ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.10.2019:27
sp. zn. 8 As 10/2019-27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobce: J. M., zastoupený Mgr. Davidem
Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 5. 2017, čj. JMK 65057/2017, sp. zn. S-JMK 7634/2017/OD/Bo, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2018, čj. 33 A 21/2017-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Boskovice ze dne 14. 11. 2016, čj. DOP/DP-220/2016, kterým byl žalobce
uznán vinným, že dne 1. 6. 2016 v 8:27 hodin řídil v úseku, kde je dovolená rychlost 90 km/h,
automobil nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 164 km/h (při
odchylce ± 3 % 159 km/h). Tím spáchal přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 a §18
odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů. Byla mu uložena pokuta 7 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu šesti měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Namítl, že správní orgány
nedostatečně zjistily skutkový stav. S ohledem na nedostatečná skutková zjištění bylo nezbytné,
aby vyhověly jeho důkaznímu návrhu na výslech zasahujících policistů. Za neprokázanou
považoval skutečnost, kdo vozidlo řídil, jakou vzdálenost vozidlo ujelo od doby jeho změření
do zastavení a po jakou dobu ztratili policisté vozidlo z dohledu. Na základě provedeného
dokazování nelze prokázat, že se skutek stal tak, jak je popsán ve správním rozhodnutí. Žalovaný
měl v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ rozhodnutí I. stupně zrušit.
[3] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.
Neztotožnil se s námitkami o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Ve vztahu k prokázání
překročení nejvyšší dovolené rychlosti není obecně podstatné, jak probíhalo pronásledování
vozidla a kde bylo přesně zastaveno. Podle krajského soudu dokumentace založená ve správním
spisu spolehlivě prokazuje, že žalobce byl řidičem vozidla, aniž by mohlo dojít k záměně. Správní
orgány vycházely primárně ze záznamu o přestupku jako přímého důkazu o přestupkovém
jednání, na kterém je vozidlo žalobce zachyceno. Ze záznamu sice spolehlivě nevyplývá, kdo
vozidlo řídil, ale tyto skutečnosti lze dovodit z oznámení o přestupku a úředního záznamu.
Z nich plyne, kde a jakým způsobem proběhlo měření. Žalobce po zastavení předložil řidičský
a občanský průkaz, na jejichž základě byl ztotožněn jako řidič vozidla. Neměl žádného
spolujezdce. Žalobce v oznámení přestupku nenamítal, že by vozidlo v době měření neřídil, ale
naopak výslovně uvedl, že nikoho neohrozil, neboť se jedná o přehledný úsek s dobrou
viditelností. Toto vyjádření poté dvakrát vlastnoručně podepsal. Z policejní dokumentace
nevyplynulo, že by se sledované vozidlo ztratilo hlídce z dohledu, popřípadě že by z něj do doby
zastavení vystoupila jakákoliv osoba. To potvrzuje také uvedené vyjádření žalobce. Pokud jde
o jeho důkazní návrh na výslech policistů, správní orgány nejsou povinny provést všechny důkazy
navrhované účastníky, pakliže mají skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností.
K prokázání daného přestupku postačuje, je-li skutkový stav zjištěn na základě vzájemně
provázaných listinných podkladů. Další důkazy je třeba provádět, pouze pokud vyvstanou
pochybnosti ohledně toho, zda došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti, popř. kdo byl
pachatelem přestupku. Žalobce nepředestřel žádnou konkrétní skutkovou verzi, která by nabízela
odlišný a pravděpodobný průběh skutkové děje a jeho argumentace zůstala pouze v rovině
obecných tvrzení a spekulací, které nebyly způsobilé zpochybnit skutkový stav zachycený
v policejní dokumentaci.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Opětovně v ní namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu. Krajskému soudu vytýká,
že mu k obecným závěrům a ustáleným klišé o neomylnosti zasahujících policistů plně postačil
pouze obsah správního spisu a souhlasné projevy policistů. Tím porušil základní premisu,
že těžištěm dokazování je ústní projednání přestupku. Jediným důkazem prokazujícím tvrzení
policistů byl policejní protokol, z nějž nelze vyčíst kdy, kde a jak k měření došlo. To stěžovateli
brání ve vedení jakékoli obhajoby, neboť nemohl policistům klást otázky a formou konfrontace
hájit svá práva. Vinou správního orgánu nebylo postaveno najisto, kdo konkrétně daný den
na neznámém místě řídil vozidlo. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 6. 2016, čj. 1 As 60/2016-30, lze informace obsažené v úředním záznamu policie použít
pouze k podpoře věrohodnosti provedených svědeckých výpovědí. V posuzované věci, v níž
skutkový stav nebyl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy, měl žalovaný rozhodnutí
zrušit. Stěžovatel též poukázal na formulaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí I. stupně, která
má rovněž svědčit o tom, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Správní orgán I. stupně totiž
uvedl, že „je přesvědčen“ o naplnění znaků přestupku. Pouhé přesvědčení není podle stěžovatele
dostačující k tomu, aby byl uznán vinným.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), přípustná, přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] S ohledem na podobu, jakou je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatele,
je nutno úvodem připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno disposiční zásadou,
což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 s. ř. s. je tedy
Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti, a proto
preciznost ve formulaci stížnostních bodů a jejich odůvodnění do značné míry předurčuje obsah
rozhodnutí kasačního soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
čj. 1 As 67/2011-108, nebo ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54). Rozsudek krajského
soudu je tak přezkoumáván v intencích kasačních námitek se zřetelem k důvodům obsaženým
v §103 odst. 1 s. ř. s. Dále je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze uplatnit,
se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 6. 2003, čj. 6 Ads 3/2003-73). Jinými slovy, „uvedení konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit
zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti
jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006-58).
[9] Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené nemohl v dané věci především
přehlédnout, že odůvodnění kasační stížnosti představuje do značné míry převzetí argumentace
uplatněné stěžovatelem již v žalobě. S výjimkou úvodu a závěru kasační stížnosti stěžovatel
explicitně hovoří toliko o pochybeních „správního orgánu“, čímž podle všeho myslí správní orgán
I. stupně. Stěžovatelem uplatněné námitky tak ve smyslu výše již citované judikatury směřují
primárně proti jinému než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku) a nejedná
se tak o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Zdejší soud v této souvislosti připomíná též
rozsudek ze dne 14. 6. 2017, čj. 3 As 123/2016-40, v němž upřesnil, že „stěžovatelům nic nebrání
zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková
argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (…). Nejsou-li
stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které
závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu.
Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí
s kasačními důvody uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).“ S ohledem na výše uvedené
se proto Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci již nezabýval argumentací stěžovatele,
která se bez vazby k napadenému rozsudku krajského soudu týkala výlučně postupu správních
orgánů a jejich závěrů (provádění dokazování či uplatnění zásady in dubio pro reo).
[10] Pokud jde o další (projednatelné) námitky, u nichž lze dovodit, že směřují proti závěrům
krajského soudu, Nejvyšší správní soud se s nimi neztotožnil. Předně je třeba zdůraznit,
že krajský soud v napadeném rozsudku nevyšel z „ustálených klišé o neomylnosti zasahujících policistů“,
jak tvrdí stěžovatel. Odpovídajícím způsobem naopak vyložil, za jakých podmínek postačuje
k učinění závěru o spáchání přestupku, jestliže správní orgány vyjdou z podkladů pořízených
policisty (v nyní posuzované věci z úředního záznamu, oznámení o spáchání přestupku,
fotografie pořízené schváleným měřícím zařízením, ověřovací listiny měřícího zařízení a dokladu
o proškolení policisty obsluhujícího měřící zařízení), aniž by musely provádět další dokazování.
Krajský soud současně vyšel z toho, že hodlá-li stěžovatel zpochybnit skutečnosti vyplývající
z uvedených podkladů (listin), musí předložit konkrétní skutkovou verzi, která nabídne odlišný
a z hlediska věrohodnosti alespoň pravděpodobný průběh skutkového stavu.
[11] Nejvyšší správní soud má za to, že i v tomto ohledu závěr krajského soudu obstojí. Pokud
by správní orgány vycházely skutečně pouze z policisty pořízeného úředního záznamu
či oznámení o spáchání přestupku, jak naznačuje stěžovatel, musel by mu dát Nejvyšší správní
soud v souladu se svou judikaturou za pravdu, že skutkový stav v takové situaci nelze považovat
za prokázaný bez důvodných pochybností (viz rozsudky ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015-47,
ze dne 30. 1. 2020, čj. 8 As 310/2018-69, či ze dne 30. 1. 2020, čj. 8 As 312/2018-59). V nyní
posuzované věci se ale o takový případ nejednalo, neboť, jak správně uvedl krajský soud,
ve správním spisu jsou obsažené také další výše již uvedené podklady (zejm. fotografie z měřícího
zařízení). Jestliže bylo měření provedeno za okolností nevzbuzujících pochybnosti o jeho
správnosti, zejména pokud není rozumného a přiměřeně pravděpodobného důvodu pro obavu
z chyby měření, lze takový důkaz považovat zásadně za dostatečný pro prokázání, že řidič
měřeného vozidla se dopustil přestupku spočívajícího v překročení rychlostního limitu. Výjimkou
jsou případy, kdy existují rozumné důvody pochybovat o věrohodnosti či úplnosti takových
skutkových zjištění (viz zejména výše již citovaný rozsudek sp. zn. 2 As 217/2015, nebo rozsudky
ze dne 20. 9. 2017, čj. 4 As 135/2017-42, a ze dne 29. 5. 2014, čj. 10 As 25/2014-48).
S aplikovatelností stěžovatelem zmiňovaného rozsudku sp. zn. 1 As 60/2016 se vypořádal již
krajský soud. Vyložil, že v dané věci obviněný řidič výslovně namítal, že na konkrétní křižovatce,
kterou vozidlo projíždělo, došlo k záměně řidiče, kterou policisté nezaznamenali. Na rozdíl
od věci nyní projednávané zde tedy existoval konkrétní alternativní a reálný scénář událostí, jehož
věrohodnosti správní orgány nevěnovaly při dokazování dostatečnou pozornost. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti plně odkazuje na závěry krajského soudu, k čemuž lze dodat, že stěžovatel
ani tyto závěry ve své argumentaci nijak konkrétně nereflektuje a fakticky pouze opakuje svou
argumentaci uplatněnou již v žalobě.
[12] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem krajského soudu, podle něhož
stěžovatel žádné rozumné důvody k pochybám o nedostatečném zjištění skutkového stavu
neuvedl a jeho námitky jsou v tomto ohledu zcela obecné a ryze spekulativní, neboť pouze
namítl, že vozidlo mohl řídit někdo jiný než stěžovatel. Netvrdí však, kdo by to měl být a kde
a jakým způsobem mělo dojít k záměně této osoby za stěžovatele, který se ve vozidle nacházel
jako jediný poté, co jej policisté zastavili. Tato obecná námitka nemůže bez dalšího obstát vedle
závěrů krajského soudu i správních orgánů. Policisté prováděli měření za jízdy z policejního
vozidla, stěžovatelovo vozidlo bylo při měření spolehlivě zachyceno, a to včetně automaticky
vygenerovaných údajů o aktuální poloze, času a rychlosti. Fotografie sice nezachycuje, kdo
vozidlo řídil, ale tato skutečnost vyplývá z oznámení o přestupku a úředního záznamu. Z nich
plyne, že po zastavení vozidla policisté stěžovatele ztotožnili na základě občanského a řidičského
průkazu. Oba doklady obsahují také fotografii stěžovatele. Stěžovatel netvrdil, že by vozidlo
v daném úseku neřídil, ale naopak pouze namítal, že daný úsek byl přehledný, prázdný a nikoho
neohrozil. Své vyjádření zachycené v oznámení o přestupku dvakrát podepsal. Za těchto
okolností proto i v tomto ohledu závěry krajského soudu proto plně obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. června 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu