ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.194.2018:58
sp. zn. 8 As 194/2018-58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: PhDr. V. T., zast. Mgr. Jiřím Kasalem,
advokátem se sídlem Krajířova 15/I, Dačice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského
kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 30. 1. 2018, čj. KUJCK 19492/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2018, čj. 58 A 3/2018-19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 10. 2017 Komise k projednávání přestupků Města Dačice (dále
„přestupková komise“) uznala žalobkyni (dále „stěžovatelku“) vinnou z přestupku proti
občanskému soužití podle §49 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o přestupcích“). Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím
částečně upravil výrok komise týkající se povinnosti nahradit náklady řízení tak, že nahradil
odkaz na §79 odst. 5 zákona o přestupcích odkazem na §79 odst. 1 téhož zákona. Ve zbytku
rozhodnutí přestupkové komise potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích. Krajský soud žalobu dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl rozsudkem uvedeným
v záhlaví. Uvedl, že přestupková komise nepoužila úřední záznamy a podání vysvětlení jako
důkaz, nebyly jimi nahrazeny svědecké výpovědi, ale byly použity pouze na podporu závěrů
vyplývajících ze svědeckých výpovědí. Tvrzené podstatné rozdíly mezi podanými vysvětleními
a výpověďmi svědkyň soud neshledal, výpovědi považoval za věrohodné. Skutkový stav byl
v řízení před správním orgánem dostatečně prokázán výpověďmi stěžovatelky, navrhovatele
i svědkyň. Provedení výslechu svědka navrženého stěžovatelkou by bylo vzhledem k předmětu
řízení nadbytečné. Soud dále shledal otázku příbuzenského vztahu svědkyně Š. k policistovi H.
irelevantní, její důvodnost neobjasnila ani stěžovatelka. Před prvním ústním jednáním
stěžovatelka sice zaslala správnímu orgánu omluvu e-mailem, ta byla ale z hlediska formy i
obsahu nedostatečná, ústní jednání tedy proběhlo v souladu se zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatelka nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem. Správní orgány i krajský soud
podle ní z dostupných podkladů vyvodily vadné závěry. Předně namítla podstatné rozdíly
ve výpovědích svědkyně Š. i Z. Skutečnosti, které uvedly do úředního záznamu, při podání
vysvětlení a při výslechu na ústním jednání se podle stěžovatelky co do průběhu a intenzity
útoku liší v důležitých detailech. Výpovědi těchto svědkyň měly být tedy hodnoceny jako
nevěrohodné. Stejně tak navrhovatel svoji verzi událostí v průběhu řízení podstatně měnil, i
jeho výpověď měla být proto hodnocena jako nevěrohodná. Stěžovatelka navíc v řízení
předložila dostatek důkazů, které měly narušit důvěru správních orgánů i soudu ve výpověď
navrhovatele. Jednotlivé výpovědi vyslechnutých osob jsou rovněž v podstatném rozporu.
Z provedeného dokazování nelze dovodit, za jakých okolností k fyzickému útoku ze strany
stěžovatelky došlo, a tedy nelze vyvrátit, že jednala v nutné obraně, jak tvrdí. Okolnosti
skutkového děje nebyly nesporně zjištěny a nebylo tak spolehlivě prokázáno, že šlo o přestupek.
[5] Stěžovatelka popírá, že by se jednalo z její strany o mstu, to je pouze konstrukt soudu,
který není podložen žádnou z výpovědí. Policie ani správní orgány nijak neprověřovaly
a nezabývaly se jejím tvrzením, že ji navrhovatel napadl v šatně školky a způsobil jí poranění
oka. Správní orgány neprovedly jí navrhované šetření příbuzenského vztahu svědkyně Š. a
policisty H. Ten několikrát postupoval proti zájmům stěžovatelky. Rovněž nebyl proveden
výslech jí navrhovaných svědků.
[6] V závěru stěžovatelka namítla, že postup přestupkové komise, kterým neuznala její
omluvu z ústního jednání dne 16. 2. 2017 je nepřiměřeně přísný. Doložení zhoršení zdravotního
stavu těsně před jednáním je fakticky nemožné. Zda byla její omluva důvodná, mohlo být reálně
posouzeno až později, přestupková komise tedy měla jednání odložit. Ještě týž den zaslala
omluvu a doklad o pracovní neschopnosti i datovou schránkou. Nešlo o účelové jednání,
stěžovatelka se řízení nevyhýbala a s přestupkovou komisí komunikovala. Její zdravotní stav
nicméně neumožňoval, aby se k jednání dostavila.
[7] V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 11. 2018 s odkazem na dohledanou emailovou
korespondenci mezi její dcerou a navrhovatelem opětovně poukázala na potřebu provést
jí navrhovaný výslech O. T., který byl svědkem manipulace navrhovatele s její dcerou M. P. a
objasnil by jejich vztah. Stejně tak mohou navrhovaní svědci O. T. a J. H. objasnit celkový vztah
stěžovatelky k navrhovateli a motivaci jejího chování.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i předcházející správní rozhodnutí.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že přestupková komise se velmi podrobně zabývala
skutkovým stavem a v rámci řízení obstarala všechny možné a dostupné důkazy a podklady pro
vyslovení viny, na základě kterých zjistila skutečný stav věci. V odůvodnění rozhodnutí
se vyjádřila i k jednotlivým rozporům ve výpovědích. Výpovědi svědkyň se liší v rozsahu,
co viděly, to je ovšem dáno tím, že nebyly přítomny incidentu najednou, ale postupně
přicházely. Jejich výpovědi se tedy nemohou do detailu shodovat. K rozporům ve výpovědích
dále uvedl, že stěžovatelka poukazuje na drobné detaily, ve kterých se výpovědi liší, neuvedla
však důvod, pro který by svědkyně neměly vypovídat pravdu. Žalovaný není kompetentní
vyjadřovat se k dalším sporům mezi stěžovatelkou a navrhovatelem, které nebyly předmětem
přestupkového řízení.
[10] Námitka příbuzenského vztahu svědkyně Š. a policisty H. je dle žalovaného účelová.
Svědkyně byla před výslechem řádně poučena a na výsledku řízení neměla osobní zájem.
K namítaným pochybením policisty H. uvedl, že ty je kompetentní řešit nadřízený orgán
jmenovaného policisty. Výslech O. T. by byl ve vztahu k předmětu řízení nadbytečný z důvodu,
že útoku nebyl přítomen. Jednání dne 16. 2. 2017 bylo rovněž konáno v souladu se zákonem.
Dle žalovaného není důvod rušit rozsudek krajského soudu, ani rozhodnutí správních orgánů,
neboť k žádnému pochybení z jejich strany nedošlo.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného procesního postupu
přestupkové komise, která dne 16. 2. 2017 konala ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatelky.
Dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích bylo možné věc projednat i v nepřítomnosti obviněného,
pokud se odmítl k jednání dostavit, ačkoliv byl řádně předvolán, nebo se nedostavil bez náležité
omluvy nebo důležitého důvodu.
[13] Krajský soud shledal postup přestupkové komise v souladu se zákonem. Omluva
stěžovatelky podle něj nesplňovala náležitosti podání dle §37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále „spr. ř.“), protože byla zaslána emailem bez uznávaného elektronického
podpisu, který nebyl ani později doplněn. Správní orgán k ní tak správně nepřihlížel. S tímto
důvodem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[14] Stěžovatelka podání opravdu nedoplnila. Přestože tentýž den (nikoliv až 21. 2. 2017, jak
uvedl krajský soud) zaslala omluvu i z datové schránky společnosti VLTAWIA s. r. o., nezhojila
tím nedostatek podpisu podání, protože datová schránka není zřízena jejím jménem a uvedená
právnická osoba neměla v řízení o přestupku zmocnění za stěžovatelku jednat. Nejvyšší správní
soud je nicméně toho názoru, že bezvýjimečné trvání na formálních náležitostech omluvy
dle §37 odst. 4 spr. ř. není opodstatněné. Při posuzování omluvy z ústního jednání je nutné
přihlížet především k účelu a smyslu uvedeného institutu. Omluva není podáním ve věci samé,
je to specifický úkon vůči správnímu orgánu, u kterého se vyžaduje vedle důvodnosti rovněž
bezodkladnost (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013,
čj. 6 As 25/2013-23, body 12 a 15). Má tedy za cíl co nejrychleji informovat o existenci důvodů,
pro které se obviněný z přestupku nemůže nařízeného jednání účastnit. V řadě životních situací
však nelze dostatečnou bezodkladnost omluvy zajistit jinak než telefonicky nebo běžným
e-mailem, jelikož tyto prostředky představují rychlou a snadno přístupnou komunikační cestu.
Proto i Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi tuto formu omluvy připouští a v případě
splnění dalších podmínek náležité omluvy pokládá za dostatečnou (srov. rozsudek ze dne
15. 8. 2016, čj. 8 As 91/2016-38, bod 14., nebo rozsudek ze dne 18. 1. 2018, čj. 7 As 331/2017-20,
bod 26).
[15] Krajský soud však vedle nedostatečné formy omluvy uvedl, že ani v případě,
že by omluva byla podpisem doplněna, nejedná se o dostatečně doloženou omluvu, pro kterou
by bylo možné jednání odročit. Z potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatelky totiž
nevyplývá, že by nebyla schopna se na jednání dostavit. Stejně posoudily omluvu i správní
orgány. S tímto závěrem se již Nejvyšší správní soud ztotožnil. Dle jeho judikatury musí být
v omluvě dostatečně konkretizován a doložen důvod, který obviněnému znemožňuje účast
na nařízeném jednání. Předložení kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti,
ze kterého je zřejmý pouze den počátku a konce pracovní neschopnosti a možnost vycházek,
je nedostatečné. Nevyplývá z ní konkrétní příčina zdravotní indispozice, neprokazuje tak
relevantní skutečnosti pro posouzení důležitosti důvodů omluvy, tedy že stěžovatelka měla
zdravotní komplikace, jež jí skutečně zabraňovaly dostavit se k ústnímu jednání. Ne každé
onemocnění odůvodňující dočasnou pracovní neschopnost totiž znamená automaticky
nemožnost zúčastnit se jednání (srov. např. rozsudek ze dne 28. 4. 2020, čj. 1 As 427/2018-29,
nebo rozsudek ze dne 13. 8. 2015, čj. 10 As 251/2014-53) Stěžovatelka tedy i přes poučení
správním orgánem dostatečně nedoložila důvodnost své omluvy. Přestupková komise tak
naplnila podmínky pro jednání v nepřítomnosti stěžovatelky dle §74 odst. 1 zákona
o přestupcích. S ohledem na výše uvedené pak není rozhodné, zda správní orgány vyhodnotily
její omluvu rovněž jako účelovou či nikoliv.
[16] K námitce nevěrohodnosti výpovědí a podstatných rozporů mezi svědeckými výpověďmi,
obsahy podání vysvětlení a úředních záznamů Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelkou
uvedené citace v kasační stížnosti jsou pouze dílčími úryvky vybraných výpovědí vytržené
z kontextu. Stěžovatelka poukazuje především na rozdíly týkající se přesného popisu průběhu
útoku, který svědkyně v čase uváděly. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že svědkyně Š. dne
17. 10. 2016 (v den incidentu) uvedla, že „P. s maminkou se na P. vrhly jako smyslů zbavené kdy ho
neustále tloukly.“ V podání vysvětlení dne 19. 10. 2016 uvedla, že „Pan P. vzal syna do náruče a
odcházel na spojovací chodbu u vchodu, kde na něj paní P. se svojí matkou zaútočily. Paní P. dala manželovi
facku, kdy tomu odletěly brýle, poté ho kousla do ruky a chytila ho v oblasti rozkroku. Do sporu se připojila
také tchýně (obviněná – poznámka soudu), která začala na pana P. také útočit“ Při ústním jednání
dne 16. 2. 2017 popsala útok tak, že „…paní P. začala rukama napadat pana P.…Ještě než jsme
odvedly děti, vzpomínám si, že pan P. měl volnou pravou ruku, druhou držel H., a tou volnou rukou odrážel
útoky paní T. i paní P. V tu chvíli došlo nejspíš k tomu, že pan P. udeřil rukou paní T., která si stoupla už
vedle, dál napadání pokračovalo mezi panem P. a paní P. Paní P. chytla pana P. v rozkroku a zakousla se mu
do ruky a nechtěla ho pustit.“ Na otázku, zda si všimla zranění na navrhovateli, odpověděla, že si
všimla kousnutí na ruce a „něco měl v obličeji“ Z uvedeného je zřejmé, že výpovědi svědkyně se
v průběhu času shodují, a to i v podrobnostech útoku (kousání a útok na rozkrok). Odlišnost lze
pozorovat pouze v úředním záznamu pořízeném ihned po útoku. Spočívá však pouze v tom, že
je popis obecnější, protože nejsou uvedeny detaily útoku a svědkyně užila emočně zabarvená
slova. To však rozhodně nezakládá žádný rozpor ve výpovědích svědkyně. Je pochopitelné, že
bezprostředně po vypjaté situaci, které se svědkyně přímo účastnila, když se snažila účastníky
potyčky od sebe rozdělit, nemusela popsat útok tak přesně a uvést všechny detaily. Ostatně není
ani zřejmé, že by byla na další podrobnosti dotazována. Výpovědi si však neodporují, naopak se
shodují v podstatných bodech, a to, že navrhovatel byl napaden paní P. i obviněnou. Co se týče
šrámu na obličeji navrhovatele, svědkyně přímo neuvedla, o jaké poranění se jednalo, pouze
„něco“ viděla, to je ostatně v souladu s tvrzením další svědkyně, která uvedla, že navrhovatel
si po potyčce prohlížel obličej. Drobné odlišnosti týkající se přesného průběhu útoku (kdy byla
zasazena která rána, jaká zranění byla způsobena) nemohou mít vliv na zjištěný skutkový stav
věci. Nelze proto souhlasit se stěžovatelkou, že výpovědi obsahují podstatné rozpory, které
by byly způsobilé narušit důvěryhodnost svědecké výpovědi, ze které správní orgán vycházel.
[17] V otázce věrohodnosti výpovědí dále stěžovatelka namítla, že svědkyně Z. do úředního
záznamu a podání vysvětlení uvedla, že na navrhovatele zaútočila jeho manželka (M. P.) s tchýní
(stěžovatelkou), při ústním jednání však uvedla, že fyzické napadení mezi stěžovatelkou a
navrhovatelem neviděla. Podle ní jde o hluboký rozpor, který zůstává nevysvětlen. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že touto námitkou se zabýval již krajský soud, který dostatečně
objasnil, že i když svědkyně do úředního záznamu při podání vysvětlení dne 19. 10. 2016
uvedla, že stěžovatelka zaútočila na navrhovatele, jednalo se pouze o reprodukování události
z doslechu od kolegyň, což poté výslovně uvedla při podání vysvětlení dne 9. 3. 2017. Není tedy
pravdivé tvrzení stěžovatelky, že by rozpor ve výpovědích zůstal nevysvětlen. Stejně tak na
základě odstranění tohoto rozporu ve výpovědích není na místě ani argumentace stěžovatelky,
že svědkyně změnila výpověď, z důvodu, že si již nepamatovala verzi ředitelky Š., protože ta
nebyla zakotvena v realitě. Ani zde tedy není dán důvod pro hodnocení svědecké výpovědi jako
nevěrohodné.
[18] Správní orgán při hodnocení skutkového stavu vycházel předně ze svědeckých výpovědí
svědkyň podaných při ústním jednání dne 16. 2. 2016, výslechy byly v souladu se zákonem
i obecnou metodologií pro výslech svědků, která stanovuje, že svědek musí nejdříve souvisle
vylíčit vše, co o dané událostí ví, teprve následně jsou mu kladeny otázky. Dodržení tohoto
postupu je významné i pro hodnocení věrohodnosti výpovědí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010-73). Svědkyně při výslechu vypovídaly
logicky, jejich výpovědi spolu korespondovaly, následně byly schopné reagovat na doplňující
dotazy. Správní orgány ani krajský soud tak nepochybily v otázce jejich důvěryhodnosti.
Námitka stěžovatelky není důvodná.
[19] Odlišnosti ve výpovědích navrhovatele namítla stěžovatelka již v žalobě. Podle ní jsou
verze incidentu předestřené navrhovatelem krajně rozporné, především navrhovatel nejprve
uvedl, že mu kousnutí od M. P. způsobilo podlitinu, následně uvedl, že se mu podlitiny nedělají.
Ohledně počátku útoku popsal, že stěžovatelka mu bránila v odchodu ze šatny, to poté již
neuvádí. Útok se strany M. P. rozšířil později o chycení v rozkroku. Dále uvedl, že byl v sevření
a byl kopán, což svědci neuvádějí. K těmto rozporům se podrobně vyjádřil již krajský soud
v bodech 63. až 65. napadeného rozhodnutí. Podle něj je zjevné, že zatímco modřiny
způsobené údery ženskou pěstí nemusely zanechat viditelné následky, kousnutí, které směřuje
hlouběji do tkáně, již následky v podobě podlitiny zanechalo. Pokud navrhovatel neuvedl
v následných výpovědích, že byl chycen M. P. v rozkroku, lze tuto odlišnost připsat především
časovému odstupu od útoku. S odstupem času si již útok nebyl schopen vybavit tak detailně,
což je pochopitelné. Stejně tak skutečnost, zda byl v určitou chvíli útoku v sevření či kopán
nelze považovat za podstatný rozpor ve výpovědích, jde pouze o detaily průběhu napadení.
Z hlediska řešeného konfliktu mezi stěžovatelkou a navrhovatelem pak nejsou tyto skutečnosti
relevantní. Stěžovatelka v kasační stížnosti k těmto bodům neuvádí nic nového, pouze doslovně
opakuje svoje žalobní námitky bez bližšího vysvětlení, proč není argumentace krajského soudu
správná. Nejvyšší správní soud považuje námitky dostatečně vypořádané krajským soudem a
vzhledem k tomu, že je stěžovatelka sporuje pouze prostřednictvím opakovaní žalobních
námitek, odkazuje na vypořádání provedené krajským soudem, se kterým se ztotožňuje.
K rozporům ohledně toho, zda navrhovatel byl u lékaře a jaké měl po napadení následky (zda
byl v pracovní neschopnosti) Nejvyšší správní soud dodává, že pro posuzovanou věc není
rozhodné, zda a jaké následky navrhovatel přesně utrpěl. Na skutkový stav projednávaného
přestupku tyto skutečnosti nemohou mít vliv, protože předmětem řízení je přestupek spočívající
v narušení občanského soužití tím, že se osoba proti jinému dopustí jiného hrubého jednání dle
§49 odst. 2 písm. d) zákona o přestupcích. Pro skutkovou podstatu projednávaného přestupku
je tudíž rozhodující zda došlo k hrubému jednání, ne jaké následky toto jednání způsobilo.
Pokud by uvedené následky měly hrát v posuzování věci roli, jednalo by se o přestupek
spočívající v ublížení na zdraví dle §49 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Není to tak podstatné
pro řádné zjištění skutkového stavu. Podstatné je, zda stěžovatelka útočila na navrhovatele.
[20] K věrohodnosti výpovědí navrhovatele je nutno uvést, že dlouhodobé rodinné spory
a neshody mezi účastníky řízení nemohou sloužit jako důkaz nedůvěryhodnosti osob a jejich
výpovědí. Stěžovatelka namítla, že správní orgány měly nechat odborně znalecky vyšetřit
osobnost navrhovatele. Tuto námitku ale vznesla až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
se jí tak dle §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat.
[21] Přestupková komise v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména na str. 14 a 15) zdůraznila,
že výpověď navrhovatele i výpověď stěžovatelky hodnotila s rezervou vzhledem k možné
motivaci zkreslit popis událostí ve vlastní prospěch a vycházela primárně z výpovědí svědkyň.
Stejně tomu bylo i při zjišťování průběhu počátku konfliktu. Výpovědi stěžovatelky
i navrhovatele jsou zcela protichůdné, přestupková komise tak vycházela především z výpovědi
nestranných svědků, konkrétně svědkyně Z., která byla přítomna počátku střetu účastníků již
v šatně, a Š. Výpověď M. P. správní orgány shledaly nevěrohodnou, jelikož se podstatně měnila
v čase. Svědkyně Z. ve své výpovědi uvedla, že: „Pana P. jsem pustila dovnitř a šla jsem do šatny, kde
se sešel pan P. s jeho tchýní a společně s nimi tam byly i děti P .…Pan P. s dětmi odcházel, H. držel v náručí a
P. vedle, což se nelíbilo matce paní P. V ten moment přišla do šatny slečna T.…otevřela dveře do hlavní chodby,
a za nimi stála paní P. Jak se otevřely dveře, paní P. napřáhla a uhodila pana P. do obličeje, až mu odletěly
brýle.“ Z výpovědi svědkyně Z. dle Nejvyššího správního soudu vyplynulo, že v šatně školky
k žádnému fyzickému napadení nedošlo, fyzická potyčka začala, až když navrhovatel ze šatny
odcházel, a udeřila ho M. P. Svědkyně Š. rovněž uvedla, že začátek potyčky iniciovala M. P. až
ve spojovací chodbě. Uvedené výpovědi jsou tedy souladné a skutkový stav týkající se počátku
konfliktu na chodbě tedy byl zjištěn bez důvodných pochybností.
[22] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti souhlasí se závěrem krajského soudu,
že navrhovatele udeřila. Nesprávný je podle ní ale závěr, že toto jednání naplnilo znaky
přestupku, protože správní orgány spolehlivě nezjistily, za jakých okolností k napadení došlo
a nepodařilo se jim tak vyvrátit tvrzení stěžovatelky, že jednala v nutné obraně.
[23] Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že okolnosti počátku konfliktu byly před správními
orgány dostatečně objasněny svědeckými výpověďmi. Ke zjišťování skutkového stavu bez
důvodných pochybností Nejvyšší správní soud uvádí, že přestupkové řízení je ovládáno zásadou
vyšetřovací. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno tak neleží na účastníkovi řízení, ale je na
správním orgánu, aby shromáždil potřebné důkazy a prokázal, že přestupku se dopustil právě
obviněný. Obviněný je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má z jeho tvrzení správní
orgán vycházet (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011-66).
Tvrzení o jednání v nutné obraně však stěžovatelka neprokázala, na jeho podporu nepředložila
ani žádné relevantní důkazy. Naopak, z dokazování vyplynuly skutečnosti toto tvrzení vylučující.
Hlavním zákonným předpokladem pro jednání v nutné obraně je totiž fakt, že jde o jednání,
kterým dotyčný odvrací přímo hrozící nebo trvající útok (viz §2 odst. 2 přestupkového zákona),
v tomto případě podle tvrzení stěžovatelky útok na M. P. Ze zjištěného skutkového stavu ale
vyplývá, že navrhovatel na M. P. neútočil, pouze se bránil a volnou rukou odrážel útoky
stěžovatelky a M. P, která fyzickou potyčku začala, byl to tedy navrhovatel, kdo jednal v nutné
obraně.
[24] Stěžovatelčino tvrzení, že nejdříve dostala „brutální ránu“ do oka od navrhovatele v šatně
a pak uviděla, jak navrhovatel dal ránu také M. P., kterou se rozhodla před dalšími údery chránit,
je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, konkrétně s výpovědí svědkyně Z., která byla v tu
dobu přítomna v šatně a incident by musela vidět. Stěžovatelka své tvrzení nijak nedoložila.
Zároveň z výpovědi svědkyně Z. vyplývá, že stěžovatelka musela, stejně jako svědkyně, vidět
ránu, kterou dala M. P. navrhovateli a kterou fyzický útok začal. Rovněž z výpovědi svědkyně Š.
vyplývá, že všechny zúčastněné zastihla na spojovací chodbě, M. P. zrovna přišla, telefonovala a
nechtěla navrhovatele s dětmi pustit, „v ten moment došlo k fyzickému napadení, paní P. začala rukama
napadat pana P.“. Stejně tak svědkyně Z. uvedla, že zúčastnění „vyšli na spojovací chodbu a tam se do
sebe pustili“ Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla jednat ani ve
skutkovém omylu a domnívat se, že pouze brání dceru proti navrhovateli v nutné obraně.
[25] Dle zjištěného skutkového stavu mohl v nutné obraně jednat pouze navrhovatel.
Již z definice nutné obrany totiž vyplývá, že proti jednání v nutné obraně není nutná obrana
přípustná, jelikož se nejedná o útok a protiprávní čin. Takové jednání je naopak považováno
za pokračování v původním útoku. Toto východisko potvrzuje rovněž judikatura Nejvyššího
soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, čj. 4 Tdo 527/2015-41). Správní
orgány i krajský soud tak možnost jednání v nutné obraně správně vyloučily.
[26] Okolnosti, za kterých došlo k poranění oka stěžovatelky, nebyly pro posouzení viny
stěžovatelky z projednávaného přestupku rozhodné. Správní orgány zjistily skutkový stav
průběhu konfliktu dostatečně. Uvedený skutek nebyl předmětem řízení, přestupková komise
se tedy uvedeným návrhem zabývat ani nemohla. Řízení o návrhu stěžovatelky na projednání
přestupku spočívajícím v jejím napadení ze strany navrhovatele navíc bylo přestupkovou komisí
z důvodů opožděnosti zastaveno.
[27] K námitce neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů je nutné uvést, že správní
orgán má povinnost vést řízení tak, aby s ohledem na zásadu materiální pravdy a procesní
ekonomie zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a bez důvodných pochybností. S ohledem
na to je tedy povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, a posuzovat důvodnost
návrhů stran na doplnění dokazování. Naopak není povinen provést všechny důkazní návrhy
účastníků. Provede jen takové, které jsou ke zjištění skutkového stavu potřebné. Pokud ovšem
některé z nich neprovede, musí v rozhodnutí odůvodnit, proč tak neučinil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, čj. 8 As 100/2011-70).
[28] Stěžovatelka v kasační stížnosti zopakovala žalobní námitku neprovedení výslechu O. T.,
kterého podle ní správní orgány měly vyslechnout k prokázání ovlivňování M. P. ze strany
navrhovatele a jejich vzájemného vztahu. Krajský soud shledal, že vzhledem k předmětu řízení
není nutné zjišťovat, zda navrhovatel telefonoval M. P. a žádal ji, aby vypověděla, že útok začala
ona, neboť nejde o rozhodné skutečnosti pro zjištění skutkového stavu potřebného
k rozhodnutí v dané věci. Předmětem řízení je totiž fyzické napadení navrhovatele ze strany
stěžovatelky, nikoliv ze strany jeho ženy M. P. Tomu navrhovaný svědek nebyl přítomen,
nemohl by tedy průběh incidentu jakkoliv objasnit. Pokud jde o prokázání toho, kdo byl
iniciátorem konfliktu, to má správní orgán za dostatečně prokázané z výpovědí svědkyň Š. a Z.
Přestupková komise tedy v souladu s judikaturou kasačního soudu řádně a dostatečně
odůvodnila, proč stěžovatelkou navrhované výslechy neprovedla. Nejvyšší správní soud
považuje názor krajského soudu za věcně správný a ztotožňuje se s ním. Vzhledem k tomu že
stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla, v čem spatřuje názor krajského soudu nesprávným,
ani jinak nezpochybnila jeho závěry, odkazuje Nejvyšší správní soud na vypořádání provedené
krajským soudem a v souvislosti s touto námitkou nemá dále co vypořádávat.
[29] Uvedené platí i pro navrhované šetření příbuzenského vztahu svědkyně Š. a policisty H.
Krajský soud k této žalobní námitce uvedl, že otázka příbuzenství těchto osob není pro danou
věc relevantní. Ostatně ani stěžovatelka nezdůvodnila důležitost tohoto důkazu pro
projednávanou věc. Pokud stěžovatelka měla pochybnosti o postupu jmenovaného policisty,
měla se obrátit na jeho nadřízeného. Svědkyně Š. byla poučena o následcích nepravdivé
výpovědi a neměla na řízení osobní zájem, což nerozporovala ani stěžovatelka. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka sporuje uvedené závěry pouze prostřednictvím opakování žalobních
námitek, odkazuje Nejvyšší správní soud na vypořádání provedené krajským soudem, se kterým
se ztotožňuje.
[30] Námitky, že stěžovatelka pro svůj zdravotní stav nebyla napadení navrhovatele schopna
a neprovedení výslechu J. H., byly v soudním řízení uplatněny až před kasačním soudem. Dle §
109 odst. 5 s. ř. s. k nim soud nepřihlédl, protože jde o skutečnost, kterou stěžovatelka uplatnila
až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ze stejného důvodu nemohl Nejvyšší správní
soud přihlédnout ani k doplnění odůvodnění kasační stížnosti ze dne 6. 11. 2018. Ani přesto by
však existence emailu její dcery navrhovateli (který ovšem nedoložila) nebyla způsobilá
zpochybnit zjištěný skutkový stav týkající se projednávaného přestupku a odůvodnit potřebu
navrhovaných výslechů.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. srpna 2020
Petr Mikeš
předseda senátu