ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.161.2014:57
sp. zn. 2 As 161/2014 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: JUDr. P. P., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2012, č. j. MSK 34403/2012, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2014, č. j. 58 A 33/2012 – 60,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2014, č. j. 58 A 33/2012 – 60,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2012, č. j. MSK 34403/2012, a rozhodnutí
Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností, ze dne 25. 1. 2012,
č. j. SMO/027640/12/DSČ/Jaš, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 800 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2012, č. j. MSK 34403/2012 (dále též „napadené
rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností (dále jen „správní orgán
prvního stupně“ nebo „správní orgán“), ze dne 25. 1. 2012, č. j. SMO/027640/12/DSČ/Jaš (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením ustanovení
§4 písm. c) zákona o silničním provozu v návaznosti na ust. §9 odst. 1 písm. u) vyhlášky
Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních
komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Tohoto přestupku se měl
dopustit tím, že dne 20. 11. 2011 v 9:49 hod. v Ostravě - Vítkovicích, na ulici Rudná, za ulicí
Zkrácená, ve směru jízdy do Poruby, řídil motorové vozidlo tovární značky VW Tiguan, RZ X,
přičemž v místě, kde je svislým dopravním značením (B 20a) „nejvyšší dovolená rychlost“
stanovena rychlost jízdy nejvýše 50 km/h, mu byla naměřena silničním laserovým rychloměrem
MicroDigiCam LTI okamžitá rychlost 74 km/h, po odečtu možné odchylky rychloměru ± 3
km/h jel rychlostí nejméně 71 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 20
km/h a více. Za uvedené jednání mu byla podle ustanovení §125c odst. 4 písm. e) zákona o
silničním provozu uložena pokuta ve výši 2500 Kč se splatností do 30 dnů od nabytí právní moci
napadeného rozhodnutí.
Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 2 As 39/2014 – 30 (dále též „zrušovací rozsudek“), kterým
byl zrušen první rozsudek krajského soudu ve věci ze dne 13. 2. 2014, č. j. 58 A 33/2012 - 26,
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, posoudil důvodnost všech osmi stěžovatelem
uplatněných žalobních námitek, přičemž je shledal nedůvodnými.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „s. ř. s.“
Stěžovatel se předně domnívá, že již u prvního rozsudku krajského soudu došlo k záměně
číselného označení žalobní námitky č. 1 (charakteristika rychloměru) s č. 3 (návod k obsluze).
Tato číselná záměna se pak promítla také do zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu,
dle kterého se měl krajský soud v novém řízení vypořádat s námitkami v žalobě uvedenými
pod č. 2, 3, 4, 5, 6 a 8, ačkoliv žalobní námitka č. 3 týkající se návodu k obsluze byla shledána
nedůvodnou a zcela opomenuta tak zůstala námitka č. 1. Krajský soud se tudíž vůbec nezabýval
a nevypořádal s důkazem předloženým k žalobě, a to ATS-TELCOM PRAHA a. s. – základní
charakteristikou rychloměru ve spojení s certifikátem o schválení typu měřidla. Krajský soud
naopak vyšel z neautorizovaného návodu k obsluze předloženého (postupně) žalovaným.
K vysvětlení rozporů mezi oficiálními dokumenty a tímto návodem pak byly navrženy důkazy,
které nebyly provedeny.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vypnutí světelného signalizačního
zařízení nemůže ovlivnit neplnění povinností řidičů dodržet stanovenou rychlost. Stěžovatel
se domnívá, že skutečnost, že světelná signalizace byla vypnuta právě a pouze v době měření,
má význam, a to zejména s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010,
č. j. 2 As 41/2010 – 77, dle kterého nelze připustit, aby policisté vědomě iniciovali spáchání
dopravního přestupku, který by následně sankcionovali.
Stěžovatel dále namítá, s odkazem na svou žalobní námitku týkající se provedení místního
šetření dne 4. 12. 2011, že rychlost přestupkového řízení nemůže znamenat zbrklost,
a neformálnost vede k jeho nezákonnosti. Provedení fotodokumentace bez toho, aby bylo řádně
zahájeno řízení, bylo dle stěžovatele nezákonné.
Stěžovatel setrvává také na názoru, že vydání rozhodnutí správním orgánem prvního
stupně dne 25. 1. 2012, tj. v den, kdy nebylo nařízeno jednání, a stěžovatel nebyl o této
skutečnosti žádným způsobem vyrozuměn, bylo nezákonné. Stěžovatel tak neměl možnost
se k věci vyjádřit ani při jednání ani jinak před rozhodnutím, čímž byla hrubě porušena jeho
procesní práva. To namítal již v žalobě, ovšem krajský soud tuto nezákonnost nenapravil,
a to v důsledku aplikace nepřiléhavé judikatury, kdy se účastník řízení o přestupku z nařízeného
jednání opakovaně omlouval. U stěžovatele se jednalo o řádnou omluvu z prvního a jediného
jednání a rozhodnuto bylo následně mimo jednání. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí
mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, č. j 4 As 4/2007 – 46, z něhož
dle jeho názoru vyplývá nezákonnost postupu správních orgánů v této věci. Dospěje-li Nejvyšší
správní soud k jinému závěru, než je vyjádřen v tomto rozsudku, navrhuje stěžovatel postup
podle §17 odst. 1 s. ř. s., tudíž postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Stěžovatel má na rozdíl od krajského soudu za to, že skutečnost, že o odvolání stěžovatele
bylo rozhodnuto dříve než o námitce podjatosti, je závažným porušením práva na spravedlivý
proces, a nikoliv vadou, která neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Kromě toho se krajský
soud nevypořádal s druhou části stěžovatelovy žalobní námitky, konkrétně že o odvolání
ve věci námitky podjatosti bylo rozhodnuto jinou osobou, než rozhodovala ve věci samé,
což je nepřezkoumatelné.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na spisovou dokumentaci a svá předchozí vyjádření
v řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel má vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační
stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Jak již bylo shora avizováno, věc je řešena před Nejvyšším správním soudem již podruhé.
Ke kasační stížnosti žalovaného byl původní rozsudek krajského soudu ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 58 A 33/2012 – 26, zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský
soud původním rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení,
neboť shledal důvodnými stěžovatelovy námitky ohledně rozporu mezi výrokem a odůvodněním
správních rozhodnutí a dále proto, že se ve spise správních orgánů nenachází žádný dokument,
který by dokládal, že měření bylo prováděno v souladu s návodem k použití měřiče. Nejvyšší
správní soud nicméně tyto závěry popřel, protože správní orgány bez pochybností konstatovaly
ve výroku rozhodnutí porušení §4 písm. c) zákona o silničním provozu, konkrétně
nerespektování značky B 20a, a v odůvodnění, které koresponduje s výrokem, je rovněž
posuzováno porušení povinnosti stanovené dopravní značkou. Toliko nad rámec odůvodnění
je uvedeno, že dopravní značení v měřeném úseku je umístěno jenom podpůrně, protože i kdyby
tam bývalo chybělo, muselo by se vycházet z §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Rozpor
mezi odůvodněním a výrokem napadeného rozhodnutí nebyl shledán. Pokud jde o absenci
návodu, k té Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve správním řízení nebyl konkrétní způsob
měření nikterak zpochybněn. Proto nemusely správní orgány nutně založit do spisu předmětný
návod. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k vypořádání všech žalobních námitek, které
v předchozím řízení neposuzoval pro nadbytečnost.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 20. 11. 2011 v 9:49 hod.,
v Ostravě - Vítkovicích, na ulici Rudná poblíž ulice Zkrácená, ve směru jízdy do Poruby, bylo
hlídkou Policie České republiky ze vzdálenosti 186 m zaměřeno vozidlo tovární značky
VW Tiguan, RZ: X, které překročilo nejvyšší dovolenou rychlost jízdy. Vozidlu byla v místě, kde
je svislým dopravním značením (B 20a) – „nejvyšší dovolená rychlost“ stanovena rychlost jízdy
nejvýše 50 km/h, naměřena silničním radarovým rychloměrem MicroDigiCam LTI okamžitá
rychlost 74 km/h; po odečtu odchylky jelo vozidlo nejméně rychlostí 71 km/h. Vozidlo bylo
hlídkou zastaveno a řidič vozidla byl vyzván k předložení dokladů. Na základě předloženého
občanského průkazu byl ztotožněn řidič P. P. Řidič na místě s přestupkem nesouhlasil a nebyl si
jej vědom; po zjištění, že se jedná o bodovaný přestupek, pak bylo na jeho žádost vypsáno
oznámení přestupku – odevzdání věci, které si řidič přečetl a vepsal text, že dle jeho názoru jel
stejnou rychlostí jako ostatní vozidla, a dopravní značku neviděl, a toto oznámení podepsal.
Přestupek byl následně oznámen věcně a místně příslušnému správnímu orgánu k projednání.
Správní orgán posoudil předložené důkazní materiály, a jelikož neměl pochybnosti o tom, že se
stěžovatel přestupku dopustil, vydal dne 7. 12. 2011, příkaz. Proti tomuto příkazu podal
stěžovatel odpor, a proto bylo pokračováno v řízení. Správní orgán předvolal stěžovatele
k ústnímu jednání na den 23. 1. 2012 v 9:00 h (doručeno 6. 1. 2012). Stěžovatel dne 18. 1. 2012
(doručeno 19. 1. 2012) zaslal správnímu orgánu omluvu z účasti na tomto jednání, ve které uvedl
důvody, pro které se jej nemůže zúčastnit. Dále v omluvě uvedl, že nesouhlasí s projednáním
přestupku ve své nepřítomnosti, neboť dle jeho názoru správní orgán nemá dostatek podkladů
pro posouzení věci. Dne 23. 1. 2012 byl správnímu orgánu doručen také návrh stěžovatele ze dne
21. 1. 2012 na postoupení věci správnímu orgánu podle místa jeho trvalého bydliště a pracoviště
(Praha). Poněvadž se dne 23. 1. 2012 v 9:00 h k ústnímu jednání nedostavil, správní orgán
přestupek projednal podle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) v nepřítomnosti stěžovatele z důvodu, že
písemnou omluvu neuznal, protože neshledal důležitý důvod omluvy. Poté, co byly provedeny
listinné důkazy, bylo ústní jednání v 9:30 ukončeno za účelem úvahy správního orgánu a
vypracování rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
předmětného přestupku, bylo vydáno dne 25. 1. 2012. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl
stěžovatelovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal rozsudek krajského soudu z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zpravidla vážit
důvodnost konkrétních kasačních námitek. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí
se již Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
(publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), podle něhož za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, k té se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[n]edostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Obdobně
se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130
(publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78
(publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí, v němž
krajský soud opomene přezkoumat byť jen jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Z judikatury zdejšího soudu však plyne též skutečnost, že „[o]vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů stěžovatel spatřuje v tom, že žalobní
námitka č. 1 zůstala nevypořádána, neboť krajský soud byl zavázán nesprávným právním
názorem Nejvyššího správního soudu v zrušovacím rozsudku, který jej zavázal k vypořádání
námitek uvedených v žalobě pod č. 2. – 6. a 8. Jak ale plyne z napadeného rozsudku, krajský soud
se v novém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. Žalobní
námitky č. 1. a 3. byly vypořádány společně (viz body 13 a 15 rozsudku), neboť spolu úzce
souvisejí. První žalobní námitka stěžovatele se týkala charakteristiky rychloměru (rozsah
vzdálenosti měření) a třetí návodu na obsluhu měřícího zařízení. Nejvyšší správní soud
ve zrušovacím rozsudku uvedl, že vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení nebyl
konkrétní způsob měření nikterak zpochybněn, nebylo potřebné do spisu zakládat návod. Další
dokazování se provádí pouze tehdy, pokud účastník řízení zpochybní postup při měření nebo jiné
skutečnosti. Poněvadž ve správním řízení nedošlo ke zpochybnění žádných skutečností
souvisejících s měřením, neměl správní orgán povinnost ani posuzovat z návodu plynoucí
skutečnosti týkající se charakteristiky rychloměru. V řízení před krajským soudem pak bylo
nařízeno jednání, při kterém byl proveden důkaz Manuálem uživatele systému MicroDigiCam,
z nějž bylo prokázáno, že měřicí rozsah tohoto měřícího systému je 25 – 400 metrů, systém
je navržen tak, aby snímal obrázky ze vzdálenosti 50 – 170 metrů od měřícího místa, optimální
vzdálenost měření je 50 – 140 metrů, avšak dobré osvětlení a zaostření umožňuje vzdálenost
prodloužit. Vzhledem k těmto zjištěním z manuálu soud nepovažoval za důvodný návrh žalobce
na provedení důkazu svědeckou výpovědí předsedy představenstva TELCOM Praha, a. s.,
ani znaleckého posudku k otázce přesnosti měření. Námitka č. 1 tudíž nezůstala nevypořádána,
jak to namítal stěžovatel a rozsudek není s ohledem na tuto skutečnost nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů spatřuje stěžovatel také v tom, že krajský
soud opomenul vypořádat druhou část osmé žalobní námitky, konkrétně že o odvolání proti
námitce podjatosti rozhodovala jiná osoba než o věci samé. Nejvyšší správní soud uznává,
že krajský soud tuto věc skutečně neposuzoval. Obecně se tak jedná o vadu, nicméně tato vada
nemohla mít žádný vliv na výsledek řízení před krajským soudem.
Ze spisu doopravdy plyne, že o odvolání proti námitce podjatosti rozhodla Mgr. Eva
Slováčková, právník oddělení dopravně správních agend, a o odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí, tj. o věci samé, Mgr. J. D., vedoucí oddělení dopravně správních agend. Nejvyšší
správní soud však tento postup považuje zcela souladný se zákonem. Podle §15 odst. 2
správního řádu „úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních
předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen "oprávněné úřední osoby").“ Podle
odst. 4 stejného ustanovení platí, že „o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede
záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje“ (podtrženo NSS).
Ve správním spise se nachází jak úřední záznam o určení osoby oprávněné provádět úkony
ve správním řízení sp. zn. DSH/10878/2012/Slo, ze dne 2. 4. 2012, týkající se námitky
podjatosti, v němž byla úřední osobou určena Mgr. Eva Slováčková, právník oddělení dopravně
správních agend, tak rovněž úřední záznam o určení osoby oprávněné provádět úkony
ve správním řízení sp. zn. DSH/8609/2012/Fra, ze dne 8. 3. 2012, ve věci odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí, v němž byl za úřední osobu oprávněnou ke všem úkonům
správního orgánu určen Mgr. J. D., vedoucí oddělení dopravně správních agend, a ke všem
úkonům správního orgánu s výjimkou podepisování rozhodnutí ve věci Bc. A. F., referent pro
dopravní přestupky. Jak to plyne z posledně citovaného ustanovení, informování účastníka řízení
o tom, kdo je oprávněnou osobou v dané věci, není automatickou povinností správního orgánu,
nýbrž se děje na jeho žádost. Ze spisu je ale zjevné, že stěžovatel správnímu orgánu žádost
uvedeného obsahu neadresoval. Naříkaný postup žalovaného tak nepředstavuje vadu řízení a
neposouzení této námitky krajským soudem proto nemohlo mít vliv na výrok rozsudku.
Protože rozsudek krajského soudu nebyl shledán nepřezkoumatelným, lze přistoupit
k vypořádání dalších stěžovatelem uplatněných námitek.
Zásadní námitkou uplatněnou jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti, je námitka porušení
procesních práv stěžovatele v důsledku vydání rozhodnutí v jiný den, než bylo nařízeno ústní
jednání, a zejména nevyrozumění stěžovatele o této skutečnosti.
Jak již bylo uvedeno, správní orgán provedl dne 23. 1. 2012 ústní jednání v nepřítomnosti
stěžovatele, neboť neakceptoval jeho omluvu; rozhodnutí ve věci vydal ale nikoliv při jednání,
nýbrž až dne 25. 1. 2012.
Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích „o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“
Z tohoto ustanovení vyplývá několik zásadních podmínek pro projednání věci
v nepřítomnosti osoby obviněné ze spáchání přestupku. Obviněný musí být především řádně
předvolán a poučen o tom, v jakých případech lze jednat v jeho nepřítomnosti. Další podmínkou
je, že se obviněný odmítne dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého
důvodu.
Ze spisu bylo zjištěno, že první podmínka byla v projednávané věci splněna. Předvolání
bylo stěžovateli řádně doručeno, obsahovalo přesné údaje o termínu a místu konání jednání
a řádné poučení o tom, za jakých okolností může být věc projednána v jeho nepřítomnosti.
Stěžovatel se k jednání nedostavil; s předstihem se omluvil, přičemž uvedl také důvody,
které jej k tomu vedly. Správní orgán prvního stupně nicméně důvody uvedené stěžovatelem
po jejich posouzení neshledal důvodnými a ve věci jednal v nepřítomnosti stěžovatele.
Přestupkové řízení v zásadě musí probíhat formou ústního jednání. Možnost projednání
v nepřítomnosti obviněného je výjimkou z tohoto pravidla, využitelnou v případě,
kdy sám obviněný nepovažuje přítomnost při projednání z hlediska ochrany svých práv
za nezbytnou, a to správnímu orgánu sdělí, případně když se nedaří jeho přítomnost zajistit;
sem patří i opakované či nedůvodné omluvy, jejichž cílem je zmaření projednání přestupku
v zákonné lhůtě. V daném případě stěžovatel zaslal správnímu orgánu včas podání obsahující
jeho omluvu. Zda se jedná o omluvu náležitou ve smyslu §74 odst. 1 přestupkového zákona,
je věcí posouzení správního orgánu. Toto posouzení spočívá v úvaze o věrohodnosti důvodů
omluvy a o významu tvrzené překážky ve vztahu k významu jednání o přestupku. Jistě
lze správnímu orgánu přisvědčit, že důvodem omluvy z projednání přestupku není odročené
soudní jednání. Stejně tak by bylo možno posoudit i důvody spočívající v přípravě maturitního
plesu či odlet do ciziny nekolidující s termínem jednání. Stěžovatel také zjevně nemínil tyto
důvody prezentovat jako samostatně znemožňující účast při ústním jednání, ale jako součást
důvodů zaneprázdněnosti v daném období, která mu brání cestovat do Ostravy. Navíc další
skutečností, kterou omlouval svou neúčast, bylo jednání u stavebního úřadu v Mělníku, které
se mělo jednat v den, na který byl předvolán k projednání přestupku. S ohledem na vzdálenost
místa bydliště i sídla stavebního úřadu od sídla správního orgánu projednávajícího přestupek
je zcela zřejmé, že tato jednání nemohla vedle sebe obstát. Jiná otázka je, zda tento důvod omluvy
byl řádně doložen tak, aby byl věrohodný, případně zda bylo možné nedostatky omluvy před
jednáním odstranit. V daném případě bylo mezi doručením omluvy a ústním jednáním několik
dnů; tedy při rychlé reakci správního orgánu i účastníka řízení mohly být pochybnosti včas
odstraněny. Posuzoval-li správní orgán důvody omluvy až při ústním jednání, pak nepochybně
už nebylo třeba odstraňovat pochybnosti o nich; bylo ovšem na místě zvážit možnost nařízení
nového ústního jednání. Zde měl správní orgán zvažovat pravděpodobnost důvodů nedostatečně
doložené omluvy ve vztahu k celkovému postoji obviněného z přestupku, ve vztahu k jeho
výslovně prezentovanému zájmu na osobní účasti při projednání, a ve vztahu k běhu prekluzivní
lhůty – jednání se konalo po dvou měsících od spáchání přestupku.
Dále se kasační soud zabýval námitkou, zda v nyní projednávané věci představuje vydání
rozhodnutí nikoliv při provedeném ústním jednání, nýbrž až dva dny poté vadu řízení,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud tuto námitku posoudil v intencích
konstantně zastávaného názoru, že správní řád ani zákon o přestupcích neupravuje povinnost
správního orgánu vydat rozhodnutí v den ústního jednání, a dospěl k závěru, že takovýto postup
nezakládá nezákonnost rozhodnutí či vadu řízení. Na podporu svého názoru odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2007, č. j. 6 As 29/2006 - 44. S krajským soudem
lze souhlasit, nicméně pouze zčásti.
Obecně platí, že není povinností správního orgánu rozhodnout o přestupku v rámci,
resp. bezprostředně po skončení, tohoto jednání. Je na něm, aby posoudil všechny podklady
a poznatky na tomto jednání získané a vydal rozhodnutí ve chvíli, kdy považuje zjištění stavu věci
za dostatečné. Je zde limitován pouze (pořádkovou) lhůtou zakotvenou v §71 správního řádu.
Tuto skutečnost potvrzuje rovněž §72 správního řádu, podle kterého je možné oznámit
rozhodnutí jak ústním vyhlášením (typicky na ústním jednání), tak také (což je častější) zasláním
stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí do vlastních rukou. (v podrobnostech
viz např. Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 398 - 405).
Stěžovatel však v postupu správního orgánu spatřuje hrubé porušení procesních pravidel
rovněž proto, že v důsledku omluvené neúčasti při jednání a téměř okamžitého následného
vydání rozhodnutí, neměl možnost se k věci vyjádřit, byť tuto námitku spojuje
s §33 odst. 2 správního řádu (poznámka NSS: zjevně se jedná o předchozí správní řád
č. 71/1967 Sb., z něhož vychází stěžovatelem užitá judikatura).
Toto právo je upraveno v §73 odst. 2 zákona o přestupcích, podle něhož „obviněný
z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům
o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky“.
S tím je spojena povinnost správního orgánu podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož platí, že „nestanoví-li zákon
jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí;
to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Použití správního řádu, jakožto obecného předpisu o správním
řízení, v řízení o přestupcích vyplývá z ustanovení §51 zákona o přestupcích.
Podle §73 odst. 2 zákona o přestupcích tedy mají účastníci řízení právo vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí a správní orgán je podle
§36 odst. 3 správního řádu povinen jim to umožnit. Jedná se o právo obecně vyplývající z Listiny
základních práv a svobod, konkrétně z čl. 38 odst. 2, dle kterého má každý právo, aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Zákon nerozvádí, jakým způsobem bude naplněna
povinnost správního orgánu umožnit účastníkům řízení vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
ve věci k podkladům rozhodnutí. Lze však souhlasit s názorem, že pasivní role správního orgánu,
tj. že účastníkům řízení nebude bráněno v uplatňování tohoto práva, nebude dostačující
(viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 266). Správní orgán
je povinen účastníky řízení vyzvat, a to dle okolností vhodnou formou, aby se k podkladům
rozhodnutí vyjádřili.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci jde tedy o posouzení zachování ústavních práv
na soudní ochranu a zajištění řádného projednání věci. K dané problematice se vztahuje početná
judikatura Nejvyššího správního soudu a zejména Ústavního soudu, obsahující ovšem také
zdůvodnění, kdy toto právo není účastníkem vykonáno, aniž by bylo ze strany správního orgánu
a soudu porušeno. Viz například nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04:
„Je porušením principu právního státu, který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR, a práva na soudní ochranu
a na soudní přezkum, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud správní orgán nedá účastníku řízení
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění ve smyslu §33 odst. 2 správního
řádu…“ Obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 231/96: Pokud
stěžovatelce bylo upřeno jedno ze stěžejních práv účastníka správního řízení zakotvené v §33 odst. 2 správního
řádu, když jí nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním a vyjádřit
se k nim a ke způsobu jejich zjištění, a pokud tento nedostatek nebyl autoritativně shledán v rámci přezkumného
řízení o opravném prostředku, které probíhalo před krajským soudem, pak má Ústavní soud za to, že krajský
soud nedostál své úloze, jak ji formuluje čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.“ Orgány veřejné moci jsou zkrátka povinné „postupovat ústavně konformním způsobem,
což (…) znamená umožnit stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům.“ Samozřejmě, jedná se o právo účastníka, nikoli jeho povinnost.
Naopak povinností správního orgánu je účastníkovi výkon takového práva umožnit, k tomu
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004, č. j. 3 Afs 1/2004 - 57: „Možnost
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění a možnost navrhovat doplnění
dokazování je právem účastníka řízení a nikoliv jeho povinností (§33 odst. 2 správního řádu). Pokud účastník
řízení tohoto práva navzdory řádné výzvě správního orgánu nevyužije, není správní orgán povinen taková vyjádření
od účastníka požadovat a není tedy vadou řízení, jestliže za této situace takové vyjádření chybí.“
V této souvislosti je vhodné zmínit také stěžovatelem akcentovaný rozsudek zdejšího
soudu ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007 – 46. Z tohoto rozhodnutí plyne, že „možnost projednat
věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku, vázanou na jeho řádné předvolání a současně nedostavení
se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, je třeba spojovat výlučně vždy jen s konkrétním nařízeným
jednáním (podtrženo NSS), k němuž se váže daná nepřítomnost.“ Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku dospěl k závěru, že bylo-li rozhodnutí vydáno v nepřítomnosti obviněného,
v den, na nějž se nevztahovala (nedůvodná) omluva z ústního jednání, došlo k porušení
§74 odst. 1 zákona o přestupcích a také §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve spojení s §73 odst. 2 zákona o přestupcích. Přestože se uvedená judikatura týká zejména
již neplatného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, konkrétně jeho ust. §33 odst. 2,
lze ji vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť uvedené ustanovení koresponduje
s ust. §36 odst. 3 správního řádu.
Z další judikatury, vztahující se zejména k ust. §74 odst. 1 zákona o přestupcích, plyne,
že pojmem „projednání věci“ je třeba rozumět nejen její projednání (např. za účasti případných svědků apod.),
ale též rozhodnutí o ní“ (viz např. rozsudek ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 - 71).
Z uvedeného tak lze dovodit, že §74 odst. 1 zákona o přestupcích umožňuje věc projednat
a rozhodnut o ní v nepřítomnosti žalobce za splnění specifických podmínek – nedostavení
se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu; tento důvod nebo omluvu však s ohledem
na shora uvedené nutno pojit pouze s tímto konkrétním „projednáním,“ a tedy i rozhodnutím
ve věci, a nikoliv s datem jiným. Je-li rozhodnutí vydáno v den, na nějž se omluva (důležitý
důvod) nevztahuje, jedná se o vadu řízení, u níž nutno vážit, zda mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí, tudíž zda mohla (negativně) zasáhnout do práv účastníka řízení.
V rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2007, č. j. 6 As 29/2006 - 44, na které
poukazoval krajský soud, se jednalo o věc, v níž se tamější žalobce, obviněný ze spáchání
přestupku, opakovaně omlouval z nařízeného ústního jednání, přičemž jeho omluvám bylo
pokaždé vyhověno. Poté, co se omluvil z v pořadí třetího nařízeného ústního jednání, správní
orgán vydal cca dva měsíce poté, bez provedení ústního jednání, rozhodnutí ve věci. Nejvyšší
správní soud věc posoudil tak, že v této konkrétní situaci se nejednalo o vadu řízení, pro kterou
bylo nutné předmětné rozhodnutí zrušit, ačkoli je jednání nezbytnou součástí řízení o přestupku
(§74 odst. 1 zákona o přestupcích). K uvedenému závěru dospěl proto, že obviněný byl jediným
účastníkem řízení (a nenavrhoval výslech dalších osob), opakovaně se omlouval z nařízených
jednání, a s ohledem na jeho chování správní orgán neměl s kým vést jednání. Obviněný se navíc,
kromě omluv z nařízených jednání, o obsah správního spisu či průběh řízení nijak nezajímal
a k samotnému přestupku se vyjádřil pouze stručně v odůvodnění svého odvolání. Je tak zřejmé,
že se v této věci jednalo o účelové vyhýbaní se projednání přestupku. Sám účastník řízení
se tak svým vlastním jednáním před vydáním rozhodnutí zbavil svého práva vyjadřovat
se ke všem skutečnostem, které se mu kladly za vinu.
Nejvyšší správní soud tedy připustil, že se v předmětné věci o vadu řízení jednalo, dospěl
však k závěru, že v konkrétním projednávaném případě tato vada neměla vliv na zákonnost
rozhodnutí, neboť žádným způsobem nezasáhla do práv obviněného, který se, až na účelové
vyhýbání se projednání přestupku, o věc samu nezajímal. Obviněný nebyl ve svých procesních
právech nijak omezován, neboť naopak on sám zvolil určitý způsob jednání, jehož jediným
zřetelným důvodem byla snaha o komplikaci průběhu řízení o přestupku před správním orgánem.
Na základě právě uvedeného nutno konstatovat, že v nyní projednávané věci se rovněž
jednalo o procesní pochybení, bylo-li rozhodnutí vydáno v jiný den, než na který se vztahovala
ne zcela doložená omluva z jednání. Pro posouzení toho, zda mohla mít tato vada vliv
na zákonnost správního rozhodnutí, je však nutné zkoumat, zda bylo tímto postupem zasaženo
do práv stěžovatele.
Jak již bylo konstatováno, u stěžovatele se jednalo o první omluvu z prvního nařízeného
jednání. Ačkoli byla tato omluva shledána nedůvodnou, nelze z ní dovozovat účelovost,
nebo snahu vyhnout se projednání přestupku. Stěžovatel totiž, na rozdíl od obviněného ve věci,
na kterou poukazoval krajský soud, nebyl pasivní, a nelze tedy konstatovat, že se o hájení svých
práv nezajímal. Výtku správního orgánu, že omluva nebyla doručena bezodkladně, nelze
přijmout, neboť v předvolání stěžovatele poučil, že ji lze uplatnit tak, aby byla správnímu orgánu
doručena před zahájením jednání. Tato lhůta byla dodržena, jelikož omluva byla správnímu
orgánu doručena čtyři dny před nařízeným ústním jednáním. Kromě samotné omluvy v tomto
podání stěžovatel výslovně uvedl, že s projednáním přestupku v nepřítomnosti nesouhlasí proto,
že správní orgán nedisponuje dostatkem podkladů pro správné posouzení věci, a avizoval,
že zašle rovněž návrh na postoupení věci správnímu orgánu podle místa bydliště. To také učinil
podáním doručeným správnímu orgánu dne 23. 1. 2012 (odeslaným 21. 1. 2012); v něm kromě
toho požádal správní orgán o možnost nahlédnout do spisu před projednáním věci a navrhl
výslech svědka – spolujezdce. V jednání stěžovatele tak lze spatřovat, na rozdíl od případů,
kdy je obviněný z přestupku pasivní, uplatňuje šikanózní výkon práva a účelově se vyhýbá
projednání přestupku, snahu o řádné projednání věci.
Vzhledem k uvedenému nutno uzavřít, že v nyní projednávané věci došlo postupem
správního orgánu k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí, a tedy k vadě, která mohla mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Rozhodl-li
by správní orgán při nařízeném ústním jednání, bylo by lze jeho postup přijmout, neboť
k tomuto jednání se vztahovala omluva stěžovatele, která nebyla správním orgánem shledána
náležitou. Jelikož se ale předmětná omluva vztahovala pouze ke konkrétnímu projednání věci,
vydání rozhodnutí v jiný den, bez toho, aby byla dána obviněnému možnost vyjádřit
se k podkladům, přestože bylo z jeho procesní aktivity zřejmé, že o řádné projednání věci stojí,
představuje porušení §73 odst. 2 zákona o přestupcích i §36 odst. 3 správního řádu.
Na nyní projednávaný případ nelze aplikovat závěry judikatury zdejšího soudu ve věcech,
v nichž se obviněný z přestupku o hájení svých práv nezajímá, neuplatňuje je, a tudíž do nich
nemůže být ani zasaženo tím, že mu není dán (další) prostor k vyjádření (např. již
citovaný rozsudek ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 - 71, nebo rozsudek ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 4 As 91/2012 - 27 ).
S ohledem na procesní aktivitu stěžovatele bylo povinností správního orgánu dát
mu, s odkazem na §36 odst. 3 správního řádu, možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
před jeho vydáním. Jelikož předmětné ustanovení nepojednává toliko o pasivním přístupu
správního orgánu, bylo jeho povinností stěžovatele o možnosti vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí vhodným způsobem informovat. Závěr Nejvyššího správního soudu, že účastník
řízení si nemůže sám učinit závěr, kdy je shromažďování podkladů ukončeno (viz rozsudek
ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 34), nutno vztáhnout rovněž na situaci, bylo-li sice
provedeno ústní jednání v jeho nepřítomnosti, v tento den však nedošlo k vydání rozhodnutí
a z postupu obviněného je zjevné, že se projednání věci účelově nevyhýbá. Poněvadž
však správní orgán zůstal pasivní, zatížil své řízení těžkou procesní vadou. Žalovaný pochybil
tím, že i přes uvedené rozpory se zákonem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
v odvolacím řízení potvrdil. V nyní projednávané věci se tak jedná o vadu, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Poněvadž tato vada byla namítána již v řízení před krajským soudem,
měl již tento soud rozhodnutí žalovaného, resp. rovněž rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Neučinil-li tak, je jeho rozhodnutí rovněž nezákonné a je nutné jej zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že záměrné vypnutí světelné signalizace
policisty, s odkazem na judikaturu zdejšího soudu, nebylo v souladu se zákonem. Nejvyšší správní
soud názor stěžovatele nesdílí. Vypnutí světelné signalizace nelze považovat za iniciaci spáchání
dopravního přestupku. Řidiči dopravních prostředků jsou povinni dodržovat nejvyšší povolenou
rychlost bez ohledu na funkčnost světelné signalizace. I kdyby tedy bylo prokázáno, že světelná
signalizace byla policisty vypnuta záměrně, nejedná se o zřetelný exces policistů, jak je popsán
ve stěžovatelem citovaném rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 6. 2010, č. j. 2 As 41/2010 – 77,
neboť tímto postupem páchání přestupků neiniciovali.
Pokud jde o námitku týkající se fotodokumentace dopravního značení, nutno uvést,
že, přestože byl tento důkaz pořízen správním orgánem, a nikoliv policisty provádějícími měření,
nebyl pořízen a proveden v rozporu se zákonem. Jak již uvedl krajský soud, nejednalo
se o důkazní prostředek ohledání na místě nebo místní šetření, o jehož provádění měl
být stěžovatel zpraven. Jednalo se o důkaz listinou – fotodokumentací. Tento důkaz byl
dle protokolu o jednání řádně proveden při nařízeném ústním jednání dne 23. 1. 2012
v nepřítomnosti stěžovatele, a nebyl nijak zpochybněn. Nejednalo se navíc o důkaz klíčový,
byl hodnocen spolu s ostatními důkazy a vyplynulo z něj toliko, že ul. Rudná, hned za křížením
s ul. Závodní, je označena svislým dopravním značením (B 20a) – „nejvyšší dovolená rychlost“
s nejvyšší stanovenou rychlostí jízdy 50 km/h. Správní orgán s ohledem na všechny důkazy
posoudil skutkový stav tak, že o něm neměl žádné pochybnosti.
Zákon o přestupcích blíže neupravuje postup při zjišťování skutkového stavu a nestanoví
požadavky na míru jeho objasnění. Proto je nutno na základě §51 zákona o přestupcích, který
uvádí, že na řízení o přestupcích se subsidiárně použijí předpisy o správním řízení, vyjít
při posuzování těchto otázek primárně z ustanovení správního řádu. Zde je v §3 uvedeno,
že správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v §2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení
§50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci
úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán přitom podklady pro rozhodnutí,
zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního
orgánu při provádění dokazování pak upravuje §51 a násl. správního řádu. To, že správní orgán
pořídil důkaz, tj. fotodokumentaci dopravního značení, která pak byla řádně v průběhu ústního
jednání provedena jako důkaz listinou, neznamená, že postupoval v rozporu se zákonem, nýbrž
v souladu se shora popsanými zásadami ovládajícími řízení o přestupcích (inkviziční, materiální
pravdy apod.). Námitka stěžovatele proto rovněž neobstojí.
Konečně, pokud jde o nesouhlas stěžovatele s posouzením rozhodnutí námitce
podjatosti, Nejvyšší správní soud sdílí závěr krajského soudu, že ačkoli se jednalo o procesní
pochybení, to nemohlo mít samo o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí.
O skutkových otázkách týkajících se této kasační námitky není mezi účastníky sporu.
Postačí proto jen ve stručnosti konstatovat, že stěžovatel uplatnil dne 22. 2. 2012 námitku
podjatosti vůči úřední osobě Mgr. R. J., úředníku odboru dopravně správních činností; vedoucí
odboru dopravně správních činností Ing. Bc. D. M. o této námitce rozhodl usnesením ze dne
28. 2. 2012, č. j. SMO/071033/12/DSČ/Kuč, tak, že jmenovaný se nevylučuje z projednávání a
rozhodování ve věci řízení o přestupku obviněného P. P., neboť nelze mít pochybnost o jeho
nepodjatosti. Správní orgán prvního stupně nicméně již dne 25. 2. 2012 ve věci meritorně
rozhodl. Stěžovatel podal odvolání vůči oběma uvedeným rozhodnutím. O odvolání ve věci
námitky podjatosti bylo žalovaným rozhodnuto dne 11. 4. 2012 (pod č. j. MSK 45337/2012) tak,
že odvolání bylo zamítnuto a napadené usnesení bylo potvrzeno; právní moci toto rozhodnutí
nabylo dne 30. 4. 2012. O odvolání proti rozhodnutí o přestupku bylo rozhodnuto již dne 29. 3.
2012, právní moc 2. 4. 2012.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že je-li ve správním řízení vznesena
námitka podjatosti, nemá být rozhodováno v meritu věci do doby, dokud není rozhodnuto o této
námitce; s tímto názorem se ostatně ztotožnil i krajský soud, který postup žalovaného, který
rozhodl o odvolání ve věci samé dříve, než bylo rozhodnuto o odvolání ve věci námitky
podjatosti, označil za procesně vadný, nicméně jej neposoudil jako vadu, která by sama o sobě
založila nezákonnost rozhodnutí.
Spornou otázkou však je, zda samotná skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno potenciálně
podjatou osobou, zakládá per se důvod pro jeho zrušení z důvodu nezákonnosti. Nejvyšší správní
soud je (shodně s krajským soudem) toho názoru, že nikoliv. Podle §89 odst. 2 správního řádu
se v odvolacím řízení nepřihlíží k takovým vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně
za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě
na jeho správnost. O tom, že prvostupňové rozhodnutí o přestupku bylo v době svého vydání
zatíženo procesní vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost, není pochyb. Bylo tedy věcí
odvolacího orgánu (žalovaného) posoudit, zda jde o vadu, na kterou dopadá shora citované
ustanovení správního řádu. Za situace, kdy bylo o námitce podjatosti rozhodnuto usnesením
ze dne 28. 2. 2012, mohl již odvolací orgán z tohoto usnesení vycházet a byl i oprávněn v řízení
pokračovat, neboť toto usnesení bylo předběžně vykonatelné (§76 odst. 5 správního řádu),
tj. minimálně do doby vyřízení případného odvolání proti němu se presumovalo, že se na vydání
prvostupňového rozhodnutí nepodílela podjatá osoba. Takový postup je jistě možný
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 – 32), byť
se odvolací orgán vystavuje riziku, že o odvolání proti usnesení ve věci námitky podjatosti může
být rozhodnuto opačně; důsledky pro zákonnost meritorních rozhodnutí s tím spojené
jsou mimo jakékoli pochyby. V nyní projednávané věci však, jak již bylo rekapitulováno, došlo
k pravomocnému dořešení otázky podjatosti úřední osoby zhruba měsíc po ukončení
přestupkového řízení. Poněvadž bylo i druhostupňovým rozhodnutím o námitce podjatosti
rozhodnuto tak, že úřední osoba nebyla z projednávání věci pro podjatost vyloučena, nemohl
chybný postup správního orgánu prvního stupně žádným způsobem vyvolat nezákonnost
jím vydaného meritorního rozhodnutí z důvodu, že o něm rozhodla podjatá úřední osoba, neboť
ta, vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o této otázce, podjatou nebyla (obdobně viz rozsudek
ze dne 22. 4. 2013, č. j. 2 As 16/2012 – 39).
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože již v řízení
před krajským soudem byly důvody pro zrušení správních rozhodnutí vydaných v prvém
i druhém stupni, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
současně zrušil i tato ve výroku označená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému
(§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
Tento právní názor spočívá zejména v tom, že nebylo-li rozhodnuto při jednání v nepřítomnosti
stěžovatele, stěžovatel projevoval procesní aktivitu, a tudíž jeho podání nebyla zjevně účelová,
měl být stěžovatel vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správních orgánů, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá
o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento
zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl,
a proto je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Důvodně vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků, z odměny
za zastupování a z náhrad výdajů zástupkyně stěžovatele. Náklady za zaplacené soudní poplatky
tvoří částku ve výši 8000 Kč [1 x 3000 Kč za žalobu podle položky č. 18 bod 2 písm. a) sazebníku
soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění
účinném do 31. 8. 2012 a 1 x 5000 Kč za kasační stížnost podle položky č. 19 tohoto zákona
ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen Mgr. Barbarou Wilczkovou,
advokátkou se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, a to až ve fázi po zrušení prvního rozsudku
krajského soudu. Plná moc je datována dnem 10. 7. 2014. Odměna za zastupování v tomto řízení
v celkové výši 6800 Kč byla určena podle §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ve vztahu k úkonům učiněným
před krajským soudem [převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu a účast na jednání v trvání 45 min podle §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], za každý
úkon náleží odměna ve výši 3100 Kč, celkem tedy 6200 Kč. K odměně za zastupování je nutno
připočíst též náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele (režijní paušál), která činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených úkonů, celkem 600 Kč. Zástupkyně
stěžovatele soudu nesdělila, že by byla plátkyni daně z přidané hodnoty. V řízeních vedených
před Nejvyšším správním soudem stěžovatel nebyl zastoupen.
Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 800 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu