiž konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 1 As 19/2007 - 123, „[j]ako základní premisa v právním státě v takové situaci
musí platit, že pochybení orgánů veřejné moci nemohou jít k tíži fyzických nebo právnických osob.“ S ohledem
na dlouhodobě a opakovaně nesprávný postup správních orgánů při doručování se Nejvyšší
správní soud plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že tento nesprávný postup vzbudil
v žalobci legitimně přesvědčení, že právě s doručením písemnosti na jeho adresu jsou spjaty
účinky pro běh lhůty pro podání opravných prostředků.
[17] Ač to krajský soud ve svém rozsudku explicitně nevyjádřil, pro posouzení věci je rovněž
podstatné, že žalobce pochybení správních orgánů nevyvolal, ani se na něm zjevně nijak vědomě
nepodílel. Doručované písemnosti řádně přebíral, řádně a včas na ně reagoval a se správními
orgány aktivně komunikoval (buďto sám nebo prostřednictvím zmocněnkyně). Rovněž nic
nenasvědčuje tomu, že by měl žalobce v úmyslu zneužít zastoupení k nevhodnému procesnímu
taktizování a obstrukcím v průběhu správního řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce
nebyl zastoupen profesionálem, ale svojí družkou, která je stejně jako on právním laikem. Nelze
od nich tedy, na r ozdíl od správních orgánů, očekávat bezvadnou znalost procesních předpisů
v otázkách souvisejících s doručováním.
[18] Krajský soud pak rovněž správně poukázal na to, že v případě krajského úřadu vadný
postup nespočíval pouze ve zvoleném způsobu doručování, ale rovněž ve způsobu, jakým byla
vyřízena žádost zmocněnkyně o změnu doručovací adresy. Vzal totiž za prokázané - a stěžovatel
proti tomu ničeho nenamítá - že zmocněnkyně po doručení vyrozumění o možnosti seznámit se
s podklady rozhodnutí na adresu v Y požádala dne 28. 4. 2016 telefonicky o to, aby bylo nadále
doručováno na adresu žalobce X. Ostatně, Ing. K. tuto žádost ve své výpovědi nepopřela a její
existenci potvrzuje i navazující postup této svědkyně, která sporné usnesení o zastavení řízení
zaslala nejen na adresu zmocněnkyně, ale poté rovněž do rukou žalobce na jeho adresu. Naopak
nebylo prokázáno, že by vyhotovení uvedeného sporného usnesení zaslané žalobci bylo
jakýmkoliv způsobem označeno jako „na vědomí“. Za těchto okolností dospěl krajský soud
k jedinému logicky správnému závěru, že žalobce nemohl ani předpokládat, že by se v tomto
případě nejednalo o doručení řádné.
[19] Zdejší soud se proto s ohledem na výše uvedené plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu. V posuzovaném případě bylo skutečně rozhodné, že žalobce mohl s ohledem na výše
popsaná pochybení správních orgánů legitimně předpokládat, že vyhotovení usnesení, které mu
bylo doručeno na adresu X, je rozhodné pro určení běhu procesních lhůt.
[20] Stěžovatel přitom v kasační stížnosti nepředestřel žádnou přesvědčivou argumentaci, jež
by byla s to postup a závěry krajského soudu zpochybnit. Jeho námitky se naopak do značné
míry míjí se základní úvahou krajského soudu, a tudíž i s rozhodovacími důvody napadeného
rozsudku. Stěžovatel se především snaží tvrdit, že usnesení o zastavení řízení bylo doručeno
striktně v souladu se zněním §34 odst. 2 správního řádu a že krajský soud toto ustanovení
nerespektoval. Naprosto však pomíjí odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého jasně
vyplývá, proč v posuzovaném případě nelze tento jeden konkrétní případ doručování chápat
izolovaně, a naopak je nutné jej hodnotit s ohledem na celkový průběh správního řízení,
ve kterém se správní orgány opakovaně dopustily významných pochybení. Přestože má tedy
stěžovatel pravdu v tom, že v případě sporného usnesení o zastavení řízení došlo formálně vzato
k doručení v souladu s §34 odst. 2 správního řádu, nelze s ohledem na výše popsané okolnosti
považovat toto doručení za účinné a rozhodující pro určení běhu procesní lhůty.
[21] Samo o sobě není rovněž podstatné, že žalobce nemohl být na pochybách ohledně svého
zastoupení. Žalobce si byl nepochybně existence zastoupení vědom. S ohledem na výše uvedené
však důvodně předpokládal, že i přes existenci zastoupení mu budou veškeré písemnosti
ve správním řízení nadále doručovány pouze přímo na jeho adresu. Bylo-li mu proto na tuto
adresu v souladu s praxí platnou po celou dobu správního řízení doručeno usnesení o zastavení
řízení, legitimně to v něm vyvolalo přesvědčení, že se jedná o doručení s příslušnými účinky
ve vztahu k běhu odvolací lhůty. Po účastnících řízení nelze požadovat, jak se snaží nastínit
stěžovatel, aby řádnost doručení písemností (nadto usnesení, kterým se končí řízení), ověřovali
z rozdělovníku. Tím spíše v případě, že adresátem takové písemnosti je právní laik, tato
písemnost je mu doručena do vlastních rukou, a navíc způsobem, kterým byly písemnosti
ve správním řízení dlouhodobě doručovány.
[22] V příkrém rozporu s provedeným dokazováním je rovněž tvrzení stěžovatele, že sama
zmocněnkyně upozornila krajský úřad na chybné doručování v rozporu s plnou mocí
a dovolávala se oznamování písemností. Ze správního spisu a provedených výslechů vyplývá,
že zmocněnkyně se dne 21. 4. 2016 při nahlížení do spisu dozvěděla, že jí bude doručováno
vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí. To krajský úřad zaslal zmocněnkyni
dne 19. 4. 2016 na adresu Y. Jelikož v předcházejícím průběhu řízení byly veškeré listiny
doručovány žalobci na adresu X, kontaktovala zmocněnkyně dne 28. 4. 2016 Ing. K. e-mailem
a následně telefonicky s dotazem, kdy jí bude předmětné vyrozumění doručeno. Po zjištění,
že bylo nově doručováno na adresu Y, požádala v rámci telefonního hovoru o opětovné
doručování na adresu žalobce do X. Impulsem k doručování listin na adresu zmocněnkyně
uvedenou v plné moci tedy zjevně nebyl postup zmocněnkyně, jak se snaží tvrdit stěžovatel.
Ta se naopak domáhala toho, aby bylo nadále doručováno do X.
[23] Odkaz stěžovatele na §131 odst. 7 správního řádu je pak naprosto lichý. Předmětné
ustanovení upravuje toliko oznamování změn příslušnosti formou veřejné vyhlášky,
a představuje tedy doručování ve velmi specifické, úzce vymezené situace. V žádném případě pak
z tohoto ustanovení nelze činit závěry pro nyní posuzovanou věc a nelze jej ani v nejmenším
jakkoliv analogicky zohlednit.
[24] S ohledem na výše uvedené lze plně souhlasit s krajským soudem, že s přihlédnutím
k popsaným procesním vadám nemohl jít k tíži žalobce postup krajského úřadu při doručování
sporného usnesení o zastavení řízení, byť se jednalo o doručení formálně správné (pomine-li
zdejší soud, že usnesení mělo být dle §34 odst. 2 správního řádu doručeno pouze zmocněnkyni,
nikoliv také „na vědomí“ do vlastních rukou žalobce s třídenním zpožděním). Žalovaný měl
proto v tomto specifickém případě při posuzování včasnosti odvolání vycházet z data doručení
usnesení o zastavení řízení žalobci (10. 6. 2016), nikoliv z data doručení jeho zmocněnkyni
(fikcí).
[25] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobce ve věci úspěch měl, a proto mu náleží právo
na náhradu nákladů řízení. Tyto sestávají z odměny advokátky za dva úkony právní služby
ve výši 6 200 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti a vyjádření k návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti) podle §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle
§13 odst. 4 citované vyhlášky. Zástupkyně stěžovatele ve vyjádření ke kasační stížnosti výslovně
uvedla, že není plátcem DPH. Za dva úkony právní služby jí tedy náleží celková náhrada nákladů
řízení ve výši 6 800 Kč. Stěžovatel je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Dominiky Kovaříkové,
advokátky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu