ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.76.2019:26
sp. zn. 8 As 76/2019-26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: L. P. zastoupený Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 2. 2017, čj. KUZL-2633/2017-2, sp. zn. KUSP-2633/2017/DOP/Ti, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, čj. 62 A 104/2017-58,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, čj. 62 A 104/2017-58, se ruší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Zlína (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 6. 12. 2016,
čj. MMZL 130223/2016, sp. zn. MMZL-089456/2015-SS-PŘ-OOSA-2743/2015, rozhodl o tom,
že se žalobce jako provozovatel vozidla dopustil správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“)
tím, že v rozporu s §10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.
Nezjištěný řidič vozidla provozovaného žalobcem dne 11. 5. 2015 na ulici Březnická ve Zlíně
překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nejméně o 19 km/h. Žalobci byla za uvedený delikt
uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“),
který žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Nesouhlasil se žalobcem v tom, že je napadené
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle žalobce se správní
orgány dostatečně nezabývaly tím, zda byly splněny podmínky měření rychlosti dle §79a zákona
o silničním provozu, a zároveň nedostatečně posoudily, zda byla rychlost změřena
automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. K tomu krajský soud uvedl,
že žalobce v průběhu správního řízení nezpochybnil zákonnost provedeného měření s ohledem
na požadavky §79a zákona o silničním provozu, a tudíž postačuje, pokud správní orgán I. stupně
konstatoval, že rychlost vozidla žalobce byla změřena „…v úseku měření rychlosti vozidel
automatizovaným silničním rychloměrem…“. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobní námitkou,
že snímky vozidla z provedeného měření jsou neprůkazné, neboť z nich není patrné, zda
skutečně bylo v okamžiku začátku a konce měření vozidlo na vyznačené čáře vozovky značící
začátek a konec měřeného úseku. Krajský soud v tomto směru uvedl, že pořízené snímky
průkazné jsou, neboť je z nich patrná registrační značka vozidla, a zároveň je ve správním spise
založen ověřovací list rychloměru osvědčující jeho požadované metrologické vlastnosti. Ani
žalobní námitku spočívající v tom, že správní orgán I. stupně neučinil dostatečné kroky ke zjištění
skutečného pachatele přestupku (žalobcem označeného řidiče L. H. N.), neshledal krajský soud
důvodnou. Správní orgán I. stupně podle krajského soudu učinil dostatečné kroky k ověření, že
žalobcem (jeho zmocněncem) označená osoba jako řidič vozidla byla označena účelově, a to
zejména tím, že tato osoba je opakovaně označována ve správních řízeních, v nichž figuruje
zmocněnec, který žalobce zastupoval ve správním řízení. Žalobce dále namítal, že v průběhu
správního řízení došlo ke změně předmětu řízení a že v místě provedeného měření byl místní
úpravou stanoven rychlostní limit na 70 km/h. Ani s těmito námitkami se krajský soud
neztotožnil, neboť obsah správního spisu tvrzené skutečnosti vyvrací.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
V ní předně namítá, že se správní orgány vůbec nezabývaly tím, zda bylo měření rychlosti
provedeno v souladu s §79a zákona o silničním provozu, zejména nezjišťovaly a neprokázaly,
že obecní policie měřila v místech určených Policií ČR. Krajský soud tím, že této námitce
nevyhověl, neboť ji stěžovatel nevznesl v průběhu správního řízení, aproboval rozhodnutí, které
je založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, případně nesprávně posoudil otázku
zákonnosti důkazu výstupu z provedeného měření. Odkaz krajského soudu na to, že měření bylo
provedeno automatizovaným silničním rychloměrem, je zcela irelevantní, neboť z něj nijak
nevyplývá, jestli obecní policie prováděla měření na místě určeném Policií ČR. Krajský soud
naopak sám poukazuje na to, že takovou skutečnost správní orgán I. stupně ani netvrdil.
Stěžovateli navíc nemůže být ke škodě skutečnost, že tuto námitku nevznesl ve správním řízení,
neboť povinnost prokázat přestupek a zkoumat legalitu důkazů leží na správních orgánech, což
plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, čj. 9 As 274/2016-37.
Ve správním řízení tak nebylo v nyní projednávané věci zjištěno, že by rychlost byla měřena
v místě určeném Policií ČR. To zakládá vadu správního rozhodnutí, přičemž s ohledem
na označený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl stěžovatel oprávněn tuto vadu poprvé
namítnout až v žalobě.
[4] Správní orgány podle stěžovatele rovněž nijak neodůvodnily, na základě jakých úvah,
skutečností či důkazů dospěly k závěru, že použitý rychloměr byl automatizovaným technickým
prostředkem používaným bez obsluhy. I v tomto bodě krajský soud aproboval nepřezkoumatelné
rozhodnutí a nesprávně posoudil právní otázku, neboť zopakoval, že pokud to stěžovatel
nenamítal v průběhu správního řízení, postačí, pokud správní orgán I. stupně uvedl, že měření
bylo provedeno automatizovaným silničním rychloměrem. Takové tvrzení je však nedostačující,
neboť z něj neplyne, že byl užit bez lidské obsluhy. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně
totiž nelze seznat, zda v místě měření nebylo zřízeno likvidační stanoviště, na němž
by se nacházeli policisté. Správní orgán I. stupně nekonstatoval, že se na místě policisté
nenacházeli, ani neuvedl, z čeho vyplývá, že byl k měření užit právě automatizovaný silniční
rychloměr. Z toho důvodu nebyla splněna podmínka dle §125f odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu.
[5] Stěžovatel dále zopakoval, že pořízené fotografie ze záznamu měření rychlosti jsou
neprůkazné, neboť na nich není kromě světel vozidla a registrační značky nic vidět. Měření však
bylo provedeno úsekovým rychloměrem, u nějž je nutné, aby bylo vozidlo zaznamenáno tehdy,
kdy přejíždí vyznačenou čáru označující měřený úsek. To však z pořízených snímků nelze ověřit.
I v tomto směru krajský soud převzal závěry rozhodnutí, které stojí na nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu, neboť pouze konstatoval, že měření bylo provedeno rychloměrem, jehož
požadované metrologické vlastnosti byly řádně ověřeny. To však neznamená, že bylo měření
provedeno správně. Nelze tedy přezkoumat, zda byla rychlost vozidla zaznamenána v okamžiku,
kdy přejíždělo vyznačené čáry, které slouží primárně k prokázání správnosti provedeného měření.
Správní orgány nijak netvrdily, a tím spíše ani neprokázaly, že by byl rychloměr schopen sám
ověřit, zda měřený objekt zachytil v okamžiku jeho přejezdu přes vyznačenou čáru.
[6] V poslední kasační námitce stěžovatel stejně jako dříve v žalobě uvedl, že na místě
provedeného měření bylo povoleno jet rychlostí 70 km/h, přičemž k prokázání této skutečnosti
navrhoval provést důkaz výpovědí řidiče vozidla, čemuž správní orgány nevyhověly. Správní
orgán I. stupně ve správním řízení vznesl dotaz na odbor stavebních řízení, zda byla v době
a místě měření umístěna dopravní značka opravňující jet rychlostí 70 km/h. Daný odbor sice
odpověděl, že nikoliv, avšak dle stěžovatele odpovídal pouze na to, zda o stanovení takové
dopravní značky rozhodoval, což nikterak nevylučuje skutečnost, že se na místě měření
v rozhodné době tato značka mohla nacházet. Pokud krajský soud posoudil jako správný postup
správních orgánů, které odmítly provést výslech řidiče vozidla a vyšly z komunikace mezi
referenty správního orgánu I. stupně a skutečnosti, že měření bylo provedeno v obci, dopustil
se nesprávného posouzení právní otázky odmítnutí provedení navrženého důkazu, a zároveň
aproboval rozhodnutí, jehož skutkový stav nebyl úplně zjištěn. Stěžovatel totiž nezpochybňoval,
že bylo měření provedeno v obci, poukazoval však na to, že na daném úseku komunikace bylo
v době měření povoleno jet vyšší rychlostí stanovenou místní úpravou. Umisťování dopravního
značení a stanovování místní či přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích navíc
spadá do gesce silničního správního úřadu, nikoliv stavebního úřadu. Krajský soud dále uvedl,
že stěžovatel závěry správních orgánů v tomto směru nezpochybnil konkrétními argumenty nebo
návrhy na dokazování, což je dle stěžovatele nepravdivé, neboť navrhoval provedení důkazu
svědeckou výpovědí řidiče vozidla. Její provedení správní orgány odmítly nikoliv proto,
že by to bylo nemožné, ale proto, že by to bylo „neefektivní a nadbytečné“. To je však absurdní,
mj. proto, že tento řidič na území ČR vlastní několik společností a ve správních řízeních bývá
opakovaně označován, což svědčí o tom, že se na území ČR skutečně nachází, a to i přesto,
že nemusí být veden v evidenci Úřadu práce jako zaměstnanec zmocněnce, který stěžovatele
zastupoval ve správním řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se zákonnosti provedeného
měření rychlosti. Dle §79a zákona o silničním provozu je „[z]a účelem zvýšení bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích […] policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto
činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.“ Ve výše již
označeném rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 274/2016, na který stěžovatel v této souvislosti
v kasační stížnosti taktéž poukazuje, Nejvyšší správní soud dovodil, že z jazykového výkladu
citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že užitý termín „výhradně“ znamená výlučně, tj. toliko
a pouze za těchto podmínek musí obecní policie při výkonu činnosti měření vozidel následovat
pokyny Policie ČR. S ohledem na judikaturu správních soudů rovněž Nejvyšší správní soud
v označeném rozsudku uvedl, že soudy a správní orgány při posuzování dopravních přestupků
(anebo správních deliktů) a při zkoumání oprávnění obecní policie měřit ve smyslu §79a zákona
o silničním provozu shromažďují podklady prokazující naplnění uvedené podmínky, a to
např. dohodami mezi Policií ČR a obecní policií, příp. stanovisky Policie ČR. Tyto závěry
respektuje i další praxe Nejvyššího správního soudu [viz např. rozsudky ze dne 20. 9. 2017,
čj. 4 As 135/2017-42 (bod 22), ze dne 22. 11. 2017, čj. 1 As 305/2017-32 (bod 20), ze dne
3. 7. 2018, čj. 7 As 84/2018-46 (bod 15) anebo ze dne 31. 7. 2019, čj. 8 As 153/2018-38 (bod
15)].
[11] Z obsahu podané žaloby v nyní projednávané věci plyne, že stěžovatel zde výslovně
namítl, že se „správní orgány vůbec nezabývaly jednou z podmínek měření rychlosti dle §79a silničního zákona,
a to otázkou, zda obecní policie měřila rychlost v součinnosti s Policií ČR, a to na úseku k měření Policií ČR
určeném. (…) Pro neprovedení příslušného dokazování je pak in dubio pro reo nutné vycházet z toho,
že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s §79a silničního zákona, což má za následek procesní
nepoužitelnost výstupu z měření.“ Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k této námitce
pouze uvedl, že pokud stěžovatel ve správním řízení takovou námitku nevznesl, postačí, pokud
správní orgán I. stupně (jehož rozhodnutí bylo dále potvrzeno napadeným rozhodnutím
žalovaného) konstatoval, že měření bylo provedeno v úseku měření rychlosti vozidel
automatizovaným silničním rychloměrem. Takové odůvodnění však s ohledem na výše uvedené
nemůže v nyní projednávané věci podle Nejvyššího správního soudu obstát, a to tím spíše,
že z obsahu správního spisu není zřejmé, že v dané věci oprávnění Městské policie Zlín měřit
rychlost vozidel na uvedené pozemní komunikaci (ul. Březnická ve Zlíně) v den provedeného
měření existovalo.
[12] Jak již Nejvyšší správní soud současně dovodil (viz např. aktuálně rozsudek ze dne
5. 3. 2020, čj. 1 As 424/2019-29), nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů nelze shledat
v návaznosti na argumentaci, kterou účastník vznese až v žalobě, pokud se nejedná o otázku,
kterou byl správní orgán povinen se v napadeném rozhodnutí výslovně zabývat. Pokud tedy
účastník v průběhu správního řízení ve vztahu k otázce součinnosti s Policií ČR nenamítá,
že taková součinnost nebyla prokázána, a správní orgán (znalý místních poměrů a ujednání mezi
obecní policií a Policií ČR ohledně provádění měření rychlosti) v rozhodnutí výslovně neuvede,
na základě čeho existenci součinnosti dovozuje, nezatíží takovým postupem rozhodnutí ve věci
vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud však zároveň v posledně citovaném rozsudku
zdůraznil, že je-li součástí žalobních námitek i zpochybnění zjištěného skutkového stavu
(např. že výstup z rychloměru nebyl použitelným důkazem, neboť byl získán v rozporu
se zákonem), je krajský soud povinen se touto otázkou zabývat. Pokud dále podle citovaného
rozsudku krajský soud zjistil, že správní orgány nedostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu), bylo na něm, aby na základě žalobních tvrzení sám odstranil
pochybnosti o skutkovém stavu (§77 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Tatáž situace vyvstala i v nyní projednávané věci. Výše citovaná judikatura je zde plně
aplikovatelná a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od ní odchýlit. Stěžovatel i zde
formuloval příslušnou žalobní námitku sice poměrně obecně, tato námitka však v sobě kromě
zpochybnění přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů
výslovně obsahovala i argumentaci, podle níž měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s §79a
zákona o silničním provozu, což má za následek nepoužitelnost výstupu z měření. Tím se však
krajský soud v projednávané věci nikterak nezabýval a k otázce zjištěného skutkového stavu,
resp. použitelností opatřených důkazů, neuvedl ničeho. Neposoudil tak, zda bylo měření
provedeno v rozporu se zákonem, resp. zda bylo v průběhu správního řízení prokázáno, že bylo
měření prováděno v součinnosti s Policií ČR (na úseku policií určeném).
[14] Shodně jako ve výše již citovaném rozsudku ve věci sp. zn. 1 As 424/2019 Nejvyšší
správní soud i v nyní projednávané věci dodává, že s ohledem na skutečnost, že prověření
dodržení podmínek podle §79a zákona o silničním provozu nevyžaduje žádné rozsáhlé
doplňování skutkového stavu, mohl krajský soud při přezkumu uvedené žalobní námitky
(zpochybnění postupu dle §79a zákona o silničním provozu) postupovat tak, že by sám vzniklé
pochybnosti odstranil. Neučinil-li tak (bez ohledu na způsob obhajoby stěžovatele ve správním
řízení), zatížil napadený rozsudek vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé, a je proto třeba tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
V něm je krajský soud povinen tuto žalobní námitku opětovně přezkoumat, a to především
s přihlédnutím k tomu, že ze správního spisu (resp. soudního spisu, pokud jde o případné
provedení důkazů v soudním řízení) neplyne, že by v posuzovaném případě měla městská policie
oprávnění měřit rychlost vozidel v daném místě a v rozhodné době.
[15] Přestože již s ohledem na výše uvedené nezbývá, než napadený rozsudek krajského soudu
zrušit, považoval Nejvyšší správní soud z důvodu hospodárnosti dalšího řízení za vhodné vyjádřit
se i k dalším kasačním námitkám, u nichž je to z povahy možné. Stěžovatel předně v kasační
stížnosti zopakoval žalobní námitku spočívající v tom, že správní orgány nijak nezdůvodnily,
na základě čeho dospěly k závěru, že použitý rychloměr byl automatickým měřícím prostředkem
bez obsluhy. V kasační stížnosti tuto námitku nad rámec žalobní argumentace doplnil tak, že není
zřejmé, zda měření neprobíhalo na tzv. likvidačním stanovišti a zda se na místě nenacházeli
policisté, kteří by rychloměr obsluhovali. Taková argumentace však představuje rozšiřování toho,
co stěžovatel uvedl v řízení před krajským soudem (viz §109 odst. 5 s. ř. s.). Krajský soud
se s uvedenou žalobní námitkou vypořádal, byť poměrně stručně a obecně. Uvedl, že za daných
okolností postačí, pokud správní orgán I. stupně v rozhodnutí o správním deliktu popsal,
že rychlost byla změřena automatizovaným silničním rychloměrem, neboť stěžovatel tuto
námitku nevznesl v průběhu správního řízení a ponechal si ji až do řízení soudního. Jak vyplývá
mimo jiné z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, čj. 10 As 214/2017-41, není
potřebné, aby se správní orgány blíže zabývaly pochybnostmi, které může ve vztahu k některým
skutečnostem souvisejícím s projednávanou věcí mít jiná osoba (zejména osoba obviněného
z přestupku anebo odpovědná za správní delikt), pokud jsou tyto skutečnosti správnímu orgánu
zjevné a ve správním řízení nebyly jakkoliv zpochybněny. Tak je tomu i v této věci. Stěžovatel byl
v průběhu správního řízení pasivní, odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
ponechal bez konkrétního odůvodnění a věcné námitky vznesl poprvé až v žalobě. Žalobní
námitku ohledně prokázání, zda byl použitý rychloměr automatickým měřícím prostředkem,
stěžovatel navíc formuloval velmi obecně, aniž by se pokusil přednést jinou možnou variantu
zjištěného skutkového děje. Krajský soud se tedy s danou námitkou vypořádal odpovídajícím
způsobem zohledňujícím míru obecnosti, v jaké byla uplatněna (k tomu srov. rozsudek
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS).
[16] Poukazoval-li stěžovatel na to, že snímky pořízené rychloměrem zachycujícím vozidlo,
jehož byl v rozhodné době provozovatelem, jsou neprůkazné, neboť z nich není patrné, zda
v daný okamžik vozidlo přejíždělo čáru na vozovce značící začátek (konec) měřeného úseku,
je třeba uvést, že i s touto námitkou se krajský soud vypořádal dostatečně. Dospěl k závěru,
že absence čar ohraničujících měřený úsek na pořízených snímcích sama o sobě neznamená,
že by tyto snímky nemohly být průkazné. Jak uvedl krajský soud, z ověřovacího listu k danému
rychloměru vyplývá, že má požadované metrologické vlastnosti. Ze snímků samotných je patrné,
že byly pořízeny v časovém odstupu 13 sekund, přičemž vzdálenost, kterou za tuto dobu vozidlo
ujelo, je 257,4 metrů. Z toho je zřejmé, že aby vozidlo danou vzdálenost za tento čas urazilo,
muselo jet průměrnou rychlostí zhruba 20 m/s, tj. 72 km/h (resp. 69 km/h po odečtení odchylky
3 km/h). To potvrzuje i výstup z rychloměru, který je ve správním spise založen. Stěžejním pro
věc samou není, zda touto rychlostí stěžovatel jel průkazně v měřeném úseku (jehož vzdálenost
vyplývající z ověřovacího listu se shoduje s výše uvedenou vzdáleností plynoucí ze snímků
z rychloměru), ale zda touto rychlostí jel v místě, kde je stanovena nižší maximální povolená
rychlost (tj. v tomto případě v obci). Jelikož snímky obsažené ve správním spise tuto skutečnost
dokazují a informace z nich plynoucí nejsou v rozporu s údaji obsaženými v ověřovacím listě pro
daný měřící úsek (tedy není zřejmé, že by vozidlo bylo změřeno na jiných místech, než na kterých
je stanoven začátek a konec měřeného úseku), nelze považovat ani tuto námitku za důvodnou.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti, stejně jako již dříve v žalobě, v neposlední řadě brojil i proti
tomu, že v místě byla stanovena nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Podle něj zde byla
v rozhodné době maximální povolená rychlost upravena dopravním značením zvyšujícím hranici
na 70 km/h. Stěžovatel dále v této souvislosti nesouhlasí s tím, že by v průběhu správního řízení
závěr o nejvyšší povolené rychlosti v místě měření nezpochybnil konkrétními argumenty
či návrhy na dokazování, jak uvedl krajský soud v napadeném rozsudku. Navrhoval totiž provést
výpověď řidiče vozidla, což správní orgány odmítly pro neefektivitu a nadbytečnost. Stěžovatel
považuje za absurdní závěr krajského soudu, že správní orgán I. stupně dostatečně prokázal,
že byl řidič vozidla označen pouze účelově, a to mj. i tím, že není zařazen v evidenci cizinců
s povoleným pobytem na území ČR a není evidován jako zaměstnanec zmocněnce zastupujícího
stěžovatele ve správním řízení. Podle stěžovatele se daný řidič na území ČR prokazatelně nachází,
což plyne z toho, že je v různých správních řízeních opakovaně označován a vlastní zde několik
společností, jejichž jednatelem je, tudíž jeho výslech nebyl nemožný. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu i správních orgánů ohledně
účelovosti označení dané osoby jakožto řidiče vozidla. Ze správního spisu plyne, že správní
orgány dostatečně prověřily, zda se označená osoba vietnamské státní příslušnosti na území ČR
skutečně nachází a zda je zaměstnancem stěžovatelova zmocněnce. Kasační námitky nyní
vznesené stěžovatelem nemohou tyto závěry vyvrátit, neboť jsou spekulativní a nekonkrétní. Pro
věc samou je navíc stěžejní, že správní orgány prokázaly, že na místě měření v rozhodné době
nebyla stanovena speciální úprava nejvyšší povolené rychlosti, a platil tedy rychlostní limit
maximálně 50 km/h. Stěžovatel tento závěr hodnověrně nijak nezpochybnil, pouze navrhl
provést výpověď řidiče s tím, že by tento řidič ve správním řízení uvedl, že byla na místě a v čase
měření stanovena vyšší povolená rychlost. V takovém případě postačí, jestliže správní orgány
vyhodnotí, že se s ohledem na zjištěné skutečnosti jedná o zjevně účelový krok, pokud není závěr
o hranici rychlostního limitu sporný z jiných důvodů, a je naopak dostatečně a bezrozporně
prokázán. Ani tato kasační argumentace nemůže být důvodná. Na výše uvedeném nemůže nic
změnit ani to, že stěžovatel nad rámec uplatněné žalobní argumentace poukazuje v kasační
stížnosti na to, že odbor stavebních řízení (na který se správní orgán I. stupně obrátil s dotazem
na nejvyšší povolenou rychlost v dané ulici) nemá úpravu provozu na pozemních komunikacích
ve své gesci, resp. že správní orgán podle stěžovatele neměl k dispozici rozhodnutí o umístění
značky, neboť nebylo stanoveno opatřením obecné povahy. Ani tyto argumenty totiž výše
reprodukované závěry správních orgánů, resp. krajského soudu, nijak nevyvrací.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Přestože se Nejvyšší správní soud s většinou kasačních námitek neztotožnil, v návaznosti
na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhoduje v případě zrušení jeho rozhodnutí
krajský soud (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu