ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.12.2020:21
sp. zn. 7 Azs 12/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. D., zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2020, č. j. 62 Az 49/2019 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2020, č. j. 62 Az 49/2019 – 32,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne ze dne 4. 11. 2019, č. j. OAM-138/ZA-ZA11-P07-
ZZC2-2019, byla podle §46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), z důvodů podle §46a odst. 1 písm. c) téhož zákona
prodloužena doba trvání zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“)
do 20. 12. 2019.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 62 Az 49/2019 – 32, rozhodnutí žalovaného zrušil.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že skutečnosti uvedené v napadeném
rozhodnutí neobstojí jako důvody pro pokračování zajištění žalobce. Jednání žalobce totiž nelze
podřadit pod skutečné a zejména dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti. V napadeném rozhodnutí popsaná jednání lze nanejvýš charakterizovat jako jednání
nepřijatelná a nespolečenská, nicméně nenaplňují požadovanou intenzitu dostatečné závažnosti.
Nevhodné verbální jednání (útoky) žalobce na zaměstnance Správy uprchlických zařízení (dále
jen „SUZ“), případně ostatní cizince nelze kvalifikovat jako dostatečné závažné jednání, které by
mohlo vést k závěru o ohrožení veřejného pořádku v takovém rozsahu, aby bylo nutné přistoupit
k omezení osobní svobody žalobce. Zajištění cizince je až krajním prostředkem omezení svobody
cizince a lze jej aplikovat jen při naplnění zákonných podmínek. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí pouze konstatoval, že lze důvodně předpokládat, že v případě propuštění žalobce
do standardního pobytového azylového střediska bude žalobce ve svém jednání pokračovat.
Nezabýval se žádným způsobem blíže a podrobněji mírou závažnosti vytýkaného jednání a jeho
skutečným vlivem na ohrožení veřejného pořádku. Žalovaný zvolil zajištění jako určitý
„výchovný“ prostředek ve vztahu k žalobci, což je nepřípustné. Nestandardní, asociální či
nemorální chování či jednání žalobce nemůže být samo o sobě důvodem vedoucím k naplnění
podmínek §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
III.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že se nezabýval mírou závažnosti
jednání žalobce. Ve svém rozhodnutí stěžovatel konkrétně popsal, jakého chování se žalobce
dopustil, z čehož lze dovodit míru závažnosti jeho jednání. Krajský soud tuto popsanou míru
závažnosti konkrétního osobního chování žalobce vyhodnotil pouze jako „asociální jednání“
žalobce vůči zaměstnancům SUZ a cizincům, avšak zcela pominul, že z osobního chování
žalobce lze jednoznačně vyčíst skutečné, aktuální a dostatečné ohrožení některého ze základních
zájmů lidské společnosti. Krajský soud rovněž pominul smysl a účel zajištění a okolnosti jeho
vzniku a původu. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí navíc jasně plyne, že stěžovatel
nevedl zajištění žalobce jako generální prevenci a že zajištění přímo souviselo s osobou žalobce.
[6] Žalobce se dopouštěl nejen ponižujícího slovního jednání, ale i fyzických útoků vůči
jiným osobám, jedná se tedy o dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti, a to konkrétně lidské důstojnosti a její integrity. Žalobce se tedy dopouštěl ve svém
souhrnu ohrožení veřejného pořádku. Veřejný pořádek je neurčitým právním pojmem, který však
podle ustálené judikatury lze definovat jako souhrn pravidel jednání a chování lidí na veřejnosti,
jejich dodržování a zachovávání je podle obecného přesvědčení, zvyklostí a mínění převažující
většiny lidí v určité společnosti podmínkou spořádaného a poklidného soužití lidí s ohledem
na konkrétní čas a místo. S ohledem na opakující se agresivní chování žalobce vůči fyzickým
osobám, jak bylo popsáno v žalobou napadeném rozhodnutí, a s ohledem na to, že žalobce byl
seznámen s ubytovacím řádem a podmínkami v ZZC a byl několikrát poučen pracovníky SUZ
o nutnosti se řádu podrobit, čemuž nepřikládal váhu, tak stěžovatel oprávněně dospěl k závěru,
že lze v případě žalobce nadále předpokládat pokračování stejného jeho jednání i v budoucnosti,
a proto bylo jeho zajištění v ZZC prodlouženo do 20. 12. 2019. Úvaha stěžovatele nebyla
svévolná a vyplývala přímo z chování žalobce. Nejednalo se v žádném případě o „výchovný
prostředek“, jak konstatoval krajský soud.
[7] Stěžovatel má za to, že krajský soud postupoval nezákonně, pokud nerespektoval zjištěný
skutkový stav a bez ohledu na individuální okolnosti konkrétního případu zavázal stěžovatele
povinnostmi, pro něž nelze nalézt oporu v příslušných zákonných ustanoveních. Náhled
krajského soudu na závěry stěžovatele, jak je v napadeném rozsudku prezentován, je rozporuplný
a není dostatečně odůvodněn. Uvedený nedostatek důvodů skutkových i právních způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[8] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že na projednávaný případ nedopadá právní
úprava §104a s. ř. s. Již v rozsudku ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 Azs 19/2013 – 38,
publ. pod č. 2971/2014 Sb. NSS, zdůraznil, že „zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti je na místě pouze
u věcí, jejichž meritem je posouzení otázky udělení nebo neudělení některé z forem mezinárodní ochrany včetně
posouzení, zda správní řízení ve věci této otázky bylo vedeno v souladu se zákonem. […] Proto, jako je tomu
v dané věci, není důvodu se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti v případě, je-li meritem otázka
setrvání cizince v přijímacím středisku, pokud se tento domáhá udělení mezinárodní ochrany, včetně
případného přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví“. V přezkoumávané věci
se jedná o povinnost žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Nejedná se o udělení
nebo neudělení mezinárodní ochrany. Proto nebylo třeba zabývat se přijatelností kasační stížnosti
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 2 Azs 10/2013 – 62,
nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 9 Azs 66/2014 – 69, publ. pod č. 3181/2015 Sb. NSS).
[12] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[13] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností,
proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje
argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum
rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je
opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé,
jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[14] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak krajský soud posoudil
otázku oprávněnosti prodloužení zajištění žalobce, tzn. zda žalobce mohl svým jednáním
představovat nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
[15] Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro
bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Podle odst. 5 téhož ustanovení ministerstvo v rozhodnutí o zajištění
stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.
[16] Ačkoliv došlo v mezidobí k několika novelizacím citovaného ustanovení, v samotném
důvodu spočívajícím v tom, že by cizinec mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek,
ke změně nedošlo. Na posuzovanou věc je tak plně použitelná dřívější judikatura,
která se interpretací citovaného ustanovení podrobně zabývala. V rozsudku ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 – 30, publ. pod č. 2950/2014 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud například
poznamenal, že „Soudní dvůr již dříve vymezil obecné meze použití výhrady veřejného pořádku v právních
řádech členských států za situace, kdy dochází k omezení práv vyplývajících z unijního práva. Stanovil obecný test
použití výhrady veřejného pořádku, který „předpokládá kromě společenského nepořádku, který představují
všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti“; tedy 1) nestačí pouhé porušení práva, ale 2) musí existovat skutečná
a dostatečně závažná hrozba 3) dotýkající se základního zájmu společnosti (srov. rozsudek ve věci Bouchereau,
bod 35, rozsudek ze dne 19. 1. 1999, Calfa, C-348/96, Recueil, s. I-11, bod 21, rozsudek
ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01, Recueil, s. I-5257, bod 66, rozsudek ze dne
10. 3. 2005 ve věci Komise proti Španělsku, C-503/03, Sb. rozh., s. I-1097, bod 46, rozsudek ze dne
7. 6. 2007, Komise proti Nizozemí, C-50/06, Sb. rozh., s. I-4383, bod 43, rozsudek ve věci Jipa, bod 25).“
Dále pak v návaznosti na závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 – 151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS, doplnil, že „za nebezpečí pro veřejný
pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání,
které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní
situaci.“
[17] V projednávané věci není sporu o skutkovém stavu věci. Ze správního spisu vyplývá,
že žalobce požádal dne 7. 2. 2019 o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky.
Rozhodnutím stěžovatele ze dne 2. 9. 2019 byl žalobce zajištěn podle §46a odst. 1 písm. c)
zákona o azylu, a to na podkladě jednání žalobce, který v pobytovém středisku Kostelec
nad Orlicí opakovaně vyvolal fyzický a verbální konflikt s jinými žadateli o azyl (28. 6. 2019
a 24. 8. 2019), a dále se nevhodně choval na veřejnosti (11. 7. 2019). Podle záznamu o zahájení
úkonů trestního řízení Policie ČR ze dne 24. 8. 2019 pro přečin nebezpečného vyhrožování podle
§353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, žalobce téhož dne fyzicky napadl jiného cizince
ubytovaného v pobytovém středisku, ohrožoval ho nožem, přičemž mu říkal, že ho bodne
do oka a zabije ho. Bezprostředně poté napadl dalšího cizince, kterého opakovaně praštil pěstí
do oblasti žeber a levého oka se slovy, že když zachránil oči Somálci, tak rozbije ty jeho a hrozil
mu rovněž zabitím. Doba zajištění byla stanovena do 4. 11. 2019. Proti tomuto rozhodnutí
žalobce nijak nebrojil. Následně rozhodl stěžovatel napadeným rozhodnutím ze dne 4. 11. 2019
o prodloužení zajištění žalobce. Při svém rozhodování vyšel především z vyrozumění od SUZ
MV ČR, ZZC Vyšní Lhoty. Jednotlivá jednání žalobce, která jsou blíže popsána v napadeném
rozhodnutí, spočívala v poškozování majetku SUZ (9. 9. 2019), ve verbálních útocích žalobce
vůči zaměstnancům SUZ či vůči ostatním cizincům zajištěným v uvedeném zařízení (17. 9. 2019,
26. 10. 2019 a 31. 10. 2019). Ve dvou případech (22. 9. 2019 a 19. 10. 2019) žalobce fyzicky
napadl jiné cizince. V prvním případě došlo k drobným poraněním obou účastníků konfliktu,
ve druhém případě byl lehce zraněn zaměstnanec SUZ, který se snažil účastníky konfliktu oddělit.
Z uvedených jednání stěžovatel dovodil naplnění důvodů pro prodloužení zajištění v zařízení
pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že uvedená jednání žalobce lze považovat
za dostatečně intenzivní zásah do veřejného pořádku, aby bylo možné se důvodně domnívat,
že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek podle §46a odst. 1 písm. c)
zákona o azylu. Nebezpečí už pro něj dokonce představuje a představoval, protože ohrožoval
na životě a zdraví další žadatele o azyl (nebo jim tím alespoň vyhrožoval). Není přitom rozhodné,
zda byl žalobce za toto své protiprávní jednání již pravomocně odsouzen, či zda s ním bylo
„pouze“ zahájeno trestní řízení. Podle judikatury není pravomocné odsouzení vždy nezbytnou
podmínkou pro zajištění cizince z tohoto důvodu. Judikatura zdůrazňuje právě to, že záleží
na konkrétních okolnostech případu. Je zásadní vzít v potaz, jaký konkrétní skutek žadatel o azyl
spáchal. V některých případech (u některých trestných činů) může představovat pravomocné
odsouzení významnou skutečnost pro posouzení, zda je žadatel o azyl ohrožením pro veřejný
pořádek (či zda jej může představovat), jindy lze naplnění této podmínky pro zajištění vyvodit
z jiných okolností případu (v této věci z toho, že žalobce vyhrožoval dalším žadatelům o azyl
zabitím, choval se značně agresivně a hrozilo, že bude nebezpečný pro další osoby).
[19] Jedním ze základních a nejdůležitějších zájmů společnosti je zájem na ochraně života
a zdraví lidí. To vyplývá z hodnotového nastavení společnosti, ale také z následků porušení
tohoto chráněného zájmu. Důsledky zásahu do života a zdraví lidí mohou být fatální a mnohdy
nenapravitelné. Závažnost ohrožení těchto zájmů je tedy vysoká. Při ohrožení života a zdraví
není navíc zpravidla čas čekat a pozorovat, jak se situace, resp. žalobcovo jednání, vyvine, jelikož
v sázce je příliš mnoho. I to se nutně promítá do hodnocení, zda žalobce svým jednáním může
být hrozbou pro chráněné zájmy, resp. veřejný pořádek, jehož nezbytnou součástí je ochrana
společensky důležitých zájmů. Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že krajský soud
posoudil tuto otázku nesprávně a v rozporu s judikaturou. Žalobcovo protiprávní jednání totiž
představovalo skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení zájmu na ochraně života a zdraví
lidí ve společnosti (srov. např. rozsudek ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 Azs 299/2019 – 27).
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu