ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.303.2015:27
sp. zn. 2 Ads 303/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Bc. J. Š., zastoupeného
Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem, se sídlem Pionýrská 15, Brno, proti žalované: Česká
průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 3. 2014, č. j. FP/SÝ/VN2009_KZ/069205, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2015, č. j. 78 Ad 3/2014 – 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2015, č. j. 78 Ad 3/2014 – 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ve správním řízení byla řešena povinnost žalobce být zdravotně pojištěn v České
republice podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném
zdravotním pojištění“), a platit pojistné na zdravotní pojištění, resp. povinnost uhradit dlužné
pojistné a penále.
[2] Výkazy nedoplatků ze dnů 12. 2. 2013 a 12. 11. 2013 vyměřila žalovaná žalobci podle
§53 zákona o veřejném zdravotním pojištění dlužné pojistné a penále. Oba výkazy
nedoplatků však byly k námitkám žalobce zrušeny rozhodnutími vydanými podle
§53 odst. 5 tohoto zákona. Poté žalovaná v pořadí třetím výkazem nedoplatků ze dne
28. 1. 2014, č. j. FPVO/PO/VN/2009_KZ/069205/1 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
předepsala žalobci úhradu dlužného pojistného ve výši 36 585 Kč a penále ve výši 25 393 Kč,
proti němuž žalobce opětovně podal námitky. V záhlaví označeným rozhodnutím
(dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdila, což odůvodnila
mimo jiné tím, že osoba samostatně výdělečně činná podnikající na území České republiky
zde musí být zdravotně pojištěna bez ohledu na její případnou příslušnost k předpisům jiného
členského státu Evropské unie. Taková osoba tedy současně podléhá právním předpisům dvou
členských států a pouze na základě formuláře A1 (Žádost OSVČ o vystavení potvrzení o příslušnosti
k právním předpisům sociálního zabezpečení) může být osvědčeno, že podnikání je vedlejším zdrojem
jejích příjmů, a zálohy na pojistném jí mohou být sníženy. Žalobce však i přes opakované výzvy
nedoložil požadovaný formulář A1 vystavený příslušnou institucí Slovenské republiky,
kterým by byla osvědčena legislativní příslušnost žalobce jako plátce a jeho činnost na území
Slovenské republiky.
[3] Žalobu podanou proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě v záhlaví
uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Dospěl
k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1. 12. 2007, kterou žalobce přiložil ke své žalobě a kterou
mělo být prokázáno, že žalobce byl po část rozhodného období zaměstnancem
společnosti STAVPROJ MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, byla neplatná pro konflikt zájmů,
neboť byla uzavřena toutéž osobou v pozici zaměstnavatele a současně zaměstnance.
Na podporu tohoto závěru krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 11/98 a 21 Cdo 1634/2004. Předložená pracovní smlouva proto nebyla způsobilá
vyvrátit skutečnosti, na základě kterých žalovaná rozhodla.
[4] Krajský soud konstatoval, že žalobce byl v kontrolovaném období osobou samostatně
výdělečně činnou jak v České republice, tak i ve Slovenské republice. V období před 1. 5. 2010,
za účinnosti nařízení Rady (ES) č. 1408/71, byl žalobce povinen platit pojistné na zdravotní
pojištění v České i Slovenské republice; v době, kdy byl v České republice veden nejen jako osoba
samostatně výdělečně činná, ale i jako zaměstnanec, však nebyl povinen platit v České republice
pojistné jako osoba samostatně výdělečná činná, z čehož žalovaná správně vycházela.
Od 1. 5. 2010 si žalobce v případě souběhu zaměstnání mohl vybrat, zda bude z obou činností
pojištěn dle nových podmínek. Žalobce ovšem do dne vydání napadeného rozhodnutí nepožádal
Českou správu sociálního zabezpečení o určení příslušnosti k pojištění, a proto žalovaná
nepochybila, jestliže nezohlednila, že byl žalobce na Slovensku osobou samostatně výdělečně
činnou. Ani ostatní žalobní námitky neshledal krajský soud důvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou odůvodnil tím, že řízení před krajským soudem bylo vedeno v rozporu s procesními
předpisy, neboť jednání konané dne 27. 10. 2015 proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele.
V protokolu o jednání je uvedeno, že se stěžovatel z jednání neomluvil. Ve skutečnosti se však
dostavil k soudu s drobným zpožděním a fyzicky do soudní síně vstoupil 15 minut po zahájení
jednání, přičemž tato skutečnost nebyla v protokole nikterak zaznamenána. Protokol o jednání
neodpovídá skutečnosti také proto, že podle něj trvalo celé jednání pouhých 15 minut,
a za tuto krátkou dobu měla být provedena celá řada úkonů, což však reálně nebylo
uskutečnitelné.
[6] Krajský soud měl pochybit také tím, že pracovní smlouvu ze dne 1. 12. 2007 vyhodnotil
jako neplatnou, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajským soudem citovaná
judikatura však již byla dávno překonána a navíc měl být na věc analogicky aplikován
§66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Kromě toho podle §19 odst. 3 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nemůže být neplatnost právního jednání zaměstnanci k újmě,
nezpůsobil-li ji výlučně sám. Že tvrzenou neplatnost pracovní smlouvy způsobil stěžovatel
jako zaměstnanec, však nebylo v řízení před krajským soudem prokázáno.
[7] Stěžovatel se domníval, že žalovaná měla případné pohledávky vymáhat
po zaměstnavateli, nikoliv po zaměstnanci (stěžovateli). Podle zákona o veřejném zdravotním
pojištění jsou totiž plátci části pojistného na zdravotní pojištění zaměstnanec i zaměstnavatel,
celkovou výši pojistného ovšem odvádí vždy zaměstnavatel, a to i bez souhlasu zaměstnance.
Proto státu vznikla povinnost výlučně za zaměstnavatelem.
[8] Podle §7 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění,
se pojistné neplatí za kalendářní měsíce, v nichž byla osoba samostatně výdělečně činná uznána
po celý kalendářní měsíc neschopnou práce. V období od 31. 1. 2008 do 1. 3. 2008 a v době
od 9. 6. 2008 přitom stěžovatel byl po dobu delší než jeden měsíc uznán dočasně práce
neschopným. Byl-li stěžovatel posuzován jako osoba samostatně výdělečně činná, mělo
být období pracovní neschopnosti zohledněno. Stěžovatel nicméně zdůraznil, že rovněž ve shora
uvedeném období byl zaměstnancem.
[9] Žalovaná považovala kasační stížnost stěžovatele za zcela nedůvodnou i účelovou
a navrhla její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále také „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Je přitom nepodstatné, že sám
stěžovatel nepodřadil důvody pro podání kasační stížnosti pod příslušná ustanovení soudního
řádu správního, neboť právní subsumpce kasačních důvodů pod zákonná ustanovení
je záležitostí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem, a nejde proto o nedostatek
návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; veškerá zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
III. 1. Ke stěžovatelem namítaným vadám řízení před krajským soudem
[12] Nejvyšší správní soud nepopírá stížní argumentaci, že právo na osobní účast na jednání
soudu, právo tvrdit při tomto jednání skutečnosti, navrhovat důkazy a vyjadřovat
se k provedeným důkazům je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako
takové je zakotveno na ústavní úrovni (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod).
Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně. Jednu z takových výjimek
předpokládá soudní řád správní ve svém §49 odst. 3, když stanoví, že neúčast řádně předvolaných
účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50. Podle §50 s. ř. s. platí,
že z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci
shodně navrhnou. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96,
vyslovil, že §50 s. ř. s. je třeba vykládat tak, že jednání musí být odročeno vždy,
existuje-li pro to důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod je nutno považovat neúčast účastníka
nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných důvodů.
[13] Předvolání k jednání krajského soudu, stanovenému na 27. 10. 2015 v 9:30 hod.,
bylo stěžovateli doručeno již dne 17. 9. 2015 (viz doručenka na č. l. 12 spisu krajského soudu),
přičemž z protokolu o jednání (č. l. 16 – 17 spisu krajského soudu) plyne, že stěžovatel nebyl
začátku jednání přítomen a stejně tak nebyla přítomna ani žádná jiná osoba zmocněná
k zastupování stěžovatele. Ve spise přitom není založeno žádné podání, jehož prostřednictvím
by stěžovatel svou neúčast omluvil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl k jednání řádně
předvolán a nesdělil soudu žádné důležité důvody, pro které by mělo být jednání odročeno,
nebyl postup krajského soudu, který věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti stěžovatele,
v rozporu se shora citovanými ustanoveními soudního řádu správního, neboť krajskému soudu
ani nemohla být známa žádná skutečnost omlouvající stěžovatelovu neúčast na jednání.
[14] Tvrzení stěžovatele, že se do jednací síně dostavil po patnácti minutách od zahájení
jednání kvůli dopravním komplikacím a své zpoždění poté řádně omluvil, nemá Nejvyšší správní
soud důvod zpochybňovat, nesouhlasí však s názorem stěžovatele, že tato skutečnost
nebyla v protokole o jednání nijak zaznamenána. V samotném závěru protokolu je totiž uvedeno,
že „[p]o vyhlášení rozhodnutí se do jednací síně dostavuje žalobce, kterému předán opis protokolu“.
Za této situace, kdy stěžovatel svou neúčast na jednání neomluvil, a do jednací síně přispěchal
až po vyhlášení rozhodnutí ve věci samé, krajský soud nemohl postupovat jinak, než stěžovatele
uvědomit o výsledku jednání konaného oprávněně v jeho nepřítomnosti, byť by důvody,
které způsobily stěžovatelovu neúčast na jednání, nebyly zapříčiněny přímo samotným
stěžovatelem. Je totiž odpovědností účastníka řízení, popř. jeho zástupce, aby se k jednání,
nařízenému s dostatečným předstihem, včas dostavil. Taková odpovědnost v sobě nepochybně
zahrnuje i zohlednění možných dopravních, povětrnostních či jiných podmínek, které by mohly
včasnou přítomnost účastníka u jednání ohrozit. Nejedná-li účastník, resp. jeho zástupce
dostatečně zodpovědně, musí být připraven nést případné nepříznivé následky svého konání.
Pouze pro úplnost lze dodat, že stěžovatel ostatně mohl na zjištěné dopravní komplikace
zareagovat ještě v době, kdy tyto vznikly, a (kupříkladu) telefonicky kontaktovat podatelnu
krajského soudu a své pozdní dostavení se k soudu takto pohotově omluvit. Ze spisu krajského
soudu ani z kasační stížnosti stěžovatele ovšem neplyne, že by stěžovatel tímto nebo obdobným
způsobem postupoval. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal,
že k porušení procesních práv stěžovatele nedošlo.
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že 15 minut nepostačovalo
k tomu, aby krajský soud provedl veškeré jím deklarované úkony, jimiž dle protokolu o jednání
bylo označení projednávané věci, čtení žaloby a vyjádření žalovaného, podstatného obsahu
správního spisu a pracovní smlouvy na č. l. 2 spisu krajského soudu, jakož i krátké přerušení
jednání a následné vyhlášení rozsudku. V souzené věci je dle Nejvyššího správního soudu potřeba
zdůraznit, že stěžovatelova žaloba byla obsažena na pouhé jedné straně (nepočítaje v to stranu
titulní a stranu závěrečnou, na které byl uveden prakticky pouze petit a seznam příloh), podstatný
obsah vyjádření žalovaného činil jen půl strany (s odhlédnutím od hlavičky a seznamu příloh)
a ani pracovní smlouva na č. l. 2 nebyla obsáhlá, neboť měla jednu stranu. Rovněž správní spis
nečítal mnoho listů, jeho podstatnými dokumenty jsou zejména prvostupňové rozhodnutí
a námitky stěžovatele, oboje o jedné straně, a napadené rozhodnutí dlouhé dvě a půl strany.
V situaci, kdy u soudu nebyl přítomen žádný z účastníků a nebyly prováděny důkazy,
a za předpokladu, že rozhodující senát krajského soudu byl se souzenou věcí dobře obeznámen,
nepojal Nejvyšší správní soud žádné pochyby o tom, že jednání mohlo trvat čtvrt hodiny.
[16] Nejvyšší správní soud tedy neshledal shora uvedené námitky stěžovatele, podřaditelné
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., důvodnými.
III. 2. K relevanci pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2007
[17] Před vlastním posouzením stěžovatelovy další námitky pokládá Nejvyšší správní soud
za nezbytné zrekapitulovat skutečnosti plynoucí ze správního spisu i spisu krajského soudu.
Prvostupňové rozhodnutí se vztahovalo ke kontrolnímu období od 8. 1. 2009 do 31. 1. 2013.
Jak plyne z vyúčtování, které bylo přílohou prvostupňového rozhodnutí, žalovaná vzala v úvahu,
že stěžovatel byl v kontrolním období osobou samostatně výdělečně činnou i zaměstnancem.
Podle vyúčtování byl stěžovatel osobou samostatně výdělečně činnou od 1. 7. 2004
do 28. 9. 2010, zatímco od 1. 6. 2010 do 31. 8. 2011 byl zaměstnancem společnosti
STAVBAPROJ s. r. o. a od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2013 zaměstnancem společnosti STAVPROJ
MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci. V období, kdy byl stěžovatel osobou samostatně výdělečně
činnou a současně i zaměstnancem nebo kdy byl pouze zaměstnancem, tedy od 1. 6. 2010
do 31. 12. 2013, mu nebyly předepisovány žádné zálohy na pojistné, k čemuž žalovaná
v napadeném rozhodnutí poznamenala, že v tomto období byly hlavním zdrojem stěžovatelových
příjmů jeho příjmy ze zaměstnání [pozn. Nejvyššího správního soudu: podle §8 odst. 3 zákona
o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném během kontrolního období, osoba
samostatně výdělečně činná, která je současně zaměstnancem a samostatná výdělečná činnost není hlavním
zdrojem jejích příjmů, není povinna platit zálohy na pojistné; pojistné zaplatí nejpozději do 8 dnů po dni,
ve kterém byl, popřípadě měl být podán přehled o příjmech a výdajích podle §24 odst. 2 za kalendářní rok,
za který se pojistné platí].
[18] Žalovaná tedy prvostupňovým rozhodnutím nevyměřila stěžovateli dlužné pojistné
za celé kontrolní období, nýbrž jen za tu jeho část, kdy byl stěžovatel podle jí známých údajů
pouze osobou samostatně výdělečně činnou, a nikoliv i zaměstnancem, tj. od 8. 1. 2009
do 31. 5. 2010. Po tuto část kontrolního období byl totiž stěžovatel povinen platit
zálohy na pojistné. Výše dlužného pojistného byla určena jako násobek příslušné povinné
zálohy (tj. 1590 Kč měsíčně v roce 2009 a 1601 Kč měsíčně v roce 2010) a počtu měsíců,
v nichž tato záloha nebyla uhrazena. K takto určené výši dlužného pojistného bylo připočteno
ještě neuhrazené pojistné z minulého období, za rok 2008, sestávající z dvanáctinásobku
částky 1456 Kč (tj. povinná měsíční záloha na pojistné pro rok 2008), což žalovaná objasnila
v napadeném rozhodnutí.
[19] V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí upozorňoval stěžovatel mimo jiné
na to, že v době od února 2008 do května 2010 (jež se kryje s obdobím, za něž mu bylo jako
osobě samostatně výdělečně činné předepsáno dlužné pojistné) byl zaměstnán u společnosti
STAVPROJ MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, a tudíž pro trvání zaměstnaneckého vztahu
neměl povinnost zálohy na pojistné hradit. Pracovní smlouvu ze dne 1. 12. 2007, uzavřenou mezi
společností STAVPROJ MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, jednající stěžovatelem, na straně
zaměstnavatele a stěžovatelem jako fyzickou osobou na straně zaměstnance pro hlavní pracovní
poměr na pozici stavbyvedoucího a technického pracovníka, přiložil k žalobě. Krajský soud
nicméně k této smlouvě nepřihlížel, neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl
k závěru, že se jedná o smlouvu neplatnou pro konflikt zájmů, protože byla uzavřena toutéž
osobou v pozici zaměstnavatele a zaměstnance. Závěr o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne
1. 12. 2007 má stěžovatel za nesprávný a upozorňuje na to, že krajským soudem citovaná civilní
judikatura je již překonaná.
[20] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele v tom, že judikatura
Nejvyššího soudu, konkrétně krajským soudem citované rozsudky ze dne 17. 11. 1998,
sp. zn. 21 Cdo 11/98 (publ. pod č. 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz), a ze dne 4. 11. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, nebyla na věc aplikovatelná. Shora odkazovaná judikatura sice
byla vydána k zákonu č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2006, Nejvyšší
soud však její závěry převzal i za účinnosti pozdějšího zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce. Poukázat lze zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, který se k předchozí judikatuře přihlásil a v souladu s ní konstatoval,
že skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s ručením
omezeným, sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu podle
pracovněprávních předpisů. Podle Nejvyššího soudu není ani vyloučeno, aby jednatel uzavřel
jménem společnosti smlouvu, jejíž druhou stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba.
V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu
zájmů mezi společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako
zaměstnancem na straně druhé. Nato Nejvyšší soud uzavřel, že jelikož zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, vylučoval, „aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného,
je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem
společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti“ (důraz přidán). Rozdílnost
zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy směřující ke vzniku pracovního
poměru či jiného pracovněprávního vztahu přitom dle Nejvyššího soudu neumožňuje,
aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým
účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit
své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Na uvedeném závěru
přitom dle Nejvyššího soudu ničeho nemění ani skutečnost, že žalovaná byla v dané době jedinou
jednatelkou žalobkyně a že uzavření pracovní smlouvy nebylo možné technicky provést jinak
(z těchto závěrů Nejvyšší soud vycházel také například také v usnesení ze dne 14. 3. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 538/2012).
[21] Dílčí závěr krajského soudu, že pracovní smlouva ze dne 1. 12. 2007 byla neplatná
pro střet zájmů, proto Nejvyšší správní soud nepokládá za nesprávný, neboť je v souladu s civilní
judikaturou vztahující se k období, kdy byla pracovní smlouva uzavřena. Že je platnost právního
úkonu (resp. právního jednání) nutno posuzovat podle právních předpisů, jaké existovaly v době,
kdy byl právní úkon učiněn, přitom plyne například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 304/2007. V tomto ohledu je tedy zcela lichá jakákoliv argumentace stěžovatele
skrze znění §66d obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení bylo účinné až od 1. 1. 2012
(do 31. 12. 2013, kdy došlo v důsledku rekodifikace soukromého práva ke zrušení obchodního
zákoníku jako takového), tedy nikoli v době uzavření pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2007.
[22] Předložením pracovní smlouvy chtěl stěžovatel v řízení před krajským soudem
zpochybnit skutkový stav zjištěný žalovanou. Krajský soud nicméně ke smlouvě poté,
co konstatoval její neplatnost, dále nepřihlížel s tím, že „[s]amotné předložení uvedené pracovní smlouvy
ze dne 1. 12. 2007 tak nevyvrací skutečnosti, na základě kterých žalovaná rozhodla“. Ačkoli to stěžovatel
ve své kasační stížnosti neuvedl explicitně, je z jejího celkového vyznění s přihlédnutím k obsahu
jednotlivých kasačních námitek patrné, že se stěžovatel domnívá, že se měl krajský soud obsahem
smlouvy zabývat, neboť jejím prostřednictvím lze prokázat, že povinnost k úhradě pojistného
na zdravotní pojištění měl zaměstnavatel (tím byla podle pracovní smlouvy společnost
STAVPROJ MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci), nikoliv stěžovatel. Takovému názoru
lze přisvědčit potud, pokud jde o nezbytnost přihlédnout i k obsahu neplatné smlouvy, a to z níže
uvedených důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2015,
č. j. 6 Ads 136/2012 - 72, bodech 12 a 13, následující:
„Stěžovatel učinil svou ústřední kasační námitkou tvrzení, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002
(uzavřená s osobou zúčastněnou na řízení) byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, resp. s judikaturou
civilních soudů. K tomu šestý senát Nejvyššího správního soudu uvádí, že usnesením ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 6 Ads 136/2012 – 38, se chtěl vymezit proti právnímu názoru třetího senátu vyjádřenému v rozsudku
ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58, a podle §17 s. ř. s. předložil rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu k posouzení právní otázku, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění podle zákona
č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle zákona č. 54/1956 Sb.)
spadají jako ‚zaměstnanci v pracovním poměru? také osoby ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní
společnosti nebo družstva, pokud v rozhodné době byly v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň
v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce). Usnesením ze dne 9. 12. 2014,
č. j. 6 Ads 136/2012 – 57, vrátil rozšířený senát věc šestému senátu bez věcného vyřízení a zároveň jej upozornil
na to, že v judikátu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 vyšel třetí senát ze skutkového základu, v němž nebylo zjištěno
a prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh práce, než která vyplývá přímo z práv
a povinností jednatele společnosti s ručením omezeným. Dle právního názoru správních orgánů tudíž v kauze
řešené třetím senátem pracovní poměr žalobci na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 23. 2. 2006 nevznikl.
Vzhledem k neexistenci pracovního poměru nevznikl v období od 23. 2. do 6. 9. 2006 ani pojistný poměr podle
§2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., neboť podle tohoto ustanovení je účast na nemocenském pojištění
vázána právě na existenci pracovního poměru. Žalobce jako stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem
trval na tom, že jeho činnost jako statutárního orgánu měla odlišný obsah od jeho činnosti zaměstnance (ředitele
společnosti). K tomu třetí senát uvedl, že ‚sice stěžovatel konstantně tvrdí, že náplň jeho činnosti jakožto jednatele
společnosti na straně jedné a jako ředitele společnosti na straně druhé, se liší, ani v průběhu správního řízení,
ani v průběhu řízení před soudem však blíže nespecifikoval, v čem tyto rozdíly spočívají a jaké důkazy navrhuje
k jejich prokázání.? Komplexní posouzení podmínek účasti na nemocenském pojištění však nebylo a ani nemohlo
být předmětem rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58, neboť stěžovatel byl v této věci
přihlášen k nemocenskému pojištění od 23. 2. 2006 z titulu činnosti jednatele společnosti (a byl tedy účastníkem
nemocenského pojištění podle zvláštní úpravy stanovené vyhláškou č. 165/1979 Sb.) a obecné právní otázky
účasti na nemocenském pojištění v kasační stížnosti nezpochybňoval.
Na základě výše uvedeného tedy šestý senát Nejvyššího správního soudu konstatuje, že ani případná
záporná odpověď ze strany rozšířeného senátu na jím předloženou právní otázku by nebránila uznání účasti
na nemocenském pojištění těch osob, jejichž pracovněprávní vztah platně nevznikl. V rozhodném období let 2002
až 2010 totiž normovala dopad soukromoprávní neplatnosti samotná úprava nemocenského pojištění. Ustanovení
§2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. výslovně uvádělo, že za zaměstnance v pracovním poměru se pro účely tohoto
zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl,
neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Obdobně
§5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb. (účinného od 1. 1. 2009) stanovil, že pojištění jsou při splnění
podmínek stanovených v tomto zákoně účastni zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumí mj. ‚osoby
činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny
podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.? Citovaná ustanovení obou zákonů tedy vztahují
účast na nemocenském pojištění též na ty osoby, jejichž pracovněprávní vztah platně nevznikl. Jinými slovy,
obě ustanovení povyšují fakticitu pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu.
Aniž by mechanicky přebíralo dopady soukromoprávních formalit, chrání veřejné právo ve vztahu k de facto
zaměstnanci jeho veřejnoprávní status a z toho mu plynoucí nároky. Správní orgány při určování účasti
zaměstnance na nemocenském pojištění dle zákonů o nemocenském pojištění použitelných v letech 2002 až 2010
tedy musely brát v potaz, zda je pracovní smlouva ve smyslu soukromého práva neplatná či nikoliv.
Byla-li pracovní smlouva platná, vznikala dané osobě účast na pojištění jako zaměstnanci v pracovněprávním
poměru [2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., resp. §5 písm. a) bod 1 zákona č. 187/2006 Sb.].
Byla-li pracovní smlouva neplatná, vznikala dané osobě účast na nemocenském pojištění v souladu
s §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., respektive §5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., to ovšem
za podmínky, že přes formální neplatnost pracovní smlouvy byla daná osoba pro svého zaměstnavatele vskutku
činná. Nejvyšší správní soud tedy nemá žádný rozumný důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného
v rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58, a shrnuje, že byť je nyní
souzená věc projednávána v odlišném režimu, tj. ve správním soudnictví, platnost pracovní smlouvy ze dne
1. 8. 2002 musí být posouzena z hlediska souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů v pracovněprávních
věcech.“
[24] Podobná logika jako pro oblast nemocenského pojištění platí i v oblasti veřejného
zdravotního pojištění, jakkoli dikce příslušných zákonných ustanovení není jazykově totožná.
Podle §5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění pojištěnec je plátcem pojistného, pokud
je zaměstnancem; za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění považuje fyzická osoba, které plynou
nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu (zde zákon v poznámce
pod čarou odkazuje na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v němž jsou příjmy ze závislé
činnosti upraveny v jeho §6). Je-li smlouva, jež byla uzavřena mezi poplatníkem a plátcem,
absolutně neplatná, pak dle soukromoprávních předpisů nevyvolává od počátku (ex tunc) žádné
účinky. Tím však není vyloučeno, že smluvní strany takové absolutně neplatné smlouvy
jednají (typicky v nevědomosti o neplatnosti smlouvy), jako by smlouva účinky vyvolávala,
jejími ustanoveními se řídí a práva a povinnosti z ní vyvěrající respektují. Právní vztah,
jenž měl být založen absolutně neplatnou smlouvou, tedy svým způsobem „překryjí“ vztahem
faktickým. Pokud někdo pro jiného fakticky pracuje ve vztahu majícím znaky pracovního poměru
podle předpisů soukromého práva, avšak pracovní poměr nevznikl pro absolutní neplatnost
pracovní smlouvy, jež měla být jeho právním podkladem, je příjem, který mu takto za jeho
činnost plyne nebo by měl plynout, příjmem ze závislé činnosti. Pokud tedy vskutku ve vztahu
mezi stěžovatelem a společností STAVPROJ MORAVA, spol. s r. o., v likvidaci, existoval vztah
faktického výkonu činnosti stěžovatele pro tuto společnost, který by, pokud by byl kryt platnou
pracovní smlouvou, měl povahu vztahu pracovněprávního, byl stěžovatel „zaměstnancem“
ve smyslu §5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění.
[25] S ohledem na shora uvedené krajský soud pochybil, pokud poté, co pracovní smlouvu
ze dne 1. 12. 2007 prohlásil za absolutně neplatnou, na tomto ustal a již se blíže nezabýval
tím, zda žalovaná před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí zkoumala, zda přesto nebylo
na jejím základě fakticky plněno, tedy zda mezi stěžovatelem a společností STAVPROJ
MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, existoval vztah faktického výkonu činnosti stěžovatele
pro tuto společnost, který by, pokud by byl kryt platnou pracovní smlouvou, měl povahu vztahu
pracovněprávního. Pokud by tomu tak totiž bylo a zároveň by v rozhodné době samostatná
výdělečná činnost nebyla hlavním zdrojem příjmů stěžovatele, závěr žalované o povaze účasti
stěžovatele na veřejném zdravotním pojištění a z něho plynoucí konsekvence (předepsání úhrady
dlužného pojistného k placení přímo stěžovateli) by nutně byly chybné a musely by být důvodem
zrušení napadeného rozhodnutí.
[26] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že pracovní smlouva byla uzavřena
v prosinci roku 2007, tj. již za účinnosti zákoníku práce z roku 2006, avšak ještě předtím,
než Ústavní soud nálezem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, zrušil některá ustanovení
tohoto zákona a nastolil pro celý zákoník práce z roku 2006 pravidlo, že vady právních úkonů
(v tehdejší terminologii) měly být postihovány neplatností relativní. Pracovní smlouvu
předloženou stěžovatelem tedy vzhledem k datu jejího uzavření bylo možné mít za neplatnou
ex offo a s účinky ex tunc. Byla-li by ovšem pracovní smlouva uzavřena až poté, co byl nález
Pl. ÚS 83/06 vyhlášen ve Sbírce zákonů, byla by taková smlouva neplatná pouze relativně,
a tedy by na ni bylo nutno hledět jako na platnou až do doby, dokud by se některá ze smluvních
stran neplatnosti nedovolala. Za takové hypotetické situace by bylo pochybením soudu,
kdyby k neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 4 Ads 246/2015 – 37).
III. 3. K ostatním stížním výtkám
[27] Námitku týkající se stěžovatelovy dočasné pracovní neschopnosti v průběhu roku 2008
je nutno odmítnout, neboť ta nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že k ní krajský soud neměl možnost zaujmout
stanovisko, nemůže tak v rámci přezkumu učinit ani Nejvyšší správní soud.
[28] K argumentaci stěžovatele, že je třeba posoudit otázku, zda státu, resp. žalované vznikla
z titulu pojistného pohledávka přímo za zaměstnancem (stěžovatelem) nebo zaměstnavatelem,
Nejvyšší správní soud pouze stručně konstatuje, že vyjde-li v řízení před krajským soudem
nebo v případném dalším řízení před žalovanou najevo, že společnost STAVPROJ
MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, skutečně byla v postavení zaměstnavatele a stěžovatel
v postavení zaměstnance, pak bude třeba hodnotit, zda lze i pro období roku 2008 a od 8. 1. 2009
do 31. 5. 2010 aplikovat §8 odst. 3 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění,
a v důsledku toho po stěžovateli nevymáhat dlužné pojistné (a penále), ale vymáhat
je případně po společnosti STAVPROJ MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, jakožto plátci
pojistného podle §5 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.
[29] Jelikož se v navazujícím řízení může ukázat, že faktický vztah mezi stěžovatelem
a společností STAVPROJ MORAVA, spol. s. r. o., v likvidaci, byl takové povahy, že vylučoval
existenci povinnosti stěžovatele hradit předepsané zálohy na pojistné za rozhodné období
(resp. dlužné pojistné a penále), ztrácí smysl řešit dopady §19 odst. 3 zákoníku práce na situaci
stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí
(§110 odst. 4 s. ř. s.). V rozhodnutí o věci samé krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu