ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.367.2019:33
sp. zn. 7 Azs 367/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X, zastoupen
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 A 203/2018 - 40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 A 203/2018 - 40,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 15. 11. 2018, č. j. MV-122996-9/SO-2018, se z r ušuj e
a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je p ov in n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 16 456 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka
Čechovského, Ph.D., advokáta, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, č. j. MV-122996-9/SO-2018, žalovaná zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 7. 2018, č. j. OAM-38398-22/CD-2017, kterým
byla zamítnuta žádost žalobce o vydání cestovního průkazu totožnosti pro nesplnění podmínky
uvedené v §114 odst. 6 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“). Správní orgán I. stupně i žalovaná dospěly k závěru, že žalobce nenaplnil podmínku
nemožnosti opatřit si nový (arménský) cestovní doklad z důvodů na jeho vůli nezávislých. Tímto
důvodem nemůže být skutečnost, že žalobce neabsolvoval základní vojenskou službu
v Arménské republice.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nepovažoval za přiléhavé
námitky žalobce týkající se nerespektování jeho rodinného života, neboť rozhodnutí o nevydání
náhradního cestovního dokladu nemá přímé účinky spočívající ve vyhoštění, případně (ne)udělení
pobytového oprávnění. Žalobce ani netvrdil, proč by nevydáním náhradního cestovního dokladu
měl být narušen jeho rodinný či soukromý život. Při výkladu podmínky „z důvodů na jeho vůli
nezávislých si nemůže opatřit cestovní doklad jiným způsobem“ uvedené v §114 odst. 6 písm. h) zákona
o pobytu cizinců soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016,
č. j. 2 Azs 250/2016 - 39. Právní názor, který k danému ustanovení poskytla Veřejná ochránkyně
práv (dále též „VOP“), nelze považovat za výklad právní normy, neboť přímo mění její obsah
a zavazuje žalovanou k postupu, který nemá oporu v zákoně. Na uvedené nemá vliv ani pozdní
transpozice evropské směrnice, která způsobila nesprávný postup žalované v otázce pobytového
režimu žalobce. Skutečnost, že si žalobce musí pro vydání náhradního cestovního dokladu odbýt
službu v arménské armádě, nelze dle městského soudu pokládat za důvod na vůli nezávislý,
neboť s tím musí jako občan daného státu počítat. Soud neshledal rovněž žádné zákonné důvody
k tomu, aby byla žádost žalobce posuzována společně s žádostmi jeho matky a sestry. Postup
žalované dle soudu nebyl ani přepjatě formalistický, neboť ta hodnotila pro případ významné
skutečnosti, a zdůvodnila, proč ostatní skutečnosti v potaz nevzala.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož
městský soud k rozhodné právní otázce, tj. zda byly v posuzované věci naplněny „důvody na vůli
nezávislé“ pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se ovšem zabývá jinou
otázkou a neposkytuje výklad daného pojmu.
[4] Nesouhlasí ani s tím, že by výklad právní normy ze strany VOP představoval její změnu.
Zákonodárce použil neurčitý právní pojem „důvody na vůli nezávislé“ s úmyslem pokrýt širokou
škálu případů, aby bylo dosaženo smyslu a účelu zákona. Je tedy třeba tento pojem interpretovat
ve světle konkrétních skutkových okolností. To právě VOP učinila, když se zabývala na rozdíl
od správních orgánů nejen brannou povinnost jako takovou, ale i konkrétními okolnostmi jejího
výkonu, které stěžovatel doložil. V případě stěžovatele došlo k naplnění pojmu „důvody na vůli
nezávislé“ tím, že mu cestovní pas zneplatnila ambasáda domovského státu a nový si nemůže
obstarat. Byl totiž předvolán k povinnému odvodu do arménské armády, avšak z obav o své
zdraví a život není objektivně možné, aby k odvodu nastoupil. K uvedenému poukazuje
na zprávy o šikaně, násilí a mučení v arménské armádě a zdůrazňuje, že nezná dostatečně
arménský jazyk ani kulturně-sociální aspekty života v Arménii, což zvyšuje potencialitu toho,
že se stane obětí takovýchto praktik. Vede-li jediná možná cesta k získání cestovního dokladu
přes porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.; dále též „Úmluva“), pak taková cesta není závislá na jeho vůli. Není přitom
rozhodné, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o vydání cestovního průkazu není ukončován
pobyt stěžovatele na území, respektive že není vyhošťován z území, jelikož jedinou cestou
k získání cestovního průkazu totožnosti a konsekventně k získání pobytového oprávnění je
vycestování do země původu a absolvování vojenské služby.
[5] Dle stěžovatele je rozhodnutí nepřiměřené i s ohledem na jeho soukromý a rodinný život,
což správní orgány a soud měly zkoumat. V České republice žije od 9 let, je plně integrován,
navštěvuje českou střední školu, vytvořil si zde pevné vztahy a český jazyk ovládá na úrovni
mateřského jazyka. Zároveň má na území České republiky celou širší rodinu, jejíž členové
disponují povoleným trvalým pobytem, případně českým státním občanstvím. V zemi původu
naopak nemá žádné vazby a tamní jazyk již neovládá. Zdůrazňuje rovněž, že na území České
republiky po celou dobu pobývá legálně a ze země původu neutekl ve snaze vyhnout se vojenské
službě. Odcestování do země původu za účelem výkonu vojenské služby tak nepochybně
zasahuje do jeho práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
[6] Stěžovatel nakonec shrnuje průběh pobytových řízení. Jím podaná žádost o povolení
k trvalému pobytu již byla de facto schválena a zbývalo mu pouze převzít pobytovou kartu (která je
de iure rozhodnutím o žádosti o povolení k trvalému pobytu). Jeho sestře i matce byly karty
vydány, stěžovatel však byl vyzván k předložení platného cestovního dokladu. Vzhledem k výše
uvedeným okolnostem požádal o prominutí této podmínky, čemuž nebylo vyhověno. Následně
požádal o vydání cizineckého pasu. Jeho žádost byla zamítnuta, neboť není držitelem povolení
k trvalému pobytu. Uvedené stěžovatel považuje za projev přepjatého formalismu, začarovaný
kruh a postup v rozporu s účelem a smyslem právních předpisů. Zároveň namítá, že správní
orgány porušují zákaz dovolávání se vlastní nezákonnosti. Žádost o povolení k trvalému pobytu
totiž podal již dne 29. 1. 2014. S ohledem na chybnou transpozici čl. 4 Směrnice č. 2003/109/ES
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty (dále též „směrnice“), správní orgány jeho žádost zamítly. Městský soud následně toto
rozhodnutí zrušil, což potvrdil i Nejvyšší správní soud (rozsudkem ze dne 21. 6. 2017,
č. j. 4 Azs 103/2017 - 27). Správní orgány poté požadovaly doplnění dokladů, kterými již
disponovaly, jelikož je stěžovatel doložil sám po vydání rozsudku městského soudu a zůstaly
opakovaně nečinné. Pokud by správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, byl by
stěžovatel držitelem povolení k trvalému pobytu již od roku 2014 (kdy ještě nebyl odveden),
přičemž by pravděpodobně obdržel rovněž české státní občanství, neboť splňoval podmínky
pro jeho udělení zjednodušeným způsobem. V důsledku opakovaných pochybení správních
orgánů se tak ocitl v současné situaci. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na rozhodnutí správního orgánu
I. stupně a rozsudek městského soudu a navrhla zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká rozsudku městského soudu krom jiného rovněž jeho
nepřezkoumatelnost. Konkrétně dle jeho názoru městský soud pochybil, když při posouzení
rozhodné právní otázky pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který není
pro věc relevantní.
[11] Přestože si lze zcela jistě představit podrobnější odůvodnění stěžejních právních závěrů,
napadený rozsudek dostojí požadavkům na přezkoumatelnost vyplývajícím z ustálené judikatury
Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS,
a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS). Z jeho odůvodnění je dostatečně
zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné
skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Se stěžovatelem nelze souhlasit,
že by rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 250/2016 - 39, na nějž městský soud
odkázal, neměl s jeho případem nic společného. Skutkové okolnosti tam rozhodované věci totiž
byly do jisté míry obdobné, byť pro posouzení věci bylo rozhodné vyložení pojmu cestovní průkaz
totožnosti k vycestování, nikoliv neurčitého právního pojmu z důvodů nezávislých na jeho vůli. V závěru
tohoto rozsudku však Nejvyšší správní soud nad rámec nutného odůvodnění podotkl, že „žádný
katalog mezinárodně chráněných lidských práv neobsahuje právo cizince na vstup a pobyt na území cizího státu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008 – 45). Pokud stěžovatel
nedosáhne na povolení k udělení trvalého pobytu (nebo dlouhodobého či přechodného) z důvodu absence platného
cestovního dokladu, nelze v tom spatřovat porušení jeho základního práva. Nadto lze podotknout, že branná
povinnost, kterou Arménie (podle dosud neprokázaného tvrzení stěžovatele) podmiňuje vydání cestovního dokladu,
je sama o sobě zcela legitimním požadavkem státu kladeným na své občany, kterým stěžovatel je.“ Nejvyšší
správní soud se tedy v citovaném rozsudku okrajově vyjádřil i ke stěžejní argumentaci stěžovatele
v nyní posuzované věci. Ten totiž dovozuje naplnění podmínky objektivní nemožnosti opatřit si
cestovní doklad právě odmítáním vykonání vojenské služby v Arménii, což Nejvyšší správní soud
v uvedeném rozsudku v obecné rovině považoval naopak za legitimní požadavek. Městský soud
přitom zřetelně tuto úvahu bez dalšího přejal, když v návaznosti na to dospěl k závěru, že služba
v arménské armádě nepředstavuje skutečnost, pro niž by si stěžovatel nemohl opatřit cestovní
doklad z důvodů na jeho vůli nezávislých.
[12] Samotné posouzení věci se neobejde bez rekapitulace skutkových okolností. Stěžovatel
na území České republiky pobýval od svých 9 let, kdy přicestoval a žil se svou sestrou a matkou.
Všichni tři v České republice pobývali z titulu rodinných příslušníků občana EU (partnera matky).
Po pěti letech přechodného pobytu podali žádost o povolení k trvalému pobytu, stěžovatel
konkrétně dne 29. 1. 2014. Správní orgán I. stupně řízení o žádosti zastavil s odůvodněním,
že tento pobytový režim stěžovatele neopravňuje danou žádost podat (§69 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců v rozhodném znění). Obdobně postupoval i u matky a sestry stěžovatele.
Uvedený závěr odmítl městský soud (viz rozsudek ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 A 49/2015 - 66),
a následně i zdejší soud (viz rozsudek ze dne 21. 6. 2017, č. j. 4 Azs 103/2017 - 27). Oba
dovodily, že správní orgány vycházely z chybné transpozice směrnice, a měly přímo aplikovat
uvedenou směrnici. Stěžovatel tak byl oprávněn podat žádost o povolení k trvalému pobytu
(stejně tak jeho matka a sestra, které následně toto povolení obdržely). Stěžovatel však v průběhu
řízení o udělení povolení k trvalému pobytu dosáhl 18 let, byl předvolán arménskou ambasádou
k vykonání vojenské služby a jeho cestovní doklad byl mimo území Arménie zneplatněn. Přestal
tak splňovat podmínku žádosti o povolení k trvalému pobytu, jíž je předložení cestovního
dokladu [§70 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Dle jeho vyjádření v žalobě a kasační
stížnosti mu uvedená podmínka nebyla prominuta.
[13] Z informací o Arménii, které jsou obsahem správního spisu, vyplývá, že občané Arménie,
kteří žijí v zahraničí déle než 6 měsíců, jsou ze zákona povinni se zaregistrovat do konzulární
evidence na arménském diplomatickém či konzulárním úřadě. Tato registrace je také jednou
z podmínek pro vydání cestovního pasu. Občané Arménie, kteří dovršili 16. rok věku,
jsou povinni dostavit se k příslušným orgánům za účelem registrace k vojenské službě. Pokud žijí
déle než měsíc v zahraničí, jsou k vojenské službě registrováni diplomatickými nebo konzulárními
orgány. Občané Arménie, kteří dovršili 18. rok věku, jsou povinni vykonat na základě
povolávacího rozkazu základní vojenskou službu. Žadatel o získání cestovního pasu Arménské
republiky na konzulárním úřadě, který je brancem, je povinen mimo jiné předložit průkaz brance
nebo vojenskou knížku a fotokopii stránek s údaji o vojenské evidenci nebo doklad potvrzující
vojenskou evidenci.
[14] Stěžovatel požádal dne 9. 10. 2017 správní orgán I. stupně o vydání cestovního průkazu
totožnosti s tím, že si nemůže opatřit cestovní doklad prostřednictvím arménské ambasády, která
mu zneplatnila cestovní pas. Zároveň byl předvolán k povinnému odvodu do arménské armády,
a pro získání cestovního dokladu mu tak nezbývá nic jiného, než vycestovat do země původu,
kde bude bezpochyby odveden. Z obavy o své zdraví a život odmítá vykonat službu v arménské
armádě. K tomu poukázal na několik zahraničních zpráv o lidských právech. Správní orgány jeho
žádost zamítly, neboť stěžovatel neprokázal, že by si z důvodů na jeho vůli nezávislých nemohl
opatřit cestovní doklad jiným způsobem. Nezabývaly se přitom věcně tvrzením, zda by stěžovatel
byl v případě výkonu branné povinnosti v Arménii vystaven nebezpečí ohrožení zdraví a života
a zda by se jednalo o nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
[15] Dle §114 odst. 6 písm. h) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra vydá cestovní průkaz
totožnosti cizinci, který pobývá na území bez platného cestovního dokladu, po skončení jeho platnosti, jde-li
o rodinného příslušníka občana Evropské unie, který je držitelem pobytové karty rodinného příslušníka občana
Evropské unie a z důvodů na jeho vůli nezávislých si nemůže opatřit cestovní doklad jiným způsobem.
[16] Předmětem sporu je otázka, zda stěžovatel splňoval podmínku pro vydání cestovního
průkazu totožnosti spočívající v tom, že si z důvodů na jeho vůli nezávislých nemůže opatřit
cestovní doklad jiným způsobem.
[17] Sporná podmínka „důvody na vůli cizince nezávislé“ představuje neurčitý právní pojem,
jenž byl vymezen v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 8 As 37/2011 - 154: „neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně
definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce
tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý
právní pojem spadá, či nikoliv. U neurčitých právních pojmů se zajisté také vyskytuje určitá míra ‘uvážení‘
správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Výsledkem je pak závěr,
který nemá alternativu.“ Jedná se tedy o pojem, který nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu
je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého
právního pojmu, či nikoliv. Ve vztahu k §114 odst. 6 písm. h) zákona o pobytu cizinců lze
obecně konstatovat, že pojem „důvody na vůli cizince nezávislé“ zahrnuje takové situace,
kdy je objektivně nemožné, aby si dotčený cizinec vlastním jednáním u orgánu domovského státu
opatřil cestovní doklad, respektive kdy na tom nelze pro mimořádné skutkové okolnosti
spravedlivě trvat.
[18] Dle stěžovatele je v jeho případě nemožné opatřit si doklad prostřednictvím arménské
ambasády, neboť tato možnost je spojena s vykonáním služby v arménské armádě, kterou odmítá
podstoupit pro hrozící vážnou újmu na zdraví. Správní orgány nijak nezpochybnily existenci
branné povinnosti jako podmínky pro vydání arménského cestovního dokladu. Považují ji však
shodně s městským soudem za interní záležitost domovského státu stěžovatele, jejíž splnění je
povinností stěžovatele. Obecně je možné souhlasit se správními orgány i městským soudem,
že branná povinnost skutečně patří k základním státoobčanským povinnostem a je právem
každého státu vyžadovat tuto službu. To potvrzuje konstantní judikatura zdejšího soudu, který
např. v rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24, konstatoval, že „[b]ranná povinnost
je legitimní povinností občana vůči domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku.“ (srov. např.
rozsudky ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24,
ze dne 27. 9. 2019, č. j. 5 Azs 189/2018 - 22, ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 Azs 2/2016 - 31, či ze dne
25. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32). V obdobném duchu se ostatně vyjadřuje i již citovaný
rozsudek č. j. 2 Azs 250/2016 - 39. Je-li tedy vydání cestovního dokladu v zemi původu skutečně
podmíněno vykonáním branné povinnosti, nelze v samotné existenci této podmínky spatřovat
objektivní nemožnost opatřit si cestovní doklad jiným způsobem. Současně je však nezbytné
zkoumat, zda je v možnostech daného cizince, aby uvedenou podmínku (zde vykonání branné
povinnosti) vlastními silami splnil, respektive zda neexistují překážky, které by mu splnění dané
podmínky znemožňovaly. Jinými slovy, pokud by danému cizinci svědčily překážky, jež by činily
splnění podmínky objektivně nemožným, nepochybně by se jednalo o situaci podřaditelnou
pod pojem „důvody na vůli cizince nezávislé“. Stejně tak je třeba nahlížet na situaci,
kdy by splnění stanovené podmínky nebylo možné pro mimořádné skutkové okolnosti po cizinci
spravedlivě požadovat.
[19] Při aplikaci výše uvedeného na právě projednávaný případ je nezbytné dospět k závěru,
že správní orgány založily svá rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Nijak
se totiž nezabývaly tvrzeními, proč je pro stěžovatele splnění branné povinnosti v Arménii
z objektivních důvodů nemožné. Tyto důvody jsou přitom poměrně plausibilní, nikoliv
nesmyslné a podložené několika zdroji, jež nelze bez dalšího považovat za irelevantní
či neseriózní. Stěžovatel namítl, že by v případě nastoupení k odvodu bylo ohroženo jeho zdraví
a život ve smyslu čl. 2 a 3 Úmluvy, jelikož v arménské armádě panuje vysoká míra šikany, násilí,
mučení a vražd mimo bojové akce. On sám je více ohrožen těmito okolnostmi, jelikož prožil
téměř celý život v České republice, neovládá arménský jazyk a ani není znalý místních kulturně-
sociálních aspektů. Daná situace je dlouhodobě neměnná a neřešená i přes vnější tlak
mezinárodních organizací, zahraničních médií i vlád. Uvedené dokládal odkazy na zprávu
o lidských právech Ministerstva zahraničních věcí USA, další zpravodajské zdroje a zároveň
na zprávu VOP ze dne 28. 3. 2019, č. j. KVOP-15263/2019, jež uvedené potvrzovala
a odkazovala na další zdroje.
[20] Stěžovatelem tvrzené skutečnosti nelze a priori označit za nevěrohodné, triviální či snad
účelové. Správní orgány se jimi proto měly při posuzování možnosti stěžovatele opatřit si
cestovní doklad u státních orgánů země původu důkladněji zabývat. Při tomto posouzení je pak
zcela na místě zohlednit s ohledem na mezinárodní závazky České republiky rovněž požadavky
vyplývající z Úmluvy.
[21] V právě projednávaném případě nastaly takové individuální okolnosti, které odůvodňují
nezbytnost toho, aby si správní orgán I. stupně opatřil relevantní informace o vykonávání branné
povinnosti v zemi původu, jež ve správním spise chybí. Stěžovatel především upozorňoval
na nestandardní okolnosti týkající se šikany, násilí, mučení, vražd mimo bojové akce i sebevražd.
Zároveň je při hodnocení jejich významu nezbytné vzít v potaz další individuální okolnosti právě
projednávaného případu, a to že stěžovatel přicestoval na území České republiky ve věku 9 let,
přičemž účelem jeho příchodu nebylo vyhnutí se branné povinnosti. Na zdejším území se plně
integroval do společnosti (žije zde již většinu svého života se svou matkou a sestrou, které
disponují povolením k trvalému pobytu, ke dni podání žádosti byl studentem denního studia X,
zapojuje se do mimoškolních aktivit a vytvořil si zde další pevné společenské vazby). Naproti
tomu v zemi původu nemá žádné vazby, neovládá mateřský jazyk a ani nezná arménskou kulturu
a společnost. Tyto skutečnosti totiž mohou mít taktéž vliv na postavení stěžovatele v rámci
arménské armády a možnost toho, zda může být potencionálně objektem jednání porušujícího
čl. 2 nebo 3 Úmluvy. Není bez povšimnutí rovněž skutečnost, že se stěžovatel nachází v aktuální
situaci zčásti rovněž v důsledku pochybení správních orgánů, které nezákonně zastavily řízení
o vydání povolení k trvalému pobytu.
[22] Správní orgány si tak musí opatřit relevantní informace o arménské armádě tak, aby byly
schopny náležitě posoudit, zda při vykonávání branné povinnosti dochází u osob v postavení
obdobném stěžovateli k nežádoucím jevům z hlediska čl. 2 nebo 3 Úmluvy natolik často,
že se jedná o vcelku běžný jev, a nikoli jev toliko výjimečný. Jako jisté vodítko pro posouzení,
které jevy lze v případě povinné vojenské služby považovat za porušování Úmluvy je možné
použít následující rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). V rozsudku
ze dne 13. 10. 2014, č. 39583/05, Perevedentsevy v. Russia, byl projednáván případ ruského vojáka,
který byl při plnění povinné vojenské služby šikanován, což ho dovedlo ke spáchání sebevraždy.
ESLP vycházel z toho, že státy musí dle čl. 2 Úmluvy nejen postihovat nezákonné zbavení života,
ale rovněž mají povinnost aktivně lidský život chránit (positive obligation) a v tomto ohledu
provádět relevantní opatření. Co se týče jevů spojených s etnickým původem či dalšími
individuálními znaky, lze odkázat na rozsudek ze dne 3. 7. 2008, č. 7188/03, Chember v. Russia,
v němž bylo konstatováno porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s šikanou způsobenou
moldavským původem brance. Ten byl bit staršími branci a rovněž byl nucen vykonávat
specifické pro něj obtížné rozkazy, které mu měly způsobit fyzické utrpení (ačkoliv byl zproštěn
z výkonu fyzických cvičení kvůli vážným problémům s koleny, bylo mu nařízeno provést
350 dřepů), a které vedly k poranění jeho páteře, kolapsu, a dlouhodobým zdravotním
problémům. Ke zdravotnímu stavu dále srov. např. rozsudky ESLP ze dne 21. 1. 2014,
č. 48754/11, Placi v. Italy, či ze dne 4. 3. 2008, č. 63748/00, Taştan v. Turkey. Co se týká intenzity
porušování práv branců, lze odkázat na rozsudek ESLP ze dne 12. 3. 2015, č. 31305/09,
Lyalyakin v. Russia, který se zabýval způsobem trestání devatenáctiletého brance přistiženého
při útěku.
[23] V dané věci dále nelze odhlédnout od skutečnosti, že řízení o vydání cestovního průkazu
totožnosti není samoúčelné, ale je úzce provázáno s řízením ve věci vydání povolení k trvalému
pobytu stěžovatele. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel opakovaně deklaroval, že žádá o vydání
cestovního průkazu z důvodu splnění podmínky stanovené §70 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Dle tohoto ustanovení je cizinec povinen k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit cestovní
doklad. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, č. j. 6 As 57/2009 - 72, judikoval,
že „[a]čkoli zákon počítá s případy, kdy účastníci nemohou získat z objektivních důvodů cestovní doklad vydaný
státem svého původu, nelze z toho usuzovat, že správní orgán nemůže na základě nedoložení cestovního dokladu
žádost zamítnout. Předložení cestovního dokladu, k čemuž byl stěžovatel několikrát vyzván správním orgánem,
ať již vydaného v zemi původu cizince nebo vydaného při objektivní nemožnosti jeho obstarání policií dle §114
odst. 1 cit. zákona, je nezbytnou přílohou žádosti o povolení k trvalému pobytu.“ V řízení o vydání povolení
k trvalému pobytu tedy stěžovateli nemůže být dle stávající judikatury prominuto předložení
cestovního dokladu, jako je tomu například v řízení o povolení k přechodnému pobytu,
kdy je to v případě mimořádných skutkových okolností možné (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017 - 32, a ze dne 18. 6. 2018,
č. j. 6 Azs 96/2018 - 30). Pokud by stěžovatel neřešil získání cestovního průkazu totožnosti
v tomto řízení, nebyl by s to jej předložit v řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu,
přičemž by mu oprávněně mohlo být přičítáno k tíži, že se nepokoušel vyřešit svou situaci
ohledně chybějícího dokladu prostřednictvím §114 odst. 6 písm. h) zákona o pobytu cizinců.
Právě projednávaný výsledek řízení o vydání cestovního průkazu totožnosti má tedy přímý dopad
na pobytový status stěžovatele. Nebude-li mu cestovní průkaz totožnosti dle §114 odst. 6
písm. d) zákona o pobytu cizinců vydán, je patrně jeho jedinou další možností, jak získat cestovní
doklad, který je zároveň nezbytnou podmínkou pro udělení povolení k trvalému pobytu na území
České republiky, podrobení se vojenské službě v arménské armádě.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítá, že se žalovaná ani městský soud nezabývaly
nepřiměřeností zásahu jejich rozhodnutí do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 odst. 2 Úmluvy. V tomto bodě Nejvyšší správní soud
považuje za přiléhavý odkaz městského soudu na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, podle něhož má být zásah do soukromého a rodinného života cizince
zkoumán pouze v případech, kdy je tak výslovně zákonem uvedeno. Tak tomu v řízení o žádosti
dle §114 odst. 6 písm. h) zákona o pobytu cizinců není. S ohledem na mezinárodní závazky
České republiky vyplývající z čl. 8 Úmluvy by bylo možné dovodit nezbytnost posouzení dopadů
rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince, avšak pouze v ojedinělých a specifických
případech. Stěžovatel však neuvedl žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to,
že by rozhodnutí o žádosti o vydání cestovního průkazu mohlo představovat samostatný zásah
do jeho soukromého nebo rodinného života v intenzitě předpokládané čl. 8 Úmluvy
(např. závislost rodinného příslušníka na výhradní péči poskytované stěžovatelem). Jak již bylo
řečeno, plnění branné povinnosti je legitimním, časově omezeným požadavkem státu,
jehož nezbytnou součástí je dočasné odloučení od rodiny a místa běžného pobytu. Aby mohl být
shledán zásah do rodinného nebo soukromého života stěžovatele, musely by vyvstat výjimečné
okolnosti právě ve vztahu k rodinné situaci. Samotné plnění branné povinnosti, ač v jiné zemi,
za takový zásah považovat nelze.
[25] Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
jsou podmínky pro tento postup splněny, neboť žalovaná se dopustila stejného pochybení
jako městský soud, když aprobovala rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přestože nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav. Pokud by byla věc vrácena městskému soudu, neměl by jinou
možnost, než rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná je v dalším řízení vázána
právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[26] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalované, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti
žalované, která úspěch neměla.
[27] Náklady řízení o žalobě sestávají z náhrady nákladů zastoupení za tři úkony zástupce
stěžovatele: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) podání žaloby, 3) účast na ústním jednání
před městským soudem. Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z náhrady nákladů zastoupení
za jeden úkon zástupce stěžovatele, kterým je podání kasační stížnosti. Za tyto úkony [§11
odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.]
náleží odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5
advokátního tarifu], tj. 12 400 Kč. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů jeho
zástupce za tyto úkony ve výši 4 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože zástupce
stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a citované vyhlášky), zvyšuje se jeho odměna
o částku odpovídající této dani, tj. o 2 856 Kč. Celkem tedy činí odměna za zastupování částku
16 456 Kč. Žalovaná je povinna uhradit stěžovateli uvedenou částku ve lhůtě 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu