ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.320.2019:37
sp. zn. 8 As 320/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: ATLAS Consulting spol. s r.o.,
se sídlem Výstavní 292/13, Ostrava, zastoupená Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem
Salmovská 1534/11, Praha 2, proti žalovanému: Česká republika - Ministerstvo financí,
se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 6 A 125/2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 10. 2019, čj. 6 A 125/2016-77,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, čj. 6 A 125/2016-77, se r uší .
II. Žaloba se od m ít á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně na základě žádosti podané podle zákona č. 106/1999 sb., o svobodném
přístupu k informacím, zjistila, že žalovaný od roku 1992 využívá právní informační systém ASPI
poskytovaný společností Wolters Kluwer ČR a od roku 2009 také právní informační systém
Beck-online poskytovaný společností C. H. Beck. Žalovaný naposled vyzval zájemce o veřejnou
zakázku k podávání nabídek v roce 1998. Žalobkyně, která poskytuje právní informační systém
Codexis, vyzvala žalovaného k vypovězení uzavřených smluv a vypsání výběrového řízení
na dodávku právních informačních systémů. Žalovaný na to žalobkyni sdělil, že k vypovězení
uzavřených smluv nevidí důvod, neboť stávající stav plně odpovídá všem jeho požadavkům
a představuje ekonomicky výhodné řešení.
[2] Žalobkyně podala k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“) žalobu,
kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, konkrétně určení, že zásah
spočívající v neukončení stávajících smluv s uvedenými společnostmi na dodávku právních
informačních systémů a nevypsání řádného řízení na dodávku právních informačních systémů
dle zákona o veřejných zakázkách, je nezákonný. Namítla, že žalovaný udržuje dlouhodobé
smlouvy v rozporu se zásadami hospodárnosti, transparentnosti a efektivního využívání
veřejných finančních prostředků a odmítá vypsat výběrové řízení, které by umožnilo optimalizaci
nákladů vydávaných na právní informační systémy s ohledem na konkurenční prostředí.
V porovnání s nabídkou žalobkyně žalovaný využívá právní informační systémy za nevýhodné
ceny. Žalovaný sice vybral právní informační systém v rámci veřejného výběrového řízení,
ale stalo se tak v roce 1998. Od té doby pouze uzavírá aktualizované smlouvy bez výběrového
řízení a cena poskytovaných služeb roste. Podmínky na trhu se však výrazně změnily. Rovněž
právní informační systém Beck-online žalovaný využívá pouze na základě objednávek,
nikoli na základě výběrového řízení. Žalovaný neprovedl ekonomický atest aktuálních podmínek
trhu. Jediným vhodným prostředkem pro porovnání cen je vypsání nového výběrového řízení.
Jestliže tak žalovaný nečiní, zasahuje do práva žalobkyně na účast v hospodářské soutěži.
[3] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru,
že v posuzované věci se nejedná o zásah ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně se nemůže zásahovou žalobou domáhat toho, aby žalovaný
ukončil stávající smlouvy a vypsal nové výběrové řízení, kterého by se ráda zúčastnila. Na vypsání
výběrového řízení totiž není právní nárok. Jediné právo garantované žalobkyni je právo
na nezávislý, transparentní a nediskriminační postup zadavatele výběrového řízení, pokud
se rozhodne takové výběrové řízení vypsat, a poté na nezávislý přezkum úkonů či rozhodnutí
zadavatele. Žalobkyní uváděné důvody nezákonnosti musí posoudit Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, jemuž je tato pravomoc svěřena zákonem o veřejných zakázkách,
a na nějž se mohou fyzické a právnické osoby obracet se svými podněty. Ze soudního řádu
správního ani jiných právních předpisů neplyne kontrolní a dozorčí kompetence správních soudů
ve vztahu k veřejným zakázkám. Žalobkyně tak nemohla být přímo zkrácena na svých právech,
neboť žádná práva neměla a nedošlo ani k nezákonnému zásahu, který by byl zaměřen přímo
proti ní, nebo by proti ní bylo v jeho důsledku přímo zasaženo. Závěrem městský soud dodal,
že neshledal důvody k odmítnutí žaloby, což ve vyjádření k žalobě navrhl žalovaný. Neztotožnil
se s tím, že by v daném případě byla dána příslušnost civilního soudu a zdůraznil, že není
oprávněn překročit rámec podané zásahové žaloby, neboť žalobkyně se domáhala ochrany svého
domnělého subjektivního veřejného práva.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Má za to, že k podání zásahové žaloby byla aktivně legitimována. To dovozuje již ze znění
§2 s. ř. s. Subjektivním právem je právem chráněný zájem nebo právo zaručené objektivním
právem. Pro aktivní legitimaci postačuje pouze skutkově podložené tvrzení, že se zásah správního
orgánu negativně projevil v právní sféře žalobkyně. Aktivní legitimace je dána rovněž tehdy,
pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu
do právní sféry nedošlo. Stěžovatelka zopakovala, že žalobce udržuje dlouhodobě v rozporu
se zásadami hospodárnosti, transparentnosti a efektivního využívání veřejných prostředků
smlouvy uzavřené před více než 20 lety. Ceny stěžovatelkou nabízených služeb jsou v porovnání
s nabídkou společnosti Wolters Kluwer ČR mnohem výhodnější. Poslední výběrové řízení
žalovaný vypsal v roce 1998. Od té doby uzavírá aktualizované smlouvy se stejným
poskytovatelem, ačkoliv je povinen zadávat veřejné zakázky. Žalovaný měl vypsat výběrové řízení
také z důvodu, že docházelo k rozšiřování smluv o poskytování právních informačních systémů
a zvyšování nákladů.
[5] Stěžovatelka má za to, že povinnost orgánů veřejné správy vypisovat pravidelně zadávací
řízení, je veřejným subjektivním právem. V důsledku pasivity žalovaného je zkrácena na svém
veřejném subjektivním právu účastnit se zadávacího řízení. Stěžovatelka nezpochybňuje roli
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v rámci dohledu nad zadáváním veřejných zakázek,
avšak jeho úkolem není dohlížení nad nečinností jednotlivých veřejnoprávních subjektů. Tento
úkol náleží správním soudům. Stěžovatelka nesouhlasí, že by nebyly kompetentní ke kontrole
a dozoru nad veřejnými zakázkami, resp. k nečinnosti orgánů veřejné správy. Zákon jim sice
takovou kompetenci výslovně nesvěřil, ale právo není dokonalý normativní systém,
který by pamatovat na všechny možné situace. Právní předpisy jsou obecné, a proto nepostihují
všechny možné stavy. V takové situaci pomáhá spravedlnost překlenout situace, kdy strohá
formalistická interpretace práva vede k nespravedlivému výsledku. Stěžovatelka se dovolává také
právní jistoty subjektů práva, která spočívá v řádné, spravedlivé a rozumné aplikaci práva.
Příslušné zákony musí být vykládány tak, aby byly chráněny hodnoty, na nich jsou založeny.
Jednání žalovaného také porušuje zákaz zneužití práva, jeho postup vede k ničím neodůvodněné
újmě stěžovatelky a třetích osob, a tudíž nemůže požívat právní ochrany.
[6] Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozsudkem městského soudu a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti. Stěžovatelka se svého domnělého nároku nedovolává na základě žádných
konkrétních ustanovení právního řádu. V posuzované věci nevystupuje žalovaný v roli veřejné
moci, ale je postaven na roveň s dodavateli. Zadávání veřejné zakázky není správním řízením.
Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by byl povinen pravidelně zadávat veřejné zakázky. Zadavateli
taková povinnost není stanovena žádným právním předpisem. Na vypsání zadávacího řízení není
právní nárok. Nevznikne-li potřeba nového či jiného plnění, nemůže být zadavatel nucen stávající
plnění vypovídat a následně vypsat nové zadávací řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud předně přezkoumal napadený rozsudek z pohledu vad, k nimž musí
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že napadený rozsudek
je nutné zrušit.
[9] Nejprve se zabýval podmínkami řízení, za kterých mohl městský soud napadený rozsudek
vydat a zjistil, že městský soud k jeho vydání nebyl oprávněn. Městský soud v nyní řešeném
případně věcně projednal žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že zásah žalovaného
spočívající v neukončení stávajících smluv na dodávku právních informačních systémů
a v nevypsání řádného řízení na dodávku takových systémů. Soud žalobu zamítl podle §87
odst. 3 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka především nemohla být zkrácena na svých
právech. Nejvyšší správní soud k tomu ovšem uvádí, že městský soud měl v projednávaném
případě předně postavit na jisto, zda vůbec byly naplněny podmínky řízení a zda měl pravomoc
k vydání rozhodnutí ve věci. Není-li totiž pravomoc soudu dána, nelze přistoupit k meritornímu
posouzení důvodnosti žaloby a žaloba musí být odmítnuta (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS).
[10] I v případě řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem je třeba trvat na tom,
že soudní kontrola prováděná správními soudy se může pohybovat jen v hranicích výkonu
veřejné správy, a proto se může týkat pouze takových zásahů (postupů), které žalované subjekty
činí v rámci veřejné správy. Jak již Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS, pravomoc správních soudů je určena i okruhem
orgánů, jejichž aktivity soudnímu přezkoumávání podléhají. Vymezení správního orgánu v §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s., jež je vázáno na oblast veřejné správy, proto musí být vykládáno z hlediska
celé pravomoci ve správním soudnictví, tedy i u ochrany před nezákonným zásahem [§4 odst. 1
písm. c) s. ř. s., §82 a násl. s. ř. s.]. Pravomoc soudů ve správním soudnictví rozhodnout
o nezákonném zásahu dle §82 a násl. s. ř. s. je tak dána pouze tehdy, jedná-li se o zásah
„správního orgánu“ ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soudní řád
správní definuje správní orgán jako orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197,
č. 1717/2008 Sb. NSS, vyložil, že „[z]ákonná definice obsahuje tři prvky: za prvé, jedná se o orgán moci
výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“ Přezkumu
ve správním soudnictví může být tedy podrobena jen taková činnost, která naplňuje všechny
tři citované definiční prvky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
čj. 2 As 52/2010-59, č. 2133/2010 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud tedy již v návaznosti na výše uvedené v rámci své předchozí praxe
mimo jiné dovodil, že ochranu prostřednictvím zásahové žaloby nelze poskytovat například před
úkony soudních exekutorů jako soukromých osob vykonávajících z pověření soudu a na základě
zákona veřejnou moc (rozsudek ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 Aps 6/2011-85), nebo že soudní
kontrola správních soudů nemůže dopadat ani na všechny úkony policejních orgánů (viz výše
již zmiňovaný rozsudek sp. zn. 2 Aps 2/2004). Stejně tak již dospěl k závěru, že nezákonným
zásahem správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s. nemůže být ani úkon městské části při nakládání
s jí svěřeným majetkem hlavního města Prahy, neboť městská část v tomto případě nemá
postavení správního orgánu, ale účastníka soukromoprávního vztahu (rozsudek ze dne ze dne
19. 11. 2015, čj. 8 As 72/2015-67, č. 3365/2016 Sb. NSS). V posledně citovaném rozsudku
Nejvyšší správní soud výslovně dovodil, že „právní akt obce nelze ve správním soudnictví přezkoumat
tehdy, jestliže obec vystupovala jako účastník soukromoprávních vztahů v rovném postavení s druhou smluvní
stranou, respektive pokud by se jednalo o prosté majetkoprávní úkony. (…) Při nakládání s majetkem městskou
částí nejde o vrchnostenský výkon veřejné správy, ale o soukromoprávní vztah, řešitelný v rovině soukromého práva.
I pro městské části platí, že vystupují jako správní orgán pouze v některých případech. Mají tedy dvojí postavení,
‘buď vystupují v nadřazeném, vrchnostenském postavení, a pak jde o regulaci spadající podstatou
do veřejného práva; anebo jednají jako běžný smluvní partner v soukromoprávních vztazích’
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 52/2010-59). O akt správního orgánu tedy nejde
v případech, kdy městská část vystupuje jako účastník soukromoprávních vztahů v rovném postavení s druhou
smluvní stranou“.
[12] Pro nyní projednávanou věc jsou uvedená východiska zcela zásadní a citovanou
judikaturu je nutno aplikovat i zde. Již městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
(a ostatně i žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti) shodně poukazují na existující judikaturu
správních soudů, která se týká povahy postupů při zadávání veřejných zakázek jako výkonu
veřejné správy. Poukázat lze v této souvislosti především na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2016, čj. 5 As 74/2015-56, v němž tento soud jednoznačně uzavřel,
že zadávání veřejných zakázek není výkonem veřejné moci. I s odkazem na předchozí judikaturu
dodal, že se jedná se o civilní kontraktační proces, který je, s ohledem na nakládání s veřejnými
prostředky, modifikován předpisy závaznými pro veřejné zadavatele a další subjekty. Vztah mezi
zadavatelem a uchazeči o veřejnou zakázku však nespadá do okruhu těch vztahů, v nichž jeden
ze subjektů práva vystupuje jako silnější vůči druhému. V zadávacím řízení se autoritativně
nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují uchazeči žádná subjektivní oprávnění
ani povinnosti v materiálním slova smyslu. Úkony zadavatele tak nejsou autoritativními akty
veřejné moci.
[13] Je tedy především zřejmé, že stěžovatelka se v nyní projednávané věci domáhala ochrany
před postupem žalovaného v rámci procesu (resp. fakticky ještě před jeho zahájením) zadávání
veřejných zakázek. Žalovaný však zde v souladu s výše uvedeným nevystupuje
ve vrchnostenském postavení, ale jako soukromá osoba v rovném postavení s dalšími
potencionálními smluvními stranami (účastníky) soukromoprávního vztahu. Žalovanému v tomto
ohledu ani nesvědčí jakékoliv oprávnění autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech
stěžovatelky. Napadený postup žalovaného tedy nemůže představovat výkon veřejné správy
podléhající kontrole správního soudu. Tomu, že žalovaný zde nevystupoval v postavení
správního orgánu dle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ostatně svědčí i samotné označení žalovaného,
které stěžovatelka užila již v žalobě. Žalovaného totiž neoznačila jako správní orgán (srov. §83
s. ř. s.), ale jako organizační složku státu („Česká republika - Ministerstvo financí“´), tedy
způsobem užívaným právě při soukromoprávním nakládáním s majetkem státu.
[14] S ohledem na výše uvedené je tedy nutno uzavřít, že žalovaný v dané věci nemohl
vystupovat v pozici správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nebyla proto naplněna
podmínka řízení spočívající v pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví [§4 odst. 1
písm. c) s. ř. s.]. Městský soud tedy v dané věci pochybil v tom, že ačkoliv nebyly naplněny
podmínky řízení, žalobu věcně projednal. Řízení před městským soudem proto bylo zmatečné
a jsou dány důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že uvedené závěry samozřejmě nelze vykládat tak,
že by žalobkyni byl tímto rozhodnutím odepřen přístup k právní (soudní) ochraně, má-li za to,
že popsaným postupem žalovaný skutečně zasahuje do jejích práv nezákonným způsobem.
V této souvislosti je nicméně třeba připomenout, že zdejší soud již v rámci posouzení povahy
řízení o přezkumu úkonů zadavatele veřejné zakázky i s odkazem na výchozí úpravu v právu EU
jednoznačně dovodil, že „[v] České republice je pravomoc k přezkumnému řízení ve smyslu směrnice
rozdělena mezi Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který má pravomoc rozhodovat o předběžných opatřeních
… a o nápravných opatřeních zahrnujících zrušení úkonu zadavatele nebo celého zadávacího řízení …, na jedné
straně, a na druhé straně civilní soudy, které rozhodují o náhradě škody způsobené porušením povinností
zadavatele při zadávání veřejné zakázky“ (rozsudek ze dne 31. 3. 2015, čj. 4 As 249/2014-43). Jinak
řečeno, pravomoc k přezkumu postupů v rámci zadávání veřejných zakázek (kam lze nepochybně
s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci nutno řadit i tvrzenou nečinnost žalovaného)
skutečně nesvědčí správním soudům. Právní ochranu v takovém případě však může poskytnout
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže případně civilní soudy.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Jelikož v posuzovaném případě byl již v řízení před městským soudem dán důvod
pro odmítnutí žaloby z důvodu nedostatku pravomoci soudu, Nejvyšší správní soud v souladu
s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek. Podle posledně
zmiňovaného ustanovení též platí, že pokud pro takový postup byly důvody již v řízení
před krajským soudem, rozhodne Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu i o odmítnutí návrhu. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka se podanou žalobou
domáhala ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, který však nemůže
představovat zásah správního orgánu. Nebyla tak naplněna podmínka pravomoci soudů
rozhodujících ve správním soudnictví. Vzhledem k tomu, že již v řízení před městským soudem
byly důvody pro takový postup, rozhodl tedy Nejvyšší správní soud rovněž o odmítnutí žaloby,
a to dle §46 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel
rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení.
[17] Přestože v dané věci přicházelo v úvahu i odmítnutí žaloby za užití §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., je nutno při konkurenci více možných důvodů pro odmítnutí žaloby upřednostnit postup
dle §46 odst. 2 téhož zákona, který je ve vztahu ke stěžovatelce vstřícnější (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, čj. 4 Ads 127/2008-73). V důsledku aplikace
tohoto ustanovení totiž může do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku podat v téže
věci žalobu u civilního soudu. Dojde-li žaloba v této lhůtě k místně a věcně příslušnému
rozhodujícímu v občanském soudním řízení, platí, že řízení bylo zahájeno dnem, kdy došla
odmítnutá žaloba městskému soudu (viz níže poučení). Aniž by Nejvyšší správní soud mohl
jakkoliv předjímat další postup stěžovatelky či snad náhled civilního soudu na tuto žalobu
po jejím případném opětovném podání, nebylo možno přehlédnout, že stěžovatelka se obrátila
na soud s návrhem, u něhož nelze vyloučit, že by se jím mohl civilní soud zabývat. Přestože
si je Nejvyšší správní soud vědom, že stěžovatelka striktně setrvala na tom, že její návrh
představuje zásahovou žalobu dle soudního řádu správního, nelze v souladu s vyjádřením
žalovaného uplatněným již v řízení před městským soudem přehlédnout, že napadený postup
žalovaného skutečně může být v různých souvislostech předmětem řízení před civilními soudy.
Zejména se v této souvislosti nabízí soudní ochrana proti nekalé soutěži (viz §2988
a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přičemž jedním z druhů žalob
předpokládaných v občanském soudním řízení jsou právě žaloby určovací [viz §80 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)]. Zbývá dodat, že věcná příslušnost
ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním nebo
nedovoleným omezením soutěže svědčí krajským soudům [§9 odst. 2 písm. h) o. s. ř.].
[18] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek městského soudu a současně
rozhodne o odmítnutí žaloby, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3
věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008-98). O náhradě
nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti proto soud rozhodl dle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
Žalobkyně může do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku podat v téže
věci žalobu u místně příslušného krajského soudu. Dojde-li žaloba v této lhůtě
k místně příslušnému krajskému soudu rozhodujícímu v občanském soudním
řízení, platí, že řízení bylo zahájeno dnem, kdy došla odmítnutá žaloba městskému
soudu (§82 odst. 3 o. s. ř.).
V Brně 14. května 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu