ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.332.2019:33
sp. zn. 8 As 332/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: I. S., zastoupená JUDr. Jiřím
Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 7. 2019, čj. PK-RR/2502/19, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 12. 11. 2019, čj. 57 A 157/2019-25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení
Magistrátu města Plzně (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 3. 2019, čj. MMP/086962/19.
Tím správní orgán I. stupně rozhodl ve věci „dvoudílných vrat“ na pozemcích parc. č. X a X
v k. ú. K. (původně parc. č. X, X v k. ú. R. u P.) podle §80 odst. 2 ve spojení s §80 odst. 4
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) tak, že odbor výstavby a
dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 5 - Křimice byl nečinný, neboť v zákonné lhůtě
nezahájil z moci úřední na základě podnětu dle zákonné úpravy řízení o odstranění stavby
uvedené v §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon). Rozhodl též o odnětí věci nečinnému správnímu orgánu a pověřil vedením
řízení o nařízení odstranění stavby odbor stavebně správní a investic Úřadu městského obvodu
Plzeň 3.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Plzni
(dále „krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru,
že s ohledem na konstantní judikaturu správních soudů napadené rozhodnutí žalovaného,
resp. jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí ve formě opatření proti nečinnosti,
představuje toliko akt interní povahy, jenž je výrazem hierarchického uspořádání veřejné správy.
Žalobkyni se takovým rozhodnutím nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují veřejná
subjektivní práva či povinnosti ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto usnesení krajského soudu nyní žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační
stížností s odkazem na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil důvody uplatněné žaloby, v důsledku čehož rozhodl o jejím odmítnutí
v rozporu se skutkovým stavem zachyceným ve správním spisu. Žalovaný napadeným
rozhodnutím potvrdil nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Ve věci totiž nebyla naplněna zásada správního řízení spočívající ve zjištění skutkového stavu
bez důvodných pochybností. Kvůli tomu nemohou obstát závěry správních orgánů
o nezákonnosti předmětné stavby. Žalovaný stěžovatelku zkrátil na právu na spravedlivý proces,
neboť se s odvolacími námitkami nevypořádal. Buď pouze odkázal na nesprávné závěry
prvostupňového rozhodnutí, anebo přednesl vlastní (rovněž nesprávné) závěry. Žalovaný
tak potvrdil právní názor správního orgánu I. stupně, kterým se stěžovatelce závazně určují
veřejná subjektivní práva či povinnosti. Tím je tedy naplněna podmínka §65 odst. 1 s. ř. s.
Přestože se opatření proti nečinnosti nejeví jako správní rozhodnutí, a ani tak není označeno,
lze na základě výše uvedených skutečností jeho zásah, s významem rozhodnutí, do práv
stěžovatelky shledat. Nadto doposud nebylo skončeno řízení o dodatečném povolení stavby,
a tudíž se postup správních orgánů jeví jako projev zaujatosti a snahy odstranit stavbu,
která nebyla vybudována v rozporu se zákonem.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka nijak nezpochybňuje
závěry usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby a její námitky směřují jen proti postupu
správních orgánů, a tedy je nedůvodná.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal,
že je podána řádně, včas a oprávněnou osobou. Podle Nejvyššího správního soudu neexistují
překážky, které by bránily projednání kasační stížnosti.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejprve je nutno připomenout, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, může se Nejvyšší správní soud z povahy věci zabývat pouze kasačními důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98,
č. 625/2005 Sb. NSS). Ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. totiž konzumuje důvody kasační
stížnosti jinak podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 9 As 47/2016-39). Jelikož je však podstatný obsah
kasačních námitek, a nikoliv jejich označení s odkazem na důvody kasační stížnosti podle s. ř. s.,
hodnotil Nejvyšší správní soud uplatněné kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[8] Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, je třeba
dále zdůraznit, že Nejvyšší správní soud se nemůže zabývat námitkami směřujícími do merita
věci. Námitky proti postupu správních orgánů či nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu
by byly přípustné pouze tehdy, pokud by se krajský soud zabýval žalobou věcně, tedy projednal
uplatněné žalobní body, a buď jim vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, anebo žalobu zamítl
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, čj. 3 Azs 89/2017-44).
Uvedené se týká i poukazu stěžovatelky na to, že doposud probíhá řízení o dodatečném povolení
stavby. V nyní projednávané věci je Nejvyšší správní soud oprávněn zkoumat pouze to,
zda je napadené usnesení krajského soudu a v něm popsané důvody, o které se odmítnutí žaloby
opírá, v souladu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2015, čj. 4 As 137/2015-46). Stejně tak je třeba připomenout, že kasační stížnost
představuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
a povinností stěžovatelky tedy je uvést skutková a právní tvrzení, z nichž dovozuje nezákonnost
napadeného soudního rozhodnutí, a vymezit tak rozsah jeho přezkumu Nejvyšším správním
soudem (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 1. 2007, čj. 8 Afs 55/2005-74). Uvedení
kasačních námitek není možné nahradit pouhým zopakováním či parafrází námitek
uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007,
čj. 8 Afs 106/2006-58).
[9] S ohledem na výše uvedené lze za přípustnou a relevantní kasační argumentaci
stěžovatelky v dané věci považovat toliko její polemiku s tím, zda je naplněna definice rozhodnutí
dle §65 s. ř. s. Stěžovatelka má za to, že závěry žalovaného o důvodech odstranění stavby
z napadeného rozhodnutí převezmou další správní orgány. V důsledku toho podle ní rozhodnutí
žalovaného do jejích práv zasahuje. Krajský soud v napadeném usnesení s odkazem na konstantní
judikaturu správních soudů vyšel z toho, že rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející usnesení
(opatření proti nečinnosti) správního orgánu I. stupně nejsou rozhodnutími, která by zakládala,
měnila nebo rušila veřejná subjektivní práva, a tedy by byla rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[10] Nejvyšší správní soud setrvale ve své judikatuře opakuje, že opatření nadřízeného orgánu
vydané v rámci postupu dle ustanovení §80 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu
§65 s. ř. s. (viz rozsudky ze dne 25. 11. 2011, čj. 2 Ans 11/2011-95, ze dne 18. 12. 2012,
čj. 9 Ans 16/2012-84, či ze dne 2. 6. 2016, čj. 6 As 15/2016-31). V naposledy zmíněné věci
na tomto závěru Nejvyšší správní soud setrval i v situaci shodné s nyní projednávanou věcí,
tedy v případě odnětí věci a přikázání jinému správnímu orgánu (viz též rozsudek ze dne
29. 11. 2017, čj. 1 As 320/2016-27). V nynější věci není důvod se od této judikatury odchylovat.
Přestože stěžovatelka namítá, že jí dané opatření proti nečinnosti v podstatě závazně určuje
veřejná subjektivní práva či povinnosti, nelze s ní v tomto souhlasit. Správní orgán I. stupně
pouze vyslovil nečinnost správního orgánu, který na základě podnětu nezahájil z moci úřední
řízení o odstranění nepovolené stavby, resp. vedení tohoto řízení delegoval na jiný správní orgán.
Z povahy a smyslu žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že takové opatření (a tudíž
ani následné rozhodnutí žalovaného) do stěžovatelčiných subjektivních veřejných práv nijak
nezasahuje. Nejedná se o rozhodnutí o právech a povinnostech ve správním řízení. Ostatně
i tvrzení stěžovatelky o zásahu rozhodnutí žalovaného do jejích práv či povinností setrvává pouze
v obecné rovině. Je třeba zdůraznit, že bude-li případně v návaznosti na zahájení řízení
o odstranění stavby vydáno v takovém řízení meritorní rozhodnutí, poskytuje právní řád
účastníkům daného řízení k ochraně jejich práv jak opravné prostředky v rámci správního řízení,
tak i možnost domáhat se přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví.
Zde by stěžovatelka nepochybně měla prostor zpochybnit též závěry žalovaného, se kterými nyní
nesouhlasí.
[11] Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí žalovaného a opatření proti nečinnosti správního
orgánu I. stupně nemůže být ve správním soudnictví přezkoumáváno ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., neboť uvedená rozhodnutí představují pouze akty interní povahy, kterými je zajišťováno
řádné vedení správního řízení. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud stěžovatelčinu
žalobu odmítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl dle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za užití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. května 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu