ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.427.2018:29
sp. zn. 1 As 427/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: R. V.,
zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125,
Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2017,
č. j. KrÚ 67741/2017/ODSH/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 20. 11. 2018, č. j. 36 A 13/2017 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 9. 6. 2017 Městský úřad Holice uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, kterého
se dopustil tím, že dne 8. 5. 2017 při řízení motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost v obci minimálně o 28 km/h.
[2] Tomuto rozhodnutí předcházelo ústní jednání bez účasti žalobce. Žalobce se z ústního
jednání omluvil z důvodu pracovní neschopnosti, a to e-mailem bez zaručeného elektronického
podpisu; k omluvě připojil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti.
[3] Proti rozhodnutí Městského úřadu Holice podal žalobce odvolání.
[4] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku odvolání zamítl
a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Omluvu žalobce z nařízeného ústního jednání
vyhodnotil jako nenáležitou. Především, k podání obsahujícímu omluvu neměl správní orgán
prvního stupně vůbec přihlížet, neboť bylo učiněno pouze elektronicky bez zaručeného podpisu
a nebylo předepsaným způsobem doplněno. Nadto se žalovaný ztotožnil se závěrem správního
orgánu I. stupně o nedůvodnosti omluvy žalobce z jednání, neboť samotný doklad o pracovní
neschopnosti není dostačujícím dokladem o důvodnosti neúčasti na jednání. Nedostatečnost
omluvy nemohla být zhojena ani v odvolání předloženým výměnným poukazem, neboť ani ten
neobsahuje lékařskou diagnózu. O nutnosti omluvy a jejím odůvodnění a doložení důvodu
omluvy byl žalobce poučen. K námitce porušení práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, žalovaný zdůraznil, že žalobce byl
v předvolání poučen o možnosti vydání rozhodnutí, budou-li po provedeném ústním jednání
shromážděny všechny podklady, aniž by byl žalobce opětovně poučován ve smyslu §36 odst. 3
správního řádu. Za takové situace je námitka nedodržení postupu dle §36 odst. 3 správního řádu
nedůvodná. Žalovaný neuznal důvodnou ani námitku pochybností týkajících se správnosti
měření, žalobce neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by měly měření zpochybnit, žalovaný
měl skutkový stav za prokázaný a pochybnosti neshledal. K materiálnímu znaku přestupku
žalovaný uvedl, že žalobce porušil svým jednáním chráněný zájem vyplývající z obecné úpravy.
Závěr, že překročení rychlosti v obci o 28 km/h nenaplňuje materiální stránku přestupku, by byl
absurdní. Takové překročení rychlosti je již nezanedbatelné.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou.
[6] Krajský soud konstatoval, že žalovaný se s námitkami vznesenými žalobcem řádně
vypořádal a se závěry žalovaného se krajský soud ztotožnil. Žalobce měl dle soudu dostatek
možnosti se se správním spisem seznámit a být účasten jednání. V řízení o přestupku postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí o přestupku. V posuzované věci správní orgány dle krajského soudu
tomuto požadavku dostály. Správní orgán I. stupně nevyhodnotil omluvu z jednání
jako náležitou, žalovaný se s tímto hodnocením ztotožnil a ani krajský soud v tomto neshledal
pochybení. Žalobce byl pro případ omluvy v oznámení o zahájení řízení o přestupku,
které zároveň plnilo funkci předvolání, předem upozorněn na to, jaké náležitosti má omluva
obsahovat a jak bude správní orgán postupovat při vyhodnocování omluvy z hlediska
její důvodnosti. Jestliže zdravotní indispozice žalobce vznikla náhle den před nařízeným jednáním
v řízení o přestupku a žalobce nemohl postupovat jinak, než zaslat operativně omluvu v obyčejné
e-mailové zprávě, měl svoje podání doplnit ve smyslu §37 správního řádu, a zejména
svoji omluvu konkretizovat, přičemž s potřebností takového postupu byl předem seznámen.
Ohledně prokazování a vyhodnocování důvodnosti omluvy poukazem na doklad o pracovní
neschopnosti soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015,
č. j. 10 As 251/2014 - 53, ve kterém se Nejvyšší správní soud nepřisvědčil obdobným námitkám.
Soud dále uvedl, že práva žalobce ve smyslu namítaného porušení §36 odst. 3 správního řádu
nebyla porušena, žalobce skutkově nic v celém průběhu šetření věci ani před soudem nenamítal.
Soud neshledal pochybení ani v tom, že žalovaný jako odvolací orgán neaplikoval §44 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, důvody mimořádného snížení
výměry pokuty dle §44 nelze k žalobci vztahovat. Soud rovněž odkázal na odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů, která se dle názoru soudu dostatečně vypořádala s materiální
stránkou přestupku.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podřaditelných §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že omluva z jednání nařízeného na 9. 6. 2017 nebyla
náležitá. Je přirozené, že stěžovatel jako laik nezvládl všechny formální náležitosti, trvání
na nutnosti doplnit omluvu písemně je přehnaným formalismem, správní orgán mohl v případě
pochybností o autentičnosti omluvy stěžovatele vyzvat k prokázání, že omluvu učinil osobně.
Správní orgán navíc rozhodl již 9. 6. 2017, tedy ještě před uplynutím lhůty pro doplnění podání
dle §37 odst. 4 správního řádu. Správnímu orgánu rovněž nic nebránilo si v případě pochybností
omluvu u lékaře ověřit. Podle stěžovatele se soud nevyjádřil k nosné části námitky a zásadní
žalobní argumentaci, a rozsudek soudu je tak nepřezkoumatelný. Za nosnou část této námitky
stěžovatel považuje odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015
č. j. 2 As 77/2015 - 38, ke kterému soud bez bližšího odůvodnění pouze uvedl, že jej nepovažuje
za přiléhavý z důvodu odlišného skutkového stavu. Soud se nevyjádřil ani k žalobní argumentaci,
kterou považuje stěžovatel za zásadní, a to že konání ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele
je zásadním zásahem do jeho základního práva být slyšen v rámci trestního řízení; správní orgán
nemůže hodnotit veškeré důkazy, neboť dokazování je vedeno zásadou ústnosti. To vše navíc
za situace, kdy prekluze přestupku byla prodloužena na dva, resp. tři roky, a správnímu orgánu
tak ani nic nebránilo pozvat žalobce opětovně na další termín ústního jednání.
[9] Ve vztahu k námitce týkající se dvojího porušení §36 odst. 3 správního řádu stěžovatel
uvádí, že je bezpředmětné odůvodnění soudu, že v rozmezí mezi 8. 6. 2017 a 9. 6. 2017 nebyl
do spisu založen žádný další důkaz, protože stěžovatel spis vůbec neviděl. Soud se dle stěžovatele
nevypořádal s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 2 As 161/2014 - 57, který je nosnou částí argumentace.
[10] Poslední námitka stěžovatele se vztahuje k hodnocení materiální stránky přestupku. Soud
podle stěžovatele nereagoval na námitku stěžovatele a v rozsudku neuvedl, zda soud konkrétně
hodnotil škodlivost přestupku a jaký vliv tato vada měla na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel
rovněž upozornil, že konkrétní hodnocení materiální stránky přestupku musí být dle konstantní
judikatury obligatorní součástí rozhodnutí, konkrétní hodnocení škodlivosti přestupku dokazuje,
že se správní orgán konkrétním případem skutečně zabývá a nepostupuje mechanicky.
Takové hodnocení obviněnému vysvětluje, proč a jak závažným způsobem je porušení předpisů
z jeho strany škodlivé a nebezpečné veřejnému zájmu. Žalovaný se podle stěžovatele zabýval
materiální stránkou přestupku pouze obecně uvedením, že rychlost byla překročena o 28km/h,
a odkazem na judikaturu, nikoli však konkrétně ve vztahu ke stěžovateli.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a setrval
na svém rozhodnutí. Podpůrně odkázal na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Jen pokud jde o námitku, že žalovaný měl obligatorně zohlednit novou právní úpravu
§44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který upravuje důvody
mimořádného snížení výměry pokuty, stěžovatel dal v doplnění ke kasační stížnosti za pravdu
soudu, což Nejvyšší správní soud chápe jako omezení kasační stížnosti o tento bod (zpětvzetí
námitky).
[14] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Dle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“),
platí, že: „O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit
nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“
[16] Podmínky náležité omluvy shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2013,
č. j. 6 As 25/2013 - 23, následovně: „Aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního
jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně,
tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně
před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod,
který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním
se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci
objektivních možností prokázat.“
[17] Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud připouští, že zdravotní indispozice může
vzniknout náhle, i den před nařízeným ústním jednáním. V takovém případě předvolaný
obviněný nemůže omluvu uplatnit dříve, včasněji. Včasnost omluvy tedy sporná není.
[18] V omluvě však musí být uveden důvod, který obviněnému znemožňuje účast
na nařízeném jednání a tento důvod musí být konkretizován a musí být doložen. Stěžovatel
však k omluvě přiložil pouze doklad o dočasné pracovní neschopnosti, z něhož nevyplývá
konkrétní příčina zdravotní indispozice, a tedy důvod, proč je jeho účast na jednání nemožná.
O nezbytných náležitostech omluvy včetně toho, že důvod omluvy musí být uveden a doložen
konkrétně, byl přitom stěžovatel v oznámení o zahájení přestupkového řízení, které zároveň
plnilo funkci předvolání, řádně poučen. Správní orgán výslovně uvedl: „Pro případ omluvy
Vás správní orgán poučuje, že aby mohla být omluva přijata, musí být uplatněna včas (zpravidla ve chvíli,
kdy se osoba o překážce, která jí brání zúčastnit se ústního jednání, dozví, nejpozději před začátkem ústního
jednání), musí obsahovat konkrétní důležitý důvod (nestačí obecný odkaz na pracovní zaneprázdněnost, pobyt
v zahraničí, či neurčité zdravotní problémy) a musí být řádně doložena (například listinami) tak, aby si správní
orgán mohl ověřit její pravdivost. Je-li předkládána lékařská zpráva, je nutné, aby z ní vyplývala konkrétní
diagnóza, či jiná objektivní skutečnost znemožňující osobní účast na ústním jednání, prostý doklad o pracovní
neschopnosti nepostačuje (z důvodu lékařského tajemství nemá správní orgán možnost ověřit diagnózu
apod. u lékaře, kdy např. zlomený malíček může vést k pracovní neschopnosti, ale nemusí být důvodem,
pro který by se obviněný nemohl v době povolených vycházek dostavit k ústnímu jednání). K akceptaci omluvy
nedochází automaticky, ale až po posouzení její řádnosti a včasnosti a pro ověření, zda omluva byla přijata,
je možno využít shora uvedeného telefonního čísla.“ Stěžovatel tedy neopodstatněně spoléhal na to,
že jeho omluva je dostatečná, resp. náležitá.
[19] Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 13. 8. 2015, č. j. 10 As 251/2014 - 53,
na které poukázal i krajský soud, zdůraznil, že ne každé onemocnění odůvodňující dočasnou
pracovní neschopnost znamená automaticky nemožnost zúčastnit se jednání: „Z pouhého obecného
údaje o neurčité zdravotní komplikaci nelze nijak usoudit na závažnost onemocnění a tím ani na důležitost
důvodu nepřítomnosti při jednání. … ani předložení kopie III. dílu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti,
ze kterého je zřejmé pouze jméno stěžovatele a lékaře a den počátku pracovní neschopnosti, neprokazuje relevantní
skutečnosti pro posouzení omluvy, tedy že stěžovatel měl zdravotní komplikaci, jež mu skutečně zabraňovala
dostavit se k ústnímu jednání (a nikoliv např. jen zdravotní komplikaci takového druhu, že nemohl vykonávat
svou práci s ohledem na její charakter)…“ Ani v nyní projednávané věci stěžovatel neuvedl a nedoložil
důvod omluvy dostatečně konkrétně, a tedy správnímu orgánu neumožnil dospět k závěru,
že stěžovatel skutečně má důležitý důvod, který mu znemožňuje účast na jednání, a omluvu
tedy přijmout.
[20] Soud považuje za nutné upozornit, že správní orgány důsledně nerozlišily náležitost
a důvodnost omluvy dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný v rozhodnutí uvádí,
že se ztotožňuje s hodnocením správního orgánu I. stupně, že omluva nebyla důvodná.
Ve skutečnosti omluva nebyla náležitá ve smyslu citovaného ustanovení zákona o přestupcích
(resp. „řádná“ ve smyslu poučení správního orgánu), neboť nebyla dostatečně konkrétní,
přičemž konkrétnost je jednou z požadovaných náležitostí. Pro nedostatek konkrétnosti nemohl
správní orgán posoudit, zda má stěžovatel důležitý důvod, a zda tedy je omluva důvodná.
To ale nic nemění na závěru, že omluva stěžovatele nesplňovala zákonné požadavky, a projednání
přestupku v nepřítomnosti obviněného tedy nebylo porušením zákona.
[21] S ohledem na to, že omluva nebyla dostatečně konkrétní, není podstatné se zabývat
ani nedostatečnou formou podání, ani skutečností, že správní orgán I. stupně vydal
rozhodnutí v přestupkovém řízení ještě před uplynutím pětidenní lhůty dle §37 odst. 4 s. ř. s.
pro doplnění e-mailového podání. Pokud by omluva ze dne 8. 6. 2017 byla v pětidenní lhůtě
doplněna z hlediska formy, nic by to nezměnilo na tom, že důvod, který stěžovatel uvedl, nebyl
dostatečně konkrétní pro posouzení, že důvod omluvy je dostatečný.
[22] Obdobně není v této věci podstatné ani to, že šlo o první omluvu z nařízeného jednání.
Skutečnost, že jde o omluvu první, nic nemění na zákonném požadavku náležitosti omluvy.
I první omluva z jednání musí být náležitá.
[23] Na závěr ohledně náležitosti omluvy z ústního jednání navazuje hodnocení námitky
porušení práva vyjádřit se k podkladům podle §36 odst. 3 s. ř. s. O svém právu vyjádřit
se k podkladům pro rozhodnutí byl stěžovatel správním orgánem výslovně poučen, rovněž byl
v oznámení o zahájení přestupkového řízení, které zároveň plnilo funkci předvolání, stěžovatel
správním orgánem I. stupně výslovně poučen o tom, že „Bude-li mít správní orgán po provedeném
ústním jednání shromážděny veškeré podklady pro vydání rozhodnutí, bude ve věci vydáno rozhodnutí, aniž by byl
obviněný opětovně poučován ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu.“
[24] Stěžovatel zřejmě (ovšem neopodstatněně, jak bylo odůvodněno výše) spoléhal na to,
že správní orgán omluvu, kterou dne 8. 6. 2017 zaslal, přijme, a proto možnost vyjádřit
se k podkladům před termínem ústního jednání nařízeného na 9. 6. 2017 a před vydáním
rozhodnutí správního orgánu I. stupně nevyužil.
[25] Stěžovatel ovšem nevyužil možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí
ani v odvolacím řízení. V doplnění odvolání ze dne 21. 8. 2017 stěžovatel sice uvedl, že „žádá
správní orgán, aby mu umožnil rozvést a doplnit další níže uvedené námitky proti napadenému rozhodnutí.
Na místě řešení přestupku se situace udála poněkud jinak a závěr o změření rychlosti v souladu s návodem
k obsluze je přinejmenším předčasný a ničím nepodložený. Na místě obviněný s naměřenou rychlostí nesouhlasil
a svůj nesouhlas doložil důkazem, který ovšem policisté neakceptovali.“ Nicméně takto formulované
námitky jsou zcela nekonkrétní.
[26] Jak již dříve zdůraznil rozšířený senát v usnesení ze dne 14. ledna 2014, č. j.
5 As 126/2011 - 68, „interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik
extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, N 161/16 SbNU 185; č. 2/2000 Sb.,
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 9. 1998, Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95
a ze dne 2. 9. 1998, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, Reports 1998-VI)… V možnosti
nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SBNU 197) právo osoby,
proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů... Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku
svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu, aby za obviněného domyslel všechna
myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.“ V tomtéž usnesení
Nejvyšší správní soud také uvedl: „… tvrdí-li obviněný skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních
pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důvod a ani správní orgán takový důkaz není
s to opatřit, lze dospět na základě toho, jak se věci obvykle dějí, k závěru o nevěrohodnosti takových tvrzení.“
[27] Ve správním řízení však stěžovatel neuvedl žádná konkrétní tvrzení, v čem skutkový stav
zachycený v úředním záznamu policie, ověřovacím listu použitého silničního radarového
rychloměru nebo fotodokumentaci zaznamenávající měřené vozidlo neodpovídá skutečnosti,
ani k tomu nepředložil žádné důkazy. Skutečnost, že stěžovatel možnost vyjádřit se k podkladům
pro rozhodnutí nevyužil, je třeba odlišit od situace, kdy správní orgán účastníkovi možnost
vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí neposkytl nebo o ní účastníka nepoučil.
[28] K materiální stránce spáchaného přestupku se krajský soud vyjádřil v bodech 25 – 27
rozsudku. Nejprve odkázal na části rozhodnutí, v nichž se správní orgány I. a II. stupně
materiální stránkou přestupku zabývaly, parafrázoval některé body hodnocení materiální stránky
přestupku provedené správními orgány I. a II. stupně, a v dalších bodech hodnocení materiální
stránky přestupku spáchaného stěžovatelem rozvedl. Rychlost byla překročena podstatně – o více
než 20 km/h, nikoli nedaleko dopravní značky „konec obce“, nýbrž uprostřed obce, kde lze
předpokládat vyšší koncentraci pohybujících se osob. Správní orgány I. i II. stupně i krajský soud
se tedy materiální stránkou přestupku zabývaly. Nadto, obstojí vypořádání této námitky i věcně.
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že překročení stanovené rychlosti za konkrétních
okolností v určitém konkrétním případě nenaplní materiální stránku přestupku proti bezpečnosti
silničního provozu na pozemních komunikacích pouze v případě, kdy existují významné
okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný
zájem společnosti. V obvyklých případech, kdy významné mimořádné okolnosti vylučující
společenskou škodlivost neexistují, jednání naplňující formální znaky přestupku stanovené
zákonem, naplňuje i materiální stránku přestupku (srov. např. rozsudky ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 5 As 33/2017 - 36 , ze dne 8. 12. 2016, č. j. 5 As 206/2016 - 37). V nyní projednávané věci
stěžovatel žádné mimořádné okolnosti, pro které by neměla být naplněna materiální stránka
přestupku, netvrdil a nevyplývají ani ze správního spisu.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Filip Dienstbie
předseda senátu