ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.108.2020:34
sp. zn. 7 Azs 108/2020 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Q. T. L., zastoupen Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství
služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2020, č. j 17 A 12/2020 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2020, č. j. CPR-32011-2/ČJ-2019-930310-V230, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 7. 2019, č. j. KRPK-16272-57/ČJ-2019-190022.
Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, v délce 3 měsíců.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j 17 A 12/2020 – 36.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgány
nedostatečně zjistily stav věci, když opomněly zjišťovat skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce.
Podle krajského soudu správní orgány v průběhu řízení shromáždily dostatek podkladů pro svá
rozhodnutí. Co se týče otázky nelegálního pobytu žalobce na území, tato byla dostatečně
prokázána hned v úvodu řízení a nebyla žalobcem nikdy rozporována. Správní orgány
shromáždily dostatek informací, aby mohly posoudit celkovou přiměřenost rozhodnutí
a především pak jeho dopad do rodinného života žalobce. V tomto případě krajský soud odkázal
na str. 5-8 napadeného rozhodnutí žalovaného i na str. 5 -7 rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Žalovaný vyslechl žalobce, jeho bývalou manželku a i obě nezletilé děti. Všichni
zúčastnění tedy měli možnost se k zásahu do jejich rodinného života vyjádřit a uvést skutečnosti
ve prospěch žalobce. Ten svým jednáním, když nerespektoval zákony České republiky, sám
ohrozil svůj rodinný a soukromý život. Co se týče posouzení přiměřenosti dopadu do rodinného
a soukromého života žalobce, krajský soud se zcela ztotožnil s názorem správních orgánů.
[4] Dále krajský soud neshledal uložení správního vyhoštění s dobou v délce 3 měsíců,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, za nepřiměřené.
Maximální doba, na kterou je ze zákona možno uložit správní vyhoštění, v daném případě činila 3
roky. Správními orgány uložená doba správního vyhoštění v délce 3 měsíců se tak pohybuje
v minimální výši zákonem stanovené maximální doby. Na této skutečnosti nic nemění
ani žalobcem poukazovaná délka neoprávněného pobytu na území České republiky v rámci
jednoho dne. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017 - 29, kde tento soud neshledal nepřiměřeným správní
vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v řádu
několika hodin.
III.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítal, že napadený rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný, když
v předcházejícím správním řízení správní orgány nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a tento skutkový stav poté aproboval krajský soud v napadeném rozsudku,
aniž by se dostatečným způsobem vypořádal s žalobními body stěžovatele. Je evidentní,
že správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřily oprávněné
zájmy stěžovatele, které byly povinny zjistit s ohledem na skutečnost, že se jedná o řízení vedené
z moci úřední, v němž má být účastníku řízení uložena povinnost.
[7] Stěžovatel je přesvědčen, že postup správních orgánů byl nesprávný a vydaná rozhodnutí
jsou nepřiměřená a tím pádem nezákonná. Správní orgány zejména nezjistily, resp. řádně
nezohlednily veškeré zjištěné skutečnosti týkající se přiměřenosti uložení správního vyhoštění
stěžovateli s ohledem na jeho rodinné vazby na území České republiky, které v důsledku
znemožňují jeho vyhoštění. Správní orgány nesprávně přihlížely a akceptovaly jen skutečnosti
jevící se v neprospěch stěžovatele, a naopak hrubě podcenily či dokonce ignorovaly důkazy
a skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Správní orgány a poté i krajský soud nepřiléhavým
způsobem aplikovaly právní normy, když stěžovateli uložily správní vyhoštění v situaci,
kdy okolnosti daného případu odůvodňovaly změnu kvalifikace daného řízení na řízení
o povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců. S přihlédnutím k tomuto se pak
jako zcela nepřiměřené jeví uložení správního vyhoštění v délce 3 měsíců.
[8] Stěžovatel nezpochybnil to, že skutečně z jeho strany došlo k porušení právních předpisů
v podobě nevycestování z území České republiky ve výjezdním příkazu určené době, nicméně
se tak stalo v důsledku závažných rodinných důvodů, kdy jeho přítomnost byla vyžadována
rodinnou situací a potřebnou péčí o své nezletilé děti. Z vyjádření dětí a bývalé manželky
stěžovatele, které tvoří součást spisu, jednoznačně vyplývá, že stěžovatel je s dětmi v úzkém
kontaktu a poskytuje jim soustavnou péči a výživu. Krajský soud vzal za své úvahy správních
orgánů a nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména pokud
jde o zásah do soukromého a rodinného života nejen stěžovatele, ale taktéž dalších účastníků
správního řízení. Podle názoru stěžovatele jsou správní rozhodnutí jednoznačně nepřiměřená,
zejména pokud jde o samotnou volbu formy uloženého opatření - správního vyhoštění v délce
3 měsíců, která je zjevně excesivní vzhledem ke všem okolnostem daného případu, zejména
rodinných vazeb stěžovatele. Úvahu o zásahu do soukromého a rodinného života pak krajský
soud provedl velmi okleštěně a nenaplnil tak požadavky §174a zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel má na území České republiky dvě nezletilé děti, o které soustavně pečuje a poskytuje
jim nezbytnou hmotnou péči, což ostatně potvrdila v rámci svého výslechu rovněž jeho bývalá
manželka. Krajský soud se při přezkumu přiměřenosti správních rozhodnutí spokojil toliko
s povšechným hodnocením, které neodpovídá nárokům, které na takový přezkum klade zákon
o pobytu cizinců.
[9] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své písemné vyjádření k žalobě.
Dále uvedl, že ve svém postupu a ve svých závěrech neshledává pochybení, a že plně souhlasí
s názorem krajského soudu uvedeným v napadeném rozsudku.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[14] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě
dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud
povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho
úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130). Rovněž v tomto
ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[15] Pokud jde o obecnou výtku, že ve správním řízení nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a že správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu
a nešetřily oprávněné zájmy stěžovatele, je třeba zdůraznit, že stěžovatel nekonkretizoval, v čem
mělo poukazované pochybení spočívat, příp. které relevantní skutečnosti správní orgány podle
jeho názoru nevzaly v úvahu, jak a které zájmy stěžovatele byly zasaženy. Nejvyšší správní soud
proto pouze obecně uvádí, že správní orgány dostatečným způsobem zjistily všechny podstatné
skutkové okolnosti, přičemž zjišťovaly rovněž skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele.
Z takto řádně zjištěných skutkových okolností pak správní orgány vyvodily odpovídající právní
závěry. Zabývaly se otázkou, zda byly naplněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, stejně jako existencí
důvodů, pro které by nemohl být stěžovatel vyhoštěn (§119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona
o pobytu cizinců). Stěžovatel, jeho bývalá žena i obě nezletilé děti byly správním orgánem
I. stupně vyslechnuti, stěžovateli byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jakož
i možnost nahlédnout do spisu. Ve věci bylo opatřeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra
k možnosti vycestování stěžovatele do země původu. Stěžovatel nepředestřel žádnou
argumentaci, kterou by zpochybnil či rozporoval správními orgány provedená zjištění, a ani
nesdělil žádné další podstatné okolnosti svého případu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že není na soudu, aby za účastníka řízení domýšlel možné argumenty či dohledával
jednotlivé nezákonnosti, jinak by přestal být nestranným orgánem povolaným k rozhodnutí sporu
a stal se jeho advokátem.
[16] Podstatou dalších kasačních námitek je nesouhlas stěžovatele s názorem krajského soudu,
že správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění
do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
[17] V nyní posuzovaném případě není sporné, že stěžovatel pobýval na území České
republiky bez platného oprávnění k pobytu. Stěžovatel se dne 20. 2. 2019 dostavil ke správnímu
orgánu I. stupně. Následnou kontrolou bylo zjištěno, že mu byl dne 23. 1. 2019 vylepen výjezdní
příkaz s platností od 23. 1. 2019 do 18. 2. 2019 (délka pobytu 27 dní). Výjezdní příkaz byl vydán,
neboť stěžovateli skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky,
kde pobývá od roku 2010, a to na základě dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny
s manželkou, který byl stěžovateli prodloužen do 31. 8. 2017. Poté stěžovatel neúspěšně žádal
o povolení dlouhodobého a trvalého pobytu za účelem podnikání. V důsledku nelegálního
pobytu stěžovatele na území České republiky tak byly splněny podmínky pro použití §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Ze správního spisu dále vyplývá, že stěžovatel má
na území České republiky dvě nezletilé děti (nar. v roce X a X), které jsou držitelem povolení
k trvalému pobytu a žijí s matkou (bývalou manželkou stěžovatele). Z protokolu sepsaného s
bývalou manželkou vyplývá, že ve společné domácnosti nežijí 5 let, na výchově se stěžovatel
podílí tím, že měsíčně platí alimenty ve výši 5 000 Kč a párkrát do měsíce je navštíví a vezme je
na procházku. Dále bývalá manželka uvedla, že kdyby musel stěžovatel vycestovat, nemělo by to
žádný vliv na její život, jen si myslí, že kdyby onemocněla, tak by se neměl kdo starat o děti. Z
protokolu sepsaného s dětmi stěžovatele vyplývá, že stěžovatel je bere na nákup a na výlet, ale
nevolají si a ani k němu nejezdí, děti pouze ví, že bydlí v Aši. Z protokolu sepsaného
se stěžovatelem pak vyplývá, že bydlí v Aši, kde žije společně s krajany. S dětmi zajede na výlet
nebo na procházku, ale matka dětí nesouhlasí, aby byly s ním delší dobu, takže se vidí jen ten den.
[18] Podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li
cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[19] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[20] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle odst. 3
uvedeného ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze
v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.
[21] Podle názoru krajského soudu se správní orgán I. stupně i žalovaný otázkou přiměřeností
dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele
zabývaly, a to dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud souhlasí, neboť přiměřenost zásahu
do soukromého a rodinného života podle §174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány
vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným
způsobem.
[22] Správní orgán I. stupně se přiměřeností vydaného rozhodnutí podrobně zabýval na str. 5
až 7 svého rozhodnutí a žalovaný pak na str. 5 až 8 žalobou napadeného rozhodnutí. Správní
orgány poukázaly zejména na to, že stěžovateli byla dána možnost pobývat na území České
republiky v souladu s jejími zákony. To, že tyto zákony nerespektoval, vedlo k tomu, že mu nebyl
povolen trvalý ani dlouhodobý pobyt, čímž sám svým vlastním jednáním ohrozil svůj soukromý
a rodinný život. Stěžovateli byla následně poskytnuta možnost opustit území České republiky
v době platnosti výjezdního příkazu a po návratu do země původu si požádat o některou
z možných forem povolení k pobytu na území podle zákona o pobytu cizinců. Této možnosti
nicméně nevyužil a pobýval i nadále na území bez povolení k pobytu, tj. v rozporu se zákonem.
Správní orgány nezpochybnily vazby stěžovatele k jeho dětem, ale jak vyplynulo z výpovědí jeho
bývalé ženy a obou dětí, stěžovatel toliko platí alimenty a děti občas vezme na procházku nebo
jim něco koupí. Fakticky o ně ale nepečuje, nebydlí s nimi ve společné domácnosti, neučí
se s nimi a neudržuje s nimi ani telefonický kontakt. Správní orgány nepopřely, že v daném
případě dojde k určitému zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele, ale tento
zásah je zcela legální a nelze jej považovat za nepřiměřený.
[23] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z uvedeného zřejmé, že nebyla opomenuta
zásadní hlediska případu stěžovatele. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení
s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného plyne, že otázka soukromých, rodinných
a ekonomických vazeb stěžovatele v České republice byla v tomto konkrétním případě
posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Není přitom nezbytné, aby se správní
orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona o pobytu cizinců
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34).
Správním orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem
spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život stěžovatele.
Uložení správního vyhoštění je plně odpovídající jednání stěžovatele a nepředstavuje
nepřiměřený zásah do jeho práv. V této souvislosti lze rovněž poukázat i na skutečnost, že doba,
po kterou nelze umožnit stěžovateli vstup na území členských států Evropské unie, byla správním
orgánem I. stupně stanovena toliko v délce tří měsíců, přičemž horní hranice jsou až tři roky.
[24] Ani námitka týkající se možnosti překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení
o povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců není důvodná. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti konstantně judikuje, že „konstrukce §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí.
Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat
jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt
stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj
nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního
uvážení“ (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, dále např. rozsudky
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21).
[25] K tomu je třeba podotknout, že v některých případech správní orgán na počátku
nebo v průběhu řízení o správním vyhoštění skutečně dospěje k závěru, že vyhoštění osoby není
možné (typicky s ohledem na nepřiměřený zásah takového rozhodnutí do jejího rodinného
života). Namísto toho potom vydá rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území podle §50a
odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, který stanoví: „rozhodnutí o povinnosti opustit území policie
vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec
oprávněn pobývat na území“.
[26] Při aplikaci tohoto ustanovení však správní orgán vždy odůvodní, že v daném případě
nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Jinými slovy, že nebyly
naplněny podmínky pro aplikaci §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takovým důvodem je
typicky rodinná situace cizince, z níž je patrné, že by rozhodnutí o správním vyhoštění neobstálo,
neboť by představovalo nepřiměřený zásah do života cizince, resp. jeho rodiny.
[27] Za situace, kdy podmínky pro vyhoštění naplněny jsou, správní orgán nemá jinou
možnost, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. V nyní projednávané věci se správní
orgány konkrétními okolnostmi, zejména soukromým a rodinným životem stěžovatele, zabývaly,
přičemž nedospěly k závěru, že by tyto okolnosti jakkoliv bránily uložit správní vyhoštění.
Podmínky pro aplikaci §119 odst. 1 písm. c) tedy byly v daném případě splněny, na základě
čehož správní orgán I. stupně zcela správně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v
řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu