ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.450.2019:41
sp. zn. 7 Azs 450/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. H. N., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 57 A
81/2019 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. MV-37168-4/SO-2019, žalovaná zamítla odvolání
žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
10. 12. 2018, č. j. OAM-21703-16/DP-2018, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2019,
č. j. OAM-21703-21/DP-2018, jímž byla podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a dále
v návaznosti na §37 odst. 2 písm. a) s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání, neboť byla zjištěna jiná
závažná překážka pobytu cizince na území.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 57 A 81/2019 - 54.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že závěr učiněný správními orgány
z výpovědi žalobce a protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský
a Karlovarský kraj ze dne 20. 6. 2018 (dále jen „protokol OIP“) o neplnění účelu pobytu
a výkonu závislé práce odpovídá provedenému dokazování. Správní orgány se vypořádaly
se všemi důkazy a srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč a k jakým závěrům dospěly.
V tomto směru jsou úvahy správních orgánů logické a srozumitelně podané. Krajský soud
se ztotožnil s vyhodnocením dokazování provedeného ve správním řízení, že žalobce účel pobytu
(podnikání) neplnil, neboť vykonával činnost závislou. Z výpovědi žalobce a protokolu OIP
jednoznačně vyplynulo, že žalobce nepodnikal a vykonával závislou práci v době předchozího
povoleného pobytu od 23. 8. 2016 do 30. 11. 2017, tj. rok a čtvrt, z celkové doby povoleného
pobytu dvou let. Skutkový stav byl ve správním řízení zjištěn řádně s tím, že žalobce byl
ve správním řízení o jeho žádosti kromě podání žádosti zcela pasivní, k podkladům
pro rozhodnutí se nevyjádřil, žádné skutečnosti vyvracející závěry správních orgánů netvrdil
a žádné důkazy pro oponentní tvrzení nenavrhoval. Skutečnost, že žalobce formálně
má živnostenské oprávnění, platí daně a odvody, závěr o skutečném nevykonávání podnikání
nevylučuje (rozhodný je skutečný stav, nikoli stav formálněprávní). Neplnění účelu povoleného
pobytu spočívajícího v podnikání je přitom jinou závažnou překážkou pobytu ve smyslu §56
odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která brání prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu. Správní orgány byly kompetentní učinit vlastní úsudek o závislé práci žalobce za situace,
kdy k této otázce nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Pokud tedy správní orgány zjišťovaly
a posuzovaly, zda ve vztahu k povolenému účelu pobytu (podnikání) žalobce vykonával závislou
činnost nebo podnikal, plnily povinnosti kladené na ně zákonem o pobytu cizinců řádně a své
kompetence nepřekročily. Krajský soud aproboval závěr správních orgánů, že neplnění účelu
pobytu po dobu cca dvou třetin doby povoleného pobytu je neplněním po převážnou dobu s tím,
že účel pobytu nebyl plněn dlouhodobě a nepřetržitě. Správní orgány správně vyhodnotily tuto
skutečnost jako závažnou překážku bránící pobytu žalobce na území a své závěry logicky,
přesvědčivě a podrobně odůvodnily. K námitce, v níž žalobce vytýkal správním orgánům
nesprávné posouzení jeho rodinné a soukromé situace, krajský soud uvedl, že tuto námitku
žalobce neuplatnil ve správním řízení. Jelikož žalobce takovou námitku v odvolacím řízení
neuplatnil, žalovaná se s ní v napadeném rozhodnutí tudíž zabývat nemohla. Jejím
nevypořádáním tak nemohlo dojít k porušení povinností žalované při vydání napadeného
rozhodnutí a ke zkrácení práv žalobce ve správním řízení, tudíž nezákonnosti napadeného
rozhodnutí. K tomu krajský soud dodal, že přiměřeností rozhodnutí v rozsahu odpovídajícím
informacím známým správnímu orgánu I. stupně ze spisu, evidencí a výslechu žalobce se tento
orgán zabýval na str. 7 a 8 svého rozhodnutí. Podle názoru krajského soudu při správní úvaze
o přiměřenosti správní orgán I. stupně nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení,
ani je nezneužil.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že v případě neprodloužení pobytu na základě §56 odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců podle ustálené judikatury musí správní orgán zkoumat, zdali bude jeho
rozhodnutí přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, tedy
v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců. Posouzení jak správních orgánů, tak i krajského
soudu je ovšem velmi vágní, obsahuje pouze stručný výčet rodinných vazeb stěžovatele, nikoliv
jejich zhodnocení. Takový postup je v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv,
neboť chybí dostatečné individuální posouzení protichůdných zájmů tak, aby mezi nimi bylo
možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Stěžovatel má aktuálně fungující podnik s potravinami,
intenzivně se věnuje podnikatelské činnosti a prohlubuje integraci v České republice, která je
zjevná již z toho, že v květnu 2017 požádal o trvalý pobyt.
[6] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány a posléze i krajský soud rezignoval
na vypořádání se s námitkou chybně hodnoceného výslechu stěžovatele. Nejenže šlo o výslech
poskytnutý v kontextu zcela jiné situace, tj. v kontextu žádosti o trvalý pobyt, ale šlo navíc
o období více než rok předcházející období, kdy bylo rozhodováno o prodloužení dlouhodobého
pobytu. Má-li správní orgán a následně soud zvažovat naplnění „jiné závažné překážky“ a v rámci
ní také dobu výkonu závislé práce či podnikání, je třeba poměřovat dobu plnění účelu pobytu
ke dni vydání rozhodnutí o prodloužení dlouhodobého pobytu, což v tomto případě již
z podstaty věci nebylo možné. Ani krajský soud, ani správní orgány tedy nemohly dostát své
povinnosti vydat rozhodnutí podle skutečného skutkového stavu ve smyslu §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a rovněž
své povinnosti zjistit všechny rozhodné skutečnosti včetně těch, které mluví ve prospěch
stěžovatele podle §50 odst. 3 téhož zákona.
[7] Stěžovatel rovněž poukazoval na to, že byl v dobré víře podle §2 odst. 3 správního řádu,
že bude prodloužen jeho dlouhodobý pobyt, když se tak několikrát v minulosti již stalo. Přestože
nijak nezměnil svou činnost za roky pobytu na území, najednou a bez změny rozhodných
skutečností mu pobyt prodloužen nebyl. Stěžovatel v době rozhodování žalované pobýval
na území České republiky již 10 let, kdy nikdy předtím neměl s prodloužením pobytu problém.
[8] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho žalobní
námitkou, že žalovaná postupovala v rozporu se základními zásadami správního řízení, když
nedbala, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a byly šetřeny oprávněné
zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu dotýkala. Stěžovatel zdůraznil, že výklad
předmětných ustanovení zákona o pobytu cizinců provedený krajským soudem považuje
za přepjatý formalismus vedoucí k evidentně nespravedlivému rozhodnutí nesledující smysl a účel
zákona. Krajský soud svým postupem zcela následoval a aproboval postup správních orgánů,
které žádným způsobem podezření na obcházení zákona nezasazovaly do kontextu ohrožení
veřejného pořádku, nepoměřovaly jeho intenzitu a v tomto směru neargumentovaly. Takovýto
postup svědčí o nedostatku důvodů rozhodnutí, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci, neboť při řádném zhodnocení intenzity onoho tvrzeného narušení povinností cizince
ve vztahu k délce pobytu a hloubce integrace na území by správní orgány a následně krajský soud
nemohly dojít k závěru, že v daném případě šlo o dostatečně závažnou překážku pobytu cizince.
[9] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[13] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě
dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud
povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho
úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130). Rovněž v tomto
ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[14] Stěžovatel zejména nesouhlasil názorem krajského soudu, že správní orgány dostatečně
posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti stěžovatelova
povolení k dlouhodobému pobytu do jeho soukromého a rodinného života.
[15] Podle §44a odst. 3 věta druhá ve spojení s §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze
dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod
pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza podle §37 zákona. Podle §37 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zruší ministerstvo platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území,
za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti
víza - při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince.
[16] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle odst. 3
uvedeného ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze
v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.
[17] Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý
právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Podle článku 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán
nemůže do výkonu práva na respektování rodinného a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v
souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany
práv a svobod jiných.
[18] Je třeba poukázat na skutečnost, že čl. 8 Úmluvy je přímo použitelný a má přednost
před zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 422/2017 – 29). Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak dále vyplývá, že pokud
cizinec vznese konkrétní námitku ohledně nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého
a rodinného života, správní orgán se musí s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to,
zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců (viz rozsudky ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 10 Azs 310/2019 - 32, či ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39). Správní orgány měly
proto povinnost zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Podle názoru
krajského soudu se správní orgán I. stupně touto otázkou zabýval na str. 7 a 8 svého rozhodnutí,
a to dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud souhlasí.
[19] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z rozhodnutí správního orgánu I. stupně
zřejmé, že nebyla opomenuta zásadní hlediska případu stěžovatele. Z tohoto rozhodnutí plyne,
že otázka soukromých, rodinných a ekonomických vazeb stěžovatele v České republice byla
v tomto konkrétním případě posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. V této
souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že sám stěžovatel v průběhu správního řízení kromě
obecného tvrzení, že žije na území České republiky již delší dobu a že zde má manželku, přičemž
jejich nezletilý syn žije ve Vietnamu u svých prarodičů, nic bližšího neuváděl. Stěžovatel se tak
posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu domáhal pouze obecně a neuvedl, v čem konkrétně
by jeho nepřiměřenost měla spočívat. Zdejší soud přitom v rozsudku ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 1 Azs 367/2018 - 34, konstatoval, že „Za situace, kdy správní orgány z jim dostupných podkladů
bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci žalobkyně a žalobkyně ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic
nenamítala, nebylo povinností správních orgánů vyzývat žalobkyni k dalšímu, konkrétnějšímu sdělení stran těchto
skutečností. Správní orgány nezpochybňovaly tvrzení žalobkyně týkající se jejího rodinného života, která uvedla v
odvolání (neměly pochybnost o jejich pravdivosti). Správním orgánům nelze ani vytýkat, že neprovedly důkaz
účastnickým výslechem žalobkyně. V řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zákon správnímu
orgánu provést obligatorně výslech účastníka řízení neukládá. Jak soud již dříve konstatoval (srov. např. rozsudek
ze dne 14. 8. 2018, č. j. 4 Azs 153/2018 – 57), v tomto typu řízení bývá zpravidla dostatečné písemné sdělení
relevantních okolností vztahujících se k rodinnému a soukromému životu cizince (a to tím spíše, pokud je již
v řízení před správními orgány zastoupen advokátem).“ Výše uvedené závěry lze aplikovat i na nyní
posuzovanou věc. Správní orgán I. stupně nezpochybnil tvrzení stěžovatele, že má na území
České republiky manželku a určité ekonomické a sociální vazby. Z dostupných podkladů (žádost
stěžovatele, cizinecký informační systém a výslech stěžovatele v jiném řízení) bezpečně zjistil
osobní a rodinnou situaci stěžovatele, který ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic
konkrétního nenamítal, přestože byl zastoupen advokátem. Stěžovateli bylo přitom v průběhu
správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem,
které by mohly prokázat, že rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života. Této možnosti nicméně nevyužil. V podaném odvolání stěžovatel pak proti posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nic nenamítal. Správní
orgány proto nepochybily, když stěžovatele nevyzvaly k upřesnění jeho vyjádření, případně
neprovedly důkaz jeho výslechem. Po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně
z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch
stěžovatele, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho
soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 9 As 142/2012 – 21). Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly
ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34). Správním orgánům tak v daném
případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem spočívající v tom, aby na území České
republiky nepobývali ti cizinci, kteří porušují platné zákony, s právem na soukromý a rodinný
život stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl svá tvrzení
týkající se zásahu do soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině, bylo vyhodnocení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu provedené správními orgány dostatečné.
[20] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že poukaz stěžovatele na to, že má aktuálně
fungující podnik s potravinami, intenzivně se věnuje podnikatelské činnosti a prohlubuje integraci
v České republice, je pro posouzení dané věci irelevantní. Jedná se totiž o skutečnosti, které
stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, ke kterým
zdejší soud nemůže přihlížet (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[21] Rovněž námitka stěžovatele, že správní orgány porušily své povinnosti podle §3 a §50
odst. 3 správního řádu, pokud vycházely z výslechu stěžovatele provedeného v řízení o povolení
k trvalému pobytu, je nedůvodná.
[22] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 8. 8. 2018 žádost o prodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Stěžovatel pobýval na území
na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání od 22. 3. 2008, poslední
pobytové oprávnění mu bylo uděleno na dobu od 23. 8. 2016 do 22. 8. 2018. Při výslechu
provedeném dne 1. 8. 2017 v řízení o povolení k trvalému pobytu stěžovatel podrobně popisoval
svou pracovní činnost v provozovně společnosti GEMTEK CZ s. r. o., kde pracoval v období
posledních čtyř let. Z uvedeného je zřejmé, že informace uvedené při tomto výslechu pokrývají
i podstatnou část rozhodného období, na které bylo stěžovateli naposledy uděleno povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Jednalo se tak o relevantní informace, které
ve spojení s dalšími získanými podklady (zejm. protokol OIP, který konstatoval výkon nelegální
práce stěžovatelem v období od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2017) umožnily správním orgánům zjistit
řádně a úplně skutečný stav věci a na jeho základě učinit důvodný závěr o tom, že stěžovatel
vykonával (nelegálně) závislou práci v době předchozího povoleného pobytu minimálně od
23. 8. 2016 do 30. 11. 2017, tj. rok a čtvrt, z celkové doby povoleného pobytu dvou let. Správní
orgány proto postupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy, pokud v nyní posuzovaném
řízení při zjišťování skutečného stavu věci vycházely mimo jiné i z protokolu o výslechu
stěžovatele provedeném dne 1. 8. 2017 v řízení o povolení trvalého pobytu, tedy ze skutečností
známých jim z úřední činnosti (§50 odst. 1 správního řádu).
[23] Nejvyšší správní soud pak souhlasí se správními orgány i krajským soudem, že neplnění
účelu pobytu po dobu cca dvou třetin doby povoleného pobytu je neplněním po převážnou dobu
s tím, že účel pobytu nebyl plněn dlouhodobě a nepřetržitě. Správní orgány správně vyhodnotily
tuto skutečnost jako závažnou překážku bránící pobytu žalobce na území a své závěry logicky,
přesvědčivě a podrobně odůvodnily. Krajský soud proto nepochybil, když aproboval postup
správních orgánů a podanou žalobu zamítl. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne
9. 10. 2019, č. j. 10 Azs 250/2019 – 25, ve kterém zdejší soud uvedl, že „Jinou závažnou překážkou
pobytu cizince na území [§56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců] může být i dlouhodobé obcházení
předpisů upravujících zaměstnávání cizinců v ČR, typicky dlouhodobý výkon závislé práce bez patřičného povolení
úřadu práce, tedy výkon nelegální práce (srov. rozsudky ze dne 16. 5. 2018, čj. 10 Azs 197/2017-53, bod 12,
ze dne 3. 7. 2018, čj. 6 Azs 178/2018-24, bod 13, a ze dne 20. 2. 2019, čj. 6 Azs 7/2019-19, bod 18).
[…] hypotézu v §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (jiná závažná překážka pobytu cizince na území)
nenaplní jakýkoliv nelegální výkon závislé práce, ale jen výkon práce dlouhodobý.“
[24] Námitkou stěžovatele, že byl v dobré víře podle §2 odst. 3 správního řádu, že mu bude
dlouhodobý pobyt prodloužen, když se tak několikrát v minulosti již stalo, se Nejvyšší správní
soud pro její nepřípustnost nemohl zabývat. Jedná se totiž o námitku, kterou stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4
s. ř. s.).
[25] Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje za správné
a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatel nesouhlasí a má jiný názor, samo o sobě
neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou podrobnost
a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, stejně jako odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalované, a kdy nyní posuzované kasační námitky jsou ve značné míře
opakováním či shrnutím námitek žalobních, Nejvyšší správní soud reagoval na stížní námitky
koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu