ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.181.2020:37
sp. zn. 7 Azs 181/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. P., zastoupen Mgr.
Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 13. 5. 2020, č. j. 59 A 98/2019 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Pavla Maršálka do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2019, č. j. MV-130118-5/SO-2019, žalovaná zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 7. 8. 2019, č. j. OAM-1648-9/ZR-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně zrušil
žalobci platnost povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v délce 5 let, a současně mu podle §77 odst. 3 téhož zákona stanovil lhůtu k vycestování z území
České republiky do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci, který ji zamítl rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 59 A 98/2019 – 53.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí neshledal
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení, neboť
žalovaná své závěry v dostatečném rozsahu odůvodnila, její právní názory jsou srozumitelné
a logické. Přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života
žalobce se správní orgány, byť stručně, zabývaly. Skutečnosti uváděné žalobcem přitom nelze
považovat za takové mimořádné a závažné okolnosti, které by převážily nad zájmem společnosti
na ochraně veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochraně práv a svobod druhých.
Zrušení trvalého pobytu žalobce tak není v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Námitky žalobce související s tvrzenou aplikační
předností Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 (dále jen „směrnice o sloučení rodiny“)
před zákonem o pobytu cizinců krajský soud považoval za nedůvodné, protože jak uvedená
směrnice, tak její transpozice do zákona o pobytu cizinců se týkají povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem sloučení rodiny, tedy jiného typu pobytového oprávnění cizince na území
České republiky než je předmětem soudního přezkumu. Pokud jde o zcela obecné tvrzení
o útlaku občanů Kazachstánu německé národnosti, k níž žalobce patří, ze strany kazašských
státních orgánů, žalovaný podle názoru krajského soudu žalobce zcela správně odkázal na jiné
instituty obsažené v právním řádu České republiky (zejména v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů), jichž žalobce může využít.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel nezákonnost správních rozhodnutí spatřoval v nesprávném posouzení čl. 8
odst. 2 Úmluvy, podle kterého státní orgán nemůže do výkonu práva na respektování rodinného
a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského
blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo
ochrany práv a svobod jiných. Tak tomu zcela nepochybně u stěžovatele toliko jednou trestně
souzeného není, obzvláště když nyní je z výkonu trestu propuštěn a podrobuje se dohledu
probační a mediační služby. Podle čl. 17 směrnice o sloučení rodiny státy berou náležitě v úvahu
při svém rozhodování povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího
pobytu v členském státě, existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu
i v případě, že by mělo být zrušeno povolení k trvalému pobytu. Podle čl. 5 odst. 5 citované
směrnice při posuzování trvalých pobytů členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled
na nejlepší zájmy dotčených osob, zejména rodinných příslušníků. Tento podrobný test však
správní orgány ani krajský soud ve svých rozhodnutích neudělaly a z napadených rozhodnutí
nevyplývá, proč silné a rozhodující rodinné a další osobní vazby stěžovatele k území České
republiky nepovažovaly za tolik ochrany hodné. Při zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do stěžovatelova soukromého a rodinného života je nutné identifikovat intenzitu zásahu
do soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení
zákona, které vedlo k jeho vydání. Ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne,
že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného
pořádku s právem na soukromý a rodinný život. Správní orgány měly poměřovat veřejný zájem
na ochraně objektů chráněných trestním právem se stěžovatelovým právem na soukromý
či rodinný život. To se však v projednávané věci nestalo. Správní orgány v podstatě jen
konstatovaly, že stěžovatel spáchal trestný čin, tudíž je rozhodnutí o zrušení pobytového titulu
(trvalého pobytu) přiměřené. Výše uvedené povinnosti poměřovat podrobně „něco s něčím“ tedy
správní orgány nedostály. Správní orgány navíc ani nezohlednily závažnost spáchaného trestného
činu (resp. ohrožení veřejného zájmu) i následnou nápravu stěžovatele. Bylo na místě zhodnotit
celkovou povahu odsouzení trestním soudem, tedy nejen fakt spáchání úmyslného trestného
činu, ale též trestněprávní reakci na něj, tzv. volbu druhu a výše sankce, její výkon a další důsledky
pro život stěžovatele. Závěry správních orgánů, jakož i krajského soudu, jsou proto dosti strohé,
nedostatečné a nesprávné.
[6] Stěžovatel dále uvedl, že v České republice žije dlouhodobě od roku 2008, tedy více jak
12 let. Absolvoval zde základní i střední školu. Na území České republiky má svou nejbližší
rodinu (matku, otce, družku) i širší rodinu a přátele. V Kazachstánu již nemá žádné rodinné
a sociální vazby, nemá tam žádné zázemí a ani nikoho blízkého, kdo by mu mohl pomoci zajistit
základní životní potřeby a přístřeší. Jeho rodina na území České republiky žije trvale, všichni
vládnou českým jazykem, matka i otec zde pracují. Stěžovatel mateřský jazyk neumí.
Po propuštění z výkonu trestu si našel zaměstnání a pracuje. Žije zde se svou družkou českou
státní občankou, se kterou plánuje sňatek a založení rodiny. Realizace napadených rozhodnutí
v podobě vycestování z území by pak představovala porušení podmínek podmíněného
propuštění z výkonu trestu a vedla by opět k trestním sankcím vůči stěžovateli a jeho případný
návrat do České republiky, kde prožil většinu svého života, by byl výrazně zkomplikován.
Veškeré osobní a rodinné vazby, které lze považovat za podstatné, má tedy stěžovatel na území
České republiky a zrušením trvalého pobytu by došlo k podstatnému zásahu do osobních
a rodinných poměrů nejen stěžovatele, ale i jeho blízkých. Stěžovatel rovněž poukázal na to,
že jeho pravomocné odsouzení za trestný čin bylo jediným vybočením z jinak řádného života.
Stěžovatel nemá žádné nedoplatky na daních, sociálním nebo zdravotním pojištění. Stěžovatel
dále namítl, že je německé národnosti a tato menšina v Kazachstánu je podrobena
systematickému nátlaku ze strany státu. Stěžovatel by tak v případě návratu do země původu byl
ohrožen na zdraví a možná i na životě. Podle jeho názoru jsou zde tedy dány mimořádné
okolnosti, které způsobují, že gramatická aplikace §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců je
v rozporu s principy materiálního právního státu, zejména v rozporu se základními lidskými právy
jako je právo na ochranu rodiny a rodinného života. Správní orgány i krajský soud tak nesprávně
aplikovaly uvedené právní předpisy a jejich rozhodnutí je tak nezákonné a ve svých důsledcích
nepřiměřeně tvrdé.
[7] Stěžovatel dále namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
nedostatečným způsobem vyložil úvahy, které jej vedly k rozhodnutí, proč neshledal u stěžovatele
dostatečné rodinné důvody pro užití zmírňujícího správního uvážení vzhledem k jeho osobním
poměrům a vztahu k České republice. Napadený rozsudek tedy není dostatečně přesvědčivě
odůvodněn.
[8] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek
krajského soudu, tak i rozhodnutí žalované. Současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek.
IV.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na své písemné vyjádření
k žalobě ze dne 14. 12. 2018, na své rozhodnutí ze dne 2. 11. 2018 a na obsah spisového
materiálu. Dále uvedla, že se ztotožňuje s tím, jak věc posoudil krajský soud, jehož rozsudek je
řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Závěrem dodala, že rozhodnutím o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu na území nebyl stěžovateli vysloven zákaz pobytu na území.
Stěžovateli bylo odebráno nejvyšší pobytové oprávnění, které jeho držitele staví v mnohém
na roveň občanů České republiky, avšak není vyloučeno, aby v budoucnu na území pobýval
na základě nižšího pobytového oprávnění. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[13] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[14] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem krajského soudu,
že správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení stěžovatelova
povolení k trvalému pobytu do jeho soukromého a rodinného života.
[15] V nyní posuzovaném případě není sporné, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 8. 4. 2016, č. j. 52 T 4/2015 - 644,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 2 To 77/2016 - 722,
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem
pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního
zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. V důsledku tohoto odsouzení byly
tak splněny podmínky pro použití §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců.
[16] Podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k
trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného
trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. Podle odst. 3 uvedeného
ustanovení ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle odstavců 1 a 2
stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území
vycestovat.
[17] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle odst. 3
uvedeného ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze
v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.
[18] Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý
právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Podle článku 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán
nemůže do výkonu práva na respektování rodinného a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v
souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany
práv a svobod jiných.
[19] Krajský soud správně poukázal na skutečnost, že čl. 8 Úmluvy je přímo použitelný a má
přednost před zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 422/2017 – 29). Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak dále vyplývá, že pokud
cizinec vznese konkrétní námitku ohledně nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého
a rodinného života, správní orgán se musí s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to,
zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců (viz rozsudky ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 10 Azs 310/2019 - 32, či ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39). Na základě
uvedeného proto krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány měly povinnost se zabývat
přiměřeností dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do soukromého
a rodinného života stěžovatele, a to bez ohledu na znění §174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Podle názoru krajského soudu se správní orgán I. stupně i žalovaná touto otázkou zabývaly, a to
dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud souhlasí, neboť přiměřenost zásahu do soukromého
a rodinného života podle §174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány vzhledem
ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem.
[20] Správní orgán I. stupně sice uvedl, že nemá povinnost zabývat se přiměřeností vydaného
rozhodnutí, ale fakticky tak učinil. Je pravdou, že ve svém rozhodnutí hlediska přiměřenosti
dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatele shrnul poměrně obecně a nezabýval se
jimi nijak detailně. Konstatoval, že přestože stěžovatel pobývá na území České republiky již delší
dobu a má zde rodinné vazby, zrušení trvalého pobytu v daném případě není v rozporu
s článkem 8 Úmluvy a Listinou základních práv a svobod, neboť má zákonný důvod
do soukromého a rodinného života stěžovatele zasáhnout. Zásah je v souladu se zájmem
na ochraně veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochraně práv a svobod druhých.
Nepopřel, že v daném případě dojde k zásahu do soukromého nebo rodinného života
stěžovatele, ale tento zásah je podle jeho názoru zcela legální a v souladu s čl. 8 Úmluvy, nelze jej
proto považovat za nepřiměřený. Dále zdůraznil, že zásah do svého soukromého a rodinného
života si stěžovatel přivodil sám svou trestnou činností, kdy věděl, nebo alespoň měl vědět, že mu
může v případě odhalení a odsouzení být zrušen trvalý pobyt. Skutečnosti uváděné stěžovatelem
nelze považovat za takové mimořádné a závažné okolnosti, které by znamenaly, že zrušením
trvalého pobytu dojde k porušení čl. 8 Úmluvy. Správní orgán I. stupně dále konstatoval, že není
ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobýval cizinec s uděleným povolením
k trvalému pobytu, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
na 5 let za loupež. S ohledem na nebezpečnost trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil,
i celkovou délku nepodmíněného trestu odnětí svobody je zde převažující veřejný zájem
na ochraně společnosti nad individuálním právem stěžovatele na ochranu jeho soukromého
a rodinného života. Závěrem poukázal na to, že rozhodnutím o zrušení povolení trvalého pobytu
bylo stěžovateli pouze odebráno nejvyšší pobytové oprávnění, které může cizinec, vyjma
občanství, v České republice získat. Se závěrem správního orgánu I. stupně, že stěžovatel neuvedl
žádné mimořádné skutečnosti, které by převážily nad zájmem společnosti na ochraně ohroženého
veřejného zájmu, se žalovaná ztotožnila. Stejně jako správní orgán I. stupně zdůraznila,
že případný zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele zapříčinila jeho protizákonná
činnost a při jejím páchání si stěžovatel musel být vědom, že důsledky tohoto jednání ohrožují
nejen realizaci jeho soukromého a rodinného života během jeho pobytu na svobodě, ale i jeho
pobytový status jakožto cizince na území České republiky. Rovněž uvedla, že rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu nezakazuje stěžovateli realizovat jeho rodinný a soukromý
život na území České republiky v rámci nižšího pobytového oprávnění.
[21] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z uvedeného zřejmé, že nebyla opomenuta
zásadní hlediska případu stěžovatele. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení
s žalobou napadeným rozhodnutím žalované plyne, že otázka soukromých, rodinných
a ekonomických vazeb stěžovatele v České republice byla v tomto konkrétním případě
posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. V této souvislosti je nutno poukázat
na skutečnost, že sám stěžovatel v průběhu správního řízení kromě obecného tvrzení, že žije
na území České republiky již delší dobu a že zde má rodiče a širší rodinu, nic bližšího neuváděl.
Stěžovatel se tak posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu domáhal pouze obecně a neuvedl, v čem konkrétně by jeho nepřiměřenost
měla spočívat. Zdejší soud přitom v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34,
konstatoval, že „Za situace, kdy správní orgány z jim dostupných podkladů bezpečně zjistily osobní a rodinnou
situaci žalobkyně a žalobkyně ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic nenamítala, nebylo povinností
správních orgánů vyzývat žalobkyni k dalšímu, konkrétnějšímu sdělení stran těchto skutečností. Správní orgány
nezpochybňovaly tvrzení žalobkyně týkající se jejího rodinného života, která uvedla v odvolání (neměly pochybnost
o jejich pravdivosti). Správním orgánům nelze ani vytýkat, že neprovedly důkaz účastnickým výslechem žalobkyně.
V řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zákon správnímu orgánu provést obligatorně výslech
účastníka řízení neukládá. Jak soud již dříve konstatoval (srov. např. rozsudek ze dne 14. 8. 2018,
č. j. 4 Azs 153/2018 – 57), v tomto typu řízení bývá zpravidla dostatečné písemné sdělení relevantních okolností
vztahujících se k rodinnému a soukromému životu cizince (a to tím spíše, pokud je již v řízení před správními
orgány zastoupen advokátem).“ Výše uvedené závěry lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Správní
orgány nezpochybnily tvrzení stěžovatele, že má na území České republiky rodiče a určité
ekonomické a sociální vazby. Z dostupných podkladů (vyjádření stěžovatele, cizinecký informační
systém a trestní rozsudky) bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci stěžovatele, který ohledně
těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítal, přestože byl zastoupen advokátem.
Stěžovateli bylo přitom v průběhu správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní
návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života. Této možnosti nicméně nevyužil. Správní orgány proto nepochybily, pokud stěžovatele
nevyzvaly k upřesnění jeho vyjádření, případně neprovedly důkaz jeho výslechem. Po správních
orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy,
které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti
tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 – 21). Rovněž není nezbytné, aby se správní
orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona o pobytu cizinců
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34).
Správním orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem
spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl svá tvrzení týkající se zásahu
do soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině, bylo vyhodnocení přiměřenosti
dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti k trvalému pobytu provedené správními orgány
dostatečné. K tomu lze dodat, že smyslem přímé aplikace Úmluvy v situacích podobným této
přitom je zabránit nepřiměřeným zásahům do soukromého či rodinného života cizince, nikoli
rušit správní rozhodnutí jen proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody, které
by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány.
[22] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že poukaz stěžovatele na to, že na území
České republiky žije se svou družkou českou státní občankou, se kterou plánuje sňatek a založení
rodiny, je pro posouzení dané věci irelevantní. Jedná se totiž o skutečnost, kterou stěžovatel
uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, ke které zdejší soud
nemůže přihlížet (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[23] Pokud se stěžovatel domnívá, že by byl v případě návratu do země původu ohrožen
na zdraví či dokonce na životě z důvodu své německé národnosti, má možnost podal žádost
o mezinárodní ochranu podle zákona č. 325/1995 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
Právě v tomto řízení totiž bude plnohodnotně zhodnocena stěžovatelem tvrzená hrozba spojená
s návratem do Kazachstánu. Proto, v případě, že to bude potřeba, stěžovatele před hrozbou
vycestování do Kazachstánu ochrání právě instrumenty zákona o azylu.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[27] Protože nebylo rozhodováno o návrhu na přiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní
soud rozhodl podle §10 odst. 1 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu