ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.60.2019:37
sp. zn. 8 As 60/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého
a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobců: a) M. V., b) I. V., zastoupeni
JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, za účasti
osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a. s. (dříve Česká telekomunikační infrastruktura a. s.),
se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) město Přelouč, se sídlem Československé
armády 1665, Přelouč, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2017,
čj. ODSH-77843/2017-Sa, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 1. 2019, čj. 52 A 2/2018-57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci a osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Přelouč (dále „stavební úřad“) vydal dne 12. 3. 2015 stavební povolení
na stavbu „Silniční most přes Labe mezi Valy a Mělicemi“. Na žádost Ředitelství vodních
cest ČR (dále „stavebník“) následně stavební úřad rozhodnutím ze dne 15. 9. 2017,
čj. MUPC 16686/2017, prodloužil platnost stavebního povolení. Proti tomuto rozhodnutí podali
žalobci jakožto vlastníci sousedních pozemků odvolání. Uvedli, že pro prodloužení platnosti
stavebního povolení není dostatečným důvodem neschopnost vybrat zhotovitele stavby, přičemž
stavebník doposud ani nevypsal výběrové řízení. Stavba navíc souvisí s další stavební akcí
(rekonstrukce mostu v obci Valy) a obě stavby na sebe musí navazovat. Žalovaný odvolání
v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Stavebník
žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení podal včas [tj. v době jeho platnosti
ve smyslu §115 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále
„stavební zákon“)], přičemž důvodem pro podání žádosti byla chybějící smlouva
o spolufinancování stavby společně s Pardubickým krajem, o němž rozhodlo Ministerstvo
dopravy až na konci roku 2016. V době platnosti stavebního povolení tedy stavebník nestihl
vypsat výběrové řízení na zhotovitele stavby, zahájeno by mělo být poté, až bude na konci roku
2017 uzavřena smlouva o spolupráci s Pardubickým krajem. Námitky žalobců představují spíše
subjektivní požadavky na vyloučení realizace záměru, z nichž některé již byly vypořádány dříve
v řízení o vydání stavebního povolení, anebo mohly být vzneseny v územním řízení.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích (dále „krajský soud“). Zopakovali, že důvodem pro prodloužení platnosti
stavebního povolení je neschopnost stavebníka vybrat zhotovitele stavby a uzavřít smlouvu
o spolufinancování. Tento stav však žalobci nezavinili a neměli by nést následky nejistoty,
zda bude stavba realizována. Nečinnost stavebníka nemůže být jediným důvodem k prodloužení
platnosti stavebního povolení. Stavba bude mít vliv na jejich podnikatelské aktivity související
s pořádáním víkendových trhů, a to kvůli uzavírce přilehlé komunikace. Žalobci brojili i proti
územnímu rozhodnutí týkajícímu se dané stavby.
[3] Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že při rozhodování
o prodloužení platnosti stavebního povolení nelze přezkoumávat zákonnost prodlužovaného
stavebního povolení, ale stavební úřad zkoumá pouze splnění zákonných podmínek
pro prodloužení. Z těch plyne požadavek, aby žádost podala oprávněná osoba, a to včas.
Stavební úřad přezkoumává důvodnost podané žádosti a poměřuje uplatněné důvody
s chráněnými zájmy a právy subjektů dotčených stavební činností. Žalobci netvrdili, že by v jejich
případě došlo k zásadní změně podmínek, které panovaly při vydání stavebního povolení, a které
by případně mohly prodloužení platnosti znemožnit. Námitky žalobců směřovaly zejména proti
realizaci stavby jako takové, o jejímž umístění i povolení však již bylo dříve pravomocně
rozhodnuto. Důvody prodloužení platnosti stavebního povolení krajský soud označil
za pochopitelné a zdůraznil, že se jedná o první prodloužení. Námitky žalobců týkající
se územního rozhodnutí neposoudil krajský soud jako relevantní pro projednávanou věc a nadto
podotkl, že má pochybnosti o jejich pravdivosti. Na základě obsahu správního spisu
ani obecných tvrzení žalobců krajský soud nedospěl k závěru, že by existovala vzájemná závislost
mezi provedením předmětné stavby a rekonstrukcí železničního mostu v obci Valy. Krajský soud
dodal, že námitku týkající se vymezení pozemků v územním rozhodnutí a stavebním povolení
žalobci řádně nespecifikovali.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále „stěžovatelé“) kasační stížnost.
Každé územní rozhodnutí musí být podle nich rozhodnutím zákonným. Územní řízení bylo
ukončeno v roce 2007, přičemž až v roce 2013 bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení jeho
platnosti, tedy více než pěti letech, což je maximální hranice, kterou stavební zákon připouští.
Jedná se proto i o rozhodnutí nicotné, neboť bylo vydáno mimo rozsah pravomocí správního
orgánu. Proto nemohlo být ani podkladem pro rozhodnutí o stavebním povolení,
resp. o prodloužení jeho platnosti. Stěžovatelé dále zpochybňují, zda se územní rozhodnutí týká
týchž pozemků jako stavební povolení. O tom nejsou přesvědčeni, neboť celé správní řízení
vedoucí k vydání stavebního povolení (resp. rozhodnutí o prodloužení jeho platnosti) bylo
zmatečné. Není povinností stěžovatelů zejména s ohledem na omezený přístup k příslušným
dokumentům precizovat uvedenou námitku do posledního detailu. Stěžovatelé dále upozorňují
na to, že daná stavba evidentně kauzálně souvisí se stavbou (rekonstrukcí) železničního mostu
v obci Valy, jejímž investorem je Správa a údržba silnic Pardubického kraje. Hrozí situace,
kdy s jednou stavbou bude započato, zatímco s druhou nikoliv, kvůli čemuž nebude možné
na místo dopravit potřebnou těžkou techniku. Pro stěžovatele je navíc novinkou, že investorem
stavby nemá být pouze stavebník, ale rovněž zmíněná Správa a údržba silnic Pardubického kraje.
Není přípustné, aby byla všechna rozhodnutí vydána ve prospěch jednoho subjektu a následně
se objevil subjekt další, který by z těchto rozhodnutí mohl těžit. Podle poutače, který se na daném
místě objevil, má být zhotovitelem stavby „Společnost Valy – Mělice, SMP – Metrostav“,
aniž by byl tento subjekt k nalezení v jakémkoliv z veřejných rejstříků. Stěžovatelé navíc
nemohou znát obsah smluv mezi stavebníkem a zhotovitelem stavby.
[5] Stěžovatelé v kasační stížnosti dále zopakovali, že jediným důvodem pro prodloužení
platnosti stavebního povolení nemůže být neschopnost stavebníka vybrat zhotovitele stavby.
Stavebník navíc podal žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení pouhé tři dny před
uplynutím platnosti. Není zřejmé, co za dva roky od vydání stavebního povolení učinil pro to,
aby byl zhotovitel stavby vybrán. Podle stěžovatelů ani neproběhlo výběrové řízení. Nemůže
jít k jejich tíži skutečnost, že stavebník není schopen domluvit se na spolufinancování stavby.
Krajně nejisté okolnosti uvádějí je samotné i ostatní obyvatele obcí Valy a Mělice do stavu letité
právní nejistoty, což je v příkrém rozporu s cíli a záměry územního plánování a stavebního řízení.
Není zároveň zřejmé, zda smlouva o spolufinancování stavby, o jejímž uzavření se krajský soud
v napadeném rozsudku zmiňuje, byla sjednána platně. Při vyžádání závazných stanovisek navíc
nelze vycházet ze souhlasu dožádaných orgánů, pokud se tyto orgány nijak nevyjádří. Jako
podezřelá se jeví i skutečnost, že technická zpráva z roku 2013, kterou si stavebník nechal
pro stavbu vypracovat, hovořila o „rekonstrukci stávajícího přemostění Labe“, zatímco stavební
povolení hovoří o výstavbě úplně nového mostu. Realizací stavby dojde k zásahu
do podnikatelského záměru stěžovatelů, neboť jim bude znemožněno zažádat o povolení úplné
uzavírky přilehlých komunikací za účelem konání trhů, které ve Valech pořádají. Jedná se o jediný
zdroj jejich obživy, do nějž je zapojena celá rodina, navíc jsou smluvně vázáni s dalšími subjekty.
Výstavba též povede k znehodnocení jejich pozemků v důsledku odtoku srážkových vod a jejich
podmáčení pozemků. Stěžovatelé si nechali vyhotovit odborné vyjádření soudního znalce,
na jehož základě vyčíslili své nároky vůči stavebníkovi na 27 milionů korun. Tyto nároky
již v roce 2006 předložili stavebníkovi, ten však s nimi od té doby nekomunikuje. Uvedené
námitky vznášeli již v řízení o vydání stavebního povolení, avšak bezvýsledně.
[6] Poslední okruh kasačních námitek směřuje proti postupu krajského soudu. Stěžovatelé
se k výzvě soudu vyjádřili, že souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím o ní bez nařízení
ústního jednání. V prosinci 2018 se dozvěděli, že stavebník vyzval zúčastněné subjekty k „předání
staveniště“ dne 18. 1. 2019. Proto dne 16. 1. 2019 podali ke krajskému soudu návrh na vydání
předběžného opatření, jímž by byla stavebníkovi uložena povinnost zdržet se takového kroku.
Následujícího dne (17. 1. 2019) obdrželi od krajského soudu přípis, dle nějž krajský soud
v návaznosti na návrh na vydání předběžného opatření přistoupil téhož dne k rozhodnutí ve věci
samé a žalobu zamítl a o návrhu na předběžné opatření nerozhodoval. Krajský soud neměl
na daný návrh reagovat okamžitým rozhodnutím ve věci samé, které nemohlo být založeno
na pečlivém uvážení všech rozhodných okolností. Procesní oporu nemá ani skutečnost,
že krajský soud na úřední desce uveřejnil pouze neodůvodněné znění rozhodnutí. Stěžovatelé
ani nevědí, z jakého důvodu se staly účastníky řízení další subjekty označené v záhlaví
napadeného rozsudku.
[7] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“)].
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanými procesními vadami v řízení před
krajským soudem. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují předně na to, že krajský soud ve věci
rozhodl v reakci na jimi podaný návrh na vydání předběžného opatření a nemohl tak učinit
po uvážení všech rozhodných skutečností. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu
soudního spisu je skutečně zjevné, že rozsudek v dané věci měl být dle záznamu ve spise
původně vyhlášen až v únoru 2019, přičemž k dřívějšímu rozhodnutí ve věci soud přistoupil
s ohledem na návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření, což ostatně sám krajský soud
stěžovatelům sdělil v přípisu ze dne 17. 1. 2019. Pořadí projednávaní a rozhodování věcí
správními soudy se odvíjí od toho, kdy k soudu došly, není-li dán důvod pro jejich přednostní
projednání, případně nestanoví-li přímo zákon, že mají být projednány přednostně (viz §56
s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že v dané věci stěžovatelé podali návrh na vydání předběžného
opatření, o němž má soud rozhodovat bez zbytečného odkladu (viz §38 odst. 3 s. ř. s.),
neshledává Nejvyšší správní soud žádné pochybení v postupu krajského soudu, pokud
přednostně přistoupil k rozhodnutí ve věci samé a o návrhu na vydání předběžného opatření
již nerozhodoval. Lze dodat, že i kdyby návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl,
to by zaniklo nejpozději vykonatelností rozhodnutí, jímž se dané řízení končí (§38 odst. 4 s. ř. s.).
Je pouhou spekulací stěžovatelů, kteří tvrdí, že krajský soud za daných okolností nemohl pečlivě
uvážit všechny okolnosti věci. Nelze navíc přehlédnout, že dle záznamu v soudním spisu
příslušný soudce zpravodaj v dané věci již učinil všechny nezbytné úkony související s přípravou
věci k rozhodnutí. Pokud ještě před podáním návrhu na vydání předběžného opatření ve spisu
vyznačil termín vyhlášení rozsudku (v únoru 2019), lze předpokládat, že byl s danou věci
již seznámen. Lze dodat, že z hlediska hospodárnosti řízení i právní jistoty účastníků je třeba
považovat naopak za vhodné, jsou-li k tomu splněny všechny podmínky, aby soud rozhodnutí
ve věci v obdobné situaci neodkládal a rozhodl co nejdříve.
[11] Poukazují-li stěžovatelé v této souvislosti na to, že rozsudek jim nebyl zaslán hned,
ale až 12. 2. 2019, Nejvyšší správní soud k tomu připomíná, že krajský soud stěžovatele o svém
postupu při vyhlašování rozsudku i vyhotovování jeho písemného odůvodnění vyrozuměl
již 17. 1. 2019 (tedy v den vyhlášení rozsudku), přičemž rozsudek včetně odůvodnění jim byl
zaslán v zákonné lhůtě (viz §54 odst. 3 s. ř. s.). Jde-li o stěžovateli zmiňovanou otázku „procení
opory“ vyhlášení rozsudku prostřednictvím úřední desky, zde je třeba především poukázat na §49
odst. 12 s. ř. s., z něhož se výslovně podává, že „jsou-li při vyhlašování rozsudku přítomny pouze soudní
osoby, rozsudek soud vyhlásí vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu
po dobu čtrnácti dnů“. Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost k této (stěžovateli nijak dále
nerozvedené) námitce dodává, že výkladem daného ustanovení se již zabýval i Ústavní soud
v nálezu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. Pl. U ´S 38/18. Zde dospěl k závěru, že čl. 96 odst. 2 Ústavy
vyžaduje, aby byly rozsudky správních soudů vyhlašovány veřejně (ústně anebo na úřední desce),
a to včetně nosných důvodů odůvodnění (nikoliv však plného odůvodnění). Zároveň však
Ústavní soud v daném řízení konstatoval, že v případě porušení tohoto požadavku není na místě
vyhlášený rozsudek rušit, neboť vytýkaná vada představuje toliko porušení procesní předpisů,
nikoliv porušení subjektivního základního práva či svobody. Přestože postup krajského soudu
tedy v dané věci plně nereflektoval citované požadavky pozdější judikatury Ústavního soudu,
nelze s ohledem na okolnosti dané věci v tomto postupu spatřovat vadu, jejímž následkem
by mohlo být nezákonné rozhodnutí o věci samé [srov. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský
soud v době vyhlášení napadeného rozsudku s pozdějšími závěry Ústavního soudu nemohl být
seznámen, navíc jeho postup byl zcela souladný s obvyklou tehdejší praxí správních soudů
(srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2005,
čj. 6 As 36/2003-115). Trvat za těchto okolností na novém vyhlášení rozsudku a za tímto účelem
věc vracet krajskému soudu k dalšímu řízení by bylo prostým formalismem.
[12] K navazující poznámce stěžovatelů, že jim „zůstává utajeno“, z jakých důvodů se staly
„účastníky řízení“ město Přelouč a společnost Česká telekomunikační infrastruktura, Nejvyšší
správní soud toliko uvádí, že uvedené subjekty nebyly účastníky řízení před krajským soudem
(těmi jsou jen žalobce a žalovaný, viz §69 s. ř. s.), nýbrž tzv. osobami zúčastněnými na řízení.
Jak plyne z §34 s. ř. s., „osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech
a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou
být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky
a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat“ (odst. 1). „Navrhovatel
je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy.
Předseda senátu takové osoby vyrozumí o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně
stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení“ (odst. 2). Stěžovatelům
je ostatně jistě známo, že uvedené subjekty byly též účastníky řízení před správními orgány
(viz záhlaví žalobou napadeného rozhodnutí). Námitky týkající se vad řízení před krajským
soudem tedy nemohou být ani v tomto směru důvodné.
[13] Jde-li o další námitky stěžovatelů, týkají se předně toho, že územní rozhodnutí, na jehož
základě bylo vydáno rozhodnutí o stavebním povolení (resp. prodloužení jeho platnosti), bylo
nicotné. K tomu je nicméně třeba uvést, že již krajský soud v napadeném rozsudku v souladu
s existující judikaturou zdejšího soudu dostatečně vysvětlil, proč se argumentací související
s daným územním rozhodnutím nelze zabývat. Jak plyne již z rozsudku ze dne 26. 9. 2012,
čj. 9 As 74/2012-39, ani pozdější zrušení územního rozhodnutí o umístění stavby není samo
o sobě důvodem pro neprodloužení platnosti stavebního povolení, které bylo na jeho základě
vydáno. Podstatné pro řízení o prodloužení platnosti stavebního povolení je, zda nebylo zrušeno
(tedy nadále existuje) právě stavební povolení, jehož platnost má být prodlužována. Zdejší soud
v citovaném rozsudku dále uvedl, že „[ř]ešení otázek souvisejících […] s územním rozhodnutím (o umístění
stavby) nelze bez zákonné opory přemístit do řízení o prodloužení platnosti stavebního povolení“.
[14] Stěžovatelé dále zmiňují svoji pochybnost, zda se územní rozhodnutí týká přesně týchž
pozemků jako stavební povolení. Přestože je již krajský soud upozornil, že stejnou žalobní
námitku nedostatečně konkretizovali, v obdobně obecné rovině setrvali i nyní v kasační stížnosti.
Domnívají se, že nebylo jejich povinností vznesené námitky „precizovat do posledního detailu“.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že v řízení před správními soudy je ovládáno zásadou
dispoziční, přičemž žalobci (stěžovatelé) musí dostatečně určitě vymezit žalobní body a tím i určit
předmět přezkumu [viz §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatelé v žalobě pouze obecně uvedli,
že nejsou přesvědčeni, že se územní rozhodnutí týká stejných pozemků jako následné stavební
povolení. Za těchto okolností nelze krajskému soudu vytýkat, pokud za ně (i s ohledem
na princip rovnosti stran) jejich argumentaci dále nedomýšlel. Důvodné pak nemohou být
ani námitky stěžovatelů týkající se toho, zda má být sporná stavba prováděna zároveň
s rekonstrukcí železničního mostu, případně jak je označen subjekt, který je dle poutačů ke stavbě
vybrán jako zhotovitel stavby. Ani tyto námitky totiž nemohou mít jakýkoliv vliv na zákonnost
posouzení žádosti o prodloužení platnosti stavebního povolení, která byla předmětem projednání
napadeného rozhodnutí žalovaného. Uvedené se týká i obecně vyjádřené domněnky, že odlišné
pojmenování stavby popsané v technické zprávě z roku 2013 od následně uděleného stavebního
povolení se jeví být podezřelým či nijak neupřesněné pochybnosti stěžovatelů týkajících
se platnosti smlouvy o spolufinancování sporné stavby.
[15] Nejvyšší správní soud se následně zabýval kasačními námitkami směřujícími do samé
podstaty projednávané věci, podle nichž neměla být platnost stavebního povolení prodloužena.
Podstatné pro projednávanou věc je především to, že stavební povolení pozbývá v souladu
§115 odst. 4 stavebního zákona platnosti tehdy, nebyla-li stavba zahájena do dvou let ode dne,
kdy stavební povolení nabylo právní moci. Pokud však stavebník před uplynutím doby jeho
platnosti podá odůvodněnou žádost o prodloužení, může platnost stavebního povolení stavební
úřad povolit. Jak plyne již z napadeného rozsudku krajského soudu, v případě žádosti
o prodloužení platnosti stavebního povolení zkoumá stavební úřad jednak splnění zákonných
podmínek týkajících se toho, zda byla žádost podána včas a příslušnou osobou (stavebníkem),
přičemž důvodnost žádosti pak posuzuje především s ohledem na změnu podmínek v území,
v němž má být stavba realizována (k tomu srov. výše již označený rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 9 As 74/2012-39, anebo ze dne 22. 12. 2015, čj. 4 As 232/2015-46). Poukazují-li
stěžovatelé v této souvislosti na to, že není možno ke spolufinancování stavby mostu přizvat
subjekt, který nebyl označen jako stavebník v původním řízení o udělení stavebního povolení,
je k tomu třeba uvést, že z hlediska splnění zákonných podmínek je rozhodné je to, jaký subjekt
o prodloužení platnosti stavebního povolení požádal. Zde je třeba dále připomenout,
že rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení je výsledkem samostatné a poměrně
široké správní úvahy podmíněné žádostí účastníka, přičemž se samozřejmě nejedná o řízení toliko
formální, které by vedlo k automatickému prodlužování platnosti stavebního povolení. Krajský
soud nicméně již v napadeném rozsudku zcela přiléhavě upozornil na to, že ani stěžovatelé
netvrdili, že by v dané věci došlo k zásadní změně podmínek stavebního povolení, která by mohla
prodloužení jeho platnosti znemožnit. Je patrné, že stěžovatelé rozporují již samotnou
skutečnost, že stavební povolení pro danou stavbu bylo vůbec vydáno. Tím se však stavební úřad
– jak již bylo výše uvedeno – nemohl v rámci nyní vedeného řízení zabývat. Ze stejných důvodů
se nemohl zabývat ani obsáhlou argumentací stěžovatelů, podle níž stavební práce na mostu
znemožní jejich podnikatelské aktivity, neboť ani v tomto ohledu není zřejmá změna podmínek,
která by byla pro rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení podstatná.
[16] Podstatné pro danou věc tedy především je, že v návaznosti na argumentaci stěžovatelů
v dané věci nevyplynuly jakékoliv skutečnosti svědčící tomu, že platnost stavebního povolení
s ohledem na účel jeho časového omezení (které má zejména zabránit provádění stavby za jiných
podmínek, než za kterých bylo stavební povolení vydáno) neměla být nadále prodloužena.
V tomto ohledu je třeba dále poukázat na to, že posouzení stavebníkovy žádosti
(resp. adekvátnosti v ní uplatněných důvodů) je plně v rámci správního uvážení správního orgánu
a v takovém případě mohou správní soudy přezkoumávat pouze to, zda meze správního uvážení
nebyly překročeny nebo zda nebylo správní uvážení v dané věci zneužito (k tomu analogicky
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2020, čj. 3 As 174/2018-22). Jinak
řečeno, úkolem soudu v dané věci bylo posoudit, zda důvody uplatněné stavebníkem pro
prodloužení platnosti stavebního povolení v tomto ohledu z daných mezí nevybočují. Výše
uvedené jistě nelze chápat tak, že by stavební úřad mohl akceptovat jakékoliv odůvodnění
žádosti, resp. že by měl bez dalšího automaticky tolerovat pasivitu a nečinnost stavebníka. V nyní
projednávané věci nicméně nelze přehlédnout, že stavebník důvody žádosti popsal poměrně
detailně, a to včetně předpokládaného časového harmonogramu podpisu smlouvy
o spolufinancování a vyhlášení výběrového řízení, a stavební úřad se těmito důvody zabýval.
Dospěl-li za těchto okolností krajský soud v napadeném rozsudku k tomu, že postup správních
orgánů v tomto směru splňoval zákonné předpoklady a k prodloužení platnosti stavebního
povolení došlo na základě relevantních a pochopitelných důvodů (zpoždění související
s náročností stavby a složitostí vyjednávání jejího financování), přičemž se navíc jedná o první
prodloužení, tyto jeho závěry i přes uplatněné kasační námitky obstojí. Nelze se tedy ztotožnit ani
s (nijak nepodloženým) přesvědčením stěžovatelů, že jediným důvodem prodloužení platnosti
stavebního povolení byla nečinnost a bezradnost stavebníka. Pro zákonnost rozhodnutí
správních orgánů pak nemůže být významné ani to, zda byla žádost o prodloužení podána těsně
před datem uplynutí doby platnosti stavebního povolení, či zda je v tomto případě stavebníkem
(žadatelem) stát.
[17] Pokud jde o stěžovateli zmiňované vyžadování závazných stanovisek, je třeba především
zdůraznit, že řízení o prodloužení platnosti stavebního povolení není pokračováním
či prodloužením stavebního řízení, které bylo ukončeno vydáním pravomocného stavebního
povolení, přestože je jasné, že probíhá ve věcné a časové souvislosti. Z toho důvodu se tedy
může lišit i potřeba a podoba získání závazných stanovisek dotčených správních orgánů oproti
samotnému stavebnímu řízení. Pokud v této souvislosti stěžovatelé zpochybňují závěry krajského
soudu, podle něhož některé dotčené orgány neposkytly stavebnímu úřadu stanovisko, a ten tedy
důvodně předpokládal, že jejich dřívější závazná stanoviska zůstávají v platnosti, nelze především
přehlédnout, že stěžovatelé nikterak neupřesňují, která stanoviska kterých orgánů v dané věci
mohla mít pro jimi podporovaný závěr význam, či snad v jakém ohledu mohla taková stanoviska
ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. Z postupu stavebního úřadu je naopak zřejmé,
že se prostřednictvím žádostí o stanoviska pokoušel ověřit, zda se nezměnily podmínky, za nichž
bylo stavební povolení vydáno. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první a odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační
stížnosti úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Stejně tak nemají toto právo
ani osoby zúčastněné na řízení, neboť jim nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním
povinnosti uložené soudem. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu