ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.311.2018:48
sp. zn. 8 As 311/2018-48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. D., zast. Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 6. 2017, čj. KUKHK-17403/DS/2017/SR, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2018, čj. 29 A 5/2017-
78,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2018, čj. 29 A 5/2017-78, se ru š í
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 27. 3. 2017, čj. P/3486/2016/OS1/Jad, byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu). Měl se jej
dopustit tím, že dne 2. 11. 2016 ve 14:11 hodin, jako řidič motorového vozidla tov. zn. VW
Passat, r. z. X, řídil v Chlumci nad Cidlinou na ulici Pražská u č.p. X uvedené vozidlo
a nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost jízdy 50 km/h, kterou překročil o 17 km/h, čímž
porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena
pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti rozhodnutí podal stěžovatel
odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu doplnil
v popisu skutku konkrétní počet km/h, o který stěžovatel svojí jízdou překročil nejvyšší
dovolenou rychlost v obci, a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“)
žalobu proti rozhodnutí žalovaného, který v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu jako
nedůvodnou zamítl. K žalobní námitce o nedostatečném prokázání a odůvodnění nepřímého
úmyslu stěžovatele, krajský soud uvedl, že stěžovatel byl v době řízení vozidla držitelem platného
řidičského oprávnění pro 12 z 16 možných skupin vozidel. Byl tedy bezesporu osobou odborně
způsobilou, znalou dopravních předpisů. Vzhledem k místu měření a přehlednému dopravnímu
značení začátku a konce obce stěžovatel věděl, že svojí jízdou o rychlosti vyšší než 50 km/h
porušuje zájem společnosti na ochraně bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Navíc
se nejednalo o zanedbatelné překročení maximální povolené rychlosti. Proto je dle krajského
soudu vyloučené, aby spáchal přestupek ve formě nedbalostního zavinění.
[3] Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem správních orgánů, že řidičem vozidla byl
stěžovatel. Neshledal pochybnosti o věrohodnosti či nestrannosti policistů jako svědků. Krajský
soud neshledal rovněž jako důvodnou námitku tzv. slip effectu. Ve věci byla rychlost měřeného
vozidla postavena najisto a stěžovateli se nepodařilo výstup z měřícího zařízení zpochybnit.
K žalobní námitce neexistence úřední značky na rychloměru krajský soud uvedl, že je těžce
představitelné, že pokud by si stěžovatel skutečně všiml chybějící úřední značky na rychloměru,
tak by nevyužil možnosti a nepožádal zasahující policisty o předložení rychloměru, případně
neuvedl tento fakt do úředního záznamu o sdělení přestupku. Stěžovatel během správního řízení
ani řízení před soudem nespecifikoval, o jakou konkrétní značku se mělo jednat a kde na přístroji
chyběla, když úředních značek je na rychloměru více. Ohledání rychloměru později by bylo
bezpředmětné, neboť rychloměr v době vznesení stěžovatelova požadavku na jeho ohledání byl
již nově certifikován. Krajský soud neshledal jako důvodnou námitku procesních vad v postupu
žalovaného se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), když vycházel
ze stěžovatelem doloženého vyjádření Českého metrologického institutu, aniž by nařídil ústní
jednání nebo vyrozuměl stěžovatele o dokazování mimo ústní jednání, jak vyžaduje §51 odst. 2
správního řádu. Závěrem krajský soud uvedl k žalobní námitce zaujatosti žalovaného (resp.
oprávněné úřední osoby) vůči zmocněnci stěžovatele, že žalovaného zaujatým neshledal.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil formu
zavinění stěžovatele. Poukaz krajského soudu na znalost právních předpisů řidičem
a na povědomí o rychlosti jízdy a o aktuální dovolené rychlosti je dle stěžovatele relevantní pouze
k odůvodnění nedbalosti vědomé. Dále v řízení nebylo prokázáno, že by řidič věděl, že jede
rychlostí 67 km/h, což dle stěžovatele ani vědět nemusel. Krajský soud staví závěr o úmyslu
nepřímém na objektu přestupku. Platí-li úvaha krajského soudu, pak každý přestupek, kde řidič
věděl, že páchá přestupek, je páchán v úmyslu nepřímém. Stěžovatel spoléhal na to, že svým
protiprávním jednáním zákonem chráněný zájem neohrozí. Stěžovatel je proto názoru, že měl být
uznán vinným ze spáchání přestupku ve formě nedbalosti.
[6] Dále stěžovatel namítá, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn ve vztahu k otázce totožnosti
řidiče vozidla, a že krajský soud nesprávně posoudil námitku odmítnutí provedení důkazu.
Stěžovatel krajskému soudu přisvědčuje, že má ohledně argumentů o věrohodnosti policistů
pravdu. Nebylo u nich zjištěno, že by na věci mohli mít zájem a jejich tvrzení mohou být
pravdivá. Stěžovatel nicméně tvrdí, že se skutkový průběh odehrál jinak, měl proto právo
na provedení jím navrženého důkazu (minimálně výpověď jím tvrzeného řidiče).
[7] Ve vztahu k údajně chybějícím úředním značkám na rychloměru namítá, že krajský soud
vybočil ze své pravomoci při posuzování otázky navrženého a nevypořádaného důkazu. Namísto
posouzení, zda byla krácena práva stěžovatele tím, že správní orgán nevypořádal jeho důkazní
návrh, krajský soud důkazní návrh za správní orgán vypořádal. Tím zkrátil stěžovatele
na možnosti polemizovat s tímto názorem v odvolání, případně v žalobě. Dále stěžovatel namítá
nedostatečné zjištění skutkového stavu. Úřední značky, které na rychloměru byly, mohly být
platné a neporušené. To ovšem nevylučuje, že úřední značky byly na rychloměru dvě, namísto
předepsaných tří. Stěžovatel požádal policisty o ohledání rychloměru a jeho nafocení, což však
bylo z jejich strany odmítnuto, jak stěžovatel v průběhu řízení uvedl. Stěžovatel nemohl
nepřítomnost úředních značek uvést do oznámení o přestupku, neboť policisté nenabídli
stěžovateli možnost se k věci písemně vyjádřit. Stěžovatel připomíná, že jeho zástupce navrhl
provést důkaz účastnickou výpovědí, při které se mohl správní orgán zeptat, jaká úřední značka
a kde na přístroji chyběla.
[8] Stěžovatel závěrem namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu ve vztahu
k vypořádání námitky podjatosti oprávněné úřední osoby. Krajský soud se k této námitce vyjádřil
jednoduše: „Soud žalovaného zaujatým neshledal“. Z rozhodnutí krajského soudu nelze seznat nic
o důvodech, pro které soud takový závěr učinil. Stěžovatel tak nemůže s názorem krajského
soudu polemizovat v kasační stížnosti.
[9] Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, stěžovatel, respektive
především jeho zástupce, vyjádřili nesouhlas s tím, aby Nejvyšší správní soud vyvěsil jejich osobní
údaje na své webové stránky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je částečně důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Vlastní
přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tj. že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že z rozhodnutí
krajského soudu nelze seznat nic o důvodech, pro které soud učinil závěr o nezaujatosti
žalovaného. Tato námitka je důvodná.
[13] Stěžovatel v žalobě namítnul, že žalovaný (resp. oprávněná úřední osoba) je zaujat vůči
zmocněnci stěžovatele, kterého opakovaně a zcela bezdůvodně a nepodloženě obviňuje
z falšování dokumentů, účelových a lživých tvrzení. Dle stěžovatele je tak zřejmé, že napadené
rozhodnutí vydala vyloučená osoba.
[14] Dle §14 odst. 3 správního řádu platí, že [ú]častník řízení může namítat podjatost úřední osoby,
jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl,
ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený
úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).
[15] Stěžovatel se totožnost oprávněné úřední osoby, která vyřizovala odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu, dozvěděl okamžikem doručení rozhodnutí žalovaného.
Podjatost úřední osoby tak stěžovatel mohl prvně namítnout až v žalobě proti rozhodnutí
žalovaného. Bylo proto na krajském soudu, aby posoudil důvodnost stěžovatelem vznesené
námitky podjatosti. Obdobně Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 22. 3. 2017,
čj. 2 As 322/2016-39, že „[n]ejpozději z předmětného rozhodnutí se stěžovatelka jméno oprávněné úřední
osoby dozvěděla, a mohla námitku podjatosti vůči této osobě následně uplatnit v žalobě; pokud by taková námitka
byla důvodná, bylo by nepochybně třeba rozhodnutí odvolacího orgánu zrušit.“
[16] K nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší
správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS nebo
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu je třeba
považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč
nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se s argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem
(tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její
nesprávnost spočívá.
[17] Krajský soud na námitku podjatosti toliko konstatoval, že „[s]oud žalovaného zaujatým
neshledal.“, aniž by uvedl byť jediný důvod pro tento závěr. Ani z kontextu odůvodnění
napadeného rozsudku nevyplývá, že by se otázkou namítané podjatosti krajský soud (nad rámec
výše uvedené věty) více zabýval. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je proto v části, v níž
se zabývá námitkou podjatosti, nepřezkoumatelné. Krajský soud neuvedl, proč neshledal
žalovaného zaujatým, třebaže stěžovatel konkrétní důvody podjatosti v žalobě uvedl (opakované
a zcela bezdůvodné a nepodloženě obviňování zmocněnce stěžovatele z falšování dokumentů,
účelových a lživých tvrzení). Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než rozsudek krajského
soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost této části odůvodnění a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[18] Tato vada, v souladu se závěrem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
vysloveném v usnesení ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, nebrání
přezkumu dalších kasačních námitek, proto se k nim Nejvyšší správní soud v následující části
vyjádří.
[19] Námitku nesprávného posouzení formy zavinění krajským soudem Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnou. Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje se závěry krajského soudu o formě
zavinění a je toho názoru, že měl být uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti namísto
spáchání přestupku v úmyslu nepřímém.
[20] Podle §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále
jen „zákon o přestupcích“) platilo, že [k] odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti,
nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.
[21] Podle §4 odst. 1 zákona o přestupcích [p]řestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
[22] Podle §4 odst. 2 téhož zákona [p]řestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl svým
jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo b) věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem
chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn.
[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, čj. 10 As 318/2016-46, uvedl,
„že zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání
a k jeho následku (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2007, čj. 4 As 40/2007-53, č. 1529/2008 Sb.
NSS). Druh zavinění pachatele se určuje za pomoci tzv. složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle
(zda a jak pachatel chce). Zatím co složka vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního
zavinění, složka vůle pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá
nebo nevědomá a úmysl může být přímý nebo nepřímý (§4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).“
[24] Nejvyšší správní soud k posouzení formy zavinění stěžovatele krajským soudem uvádí,
že krajský soud se zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku vědomostní složkou zavinění
(zda a jak pachatel ví), aniž by se náležitě vypořádal se složkou vůle (zda a jak pachatel chce),
která je klíčová pro posouzení, zda stěžovatel spáchal přestupek úmyslně nebo z nedbalosti.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatel byl v době spáchání
přestupku osobou odborně způsobilou a znalou dopravních předpisů. O tom svědčí i množství
platných řidičských oprávnění stěžovatele. Byl si tak vědom toho, že jízdou o rychlosti 67 km/h
na území obce porušuje zájem společnosti na ochraně a bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu. Pokud by si této skutečnosti nebyl vědom, pak by zajisté nebyl schopen projít zkouškou
z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy dle §40 zákona
č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel
a o změnách některých zákonů, která je nezbytná pro získání řidičského oprávnění.
[25] Tvrzení stěžovatele, že nebylo v řízení prokázáno, že by řidič věděl, že jede rychlostí
67 km/h, což ani vědět nemusel, pokud nesledoval tachometr, je mylné. Ze záznamu o přestupku
vyplývá, že se stěžovatel nacházel v době spáchání přestupku v zastavěném území obce. Musel
si tak být vědom toho, že nejvyšší povolená rychlost na území obce je 50 km/h. Jako zkušený
řidič musel být stěžovatel schopen vyhodnotit, že jede rychleji než 50 km/h, neboť překročil
nejvyšší povolenou rychlost o 17 km/h. Překročení povolené rychlosti v tomto rozsahu se již
nepochybně projevuje i v subjektivním vnímání rychlosti pohybu vozidla. Byť by se řidič nedíval
na tachometr a neznal přesnou rychlost, muselo mu být zřejmé, že povolenou rychlost
překračuje.
[26] Ve vztahu k úmyslu nepřímému Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2019,
čj. 1 Afs 332/2018-82, uvedl, že „[z]avinění ve formě úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že svým
jednáním může vyvolat určitý právní následek, a chtěl jej vyvolat (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl,
že následek může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění
jednajícího se způsobením následku u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k následku, který není
přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž
nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání. Jednající je přitom srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle
předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal
s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže
spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.“ Je tak třeba posoudit,
zdali u stěžovatele byla naplněna volní složka zavinění, tj. zdali byl stěžovatel srozuměn s tím,
že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.
[27] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2007, čj. 5 As 42/2007- 54, č. 3573/2007 Sb.
NSS, uvedl, že „[s]polečným skupinovým objektem dopravních přestupků je tedy bezpečnost a plynulost provozu
na pozemních komunikacích, vyjadřující zájem společnosti na ochraně života a zdraví osob a ochraně majetku.
Samotné objekty jednotlivých skutků jsou pak upraveny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části zákona
o přestupcích. Objektivní stránka dopravních přestupků spočívá nejčastěji svou formou v porušení právního
předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Jedním z důležitých znaků objektivní stránky těchto
přestupků je následek, a to buď porušení nebo ohrožení, tj. nebezpečí poruchy hodnot, na jejichž ochraně
má společnost zájem.“ V rozsudku ze dne 22. 3. 2007, čj. 4 As 28/2006-65, č. 1658/2008 Sb. NSS,
dále konstatoval, že „[i]ndividuální objekt, který má každá skutková podstata, vyjadřuje konkrétní jednotlivý
zájem, proti kterému delikt směřuje a k jehož ochraně je příslušné ustanovení určeno.“
[28] V nyní projednávané věci stěžovatel porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když
překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 17 km/h. Ustanovení §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu je určeno k ochraně bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích (skupinový objekt) a konkrétně k ochraně zájmu společnosti na dodržování
maximální předepsané rychlosti v obci (individuální objekt). Následek, jako znak objektivní
stránky přestupku, je konkrétní porušení nebo ohrožení zájmů společnosti v rámci individuálního
objektu přestupku (VETEŠNÍK, Pavel. §5. In: JEMELKA, L., PODHRÁZKÝ, M.,
VETEŠNÍK, P., ZAVŘELOVÁ, J., BOHADLO, D., ŠURÁNEK, P.: Zákon o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 43.).
Stěžovatelovo protiprávní jednání (překročení maximální povolené rychlosti o 17 km/h) tak mělo
za následek porušení zájmu společnosti na dodržování maximální předepsané rychlosti v obci.
[29] Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, vědomostní složka zavinění byla u stěžovatele
naplněna. Stěžovatel věděl, že rychlou jízdou může porušit zájem společnosti na dodržování
maximální předepsané rychlosti v obci. K volní složce zavinění stěžovatele Nejvyšší správní
soudu uvádí následující. Stěžovatelem tvrzená nedbalost by přicházela v úvahu například
za situace, kdy by řidič nesledoval tachometr řízeného vozidla a překročil nepatrně povolenou
rychlost, aniž by si překročení uvědomil. Naopak úmyslně by bylo možné daný přestupek spáchat
tehdy, jestliže by řidič věděl, jakou rychlostí se pohybuje, a překročit nejvyšší povolenou rychlost
by chtěl (např. za účelem rychlého přemístění z bodu A do bodu B). V takovém případě
by se jednalo o úmysl přímý. Nepřímý úmysl by přicházel v úvahu tehdy, jestliže by si řidič byl
vědom toho, že povolenou rychlost nejspíše překračuje (např. řízené vozidlo se pohybuje značně
rychleji než ostatní jedoucí vozidla nebo rychlost vozidla je natolik vysoká, že si jí je řidič schopen
uvědomit bez pohledu na tachometr), a pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by s tím byl
srozuměn.
[30] V nyní projednávané věci stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost o 17 km/h.
Stěžovateli, jako zkušenému řidiči (držitel 12 z 16 možných řidičských oprávnění), muselo být
zřejmé, že povolenou rychlost překračuje, i kdyby se na tachometr nepodíval. Je tak vyloučeno,
aby spoléhal na to, že se překročení povolené rychlosti nedopustí, a to i s ohledem na místo
spáchání přestupku (zastavěné území obce). Stěžovatel byl proto přinejmenším srozuměn s tím,
že zájem na dodržování maximální předepsané rychlosti v obci porušuje. Nejvyšší správní soud
s ohledem na výše uvedené shledal aktivní volní vztah stěžovatele ke způsobenému následku.
Za takové situace není možné se přiklonit k názoru stěžovatele o nedbalostním zavinění
přestupku.
[31] Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že krajský soud staví
závěr o úmyslu nepřímém na objektu přestupku. Krajský soud v tomto směru pouze s ohledem
na žalobní námitky stěžovatele postavil na jisto, jaký zájem chráněný zákonem byl protiprávním
jednáním stěžovatele dotčen.
[32] Krajský soud s ohledem na výše řečené správně posoudil formu zavinění stěžovatele,
přestože se nedostatečně vypořádal s volní složkou zavinění. Tato vada však sama o sobě nemá
vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[33] Nad rámec Nejvyšší správní soudu dodává, že v posuzovaném případě forma zavinění
nehraje rozhodující roli. Zákon o silničním provozu pro přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bod
4 výslovně nestanovil úmyslnou formu zavinění. Stěžovatel jej mohl proto spáchat jak úmyslně,
tak i z nedbalosti. Forma zavinění by se v projednávané věci mohla promítnout pouze do výše
uložené pokuty. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 As 178/2017-93,
uvedl, že „[p]ro určení druhu a výměry trestu mají význam zejména okolnosti charakterizující stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Jednou z okolností, kterou je nutno brát v úvahu při stanovení míry
nebezpečnosti činu pro společnost, je i míra zavinění. Ta je stanovena jak ve vztahu k formě zavinění, tak i k jeho
obsahu. Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost.“ Dle §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním
provozu lze za stěžovatelem spáchaný přestupek uložit pokutu ve výši od 1 500 Kč do 2 500 Kč.
Správní orgán I. stupně uložil stěžovateli za přestupek pokutu ve výši 1 500 Kč. Nejvyšší správní
soud proto dodává, že i kdyby stěžovatel jednal nedbale, jak stěžovatel konstantě tvrdí, tak
by posouzení formy zavinění jako úmyslu nepřímého nemělo vliv na práva stěžovatele, neboť
správní orgán I. stupně uložil stěžovateli pokutu v nejnižší možné sazbě.
[34] Pokud jde o zjištění skutkového stavu ve vztahu k osobě řidiče vozidla, krajský soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že provedené důkazy postačovaly k prokázání toho,
že skutku se dopustil stěžovatel. Správní orgán I. stupně tak postupoval správně, jestliže
stěžovatelem navržený důkaz výslechem svědkyně, která měla být dle tvrzení stěžovatele
skutečnou řidičkou vozidla, neprovedl. Nejvyšší správní soud proto hodnotil zejména otázku,
zda se v daném případě nejedná o opomenutý důkaz (k povinnosti odůvodnit odmítnutí
navrženého důkazu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006,
čj. 4 As 2/2005-62, č. 847/2006 Sb. NSS). Dospěl však k závěru, že tomu tak není. Procesní
obrana stěžovatele v tomto případě byla natolik nevěrohodná, že nebyla ani hypoteticky
způsobilá otřást skutkovým stavem, jak byl zjištěn pomocí těch důkazů, jež byly v řízení
provedeny (srov. k obdobné situaci rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013,
čj. 6 As 25/2013-23, nebo ze dne 2. 8. 2017, čj. 6 As 152/2017-27).
[35] V dané věci se nejedná ani o situaci obdobnou řešené v rozsudku sp. zn. 4 As 2/2005,
na který stěžovatel odkazuje. Nejvyšší správní soud v rozsudku uvedl, že nelze předem odmítnout
výslech svědků s poukazem na účelovost pro přátelský vztah k osobě obviněného. V dané věci
však nebylo sporu o tom, že se na místě spáchání údajného přestupku další svědci nacházeli.
V nyní souzené věci bylo z provedených důkazů dostatečně zjištěno, že stěžovatel byl ve voze
sám, a bylo tak s ohledem na průběh skutkového děje vyloučeno, aby vozidlo řídla paní J. P.,
kterou stěžovatel navrhoval vyslechnout jako svědkyni. Rovněž odkaz stěžovatele na rozsudek ze
dne 11. 6. 2009, čj. 9 As 58/2008-63, je nepřípadný, neboť i v tam posuzované věci se svědci na
místě spáchání údajného přestupku (na rozdíl od nyní projednávané věci) skutečně nacházeli.
[36] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v projednávané věci bylo jednoznačně
a bez důvodných pochybností prokázáno, že vozidlo tov. zn. VW Passat, r. z. X, řídil v okamžiku
překročení nejvyšší dovolené rychlosti právě stěžovatel.
[37] Nejvyšší správní soud dále neshledal důvodnými námitky stěžovatele týkající se údajné
nepřítomnosti úředních značek na rychloměru. Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje,
že silniční laserový rychloměr typu LTI 20/20 TruCAM užitý při měření byl v době spáchání
přestupku 2. 11. 2016 ověřen Českým metrologickým institutem, jak vyplývá z ověřovacího listu
č. 8012-OL-70053-16. Platnost ověření skončila 23. 2. 2017. Ověření rychloměru bylo vyznačeno
třemi úředními značkami nalepenými na rychloměr, jak vyplývá z ověřovacího listu. Nic tedy
nenasvědčuje tomu, že by v době měření úřední značky na rychloměru nebyly, až na ničím
nepodložené tvrzení stěžovatele obsažené ve vyjádření k podkladům ve spise ze dne 21. 2. 2017.
Požadavek stěžovatele na prokázání existence úředních značek se nezakládá na konkrétních
zjištěních. Jedná se o pouhou obecnou spekulaci stěžovatele, která vykazuje znaky účelovosti.
Stěžovatel vznesl požadavek na prokázání existence úředních značek až ve vyjádření
k podkladům ve spise ze dne 21. 2. 2017, tedy téměř s čtyřměsíčním časovým odstupem
od spáchání přestupku. Provedení důkazu ohledáním rychloměru by s ohledem na zánik platnosti
ověření ke dni 23. 2. 2017 postrádalo vypovídající hodnotu, když 20. 2. 2017 byl rychloměr
předán společnosti ATS-TELCOM PRAHA a.s. k novému ověření, jak vyplývá z příjemky, která
je obsahem správního spisu.
[38] K tvrzení stěžovatele, že požádal policisty o možnost ohledání a nafocení si rychloměru,
což však bylo ze strany policistů odmítnuto, Nejvyšší správní soud uvádí, že jednak z výslechu
svědka V. vyplývá, že stěžovatel nepožádal o nahlédnutí na úřední značky rychloměru. Jednak z
úředního záznamu ze dne 22. 11. 2016 plyne, že s ohledem na to, že nebylo možné na místě
přestupek vyřešit blokovou pokutou, byl sepsán úřední záznam o podezření z přestupku, který si
stěžovatel přečetl, ale nepodepsal. Stěžovatel tak měl možnost přímo na místě do úředního
záznamu o podezření z přestupku uvést, že policisté odmítli vyhovět jeho žádosti na ohledání a
nafocení rychloměru, případně že na rychloměru chybí úřední značky. Této možnosti však
stěžovatel nevyužil. Až ve vyjádření k podkladům ve spise ze dne 21. 2. 2017 přišel stěžovatel
s ničím nepodloženým tvrzením, že mu policisté odepřeli ukázat úřední značky na rychloměru.
Zároveň Nejvyšší správní soud shledal nepravdivým tvrzení stěžovatele, že mu policisté nenabídli
se k věci písemně vyjádřit, neboť jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel měl možnost se na místě
písemně vyjádřit do úředního záznamu o podezření ze spáchání přestupku. Této možnosti
stěžovatel nevyužil. Tvrzení o nepřítomnosti úředních značek na rychloměru ze dne 21. 2. 2017
se proto jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako účelové a ničím nepodložené.
[39] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu v rámci hodnocení výpovědí
policistů. Výpovědi služby konajících policistů jsou ve vztahu k úředním značkám a otázce
ověření rychloměru bezrozporné. Nejvyšší správní soud tak souhlasí s krajským soudem
a považuje výpověď policistů za věrohodnou.
[40] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku opomenutí důkazu správním
orgánem. Přestože správní orgán I. stupně v rozhodnutí výslovně neuvádí, proč nevyhověl
návrhu na provedení ohledání rychloměru, spatřuje Nejvyšší správní soud implicitní vypořádání
se s návrhem na provedení důkazu v konstatování správního orgánu I. stupně, že použitý
rychloměr již byl v době rozhodování nově certifikován. Jak již totiž Nejvyšší správní soud výše
uvedl, provedení důkazu ohledáním rychloměru by s ohledem na zánik platnosti ověření ke dni
23. 2. 2017 postrádalo vypovídající hodnotu, když 20. 2. 2017 byl rychloměr předán společnosti
ATS-TELCOM PRAHA a.s. k novému ověření (návrh na ohledání rychloměru stěžovatel vznesl
až ve vyjádření ze dne 21. 2. 2017).
[41] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se související námitkou překročení pravomoci
krajským soudem. Krajský soud v mezích §75 odst. 2 s. ř. s. posoudil žalobní námitku
stěžovatele stran nevypořádání se s důkazním návrhem na ohledání rychloměru správním
orgánem a dospěl k závěru, že s ohledem na omezenou dobu platnosti ověření rychloměru byl
přístroj v době vznesení stěžovatelova požadavku k jeho ohledání již nově certifikován, a tedy by
jeho ohledání bylo bezpředmětné. Krajský soud tím implicitně vyslovil souhlas s postupem
správního orgánu I. stupně, který neprovedl důkaz ohledáním rychloměru s ohledem na jeho
novou certifikaci. Krajský soud se dle názoru Nejvyššího správního soudu vypořádal (byť
ne zcela zřetelně) s žalobní námitkou stěžovatele, aniž by jakkoliv důkazní návrh za správní orgán
vypořádal.
[42] Rovněž tvrzení stěžovatele, že ho krajský soud zkrátil na možnosti polemizovat
s názorem o bezpředmětnosti ohledání rychloměru v žalobě nebo v odvolání, je nesprávné.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel se nezúčastnil ústního jednání před
správním orgánem I. stupně dne 27. 3. 2017, na kterém byli jako svědci vyslýcháni službu konající
policisté. Zde se prvně mohl stěžovatel vyjádřit k výpovědi svědka V., který uvedl, že rychloměr
k ústnímu jednání nepředložil k ohledání z důvodu, že byl již opatřen novým ověřovacím listem.
Usnesením ze dne 29. 3. 2017 správní orgán I. stupně stanovil na žádost zmocněnce lhůtu
k písemnému vyjádření, tak aby se stěžovatel mohl vyjádřit k obsahu protokolu o ústním jednání.
Této možnosti stěžovatel rovněž nevyužil. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že argumentace
krajského soudu nemohla být pro stěžovatele překvapivá, neboť ten měl možnost vyjádřit se
k neprovedení důkazu ohledáním rychloměru z důvodu nové certifikace již v řízení před
správním orgánem I. stupně a následně v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
což stěžovatel také učinil.
[43] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu v případě téhož advokáta již opakovaně vyjadřoval,
např. přípisem předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, čj. S 139/2019-7,
či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či sp. zn. 9 As 413/2018. Za této situace již
není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právními
závěry uvedenými v tomto rozsudku. V dalším řízení se musí krajský soud zabývat žalobní
námitkou stěžovatele o podjatosti žalovaného a uvést konkrétní důvody, pro které žalovaného
(resp. oprávněnou úřední osobu) podjatým shledává či neshledává.
[45] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 věta první s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. září 2020
Petr Mikeš
předseda senátu