ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.126.2018:33
sp. zn. 8 As 126/2018-33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Petra Mikeše a soudců
Ondřeje Sekvarda a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: R. N., zastoupeného Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 8, Ledčická 649/15, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, ve věci žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2017, čj. KUOK 28081/2017, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 2. 5. 2018, čj. 72 A
22/2017 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „krajský soud“)
označeným v záhlaví byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh ze 7. 12. 2016,
čj. 2016/2005/DO-MUZB-12 (dále „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“),
kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500,- Kč za přestupek podle §125c odst. 1 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále „zákon o silničním provozu“), jehož se měl z nedbalosti dopustit 15. 6. 2016 v 10:45 hod
na silnici II. třídy č. 315, ulici Leštinské v obci Zábřeh tím, že užil k jízdě motorové vozidlo
tovární značky AUDI A6 4G, reg. zn. X, které nesplňovalo technické podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem, kdy na zasklení pravých a levých předních bočních dveří vozidla
byly nalepeny neschválené zatemňovací fólie. Tím porušil §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu. Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení. Správní orgán prvního stupně
vyšel ve svém rozhodnutí ze spisové dokumentace, zejména podkladů Policie České republiky
v podobě oznámení o přestupku, záznamu o něm, fotodokumentace vozidla a videozáznamů
pořízených v průběhu kontroly. Dospěl k závěru, že v důsledku úpravy předních bočních skel
v rozporu s předpisem EHK č. 43 došlo ke snížení světelné propustnosti způsobem rozporným s
§37 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (dále
„zákon o podmínkách provozu“), když zároveň nebyla oproti zasklení zadních bočních skel
přední skla opatřena štítkem se schvalovací značkou s příslušnými náležitostmi prokazujícími
schválení technické způsobilosti dané úpravy podle přílohy č. 12 odst. 21 písm. e) a odst. 30 písm.
a) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále „vyhláška“). Fólie tak neměly být použity bez
ohledu na neprovedení kontroly propustnosti světla zasahujícími policisty. Námitky žalobce
shledal správní orgán prvního stupně nedůvodnými, a to s přihlédnutím k předloženým důkazům,
když ohledání vozidla nepovažoval za účelné po šesti měsících po provedení kontroly. Zavinění
dovodil nedbalostní, neboť nebyly zjištěny okolnosti nasvědčující zavinění ve formě úmyslu.
Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně a na jeho zjištění odkázal,
když za postačující konkretizaci zavinění ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
považoval zmínku o spáchání přestupku z nedbalosti, aniž by byla upřesněna její forma. Rovněž
dospěl k závěru, že byl dostatečně zjištěn a popsán i materiální znak přestupku v podobě
ohrožení zákonem chráněných zájmů.
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť správní orgány obou stupňů
dospěly ke správným závěrům o přítomnosti zatemňovacích fólií bez příslušného označení.
Ty byly podepřeny dokazováním a poté správně právně posouzeny. Rozhodnutí žalovaného
vypořádalo všechny vznesené námitky, obsahovalo důvody i důkazy, které k jeho závěrům vedly.
Důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
obsahovala všechny náležitosti dle zákona, když uvedla porušení konkrétních právních předpisů.
Skutečnost, že některé důkazy zůstaly nevypořádány – výslech majitele vozidla a účetní knihy,
neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Kromě toho důkazy, jež byly provedeny, měly
vyšší vypovídací hodnotu, než důkazy neprovedené. Forma zavinění v podobě nedbalosti
ve výroku rozhodnutí byla uvedena, když není nikde stanoveno, že musí být specifikována
i forma nedbalosti. Rozlišení formy nedbalosti nakonec nemá v daném případě žádné důsledky,
přičemž ze strany žalobce nebyla tvrzena žádná okolnost vylučující jeho odpovědnost
za přestupek.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku žalobce (dále „stěžovatel“) namítal,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále „s. ř. s.“]. Ve výroku rozhodnutí správních orgánů obou stupňů chybí
uvedení všech právních norem, jež ve svém celku tvoří skutkovou podstatu přestupku,
jenž je stěžovateli kladen za vinu, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Nepostačí uvést příslušné právní normy pouze v odůvodnění rozhodnutí, což je závěr, k němuž
nesprávně dospěl krajský soud. Z toho, jakým způsobem byl výrok odůvodněn, nelze dospět
k závěru o tom, porušení jaké konkrétní právní normy a tedy i povinnosti bylo stěžovateli
kladeno za vinu a v čem spočívá jeho protiprávní jednání, zda v užití fólie neschváleného typu,
nebo jen typu neopatřeného příslušnou značkou nebo typu, který ještě navíc pohlcuje barvu
předmětů, nebo dokonce návěstních svítidel či signálů a z čeho taková povinnost plyne. Správní
rozhodnutí odkazuje na předpis EHK č. 43, který nelze dohledat, dále na neexistující §37
písm. d) zákona o podmínkách provozu. Rovněž odkaz na vyhlášku, je zmatečný,
neboť tak mohlo být učiněno pouze ve spojení s normou na přílohu vyhlášky odkazující, kromě
toho z vyhlášky plyne povinnost dopadající pouze na užití fólie zatemňovací nebo bezpečnostní,
což nebyl případ stěžovatele. Buď měl stěžovatel použít neschválenou fólii, nebo užitou fólii
správně neoznačil. V každém případě se nejednalo o fólii zatemňovací, ale protisluneční
obsahující pouze UV filtr.
[4] Rovněž nebylo prokázáno, že v dané věci byl přestupek spáchán z nedbalosti,
neboť i ta se musí prokazovat, a to i v její konkrétní formě. Z neprokázání úmyslu nelze
automaticky dovodit, že byl přestupek spáchán z nedbalosti. Uvedení formy zavinění ve výroku
nezbavuje správní orgány povinnosti tato zjištění řádně odůvodnit vycházeje přitom z výsledků
dokazování. K těmto úvahám nepřispěl svým rozsudkem ani krajský soud poukazem na to,
že se od řidičů očekává zachování přiměřené míry opatrnosti. Nebylo tak vůbec prokázáno,
že by se ze strany stěžovatele jednalo o zaviněné jednání a tedy přestupek vůbec.
[5] Dále stěžovatel namítá vady v procesu dokazování před správním orgánem [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Měl být proveden důkaz ohledáním vozidla a přeměřením propustnosti skel,
neboť tyto důkazy mohly mít vliv na posouzení materiální stránky skutkové podstaty přestupku
a prokázat to, že na vozidle nebyly neschválené zatmavovací fólie. Opomenuty byly rovněž
některé důkazní návrhy, když tuto vadu nemohl napravit krajský soud, neboť jde o součást
uvážení správního orgánu, přičemž tato vada mohla být vliv na zákonnost rozhodnutí; posuzovat
vypovídací hodnotu důkazu nadto nelze, pokud nebyl proveden, a přesně takto postupoval
krajský soud. Provozovatel vozidla rovněž mohl přispět k objasnění věci, neboť by měl být
nejlépe informován např. o tom, zda se jedná o fólii schválenou, pouze bez ověřovacího štítku,
nebo z ní byl štítek odstraněn, případně o jaký typ fólie se jedná.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve (III./A) zabýval námitkou nesprávného posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále námitkami vad řízení [III./B; §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.].
III./A
[10] Podstatou části námitek nesprávného posouzení právní otázky bylo nedostatečné vymezení
protiprávního jednání kladeného stěžovateli za vinu uvedením všech na projednávanou
věc po hmotněprávní stránce dopadajících právních norem. Námitka není důvodná.
[11] Nepominutelnou náležitostí rozhodnutí soudu i správního orgánu je výroková část,
odůvodnění a poučení o případných opravných prostředcích či možnosti výkonu rozhodnutí.
Výrok musí být formulován takovým způsobem, aby bylo zřejmé, o čem správní orgán či soud
rozhodly, podle jakých ustanovení a jakým způsobem. V odůvodnění pak musí být uvedeno,
jakými úvahami byl ten který orgán při rozhodování veden a na základě jakých důkazů byla
učiněna skutková zjištění. Z logiky věci musí být mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním
soulad, neboť obě části jsou součástí jednoho celku a jedna navazuje na druhou (pro účely
rozhodování o správním deliktu je na místě odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem z 1. 6. 2012, čj. 16 A 1/2011 – 73, č. 1975/2010 Sb. NSS), v opačném případě by bylo
takové rozhodnutí postiženo nesrozumitelností a bylo by nepřezkoumatelné (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu z 16. 3. 2010, čj. 1 As 92/2009 – 65). S ohledem na skutečnost,
že potenciální výkon rozhodnutí se týká pouze výroku takového rozhodnutí, je třeba v souladu
s posledně citovaným rozsudkem zdejšího soudu (bod 14 odůvodnění) klást na výrokovou část
rozhodnutí přísné formální nároky. Účelem takové přesnosti je vyloučení dvojího postihu
za totéž jednání – zásada ne bis in idem (viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu z 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS).
[12] K tomu, aby dvojí postih byl vyloučen, musí být v intencích rozsudku Nejvyššího správního
soudu z 28. 11. 2007, čj. 7 As 7/2007 – 63, výrok „formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně
patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena
správní sankce“. Nezaměnitelně je pak takový správní delikt formulován upřesněním místa, času
a způsobu spáchání a odkazem na konkrétní právní normu, která byla porušena, a rovněž
tak ustanovením, na jehož základě byla pachateli správního deliktu uložena sankce a jaká.
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu z 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016 – 46,
č. 3656/2018 Sb. NSS, konstatoval, že „Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové
části rozhodnutí (§68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních
předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní
orgán ve výrokové části rozhodnutí (§68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají
porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení.
Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí,
bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr,
jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl,
a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno
ani v odůvodnění rozhodnutí.“
[13] V projednávané věci správní orgány rozhodly tak, že žalobce shledaly odpovědným
za přestupek, jehož se měl dopustit „podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu……,
čímž porušil povinnost podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu“, podle kterého je řidič kromě
povinností uvedených v §4 dále povinen „užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem“. V odůvodnění správní orgány zmínily též odkaz na §37 písm. d)
zákona o podmínkách provozu, podle něhož „silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu
na pozemních komunikacích, pokud byly na vozidle provedeny neschválené změny anebo zásahy do identifikátorů
vozidla, například VIN“. Doplnily i zmínku o příloze č. 12 odst. 21 písm. e) a odst. 30 písm. a)
vyhlášky, podle níž musí být fólie (bezpečnostní, ztemňovací, protisluneční pásy) schválené
a označené na viditelném místě, bez nutnosti demontáže výrobku, specifikací výrobce a typem
výrobku a schvalovacím číslem ATEST 8SD XXXX.
[14] Z dikce ustanovení zákona o silničním provozu je patrné, že se jedná o právní normy
odkazující, jejichž naplnění je možné až v souvislosti s aplikací další právní normy – normy
odkazované. Takovou právní normu rozhodnutí správních orgánů ve výroku neobsahovala,
pouze v odůvodnění bylo odkázáno na zákon o podmínkách provozu a poté i vyhlášku vydanou
k jeho provedení.
[15] Z bodu 21 odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 4 As 165/2016, plyne, že správní orgán „rovněž musí uvést ustanovení odkazující i ve stejném
zákoně obsažená ustanovení odkazovaná, stejně jako musí eventuálně uvést normu blanketní a ustanovení jiného
právního předpisu, které na normu blanketní navazuje“. V případě, že se tak nestane, ponechává
uvedené usnesení prostor pro případnou nápravu takové vady cestou interpretace rozhodnutí,
aby bylo jednoznačně možné dospět k závěru o porušení konkrétní právní normy, přičemž musí
být přihlédnuto k tomu, jaká ustanovení byla v textu uvedena.
[16] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že správní orgány obou stupňů jednoznačně uvedly,
v čem spočívá protiprávní jednání stěžovatele nejen vymezením skutkovým, ale i tím, že vymezily
porušení jeho povinností citací právních norem na jeho jednání dopadajících v celém souhrnu.
Skutečnost, že se tak nestalo výlučně ve výroku, ale částečně i v odůvodnění, nezpůsobuje
nezákonnost napadeného rozsudku, pokud se použité právní normy vzájemně nevylučují nebo
jejich citací nevznikají pochybnosti o tom, jaké povinnosti se mají týkat. Takovými nedostatky
se rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevyznačují, neboť jejich úvaha je v tomto směru
poměrně jasně specifikována (str. 3 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, str. 3
rozhodnutí žalovaného). Jakkoli lze považovat odkaz na předpis EHK č. 43 za poněkud
zavádějící, neboť se nejedná o obecně závazný právní předpis (jde o předpis Evropské
hospodářské komise Organizace spojených národů o jednotných ustanoveních pro schválení typu
bezpečnostních zasklívacích materiálů a jejich montáž ve vozidlech), řeší pro projednávanou
věc rozhodující problematiku prakticky shodným způsobem jako vnitrostátní normy. Zmiňoval-li
stěžovatel neexistující ustanovení §37 písm. d) zákona o podmínkách provozu (technická
nezpůsobilost vozidla v důsledku provedení neschválených změn), jednalo se z jeho strany
o omyl daný přehlédnutím novely daného ustanovení zákonem č. 63/2017 Sb., nemající na něj
projednávanou věc žádný vliv, neboť nabyl účinnosti až po vydání rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů. Do doby účinnosti dané novely nebyl §37 dělen na odstavce. Uvedená novela
do něj přidala další odstavec a ten dosavadní dosud neoznačený byl očíslován jako odstavec 1.
[17] Jestliže stěžovatel spojoval s nejasným vymezením porušené právní povinnosti uvedením
odkazů příslušných právních norem nejasnost v tom, čeho se měl protiprávně dopustit,
zda v užití fólie neschváleného typu, fólie pouze neopatřené schvalovacím štítkem, nebo typu,
který ještě navíc pohlcuje barvu předmětů, nebo dokonce návěstních svítidel či signálů a z čeho
taková povinnost plyne, popsal pouze důsledek tvrzené vady nesprávného posouzení právní
otázky. Takový důsledek však v projednávané věci nenastal a námitka uvedeného charakteru není
důvodná, neboť nenastala ani vada posouzení právní otázky v podobě chybějící citace všech
porušených právních norem.
[18] Stejný argument platí i o tvrzené zmatečnosti odkazu na vyhlášku, neboť není podle
Nejvyššího správního soudu třeba uvádět ve výčtu uplatněných právních norem takovou,
která je pouze normou zmocňovací k vydání právního předpisu blíže upřesňujícího danou
otázku, nelze rovněž přehlédnout, že §5 písm. a) zákona o silničním provozu odkazuje,
byť tomu tak je v poznámce pod čarou, i na vyhlášku o schvalování technické způsobilosti
vozidla. Ustanovení vyhlášky aplikovaná pak správními orgány obou stupňů – čl. 12 odst. 21
písm. e) a odst. 30 písm. a) přílohy vyhlášky - jednoznačně konstatují nutnost užití vozidla pouze
s takovou výbavou (v projednávané věci zatemňovacími fóliemi), jež splňují předepsaná kritéria.
To Nejvyšší správní soud konstatoval již shora v bodu [13] tohoto rozsudku.
[19] Spatřoval-li stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky v tom, že na jeho případ byla
aplikována ustanovení nesprávně, protože se nejednalo o fólii zatemňovací, ale protisluneční
pouze obsahující UV filtr, je jeho námitka v prvé řadě nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť ji neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač mu v tom nic nebránilo. Nad rámec
uvedeného je na místě zmínit, že námitka je v rozporu s tvrzením jeho samotného. Již v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně připustil, že vozidlo bylo vybaveno
zatemňovací fólií, pouze neztemňující nad povolenou míru. Navíc je i z videozáznamů evidentní,
že přední boční skla jsou zatmavená (bez ohledu na míru prostupnosti).
[20] Pochybnosti nemohly vyvstat ani při porovnání citovaných právních norem a skutkového
vymezení protiprávního jednání stěžovatele, neboť mezi nimi nevznikl žádný rozpor naznačující
snad nepřiléhavé právní argumentaci nebo její nejasnosti, či pochybnostem o tom, co bylo
stěžovateli kladeno za vinu. Jednoznačně mu bylo kladeno za vinu to, že na vozidle byly
provedeny neschválené technické změny v podobě užití vozidla se zatemňovacími fóliemi
na předních bočních sklech, aniž by tyto fólie a oprávněnost jejich použití byla doložena
příslušným označením podle vyhlášky. Z rozhodnutí nelze dovodit, že by stěžovateli mělo být
kladeno za vinu zatemnění bočních skel nad povolenou míru (to uvádí stěžovatel v rámci
odvolání i předtím v reakci na předvolání k ústnímu projednání přestupku). Pokud by tomu totiž
tak bylo, pak by taková skutečnost vedla k nezpůsobilosti vozidla k provozu s výjimkou
nouzového dojetí podle §40 odst. 1 písm. b) bod 2 vyhlášky. Z videozáznamu je však patrné,
že zasahující policista přistoupil pouze ke zkrácení doby platnosti osvědčení o technické
způsobilosti vozidla. Užití zatemňovací fólie nakonec sám stěžovatel v odvolání připustil,
pouze tvrdil, že nepřesahovala nepovolenou míru. Stěžovateli však nebyla vyčítána míra
zatmavení skel nad míru povolenou, proto logicky nebylo třeba přeměřit světelnou propustnost
skel, neboť jejich tmavost nebyla zřejmě zjevně nižší než 70 % ve smyslu §40 vyhlášky. Míra
zatmavení oproti běžnému sklu nicméně byla zcela zjevná. I takové jinak přípustné zatmavení
však musí být schváleno a potvrzení tohoto schválení je prokazováno umístěním příslušného
označení na použité fólii. Jelikož v projednávané věci se žádné z předních bočních skel vozidla
užitého stěžovatelem příslušným označením nevyznačovalo, bylo třeba považovat změnu vozidla
za neschválenou. Povinnost mít zatemňovací fólii schválenu a ještě na ní mít umístěno příslušné
označení o schválení je dáno kumulativně. Výrok rozhodnutí správních orgánů nebylo možné
považovat za zcela přesný ve smyslu shora citované judikatury zdejšího soudu a jí zmiňované
prioritě uvedení všech právních norem, jež ve svém celku tvoří znaky skutkové podstaty
správního deliktu nebo přestupku právě ve výroku. Při spojení výroku se zmínkou o porušených
právních normách, skutkového vymezení jednání s odůvodněním rozhodnutí správních orgánů,
v nichž již jsou uvedena i další ustanovení stanovující povinnost užít k provozu vozidlo splňující
technické podmínky, lze dospět k jednoznačnému závěru o tom, v čem bylo spatřováno porušení
povinností stěžovatelem a podle jaké právní normy byl skutek posuzován. Není tak ponechán
prostor pro pochybnost o tom, jakého skutku se stěžovatel dopustil, v čemž by bylo možné
pro budoucnost spatřovat riziko dvojího postihu či jiné nejasnosti o totožnosti skutku.
[21] Pokud jde o námitku nesprávného posouzení právní otázky týkající se formy zavinění
v podobě nedbalosti a chybějící vymezení její konkrétní formy a zcela opomenutého dokazování
subjektivní stránky, je třeba považovat uvedenou námitku za nedůvodnou.
[22] Správní orgány obou stupňů a v návaznosti na ně i krajský soud učinily závěr, že ve věci
nebyly shledány okolnosti nasvědčující úmyslné formě zavinění přestupku. Správní orgán prvního
stupně ve výroku uvedl, že stěžovatel spáchal přestupek z nedbalosti, aniž by tento závěr
v odůvodnění podrobněji rozvedl. Žalovaný se otázkou zavinění zabýval v rozsahu námitky
uvedené v odvolání, že ve výroku mělo být uvedeno i to, zda šlo o nedbalost vědomou
či nevědomou. Stěžovatel v kasační stížnosti rozporoval úvahy správních orgánů, že z chybějícího
úmyslu dovodily zavinění ve formě nedbalosti.
[23] Úvaha, že nebyl-li prokázán úmysl, musí se jednat o nedbalost, by skutečně byla nesprávná,
nicméně takovým způsobem závěr správních orgánů postavený nebyl. Lze souhlasit
se stěžovatelem, že z toho, že nedošlo k naplnění jedné formy zavinění, nelze automaticky
předpokládat naplnění formy jiné, v tomto případě méně závažné. Jelikož je zavinění jako
subjektivní stránka skutkové podstaty přestupku jedním ze znaků skutkové podstaty, podléhá
stejně jako ostatní znaky dokazování ze strany správních orgánů, na což správně poukázal
i stěžovatel odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 14. 1. 2014,
čj. 5 As 126/2011 – 68, č. 3014/2014 Sb. NSS. Správní orgány obou stupňů však uvedly,
že nebyly shledány okolnosti nasvědčující úmyslnému zavinění. Takto učiněný závěr by neobstál
jen tehdy, kdyby jeho správnost nebylo možné dovodit s přihlédnutím k individuálním
okolnostem případu, jež byly z jejich strany zcela evidentně brány v úvahu při kvalifikaci
subjektivní stránky přestupku. V projednávané věci nebylo sporné (u správních orgánů) to,
že stěžovatel jako řidič řídil vozidlo, které nesplňovalo technické požadavky podle shora
citovaných norem. Na straně řidiče je dána zcela jasná povinnost podle §5 písm. a) zákona
o silničním provozu užít vozidlo splňující technické požadavky. Je tak evidentní, že řidič
již v okamžiku užití vozidla má a může vědět, v souladu se zásadou neznalost zákona neomlouvá
(ignorantia legis non excusat), že užije-li vozidlo, které technické požadavky nesplňuje, může
být za takové jednání postižen. Skutečnost, zda stěžovatel věděl, že může předpisy porušit
i užitím fólie nesplňující stanovené požadavky, není podstatná, podstatné je, že si měl a mohl
být vědom toho, že vozidlo a jeho výbava technické požadavky nesplňuje. Užil-li vozidlo,
aniž by prověřil, zda fólie jsou vyhovující, jde tato skutečnost pouze k jeho tíži, a to minimálně
v podobě nedbalosti nevědomé. Ze všech skutkových okolností případu i přístupu správních
orgánů obou stupňů je pak zřejmé, že všechny uvedené okolnosti byly brány v úvahu a promítly
se do jejich závěru o subjektivní stránce. Byť lze oběma orgánům vytknout, že se mohly otázkou
zavinění zabývat podrobněji, je zřejmé, že tuto otázku posuzovaly a žalovaný se jí výslovně
zabýval v intencích podaného odvolání, ve kterém to, že stěžovatel jednal zaviněně alespoň
v nedbalostní formě, nebylo jakkoliv zpochybněno.
[24] Pokud jde o způsob vypořádání námitky obdobného charakteru krajským soudem,
to je obsaženo v bodech 41 a 42 napadeného rozsudku. Opět i krajskému soudu je možné
vytknout poměrně stručné vypořádání uvedené námitky, na druhou stranu již vychází
při posouzení uvedené otázky prakticky ze stejných úvah jako zdejší soud v předchozím odstavci.
Podstatná pro něj byla obecná povinnost řidiče dodržovat pravidla silničního provozu
a odpovědnost za to, pokud takové povinnosti řidič nedostojí.
III./B
[25] Stěžovatel dále uplatnil námitky směřující ke zpochybnění správnosti zjištěné skutkové
podstaty ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., byť tento důvod citací ustanovení výslovně
v kasační stížnosti nezmiňuje. Naplněn je podle něj tím, že nebyl proveden důkaz ohledáním
vozidla a přeměřením propustnosti skel. Námitka není důvodná.
[26] Je tomu tak zejména s ohledem na skutečnost, že sám stěžovatel v odvolání i v žalobě
připustil, že na vozidle byly umístěny zatemňovací fólie. Připustil též, že na nich nebyl umístěn
schvalovací štítek (rovněž v žalobě). I v dřívějších fázích řízení před správním orgánem
vyjadřoval pochybnosti ne ohledně zatmavení, ale stran neschválení takového zatmavení
(vyjádření z 6. 12. 2016). Dále v řízení připustil, že i půl roku po „spáchání“ přestupku
je na vozidle tatáž fólie, jež propouští více než 70 % světla. Ohledání vozidla za uvedených
okolností nepochybně bylo nadbytečné, neboť míra zatmavení skel nebyla pro správní orgán
podstatná, jak již Nejvyšší správní soud uvedl shora v bodě [20]. Podstatné bylo, že fólie byla
evidentně zatemňovací – fotografie ve spojení s videozáznamy jsou v tomto směru zcela
vypovídající, štítek na nich umístěn nebyl, a za situace, kdy toto vše stěžovatel připustil,
je ohledání zcela nadbytečné. Použití fólie, která nesplňuje podmínky, jež jsou pro takové použití
stanoveny právními normami, a které byly aplikovány správními orgány, v každém případě
porušuje zájem na dodržování bezpečnostních předpisů v oblasti silničního provozu.
Je nerozhodné, že v konkrétním případě nenastalo žádné ohrožení zdraví, života či majetku
jiných osob než stěžovatele, který tím naznačoval naprostý nedostatek společenské škodlivosti
uvedeného jednání.
[27] Nedůvodnou je i námitka, v níž stěžovatel uvádí opomenutí jím navržených důkazů
v podobě účetních knih nebo výpovědi vlastníka vozidla. Především je třeba zmínit, v jaké
souvislosti byly navrženy. Uvedené návrhy měly pouze podpořit návrh na provedení důkazu
ohledáním vozidla. K tomuto návrhu se žalovaný dostatečně vyjádřil. Návrhy nebyly činěny samy
o sobě, ale měly pouze podpůrnou funkci. Přestože by bylo vhodné, aby se žalovaný k daným
důkazům vyjádřil výslovně, lze vztáhnout vypořádání hlavního důkazu i na tyto důkazy, které byly
výslovně uváděny pouze jako podpůrné. I oba podpůrné důkazy měly prokázat, že na vozidle
byly i po šesti měsících stále tytéž zatmavovací fólie. Návrh stěžovatele se ale zcela minul
se skutkovou podstatou přestupku, kterým byl stěžovatel uznán vinným. Sporné nebylo, zda fólie
přesahuje ještě přípustnou mez zatmavení, ale to, zda se jedná v rámci přípustného zatmavení
o fólii schválenou. To je nutné dle právních norem citovaných správními rozhodnutími obou
stupňů rovněž prokazovat štítkem, který je na fólii přítomen a neoddělitelně s ní spojen. Takové
umístění štítku neoddiskutovatelně na vozidle umístěno nebylo. Fólie byla zjevně zatmavovací,
pročež nebylo možné učinit jiný závěr, než že se jedná o fólii neschválenou. Na tom by nemohl
změnit nic ani stěžovatelem navrhovaný výslech provozovatele. K tomu soud navíc
poznamenává, že provozovatelem byla právnická osoba, jejíž výslech z povahy věci nepřipadá
v úvahu. Navíc jednatelem dané právnické osoby byl právě stěžovatel, což sdělil i zasahujícím
policistům a Nejvyšší správní soud to ověřil nahlédnutím do obchodního rejstříku. Výpověď
stěžovatele jako svědka byla vyloučena, neboť se nacházel v procesní pozici obviněného
z přestupku. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby jakákoliv vyjádření a důkazy předložil,
pokud je považoval za potřebné, což neudělal. Obdobnou vypovídací hodnotu má i důkaz
v podobě účetnictví uvedené právnické osoby. To mělo prokazovat, že v mezidobí nedošlo
k výměně fólie, což by ale bylo podstatné, pokud by rozhodujícím prvkem v konstrukci skutkové
podstaty přestupku byla konkrétní míra propustnosti skel oscilující v okolí 70 %. Tato otázka
ale zkoumána nebyla a pro posouzení protiprávnosti jednání stěžovatele byla, jak již Nejvyšší
správní soud opakovaně sdělil, nerozhodná. Jen na okraj lze poznamenat, že ani zde stěžovateli
nic nebránilo v předložení účetnictví, k němuž měl jako statutární orgán přístup.
[28] Stěžovateli lze dát za pravdu v posuzované otázce pouze do té míry, že žalovaný mohl
ve svém rozhodnutí podrobněji rozvést, proč nepovažoval za nutné navrhované důkazy provést,
aby zcela dostál požadavkům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
čj. 9 As 58/2008 – 63. Z rozhodnutí žalovaného však lze jeho přístup k úplnosti zjištěného
skutkového stavu a tedy i k nepotřebnosti dalších důkazů zjistit z druhého odstavce na str. 3,
když shodně se správním orgánem prvního stupně uzavřel, že bylo zcela nesporné umístění
zatmavovací fólie na obou předních bočních sklech, jakož i chybějící příslušné označení
prokazující jejich schválení. Obdobným, byť stejně stručným, způsobem se s podobnou
námitkou vypořádal i krajský soud v bodě 40 napadeného rozsudku, v němž pouze přehlédl,
že stěžovatel netvrdil v odvolání, že uvedené důkazy mají prokázat, že nedošlo k instalaci
zatemňovacích fólií, ale že nedošlo v mezidobí k výměně. Až v žalobě tvrzení změnil, když tvrdil,
že uvedené důkazy měly prokazovat, že na vozidle nebyly neschválené zatemňovací fólie. V obou
případech takový důkaz ale skutečně byl nadbytečný s ohledem na skutkový základ, z něhož
správní orgány obou stupňů i krajský soud správně vyšly. Uvedené pochybení nemohlo mít vliv
na zákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ani krajského soudu, proto námitka není
důvodná (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001–51,
č. 23/2003 Sb. NSS).
IV. Závěr
[29] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[30] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve shodě s ustanovením §120 s. ř. s. ve spojení
§60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci neměl úspěch, žalovanému jako úspěšnému účastníku
řízení pak žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. května 2020
Petr Mikeš
předseda senátu