ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.250.2020:33
sp. zn. 7 Azs 250/2020 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. V. H., zastoupen
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020, č. j. 18 Az 12/2020 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2020, č.j. OAM-1028/ZA-ZA12-HA13-2019, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 18 Az 12/2020 - 33. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatel má za to, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil §3, §4 odst. 1, §50
odst. 4 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
v důsledku čehož mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. Žalovaný i krajský soud neprovedli
dostatečné posouzení jeho individuální situace ve vztahu k zákonným podmínkám udělení
mezinárodní ochrany z hlediska všech zákonem přípustných forem této ochrany. Stěžovatel
poukazoval na to, že ve Vietnamu vládne autoritativní režim, a proto by se v případě nuceného
návratu do vlasti o něj zajímaly státní a bezpečnostní orgány a byl by podrobován různým
výslechům a prověrkám. Rovněž mu tam hrozí vykonstruované obvinění z trestného činu
podvodu. Dále zmínil, že v zemi původu již nemá žádné rodinné ani ekonomické vazby. Veškeré
zázemí má v České republice, kde žije už od roku 1994 a má zde přítelkyni a dvě zletilé děti,
občany České republiky, které dosud vyživuje (syn studuje střední školu a dcera je nezaměstnaná).
Žalobce má proto za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
a že v jeho případě nelze vyloučit ani možnost udělení humanitárního azylu podle §14,
resp. doplňkové ochrany podle §14a či §14b téhož zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[7] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 19. 11. 2019 podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany. V průběhu správního řízení uvedl, že je bez náboženského vyznání, není
členem žádné politické strany nebo skupiny, nikdy nebyl politicky aktivní, o politiku se nezajímá.
Je zdravý a s ničím se neléčí. V České republice má dceru (nar. v roce X) a syna (nar. v roce X),
v zemi původu nemá nikoho. Jeho syn ještě chodí do školy a jako otec by chtěl být s dětmi.
V České republice má druhý domov. Jako důvod opuštění Vietnamu uvedl chudobu a že se proto
rozhodl vycestovat do České republiky za prací a výdělkem. V České republice pobýval na
základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a posléze získal povolení
k trvalému pobytu, o které však přišel, jelikož mu byla zrušena jeho pobytová adresa a nepřezval
si doporučenou zásilku z cizinecké policie. Jeho přítelkyně a děti bydlí v malém bytě a stěžovatel
s nimi proto nesdílí společnou domácnost. Stěžovatel se však po celou dobu o děti stará, jelikož
jeho přítelkyně je většinou nezaměstnaná a nemá tedy žádný příjem. Jeho starší dcera v současné
době nestuduje, neboť se stará o obchod, který stěžovatel v současné době nemůže provozovat.
Stěžovatel dále uvedl, že v zemi původu neměl žádné potíže se státními orgány a Vietnam od
svého příjezdu do České republiky navštívil dvakrát za účelem dovolené. Návrat do Vietnamu
odmítal, neboť tam nemá žádné zázemí a přivykl si na život v České republice, kde má děti,
zázemí a známé. V případě návratu do Vietnamu by se neměl kdo starat o děti, jeho syn studuje
střední školu a dcera musela přerušit vysokoškolské studium. Jiné důvody, které ho vedly
k odchodu ze země původu či k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, stěžovatel
neuvedl.
[8] Ve vztahu k námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu odkazuje
Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS. Z něj plyne, že je povinností správního
orgánu zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že zde azylově relevantní skutečnosti jsou. Správní orgán nemá povinnost domýšlet
právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto
důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Lze rovněž poukázat
na rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl,
že: „Dle názoru Nejvyššího správního soudu existují v rámci azylového řízení dvě základní povinnosti – břemeno
tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost
tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální
ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou
zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel
uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel
neunese břemeno tvrzení, správní orgán de facto nemá o čem rozhodovat.“ Dále Nejvyšší správní soud
poukazuje i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, kde v právní větě uvedl:
„Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které
o azyl žádá. Uvedl-li v řízení před správním orgánem pouze důvody ekonomické, nemůže účinně v řízení o
kasační stížnosti namítat [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav,
když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné.“ S ohledem na důvody
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení,
kdy se nezmínil o žádných azylově relevantních potížích či obavách, nelze tedy žalovanému
vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských práv
ve Vietnamu je problematická. V této souvislosti však odkazuje na rozsudek ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, kde uvedl: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování
nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace
odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost,
že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje
a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“
[9] K obecné námitce týkající se možnosti udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že institutem humanitárního azylu se zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudky
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Z této judikatury vyplývá, že je na uvážení správního
orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu
je limitována pouze zákazem libovůle. V daném případě se žalovaný zabýval rodinnou, sociální
a ekonomickou situací stěžovatele a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Podle názoru
žalovaného je stěžovatel dospělou, plně právně způsobilou a práceschopnou osobou. Ke svému
zdravotnímu stavu stěžovatel uvedl, že je dobrý. Rovněž pozbytí pobytového oprávnění
a existenci rodinných vazeb stěžovatele na území České republiky, tedy skutečnost,
že zde žije jeho přítelkyně a dvě zletilé děti, nelze podle žalovaného považovat za důvod
pro udělení humanitárního azylu. Z uvedených důvodů žalovaný dospěl k závěru, že u stěžovatele
nejde o případ hodný zvláštního zřetele. K tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že ve stěžovatelem uvedených důvodech podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
(ekonomické důvody a snaha o legalizaci pobytu) nelze spatřovat azylově relevantní důvody
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, nebo usnesení ze dne 2. 9. 2015, č. j. 1 Azs 178/2015 - 25).
[10] K tvrzení stěžovatele, že jeho nucené vycestovaní by pro něj a jeho rodinu znamenalo
vážnou újmu, lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který opakovaně
uvedl, že kromě výjimečných případů nejsou rodinné vazby cizince v České republice důvodem
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, ze dne
21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57, nebo usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 52,
ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Azs 3/2010 - 62, a ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 5/2011 - 36). Otázkou,
zda je životní situace stěžovatele natolik výjimečná, aby opravňovala mimořádné udělení
doplňkové ochrany z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života,
se žalovaný dostatečným způsobem zabýval na str. 8 svého rozhodnutí. Dospěl přitom ke zcela
správnému závěru, že vycestování stěžovatele není v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. V této souvislosti je nutno dále uvést, že udělení doplňkové ochrany podle §14b
zákona o azylu nepřicházelo v případě stěžovatele v úvahu, neboť tuto lze udělit pouze rodinnému
příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany (§14b odst. 1 zákona o azylu). Stěžovatel je však
rodinným příslušníkem osob, které jsou státními příslušníky České republiky.
[11] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany požádal dne
19. 11. 2019 za situace, kdy mu bylo dne 7. 8. 2019 pravomocně zrušeno povolení k trvalému
pobytu na území České republiky a následně obdržel výjezdní příkaz s platností od 21. 10. 2019
do 19. 11. 2019. Lze proto předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany požádal,
aby si legalizoval svůj pobyt na území České republiky a vyhnul se tak správnímu vyhoštění.
V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
[12] Na závěr Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád
České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57). Stěžovatel
si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců,
neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti
pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.
Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy
tohoto druhu, když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální soužití rodiny
v České republice. Pokud má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde se svou
přítelkyní a zletilými dětmi, je třeba, aby o to usiloval prostřednictvím institutů zákona o pobytu
cizinců. Tohoto soužití se nelze domáhat na základě institutů zákona o azylu. Odepření
mezinárodní ochrany stěžovateli nemůže vést k zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu