ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.273.2019:84
sp. zn. 8 Azs 273/2019-84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Michala
Mazance a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: R. A. A., zastoupena Mgr. Pavlem
Čižinským, advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2017, čj. MV-154304-4/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019, čj. 3 A 123/2017-21,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019, čj. 3 A 123/2017-21,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2017, čj. MV-154304-4/SO-2016, se ruší
a v ě c se žalované v rací k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 18 200 Kč, k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Čižinského,
advokáta se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny, jež byla
rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) zamítnuta. Proti tomuto
rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, na základě nějž žalovaný
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Správní orgán I. stupně žádost
stěžovatelky znovu posoudil a opět ji zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala.
Ještě před rozhodnutím o odvolání byl stěžovatelce povolen dlouhodobý pobyt za účelem
podnikání. Žalovaný následně o odvolání rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a řízení
o žádosti k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zastavil pro zjevnou
bezpředmětnost podle §90 odst. 4, ve spojení s §66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), neboť stěžovatelce bylo v mezidobí uděleno pobytové
oprávnění za účelem podnikání. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu
k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jenž ji jako nedůvodnou zamítl podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[2] Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka požádala o změnu stávajícího účelu pobytu
„soužití rodiny“ na účel „podnikání“, čemuž bylo vyhověno. Původní účel pobytu stěžovatelky
zanikl a na jeho místo nastoupil účel nový. Řízení o prodloužení platnosti původního
dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny tak bylo nutné zastavit pro nastalou
bezpředmětnost žádosti. Správní orgány nebyly oprávněny stěžovatelce udělit druhý účel pobytu,
neboť jej nepožadovala. Dále uvedl, že zákon č. 222/2017 Sb., kterým byl novelizován zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), se na stěžovatelku nevztahoval, neboť jeho účinnost nastala
až po vydání napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí.
[4] Stěžovatelka má za to, že městský soud rozlišoval mezi změnou účelu pobytu a udělením
nového povolení k pobytu za jiným účelem, ač oboje upravuje jedno zákonné ustanovení, v čemž
spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Formálně žádala o udělení
nového povolení k dlouhodobému pobytu a není jí zřejmé, jak dospěl městský soud k závěru,
že se jednalo o žádost o změnu účelu pobytu. Cizinec může mít vydány 2 povolení
k pobytu za různými účely, a pokud je podána nová žádost o povolení k pobytu, nečiní to bez
dalšího bezpředmětným předchozí řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu.
Bezpředmětnost tohoto řízení je odvozována od jejího vyjádření z 6. 6. 2016, což je chybné,
neboť se jedná o objektivní stav a nemůže se zakládat na jejím subjektivním vnímání věci. Dále
uvedla, že městský soud chybně dovodil, že se na ni nevztahuje §68 odst. 3 písm. f) zákona
o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 222/2017 Sb. Toto ustanovení se na ni nyní sice nevztahuje,
ale bude se na ni vztahovat až požádá o trvalý pobyt, neboť zastavením řízení se doba
dlouhodobého pobytu stěžovatelky na území České republiky přerušila, resp. vůbec nezapočítala.
Podmínky trvalého pobytu by tak splnila později, než kdyby měla současně povolen dlouhodobý
pobyt za účelem společného soužití rodiny. Dále ztrátou pobytového oprávnění stěžovatelčina
manžela zanikl také její dlouhodobý pobyt. Neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny je podmíněno přiměřeností opatření. K jejímu zkoumání
však v důsledku nemeritorního rozhodnutí nedošlo. Její žádost měla být případně zamítnuta.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná k podané kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními
i právní kvalifikací učiněné ve správních rozhodnutích i rozsudku městského soudu, stěžovatelka
nepřináší novou relevantní argumentaci a závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval napadený rozsudek městského soudu
z hlediska jeho přezkoumatelnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). K tvrzené nepřezkoumatelnosti
spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud mnohokrát
vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS,
čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS nebo ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44,
č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu a ověřil, že soud
dostatečně konkrétně popsal důvody, které jej vedly k závěru, že stěžovatelka žádala o změnu
účelu dlouhodobého pobytu a nikoli o nový pobyt. V bodě 18. rozsudku soud citoval
ze stěžovatelčiny žádosti o spojení řízení ze dne 6. 6. 2016, v bodě 21. následně zrekapituloval
skutkový stav věci a uvedl, že stěžovatelčinu vůli k přeměně stávajícího účelu pobytu dovodil
mimo jiné z vyjádření obou stran. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského
soudu je z tohoto pohledu přezkoumatelný, neboť je zřejmé, na základě jakých úvah se soud řídil
při utváření jeho právního závěru.
[9] Stěžovatelka dále spatřovala nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že městský soud
rozlišoval mezi změnou účelu pobytu a udělením nového pobytu, ačkoli odkazoval na totéž
ustanovení zákona o pobytu cizinců. Při posuzování této námitky dospěl soud k závěru, že podle
obsahu námitky se nejedná o námitku nepřezkoumatelnosti, ale o námitku nezákonnosti
spočívající v nesprávném právním posouzení. Z tohoto pohledu proto následně přistoupil
k jejímu vypořádání.
[10] Věc lze shrnout tak, že žalovaná v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny zjistila, že stěžovatelka požádala o vydání povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání, který jí byl udělen. Na základě tohoto zjištění dospěla k závěru, že žádost
stěžovatelky o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny
se stala bezpředmětnou, neboť jakýmkoli rozhodnutím o její žádosti by nedošlo ke změně v jejím
právním postavení. Stěžovatelka z různých důvodů namítá, že není lhostejné, zda bude mít
povolený pouze dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, nebo kromě něj také pobyt za účelem
společného soužití rodiny. Předmětem přezkumu v nyní posuzované věci je otázka, zda žalovaná
správně zastavila řízení o žádosti stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny pro zjevnou bezpředmětnost této
žádosti [§66 odst. 1 písm. g) správního řádu].
[11] Nejvyšší správní soud považuje pro posouzení nastolených otázek nejprve za nutné
vyjasnit, zda v dané věci probíhala dvě samostatná řízení, pokud stěžovatelka podala žádost
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem, než o kterém již probíhalo řízení
o prodloužení doby platnosti stávajícího povolení k dlouhodobému pobytu na území, nebo
by se změnou účelu stávajícího pobytu mohlo jednat o řízení jediné. Pokud by se jednalo
pouze o jedno řízení, žádost stěžovatelky by byla vyčerpána již rozhodnutím o udělení
nového dlouhodobého pobytu a neexistovalo by žádné řízení, které by mohlo být zastaveno,
ať již z jakéhokoliv důvodu. Rozhodnutí o zastavení řízení, které by již bylo skončeno jiným
rozhodnutím, by nemohlo obstát bez dalšího.
[12] Podle §45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo, že cizinec, který hodlá
na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového
povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených
v §33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v §42 odst. 2. Cizinec, který hodlá na území pobývat
za účelem podnikání, může o takovou změnu požádat, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému
pobytu a na území pobývá po dobu delší než 2 roky.
[13] Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že zákon počítá jak s žádostí o „udělení nového povolení
k dlouhodobému pobytu“ za jiným než stávajícím účelem, tak se změnou účelu pobytu v případě,
kdy cizinec „hodlá na území pobývat za účelem podnikání“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
pak vyplývá, že i řízení o žádosti o změnu účelu pobytu je zahajováno prostřednictvím nové
žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podle §45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
(např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, čj. 7 Azs 227/2015-49, nebo
ze dne 17. 10. 2018, čj. 1 Azs 255/2018-24).
[14] Také z rozhodnutí žalované vyplývá, že nahlížela na podání stěžovatelky, kterým požádala
o změnu účelu pobytu, jako na žádost, která zahájila nové řízení. Na straně 3 napadeného
rozhodnutí uvedla, že o žádosti stěžovatelky o vydání povolení k dlouhodobému pobytu bylo
vedeno řízení, jež vyústilo v rozhodnutí o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání. Stěžovatelka tedy podala dvě samostatné žádosti. O obou žádostech tak byla správně
vedena dvě samostatná řízení a o obou žádostech tedy muselo být rozhodnuto. Nejvyšší správní
soud proto přistoupil k vypořádání toho, zda se v důsledku vyhovění druhé žádosti stala v pořadí
první žádost stěžovatelky bezpředmětnou.
[15] Podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu platí, že řízení o žádosti správní orgán usnesením
zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou.
[16] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „zjevná bezpředmětnost“ je pojem, jenž
je třeba vykládat velmi restriktivně, neboť správní orgán z tohoto důvodu řízení zastaví, aniž
by o žádosti účastníka řízení meritorně rozhodl. Důvod pro zastavení řízení podle §66 odst. 1
písm. g) správního řádu je dán tehdy, pokud v průběhu řízení o žádosti dojde k takové změně
okolností, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti již nebude mít pro žadatele význam,
například v situaci, kdy cizinec zažádá o některé z povolení k dlouhodobému pobytu na území
ČR, avšak ještě před posouzením žádosti získá státní občanství ČR (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 62/2009-68, č. 2176/2011 Sb. NSS). Význam pro
žadatele je třeba vnímat objektivně, tedy že žádost nemůže objektivně přinést stěžovateli lepší
právní postavení.
[17] Zjevná bezpředmětnost může nastat také v situaci, kdy již nelze o žádosti rozhodnout,
neboť nastaly okolnosti, pro které nemůže správní orgán rozhodnout v souladu s žádostí, neboť
odpadl předmět řízení. Například pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže před konečným
rozhodnutím o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele v zadávacím řízení zjistí, že v průběhu
řízení byla uzavřena smlouva na veřejnou zakázku, a proto již nelze uložit nápravná opatření
v již skončeném zadávacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
čj. 4 As 249/2014-43).
[18] V nyní posuzované věci však nelze dospět k závěru, že podání nové žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu za jiným – dalším – účelem, případně získání takového povolení,
jež by měl cizinec naplňovat současně s tím stávajícím, by jakkoliv vyprazdňovalo smysl institutu
prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo změny účelu pobytu za jiným
účelem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, čj. 1 Azs 255/2018-24).
Jak správně uvedl městský soud v bodech 14. až 16. svého rozsudku, cizinec může disponovat
vícero pobytovými oprávněními vydanými za různými účely. Jeho právní postavení je tím
objektivně lepší, již jen z toho důvodu, že pokud by jedno z pobytových oprávnění pozbyl, stále
by mu zůstávalo pobytové oprávnění vydané za jiným účelem. S různými účely oprávnění
k pobytu také mohou souviset i různá další práva a povinnosti na ně navázaná. V této souvislosti
soud uvádí, že nebyl důvod zabývat se tím, zda a jak by na stěžovatelku měla dopadat novela
zákona o pobytu cizinců provedená zákonem č. 222/2017 Sb., neboť pro posouzení věci nebyla
účinná v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Přesto i na této novele lze
demonstrovat to, že zákon spojuje s různými účely pobytu různá práva a povinnosti. Zákon
po novele například upřednostňuje žádosti podané za účelem společného soužití rodiny.
V případě podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu se považuje toto povolení
za platné od podání žádosti do doby nabytí právní moci rozhodnutí, pokud cizinec podal
na území žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny.
V případě úspěšné žádosti se tato doba výjimečně započítává do rozhodné doby pobytu na území
České republiky, která je nezbytná pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu [srov. §68
odst. 3 písm. f) a §47 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve znění po dané novele].
[19] Žalovaný tedy nemohl přistoupit k zastavení řízení z důvodu zjevné bezpředmětnosti
žádosti, neboť právní postavení stěžovatelky mohlo být objektivně lepší, pokud by jí zůstal
zachován i dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny.
[20] Městský soud v bodě 18 rozsudku citoval v souvislosti se svými závěry o nedůvodnosti
podané žaloby žádost stěžovatelky z 6. 6. 2016, ve které v rámci správního řízení I. stupně mimo
jiné uváděla: „… jelikož mé současné právo pobytu je navázáno na řízení o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem rodinným, zatímco nyní mám primární zájem o povolení pobytu za účelem
podnikání (čímž se toto řízení o povolení k pobytu za účelem rodinným může stát bezpředmětným) …“.
Z tohoto přípisu by opravdu mohlo vyplývat, že stěžovatelka nemusí mít nadále zájem
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny. Tato skutečnost by však nemohla být důvodem pro zastavení řízení z důvodu
bezpředmětnosti, maximálně by bylo možné uvažovat o zpětvzetí žádosti, pokud by byl projev
vůle jednoznačný. Nejvyšší správní soud však v tuto chvíli není oprávněn hodnotit, zda tomu tak
skutečně bylo. Přezkoumává totiž zákonnost rozhodnutí o zastavení řízení pro bezpředmětnost
a nemůže se tudíž zabývat tím, zda by hypoteticky nešlo uvažovat o jiném důvodu pro zastavení
řízení. Nad rámec však předesílá, že o jednoznačnosti projevu vůle by měl značné pochybnosti.
[21] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že městský soud věc nesprávně právně
posoudil, neboť pro rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení z důvodu zjevné bezpředmětnosti
nebyly splněny podmínky a napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Kasační stížnost je s ohledem
na vytčenou vadu důvodná podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
se již zbývající kasační námitkou, spočívající v chybějícím posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nezabýval, neboť takové posuzování
zpravidla přichází v úvahu jen tehdy, pokud sice jsou splněny obecné podmínky pro vydání
určitého rozhodnutí, ale pro jeho nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
jej správní orgán přesto nevydá. V posuzované věci však nebyly shledány podmínky pro vydání
rozhodnutí o zastavení řízení pro bezpředmětnost žádosti. Nad rámec však soud poznamenává,
že v případě zastavení řízení nepřichází v úvahu posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince, neboť o jeho žádosti není meritorně rozhodováno
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, nebo
ze dne 17. 1. 2019, čj. 1 Azs 266/2018-27).
IV. Závěr
[22] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná a napadený rozsudek městského soudu zrušil. Jelikož již v řízení před městským
soudem byly dány podmínky pro zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 pí sm. a) s. ř. s.],
zdejší soud zrušil i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[23] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a soud rozhodne o jejich náhradě jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008-98).
[24] Úspěch ve věci se posuzuje dle osudu žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že výsledkem soudního přezkumu před správními soudy bylo zrušení
správního rozhodnutí, je nutno konstatovat, že stěžovatelka měla ve věci plný úspěch. V takovém
případě je žalovaná povinna dle §60 odst. 1 s. ř. s. nahradit stěžovatelce náklady řízení před
soudem.
[25] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
a dále z náhrady nákladů zastoupení za 2 úkony právního zastoupení: 1) převzetí a příprava
zastoupení, 2) podání žaloby. Za tyto úkony [§11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží stěžovatelce odměna ve výši 3 100 Kč
za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu], tj. 6 200 Kč.
Stěžovatelka má též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tyto úkony ve výši
2 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupce za řízení před
městským soudem činí 6 800 Kč. Zástupce stěžovatelky neprokázal, ani Nejvyššímu správnímu
soudu z veřejně dostupných databází nevyplynulo, že je plátcem DPH, proto se odměna
a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani nezvyšují. Spolu se zaplaceným soudním
poplatkem má tedy stěžovatelka právo na náhradu nákladů řízení o žalobě v částce 9 800 Kč.
[26] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za 1 úkon právního zastoupení: podání kasační
stížnosti. Za tento úkon [§11 odst. 1 písm. d), advokátního tarifu] náleží stěžovatelce odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advok átního tarifu]. Stěžovatelka
má též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tento úkon ve výši 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupce za řízení před Nejvyšším správním
soudem činí 3 400 Kč. Zástupce stěžovatelky neprokázal, ani Nejvyššímu správnímu soudu
z veřejně dostupných databází nevyplynulo, že je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada
hotových výdajů o částku odpovídající této dani nezvyšují. Spolu se zaplaceným soudním
poplatkem má tedy stěžovatelka právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v částce
8 400 Kč. K plnění soud určil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. června 2020
Petr Mikeš
předseda senátu