ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.340.2019:33
sp. zn. 7 Azs 340/2019 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. P. R., zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2019, č. j. 62 Az 4/2019 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019, č. j. OAM-7/LE-LE05-VL11-2019, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 62 Az 4/2019 – 42. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítal, že žalovaný i krajský soud nesprávně vyhodnotili hrozbu vážné újmy
ze strany soukromých subjektů, kdy stěžovateli bylo vyhrožováno ze strany jeho bývalého
zaměstnavatele a nedostalo se mu ochrany u moldavské policie. Podle jeho názoru se jedná
hrozbu relevantní z hlediska možnosti udělení mezinárodní ochrany, a to především z toho
důvodu, že Moldávie není schopna zabezpečit stěžovateli ochranu před soukromými původci
vážné újmy z důvodu nefunkční policie a dalších bezpečnostních složek.
[5] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 8. 1. 2019 podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že Moldávii opustil v prosinci 2017 z důvodu, že tamní
ekonomické podmínky mu neumožňovaly vydělat si na slušný život a založit rodinu. Jako další
důvod podání žádosti stěžovatel uvedl, že v zemi původu měl potíže se svým bývalým
zaměstnavatelem, kterému způsobil škodu na jeho automobilu, a který po stěžovateli požadoval
náhradu škody a vyhrožoval mu fyzickou újmou. Stěžovatel se sice obrátil s žádostí o pomoc
na místní policii, nevyčkal však na výsledek vyšetřování a namísto toho odjel z Moldávie.
[10] Nejvyšší správní soud se otázkou pronásledování soukromými osobami zabýval v řadě
svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48.
V tomto rozsudku dospěl k závěru, který formuloval v právní větě, že „Skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V právní větě rozsudku ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, je uvedeno, že „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách
z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí,
za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod
zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území
České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České
republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ V této souvislosti lze
poukázat i na rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, v jehož právní větě je
uvedeno, že „I. Ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (ve znění účinném
do 20. 12. 2007), je nutno vykládat v souladu s čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES (tzv. kvalifikační směrnice),
a to tak, že pokud jde o povahu původců pronásledování, potažmo vážné újmy, uplatní se definice uvedená v tomto
ustanovení také na osoby s nárokem na doplňkovou ochranu. Jinak řečeno nestátní subjekty (soukromé osoby)
mohou být původci jak pronásledování ve vztahu k osobám majícím nárok na udělení azylu, tak vážné újmy
ve vztahu k osobám s nárokem na doplňkovou ochranu. II. Pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou
ze strany státu, kam má být žadatel navrácen, dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice
Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát, či strany nebo
organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo
jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“
[11] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně vymahatelnosti práva
v Moldávii je problematická. Na druhou stranu je třeba uvést, že ustálená judikatura zdejšího
soudu k §14a zákona o azylu (viz například rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68,
publikovaný pod 1840/2009 Sb. NSS) vyhrazuje doplňkovou ochranu pouze pro nejvážnější a
bezprostředně hrozící ohrožení života a zdraví žadatele o mezinárodní ochranu, což rozhodně
není případ stěžovatelem tvrzených obav. Podle tvrzení stěžovatele se v případě vyhrožování
ze strany bývalého zaměstnavatele jednalo o ojedinělý skutek a došlo k němu někdy v polovině
roku 2017, přičemž zemi původu opustil až v prosinci 2017 a po celou tuto dobu se zdržoval
na stejné adrese. Z uvedených skutečností lze dovodit, že ani on sám své potíže nevnímal jako
vážné a bezprostředně hrozící ohrožení života a zdraví. Navíc stěžovatel vyhrožování ze strany
bývalého zaměstnavatele sice ohlásil na policii, ale nevyčkal výsledku vyšetřování a odjel ze země.
Neprokázal tedy, že mu příslušné státní orgány v zemi původu odmítly poskytnout ochranu.
V této souvislosti pak lze poukázat i na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37,
v jehož právní větě je uvedeno, že: „Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením,
že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
[12] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany nepožádal
bezprostředně po příjezdu na území České republiky, kam přijel již dne 13. 12. 2017. O udělení
mezinárodní ochrany požádal až dne 8. 1. 2019 za situace, kdy rozhodnutím Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 7. 1. 2019, č. j. KRPL-2255-
17/ČJ-2019-180022-SV, byl zajištěn za účelem správního vyhoštění, které mu bylo uloženo
rozhodnutím z téhož dne č. j. KRPL-2255-19/ČJ-2019-180022-SV. Lze proto předpokládat,
že o udělení mezinárodní ochrany požádal, aby si legalizoval svůj pobyt na území České republiky
a vyhnul se tak správnímu vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
[13] Na závěr Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád
České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57).
Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu
cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své
vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci
pobytu. Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny
pro případy tohoto druhu, když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální
pobyt v České republice. Pokud má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba,
aby o to usiloval prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců.
[14] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[16] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu