ECLI:CZ:NSS:2020:9.ADS.85.2020:29
sp. zn. 9 Ads 85/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: 368 s.r.o., se sídlem
Pod Zámečkem 1761/15, Hradec Králové, zast. JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem
Československé armády 300/22, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 1. 2017, č. j. MPSV-2016/217365-421/1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2020, č. j. 31 Ad 5/2017 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Arnošta Urbana, advokáta se sídlem Československé armády 300/22,
Hradec Králové.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením podle §78 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném
do 31. 3. 2016 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to za 3. čtvrtletí roku 2015, celkem
za tři zaměstnance. Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Hradci Králové
(dále jen „úřad práce“), rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015, č. j. HKA-T-144/2015, rozhodl,
že se příspěvek přiznává za dva zaměstnance, nikoli však za jednatele společnosti PhDr. M. H.,
neboť právní jednání směřující ke vzniku jeho pracovního poměru učinila jménem žalobkyně
fakticky stejná fyzická osoba, která se měla stát zaměstnancem. Poté, co žalovaný rozhodnutím ze
dne 11. 3. 2016, č. j. 2016/7447-421/1, zrušil pro nepřezkoumatelnost zamítavý výrok II.
rozhodnutí úřadu práce, vydal úřad práce rozhodnutí ze dne 29. 8. 2016, č. j. HKA-T-144/2015,
kterým žádost o příspěvek za PhDr. M. H. opět zamítl. Nové odvolání žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 4. 1. 2017, č. j. MPSV-2016/217365-421/1. V něm konstatoval, že pracovní
smlouva uzavřená dne 30. 7. 2011 mezi žalobkyní a PhDr. M. H. jako zaměstnancem je od
počátku absolutně neplatná, respektive že jde o pokus o zneužití práva, neboť vzniklý vztah je
pracovněprávním vztahem pouze zdánlivě.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí ze dne 4. 1. 2017 žalobou, které Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 vyhověl a napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud odmítl, že by bylo
uzavření pracovní smlouvy mezi žalobkyní a PhDr. M. H. neplatné z důvodu střetu zájmů ve
smyslu §22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále
též „starý občanský zákoník“), podle kterého zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v
rozporu se zájmy zastoupeného. Krajský soud vyšel z právního názoru vyjádřeného ve skutkově
takřka totožných rozsudcích Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 19. 11. 2019, č.
j. 10 Ads 321/2018 - 38, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017 - 42, č. 3858/2019 Sb. NSS.
V těchto rozsudcích NSS překonal svou dřívější judikaturu (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 1.
2016, č. j. 4 Ads 246/2015 - 37, ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 Ads 303/2015 - 27, či ze dne 26. 1.
2017, č. j. 5 Ads 88/2015 - 20), jež vycházely z premisy automatické neplatnosti pracovní
smlouvy uzavřené za zaměstnavatele i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem). Tato
premisa však byla opřena o judikaturu Nejvyššího soudu, kterou následně označil Ústavní soud
za nesprávnou a protiústavní v nálezu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17.
[3] Krajský soud připomněl, že obě strany pracovní smlouvy jsou dvě odlišné osoby,
neboť fyzickou osobu jednatele nelze směšovat s právnickou osobou. Vůli právnické osoby
projevuje fyzická osoba, která se může ocitnout v nepřípustném střetu zájmů. Použití ustanovení
o střetu zájmů na jedné straně nebrání skutečnost, že se jednatel nechal zastoupit a zmocnil
k uzavření pracovní smlouvy za společnost jinou osobu, zároveň však nelze střet zájmů
konstatovat v každém případě, ve kterém statutární orgán uzavřel pracovní smlouvu
za obě smluvní strany, a to pouze s obecným poukazem na rozdílné zájmy stran při uzavírání
pracovní smlouvy. Krajský soud žádný rozpor zájmů mezi žalobkyní a PhDr. H. či Mgr. S., které
udělil plnou moc k podepsání pracovní smlouvy za žalobkyni, neshledal. Sjednaná náplň práce se
nekryje s výkonem funkce jednatele, podmínky pracovní smlouvy jsou standardní. Paušální
závěry žalovaného, že každá smlouva mezi jednočlennou obchodní společností jako
zaměstnavatelem a jediným jednatelem jako zaměstnancem naplní střet zájmů, neobstojí. Na
prozkoumání konkrétních okolností nynější kauzy správní orgány rezignovaly. Jakýkoli střet
zájmů mezi Mgr. S. žalobkyní žalovaný vůbec nezmiňoval. Pro závěr žalovaného o účelovosti
dotčené smlouvy a obcházení zákona chybí konkrétní skutková zjištění. Krajský soud mu proto
uložil, aby řádně vysvětlil, z jakých konkrétních skutkových zjištění dovozuje střet zájmů
žalobkyně a jejího jednatele v roli zaměstnance.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Akceptoval, že s ohledem na změnu judikatury již nelze bez dalšího konstatovat
neplatnost pracovní smlouvy z důvodu střetu zájmů podle §22 starého občanského zákoníku jen
proto, že ji jednatel uzavřel za obě strany. Krajský soud však ve svém strohém závěru
nezohlednil, že stěžovatelovo rozhodnutí vycházelo i z dalších úvah ohledně důsledků toho,
že PhDr. M. H. byl zaměstnancem i jediným jednatelem. Krajský soud nezohlednil, že takto
vzniklý vztah nenaplňuje znaky pracovněprávního vztahu, neboť zde vůbec nemůže fungovat
vztah podřízenosti a nadřízenosti, neboť PhDr. M. H. fakticky úkoluje sám sebe. Poukázal také
na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, podle nějž výkon funkce člena statutárního orgánu není
závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů. Upozornil také na rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 Ads 45/2018 - 27. Trvá na
názoru, že vztah PhDr. M. H. byl zneužitím práva a zejména nešlo o vztah pracovněprávní, jak
plyne z jeho rozhodnutí. Navrhuje proto, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu
vrácena k dalšímu řízení.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že oproti situaci posuzované
v rozsudku č. j. 7 Ads 45/2018 - 27 nešlo v nynějším případě o pracovní činnost shodnou
s výkonem funkce jejího jednatele, nýbrž o vedení účetnictví a zpracování daňové evidence.
Stěžovatelův výklad by vedl pouze k tomu, že by jednočlenné právnické osoby z čistě formálních
důvodů vytvářely vícečlenný statutární orgán, aby nedošlo k situaci, že by jednatel sám sobě
přiděloval práci a ukládal si pokyny. Odmítla také, že by se dopustila zneužití práva s cílem
vylákat prostředky ze státního rozpočtu. Navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Stěžovatelka žádala o příspěvek podle §78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti: Zaměstnavateli
zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech (§75) více než 50 % osob se zdravotním postižením
z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné
úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Příslušnou krajskou pobočkou Úřadu
práce pro poskytování příspěvku je krajská pobočka Úřadu práce, v jejímž obvodu má sídlo zaměstnavatel,
který je právnickou osobou, nebo v jejímž obvodu má bydliště zaměstnavatel, který je fyzickou osobou.
[9] Žalovaný vycházel z toho, že PhDr. M. H. byl od 27. 7. 2005 do 8. 6. 2015 jednatelem
žalobkyně, jejím jediným statutárním zástupcem. Pracovní smlouvu uzavřel PhDr. M. H. se
žalobkyní dne 30. 7. 2011, s datem nástupu ode dne 1. 8. 2011, přičemž sjednaným druhem práce
bylo „vedení účetnictví, zpracování daňové evidence“. Pracovní smlouvu podepsal PhDr. M. H.
jako zaměstnanec a Mgr. K. S. jako zmocněnkyně na základě plné moci udělené jí dne 30. 7. 2011
žalobkyní jednající PhDr. M. H. jako jediným jednatelem, a to k „jednání a podpisu a případnému
převzetí listin v souvislosti s podpisem pracovní smlouvy se zaměstnancem panem PhDr. M. H.“.
[10] Jak správně uvedl krajský soud, v posuzování platnosti podobných pracovních smluv
uzavřených fakticky jednatelem obchodní společnosti v roli zaměstnavatele i zaměstnance došlo
v judikatuře NSS k zásadní změně, a to v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018,
sp. zn. III. ÚS 669/17. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že „[ch]tějí-li obecné soudy dovozovat
zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh pracovního poměru a funkce
statutárního orgánu obchodní společnosti), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde
o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob (nález sp. zn. I. ÚS 190/15).“
[11] Na něj reagoval NSS zejména v rozsudku č. j. 10 Ads 284/2017 - 42, na němž postavil
svou argumentaci krajský soud. NSS zde posuzoval prakticky identickou situaci společnosti
s ručením omezením, která uzavřela roku 2012 pracovní smlouvu s fyzickou osobou, která byla
jejím jediným jednatelem a společníkem, přičemž k samotnému podpisu smlouvy zmocnila jinou
k tomu zmocněnou osobu, ovšem jménem jednatele. Obsahem práce měla být pozice betatestera
testujícího software pro zrakově postižené. Při posuzování otázky, zda byla taková pracovní
smlouva platně uzavřena a zda žalobkyně může nárokovat příspěvek podle §78 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti, NSS dospěl k závěru, že „[p]racovní smlouvy uzavřené za zaměstnavatele (obchodní
společnost) i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem) v době mezi 1. 1. 2012 a 31. 12. 2013 nejsou
automaticky neplatné z důvodu střetu zájmů ve smyslu §22 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Správní
orgán musí v každém jednotlivém případě zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi
obchodní společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem
na straně druhé.“ K tomuto závěru dospěl na základě §19 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, který ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 označoval za absolutně
neplatný úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň nejsou naplněny základní zásady
pracovněprávních vztahů. Ve vztahu ke konkrétnímu případu NSS zdůraznil, že „bylo nezbytné
při posuzování existence střetu zájmů přihlédnout ke konkrétním okolnostem nynější kauzy. Na to správní
orgány rezignovaly. Nejvyšší správní soud přitom za stávajícího stavu dokazování žádný rozpor zájmů mezi
stěžovatelkou a panem Františkem Ž. nevidí. Náplň práce pana Františka Ž. se nekryje s výkonem funkce
jednatele, jde tedy o tzv. ‚nepravý souběh‘. Jedná se o pozici betatester, konkrétně o testování nově vydaných verzí
a aktualizací pro specifickou oblast software pro zrakově postižené (…). Podmínky pracovní smlouvy s panem
Františkem Ž., včetně rozvržení pracovní doby či počtu týdnů dovolené, jsou zcela standardní a stejné jako u jiných
zaměstnanců stěžovatelky (obdobná ujednání obsahuje pracovní smlouva uzavřená s panem Josefem B. ze dne
1. 8. 2013). Stejně tak mzdové náklady vynaložené na pana Františka Ž. se výrazně neliší od mzdových
nákladů na jiné zaměstnance.“
[12] Ke stejnému závěru NSS dospěl následně i v rozsudku č. j. 10 Ads 321/2018 - 38,
který se týkal pracovní smlouvy uzavřené ještě podle staré právní úpravy obsažené v zákoně
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, jenž byl účinný do 31. 12. 2006. Zde šlo o pracovní smlouvu,
jíž byl jediný společník a jednatel zaměstnán společností s ručením omezeným jako auditor. NSS
zde vytkl žalovanému totéž, co v nynějším řízení vytkl krajský soud témuž žalovanému, tedy
stěžovateli: „Argumentace žalovaného, která se týká údajné účelovosti dotčené pracovní smlouvy a obcházení
zákona, není ve skutečnosti argumentací, ale závěrem. Takový závěr by bylo možné učinit jen na základě zcela
konkrétních skutkových zjištění, která byla učiněna na základě přesvědčivých důkazů, z nichž by bylo možné
dovodit úmysl stěžovatelky dotčenou právní úpravu obejít. To ovšem v ‚argumentaci‘ žalovaného chybí. Možnou
snahu obejít zákon v zcela obecné rovině sice samozřejmě a priori vyloučit nelze, ale takový závěr musí správní
orgány ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě zdůvodnit. Tak se však v nyní žalobou napadených rozhodnutích
(ani ve vyjádření ke kasační stížnosti) nestalo.“
[13] Rozsudky NSS, z nichž vycházel krajský soud, tedy byly zcela přiléhavé. V jednom
případě platnost smlouvy určoval ještě zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve druhém již zákon
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013. V nynějším
případě jde o tentýž zákoník práce, ovšem ve znění účinném do 31. 12. 2011, kdy ani důvody
uvedené v §19 a §20 nevedly k neplatnosti absolutní (jako tomu následně bylo od 1. 1. 2012), ale
pouze k neplatnosti relativní (viz Drápal, L: Neplatnost právního jednání, In: Pichrt, J. Zákoník
práce: Zákon o kolektivním vyjednávání. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Praktický komentář). Skutkově
reagovaly oba citované rozsudky na prakticky totožný stav jako v nyní posuzovaném případě,
tedy na pracovní smlouvu, již uzavírá na straně jedné jako zaměstnavatel společnost s ručením
omezením, jednající svým jediným jednatelem (zastoupeným případně na základě plné moci jinou
fyzickou osobou), a na straně druhé tentýž jednatel v pozici nového zaměstnance,
přičemž obsahem práce je výkon jiných činností, než je samotná funkce jednatele. V právě
citovaných rozsudcích šlo o práci betatestera, respektive o práci auditora, v nyní posuzované věci
o práci vymezenou jako vedení účetnictví a zpracování daňové evidence.
[14] Tím se všechny tyto případy liší od judikatury, na niž upozorňuje stěžovatel, tedy
od rozsudku NSS, č. j. 7 Ads 45/2018 - 27 (obdobně i od rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017),
který se týkal pracovní smlouvy, jejímž předmětem bylo obchodní vedení společnosti,
jejímž byl „zaměstnanec“ jediným jednatelem. NSS zde konstatoval, že obchodní vedení
společnosti, vymezené v pracovní smlouvě jako pozice „oblastní vedoucí prodeje a výroby“,
resp. ve znění dodatku jako „vedoucí prodeje a výroby“, včetně personálních kompetencí
(oprávnění provádět pracovní pohovory s uchazeči o zaměstnání včetně přijímání nových
zaměstnanců, či rozvázání stávajících pracovních poměrů), vylučuje, že by mohlo jít o výkon
závislé práce.
[15] Lze tedy uzavřít, že krajský soud přiléhavě aplikoval na nyní posuzovanou věc judikaturu
týkající se skutkově i právně zcela obdobných případů a rozhodnou právní otázku posoudil
správně. NSS nezbývá než zopakovat, že stěžovatel, respektive úřad práce, nemohli nepřiznání
příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením založit pouze na tom, že žalobkyně
uzavřela pracovní smlouvu s osobou, která je zároveň jejím jediným jednatelem, a to za situace,
kdy se sjednaný druh práce nepřekrýval v obsahem funkce jednatele, tedy s vedením společnosti,
nýbrž šlo o vedení účetnictví a zpracování daňové evidence.
[16] Stěžovatel sice na straně 3 kasační stížnosti tvrdí, že ve skutečnosti požadavky krajského
soudu naplnil, neboť svůj závěr opřel i o konkrétní skutková zjištění, s tím však nelze souhlasit.
Stěžovatel zde cituje pasáž ze stran 9 a 10 svého rozhodnutí, kde uvedl, že „jediným statutárním
orgánem odvolatele byl při uzavírání pracovní smlouvy pan H., tedy ten byl jedinou osobou oprávněnou jednat za
odvolatele v pracovněprávních vztazích a jakékoliv další osoby odvozovaly toto oprávnění od něj. Pan H.tak byl
osobou, která zajišťovala plnění práv a povinností zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům
odvolatele, tj. mimo jiné byla povinna přidělovat práci zaměstnancům odvolatele a ukládat jim pokyny. Pan H.,
jako statutární orgán odvolatele, vystupoval za zaměstnavatele jako nadřízený vůči zaměstnanci panu H., tedy
sám vůči sobě byl nadřízeným i podřízeným. Je tak zcela nesporné, že jeden ze základních znaků
pracovněprávního vztahu, znak nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance nemohl být naplněn,
když reálně byla role zaměstnavatele i zaměstnance spojena v jedné osobě.“
[17] Tato citace však nečiní nic jiného, než že opakuje, jaká oprávnění plynou PhDr. M. H. ze
skutečnosti, že je jednatelem žalobkyně. Jednatelé v obou citovaných rozsudcích desátého senátu
NSS však byli ve stejné situaci, plynoucí jednoduše z toho, že byli jednateli a že se stali
zaměstnanci. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že pozice PhDr. M. H. je odlišná, musel by se
zaměřit typicky na překryv náplně jeho práce sjednané v pracovní smlouvě s obsahem výkonu
funkce jednatele, jako tomu bylo v rozsudku č. j. 7 Ads 45/2018 - 27. Pokud však pouze opakuje,
že jednatel je ten, kdo jménem společnosti s ručením omezením zadává úkoly, a zaměstnanec je
ten, kdo je vykonává, a proto jednatel žalobkyně nemohl být současně i jejím zaměstnancem, pak
pouze jinými slovy opakuje názor, který byl v reakci na nález Ústavního soudu vyvrácen oběma
citovanými judikáty desátého senátu NSS.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel (žalovaný) neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobkyně byla naopak v řízení plně
úspěšná, a má tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti stěžovateli. Náklady
řízení spočívají v odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [podání
vyjádření ke kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], tj. 3 100 Kč
[§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst.
4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Stěžovatel je povinen uhradit žalobkyni uvedenou
částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce
JUDr. Arnošta Urbana, advokátem se sídlem Československé armády 300/22, Hradec Králové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu