ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.177.2020:36
sp. zn. 7 Azs 177/2020 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X, zastoupen
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25. 5. 2020, č. j. 54 A 9/2020 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 54 A 9/2020 - 27,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje (dále též „správní orgán I. stupně“) uložilo
žalobci rozhodnutím ze dne 4. 10. 2019, č. j. KRPU-151816-16/ČJ-2019-040026, podle §119
odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“)
správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie v délce 10 měsíců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Správní orgán I. stupně zároveň podle §118 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců stanovil žalobci dobu k vycestování z území České republiky do 60 dnů od právní moci
rozhodnutí a vyslovil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179
téhož zákona.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 3. 2020, č. j. CPR-41059-3/ČJ-2019-930310-V236,
zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který věc
usnesením ze dne 6. 4. 2020 postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský
soud“). Krajský soud poté rozhodnutí žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil a věc jí
vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že pro aplikaci §119 odst. 1 písm. b) bod 4 a §50a odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců platí stejná podmínka, a sice pobyt cizince na území ČR bez platného
oprávnění. Ustanovení §50a odst. 2 písm. b) a c) zákona ke své aplikaci dále vyžaduje, aby nebyly
shledány důvody pro vydání rozhodnutí, resp. pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Žalovaná
tyto důvody neshledala, neboť žalobce již v době trvání pobytu věděl, že tento bude trvat déle,
než je doba platnosti pobytového oprávnění, avšak svoji situaci řešil až po uplynutí této doby.
Tato správní úvaha dle soudu nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem, je v souladu
s pravidly logického usuzování a premisy úsudku správních orgánů byly zjištěny řádným
procesním postupem. Správní orgány tak postupovaly v souladu se zákonem, když dospěly
k závěru, že existují důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nebyl dán prostor
pro postup dle §50a zákona o pobytu cizinců s poukazem na absenci důvodů pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění.
[4] Krajský soud dále uvedl, že druhým důvodem pro postup dle §50a odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců je situace, kdy by byl případný důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění
nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Přestože správní orgány
správně vyhodnotily, že omezení možnosti žalobce doprovázet svého těžce ochrnutého syna
při rehabilitaci na území členských států Evropské unie představuje zásah do žalobcova osobního
a rodinného života, jejich následný závěr, že tento zásah nebude nepřiměřený, není podložen
obsahem správního spisu. Správní orgány se měly zabývat tím, zda může být srovnatelná péče
poskytnuta synovi žalobce v zemi původu nebo mimo členské státy Evropské unie. Pokud tomu
tak není, měly se dále zabývat otázkou, zda přerušení rehabilitační péče po dobu správního
vyhoštění nebude mít zásadní vliv na její účinnost a zdravotní stav syna žalobce. Pro posouzení
těchto otázek spis neobsahuje žádné podklady, což představuje vadu řízení dle §76 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „s. ř. s.“).
III.
[5] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítla, že se dostatečně zabývala
přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Již v rozhodnutí uvedla,
že doprovod syna při lázeňském léčení (ve zdravotním stavu, který nevznikl v průběhu pobytu
na území ČR) a vyhotovení rehabilitačních pomůcek, není důvodem pro porušování zákonů
České republiky. Pokud lékaři doporučili synovi žalobce prodloužení lázeňského léčení
a vyhotovení rehabilitačních pomůcek, měl žalobce včas požádat o pobytové oprávnění. Syn
žalobce se může rehabilitovat v zemi, kde mají oba povolen pobyt. Lékařské pomůcky je rovněž
možné na takové místo doručit. Žalobce mohl řešit svou situaci již před příjezdem, a to vyřízením
vhodného pobytového oprávnění odpovídajícího délce léčby a vyhotovení lékařských pomůcek,
přičemž měl předpokládat možnost změny této doby. Žalobce navíc ani neměl v úmyslu opustit
území České republiky před skončením platnosti víza ke krátkodobému pobytu, které mu bylo
uděleno. Dal tím jasně najevo neúctu k právnímu řádu České republiky a právu Evropské unie.
Stěžovatelka dále namítla, že v rozsudku krajského soudu není odůvodněno, proč by měla
zkoumat, zda může být synovi žalobce poskytnuta srovnatelná péče v zemi původu či jinde mimo
členské státy Evropské unie. Syn žalobce se může léčit v jiném státě Evropské unie. I cizinec,
který je zaveden do Schengenského informačního systému má možnost požádat o oprávnění
k pobytu v jiném členském státě Evropské unie. Na základě takové žádosti může dojít k výmazu
jeho záznamu v Schengenském informačním systému a jeho ponechání „pouze“ ve vnitrostátním
systému. Dle stěžovatelky se krajský soud rovněž odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu.
[6] V doplnění odůvodnění kasační stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že žalobcův syn
již v daném zdravotním stavu na území České republiky přicestoval. Žalobce si měl předem
přesně zjistit dobu léčení nebo si pobyt na území České republiky legalizovat. Poukázala rovněž
na to, že obdobný postup je rozšířený u jistého okruhu osob, které spoléhají, že v takovém
zdravotním stavu nelze cizince vyhostit. Žalovaná sice nemůže žalobci přičítat protiprávní jednání
jiných osob, ale musí ke všem cizincům přistupovat stejně. Zopakovala, že krajský soud
nezdůvodnil, proč by měla zkoumat, zda cizinec může podstoupit rehabilitační péči v jiném státě.
Takovou povinnost jí neukládá §174a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka s ohledem na výše
uvedené navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nemohl svou pobytovou situaci řešit
pobytovou žádostí, neboť nenaplňoval parametry §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Nebyl totiž fyzicky neschopen vycestování. Pobytová pravidla porušil z důvodu úspěchů léčby,
pro které chtěl dokončit léčebný program a vyčkat na zhotovení lékařských pomůcek. Motiv jeho
jednání tak spočíval ve zdravotní a ekonomické vazbě na území. Zdůraznil, že se sám dobrovolně
dostavil na pracoviště policejního orgánu k řešení nastalé situace, a pobytová situace mu tak
evidentně nebyla lhostejná. Jako otec invalidního syna přitom nemohl vycestovat v době platnosti
krátkodobého víza a nemohoucího syna zde zanechat. Připustil, že se dopustil protiprávního
jednání, ovšem jeho intenzita nedosahuje úrovně potřebné pro správní vyhoštění, i s ohledem
na krátkou dobu protiprávního stavu a jeho aktivní jednání.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Posouzení, zda napadený rozsudek netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
se neobejde bez krátké rekapitulace obsahu správního spisu včetně průběhu řízení před správními
orgány a krajským soudem.
[11] Správní orgán I. stupně zahájil dne 27. 8. 2019 z moci úřední řízení ve věci správního
vyhoštění žalobce, který se dostavil na pracoviště Odboru cizinecké policie v Ústí nad Labem.
Při lustraci žalobce bylo zjištěno, že tento nedisponuje žádným platným pobytovým oprávněním,
neboť platnost víza, na základě něhož pobýval v České republice, skončila dne 20. 8. 2019.
Žalobce při výslechu ze dne 27. 8. 2019 zejména uvedl, že na území České republiky doprovází
svého syna, který trpí kvatroparézou, a po pobytu v nemocnici mu byla doporučena lázeňská
rehabilitace. Zároveň čeká na zhotovení vozíku a rehabilitační ortézy. Po dokončení léčby
a zhotovení rehabilitačních pomůcek je připraven vycestovat do státu původu. Je si vědom toho,
že na území pobývá neoprávněně. Svou pobytovou situaci neřešil dříve, neboť se domníval,
že by nesplňoval podmínky pro vydání víza za účelem strpění. Na území České republiky nemá
žádné rodinné, příbuzenské, či jiné vazby nebo závazky, mimo ekonomických vazeb souvisejících
se zhotovením rehabilitačních pomůcek. Zároveň dle jeho tvrzení neexistuje překážka pro návrat
do státu původu, ani s ním není spojeno žádné jiné nebezpečí. Dále doložil lékařskou zprávu
ze dne 7. 8. 2019, která potvrzuje žalobcem uvedenou diagnózu syna a v níž ošetřující lékař
doporučil pokračovat v intenzivní rehabilitační a balneologické léčbě v Tereziných lázních
do 18. 11. 2019. Z přiložených materiálů o zemi původu a závazného stanoviska k možnosti
vycestování cizince ze dne 30. 8. 2019 vyplývá, že návrat do země původu je možný. Dne
17. 9. 2019 zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně žádost o změnu právní kvalifikace
vedeného řízení na řízení o povinnosti opustit území České republiky dle §50a zákona o pobytu
cizinců. Dle jeho názoru nedosahuje jím spáchané jednání intenzity potřebné pro uložení
správního vyhoštění. Správní orgán I. stupně poté rozhodl o uložení správního vyhoštění
žalobce. V podaném odvolání žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně přehlíží ekonomickou
vazbu, která zapříčinila jeho nelegální pobyt, a opět zmiňoval nízkou intenzitu svého provinění.
Stěžovatelka uvedené odvolání zamítla.
[12] Proti rozhodnutí stěžovatelky podal žalobce žalobu, v níž mimo jiné zopakoval,
že se řádným opravným prostředkem domáhal zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění a změny
právní kvalifikace vedeného řízení na řízení dle §50a zákona o pobytu cizinců s ohledem
na nízkou intenzitu posuzované protiprávnosti. Dle jeho názoru je uložení správního vyhoštění
nepřiměřeně tvrdým postihem, když posuzovaná protiprávnost nedosahuje intenzity nutné
pro aplikaci takového opatření. Uvedl, že požadavky na dosažení individuální i generální prevence
nebudou nijak ohroženy, bude-li žalobce posuzován v režimu §50a zákona o pobytu cizinců,
a bude mu uložena povinnost vycestovat z území České republiky. Došlo tak k porušení
požadavků §174a zákona o pobytu cizinců, neboť rozhodnutí stěžovatelky je nepřiměřené,
a to s ohledem na zdravotní stav syna, důvody vzniku neoprávněného pobytu, dobu
neoprávněného pobytu, součinnost žalobce a skutečnost, že se jednalo o první porušení zákona.
[13] Podstatou žalobních námitek byl tedy nesouhlas žalobce s uložením správního vyhoštění
vzhledem k intenzitě a motivům jeho protiprávního jednání. Jako adekvátní považoval uložení
povinnosti opustit území České republiky. V posuzovaném případě měl tedy krajský soud
posoudit, zda byly naplněny důvody pro uložení správního vyhoštění ve smyslu dostatečné
intenzity provinění žalobce. Jak již bylo uvedeno výše, k této otázce krajský soud uvedl,
že správní uvážení správních orgánů, které dospěly k závěru, že existují důvody pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Nebyl tedy dán prostor pro postup
podle §50a zákona o pobytu cizinců s poukazem na absenci důvodů pro vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění. Jinými slovy, krajský soud shledal rozhodnutí o správním vyhoštění
v daném případě za adekvátní řešení projednávané situace, pročež uvedený žalobní bod posoudil
jako nedůvodný.
[14] Krajský soud přesto zrušil rozhodnutí stěžovatelky s tím, že nebylo možné komplexně
posoudit dopad jejího rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to zejména stran
možnosti vykonání srovnatelné rehabilitační péče mimo členské státy Evropské unie,
či alternativně důsledků přerušení rehabilitační péče, což může být důvodem pro možnost
postupu podle §50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud nepředjímal, jak má
stěžovatelka v dalším správním řízení rozhodnout, avšak konstatoval, že na základě skutkového
stavu zjištěného ve správním řízení nebylo možné uvedenou otázku spolehlivě zodpovědět.
Z těchto důvodů krajský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil dle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož [s]oud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem proto, že skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo
vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.
[15] Žalobce však v průběhu správního řízení, a následně ani v žalobě vůbec nenamítal
nedostatečné posouzení zásahu do soukromého a rodinného života z hlediska důvodů, pro které
krajský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Žalobce poukazoval toliko na intenzitu svého
provinění a ekonomickou vazbu související s již objednanými a uhrazenými rehabilitačními
pomůckami. Z uvedeného vyplývá, že krajský soud překročil meze vytyčené žalobou. Otázkou,
zda a kdy tak může krajský soud učinit, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84. Zde vyslovil, že: „Ustanovení §76 odst. 1
s. ř. s. stanoví podmínky, za nichž soud není povinen nařídit jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné
a neekonomické, neboť soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou
natolik vadné, že rozhodnutí musí být zrušeno. Neznamená to ovšem, že soud je k této úvaze oprávněn bez
ohledu na žalobní námitky. Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. totiž není výjimkou z dispoziční zásady. Rozšířený
senát k tomu již uvedl v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, část VI. (publ.
pod. č. 1546/2008 Sb. NSS): »Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud
může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání – z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem
ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě
nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední
přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto,
že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek«. Výklad
v tomto usnesení provedený není oporou názoru, že k vadám podle §76 odst. 1 s. ř. s. přihlíží soud vždy z moci
úřední, jak dovodil první senát. Soud tak sice může učinit, ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou právě případy,
kdy rozhodnutí vůbec není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit
rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu (či z jeho absence), nebo z rozhodnutí samého, pokud bude
postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná
na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry. Směřují-li tedy žalobní námitky proti
vadám podřaditelným ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., soud podle tohoto ustanovení rozhodnutí zruší bez jednání.
V takovém případě není projednání třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas účastníků s rozhodnutím bez jednání.
Nesměřují-li však žalobní námitky proti takovým objektivně existujícím vadám, může tak soud učinit, pouze
pokud vady brání přezkumu v mezích žalobních bodů, jinak by dispoziční zásada ztrácela smysl. Pokud soud
nařídí jednání, v zásadě se zabývá důvodností žaloby a tomu odpovídají i možnosti rozhodnutí stanovené v §78
odst. 1, 7 s. ř. s. Ustanovení §76 odst. 3 věty druhé s. ř. s. umožňující zrušení rozhodnutí (případně vyslovení
nicotnosti) z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady vyjdou najevo až při jednání, umožňuje
soudu využití postupu podle §76 i tam, kde vady nebyly zjevné v rámci přípravy jednání, ale vyšly najevo až při
něm; vady ovšem musí být rovněž natolik závažné, že znemožňují, aby soud posoudil věc v mezích žalobních
námitek. Zrušení rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky je ve všech těchto případech pouhým důsledkem toho,
že vady jsou takového charakteru, že vylučují jiný postup a rozhodnutí soudu“ (důraz přidán). Judikatura pak
dovodila i další výjimky, jimiž se soud i bez návrhu musí zabývat, např. prekluze odpovědnosti
za přestupek a správní delikt (viz rozsudky ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39,
č. 845/2006 Sb. NSS a ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 - 134, č. 2122/2010 Sb. NSS),
prekluze práva stanovit daň (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS
1420/07), aplikace na věc nepoužitelné právní úpravy (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, č. 1926/2009 Sb. NSS), nebo vyžaduje-li to ústavní pořádek
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS
či rozsudek ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 - 142, č. 1842/2009 Sb. NSS).
[16] V projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nejsou. Nenastala situace,
kdy by krajským soudem označená vada (nedostatečné posouzení zásahu do soukromého
a rodinného života žalobce v otázce možnosti přerušit rehabilitační péči syna a ve srovnatelné
péči pokračovat mimo členské státy Evropské unie) způsobovala nemožnost přezkumu
rozhodnutí ve věci uložení správního vyhoštění žalobce. O tom svědčí i to, že krajský soud
v žalobě uplatněné námitky věcně posoudil a neshledal je důvodnými. Zahrnul-li nad rámec
žalobních námitek do svého posouzení i hodnocení posouzení zásahu do soukromého
a rodinného života žalobce, kdy to pro přezkum rozhodnutí stěžovatelky v mezích žalobních
bodů nebylo třeba, nerespektoval zásadu dispoziční vyjádřenou v §75 odst. 2 s. ř. s. Jedná se
o vadu řízení zakládající nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krom tohoto
důvodu totiž krajský soud neuvedl žádný jiný důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatelky.
Uplatněným žalobním námitkám směřujícím do posouzení existence důvodů pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, nepřisvědčil, když uvedl, že nebyl dán prostor pro postup
podle §50a zákona o pobytu cizinců s poukazem na absenci důvodů pro vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění. Ani z judikatury pak nevyplývá pro krajský soud povinnost postupovat
v případě jím označené vady ex offo.
[17] Nutno dodat, že správní orgány řádně posuzovaly dopady rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce na základě zjištěných skutečností. Z předložené lékařské zprávy
vyplývá, že se v daném případě nejednalo o léčbu, nýbrž o rehabilitaci stavu, ve kterém syn
žalobce již do České republiky přicestoval. Další trvání rehabilitace v lázních v Dubí bylo lékařem
označeno jako doporučení. Ze zprávy tak nevyplývá nezbytnost jejího pokračování s případnými
zásadními dopady na zdraví a život syna žalobce v případě, že v ní pokračováno nebude.
Ze správního spisu nevyplývá ani nedostupnost srovnatelné rehabilitační péče v zemi původu,
navíc žalobce výslovně vyloučil hrozbu jakéhokoliv nebezpečí v zemi původu. Rovněž nebyly
zjištěny žádné důvody, pro které by nebylo možné přesunout celou rodinu do země původu.
Správní orgány dále uvedly, že je možné obdržet rehabilitační pomůcky i jiným způsobem,
než že by na ně musel žalobce vyčkat na území České republiky, například doručením do země
původu. Proti těmto závěrům správních orgánů sám žalobce nic nenamítal. Ani v nejmenším
nenaznačil, že by přerušení rehabilitační péče syna na území České republiky mělo mít
za následek nevratná rizika pro jeho zdravotní stav či že by nebylo možné v rehabilitaci dále
úspěšně pokračovat. Za takové situace nelze po příslušném správním orgánu požadovat,
aby z vlastní iniciativy uvedenou činnost žalobce nahrazoval, a nelze mu absenci takové činnosti
následně vytýkat. Nejvyšší správní soud nikterak nezlehčuje jistě nesnadnou životní situaci
žalobce a jeho syna, již v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34, však konstatoval,
že „obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou
součinnost, případně označit důkazy na podporu jejich tvrzení (§50 odst. 2 a §52 v návaznosti na §3
správního řádu). Přestože bylo správní řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu dle §87l zákona o pobytu
cizinců zahájeno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy
vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně,
tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně
takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp.
nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí (obdobně viz
rozsudek ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60). (…) Za situace, kdy správní orgány z jim dostupných
podkladů bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci žalobkyně a žalobkyně ohledně těchto zjištění ve správním
řízení nic nenamítala, nebylo povinností správních orgánů vyzývat žalobkyni k dalšímu, konkrétnějšímu sdělení
stran těchto skutečností.“ S ohledem na obsah lékařské zprávy a tvrzení samotného žalobce není
Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, v jakém smyslu přetrvávají pochybnosti o dopadu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jak uvedl krajský soud.
[18] Lze tedy uzavřít, že krajský soud pochybil, pokud zrušil žalobou napadené rozhodnutí
z důvodu, který nebyl v podané žalobě (ani řádně kdykoliv později) uplatněn jako žalobní bod.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[19] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu