ECLI:CZ:NSS:2020:9.AFS.171.2020:35
sp. zn. 9 Afs 171/2020- 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Petr Javořík, se sídlem
Varšavská 715/36, Praha 2, zast. Mgr. Hanou Krutilovou, advokátkou se sídlem
Všetičkova 615/5, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018, č. j. 36991/18/5300-
22443-607102, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. 6. 2020, č. j. 29 Af 113/2018 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále též „správce daně“) provedl u žalobce
daňovou kontrolu. Na jejím základě mu platebním výměrem na daň z přidané hodnoty (dále jen
„DPH“) ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1836361/17/3004-52521-709636, vyměřil podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o DPH“), a podle §139 odst. 1 a §147 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), DPH za 1. čtvrtletí 2016 ve výši 202 847 Kč.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018 zamítl žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2020
zamítl žalobu žalobce. Ztotožnil se se žalovaným, že žalobce unesl své primární důkazní
břemeno, když správci daně předložil daňové doklady vystavené dodavateli Tiny Group, s. r. o.,
a HUMACO PRAHA, s. r. o., a příjmové pokladní doklady označené údaji o těchto dodavatelích.
Tím splnil formální podmínku nároku na odpočet daně ve smyslu §73 odst. 1 zákona o DPH
a důkazní břemeno přešlo na správce daně. Ten přezkoumáním údajů v daňovém přiznání
a na základě vlastních šetření zjistil, že deklarovaní dodavatelé Tiny Group, s. r. o., a HUMACO
PRAHA, s. r. o., za předmětná zdaňovací období nepodali daňová přiznání a jsou nekontaktní.
Proto vyzval žalobce k prokázání faktického přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných
dodavatelů a v deklarovaném rozsahu. Sdělením oprávněných pochybností žalobci přešlo důkazní
břemeno zpět na žalobce. Ten kromě daňových dokladů předložil k prokázání jím tvrzených
skutečností pokladní doklady k úhradě faktur, skladovou evidenci vybraných položek, záznamní
povinnost k řádku 1. daňového tvrzení a knihu jízd za období 1. 1. až 31. 3. 2016. V odpovědi
na výzvu k prokázání skutečností kromě toho jako důkazní prostředek uvedl tržby z prodeje
nakoupeného zboží. Těmito důkazy však neprokázal, že zdanitelná plnění byla uskutečněna plátci
uvedenými na daňových dokladech. Kniha jízd osvědčuje pouze skutečnost, že žalobce uskutečnil
v rámci ekonomické činnosti konkrétní jízdy služebním autem. Obdobně skladová evidence
prokazuje pouze pohyb zboží na skladě a jeho existenci, tj. příjem a výdej zboží a účetní stav
zboží na skladě. Ani kniha jízd, ani skladová evidence však nemůže prokázat, kdo byl
skutečným dodavatelem zboží. Přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů
nemůže být prokázáno ani evidencí tržeb za prodané zboží, ani pokladními doklady
k úhradám daňových dokladů. Ty totiž mohou osvědčit pouze transfer peněz za prodej
zboží, nikoli reálnou povahu a rozsah zdanitelných plnění, resp. skutečnost, že zdanitelné plnění
bylo přijato právě od deklarovaných dodavatelů. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno podle
§92 odst. 3 daňového řádu, neboť neprokázal, že nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných
plnění od deklarovaných dodavatelů Tiny Group, s. r. o., a HUMACO PRAHA, s. r. o., uplatnil
v souladu s §72 a §73 zákona o DPH, tedy že zdanitelná plnění přijal právě od těchto
deklarovaných dodavatelů. Správce daně tudíž nepochybil, pokud žalobci nárok na odpočet DPH
neuznal.
[3] Krajský soud odmítl, že by byl žalobce „trestán“ za chování svých dodavatelů, kteří neplní
své zákonné povinnosti. Správce daně z toho, že nepodali daňová přiznání nebo jinak neplnili
zákonné povinnosti, nedovozoval, že by se předmětná zdanitelná plnění neuskutečnila, ale tyto
skutečnosti správně považoval za okolnosti vedoucí ke vzniku pochybností ohledně toho,
že na daňových dokladech uvedení dodavatelé zdanitelné plnění žalobci skutečně poskytli
a v jakém rozsahu. Žalobce nemohl očekávat, že na něj správce daně bude klást nižší nároky jen
proto, že zboží nakoupil na tržnici a zaplatil za ně v hotovosti. Žalobce si měl ve svém vlastním
zájmu zajistit takové důkazy, kterými bude schopen uskutečnění zdanitelného plnění v souladu
s daňovými doklady v budoucnu prokázat.
[4] K prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH nepostačuje,
že si žalobce v době realizace zdanitelného plnění prověřoval existenci dodavatelů v obchodním
rejstříku a ověřoval, že nejsou evidováni jako nespolehliví plátci DPH. Prověřením obchodních
partnerů ve veřejných rejstřících se daňový subjekt nezbaví povinnosti prokázat přijetí
zdanitelného plnění od deklarovaných dodavatelů a unesení důkazního břemene. Mezi porušením
povinností plátce závažným způsobem a zveřejněním informace o přidělení statusu
nespolehlivého plátce navíc existuje někdy i značná časová prodleva, tu však nelze považovat
za liknavý či nedůsledný postup správce daně, jak namítal žalobce. Neztotožnil
se ani se žalobcovým tvrzením, že v důsledku přenesení důkazního břemene byl vlastně povinen
zaplatit daň dvakrát. Neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu nesplnění podmínek pro jeho
uznání podle §72 a §73 zákona o DPH nelze považovat za zdanění určitého plnění,
jak plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 17. 7. 2014,
č. j. 7 Afs 82/2013 - 34.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Trvá na tom, že žalovaný se nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že nemohl zabránit
daňovému úniku, ostatně ani správce daně mu nedokázal sdělit, co by měl v rámci prevence
daňového úniku a prokázání daňového odpočtu konkrétně učinit. Nelze se ztotožnit s tvrzením
krajského soudu, podle nějž byla tato námitka dostatečně vypořádána již tím, že žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí na několika místech uvedl, že stěžovatel nepředložil
takové důkazní prostředky, kterými by prokázal, že mu zboží bylo dodáno společnostmi Tiny
Group, s. r. o., a HUMACO PRAHA, s. r. o. Zdůraznil pouze, že správce daně není povinen
dávat stěžovateli jakékoliv rady či doporučení, jaké důkazní prostředky má předkládat, aby naplnil
podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH. Stěžovatel se nedomáhá toho, aby ve vztahu
k němu byl uplatňován nějaký mírnější standard obezřetnosti, jak tvrdí krajský soud v bodech
27. a 28. napadeného rozsudku; pouze požaduje, aby byla zohledněna specifika realizace
obchodních případů v hotovosti, v daném případě na tržnici. Podobná situace by nicméně mohla
nastat i v kamenném obchodě, pokud by byla provozovna zrušena vzápětí po realizaci obchodu.
Pokud svoboda podnikání dovoluje nakupovat na tržnici, pak musí stát nést riziko, že dojde
k podobné situaci jako v případě stěžovatele, který navíc splnil odpovídající míru obezřetnosti.
[7] Dostatečně prokázal, že zboží fakticky obdržel, neboť s ním následně obchodoval
a z realizovaných obchodů odvedl daň. Nelze jej „trestat“ za chování dodavatele, který na rozdíl
od něj samotného neplnil své zákonné povinnosti. Stěžovatel nemá žádné další důkazní
prostředky, kterými by mohl prokázat uskutečnění zdanitelného plnění poté, co na něj přešlo zpět
důkazní břemeno. Pokud je dodavatel nekontaktní pro správce daně, je pochopitelně nekontaktní
i pro stěžovatele. Bezprostředně po vzniku problému navštívil tržnici, kde k uzavření obchodu
došlo, a snažil se oba dodavatele vyhledat, ale marně. Je však nepřiměřeně tvrdé mu jen proto
neuznat nárok na daňový odpočet a správce daně se tím fakticky dopouští nepřípustné libovůle.
Zdanitelné plnění bylo přijato od plátců DPH, kteří v době jeho realizace nebyli evidováni jako
nespolehliví plátci DPH. Stěžovatel nemůže nést následky událostí, které nastaly
až po uskutečnění zdanitelného plnění. Podstatné je, že splnil svou primární důkazní povinnost
a následně předložil řadu dalších průkazných listin, zejména skladovou evidenci nakoupeného
zboží a faktury o jeho následném prodeji, z nějž byla odvedena daň. Trvá tedy na tom,
že postupoval plně v souladu s §72 odst. 1 zákona o DPH a použil veškerá přijatá zdanitelná
plnění pro uskutečnění své ekonomické činnosti, což prokázal daňovým dokladem vystaveným
plátcem. Naopak správce daně nepředložil žádné důkazy pro svou pochybnost o tom, zda byly
daňové doklady vystaveny deklarovanými dodavateli, kromě tvrzení, že uvedení dodavatelé
nepodali za dotčená zdaňovací období daňová přiznání a jsou nekontaktní. Je to tedy správce
daně, respektive žalovaný, kdo neunesl důkazní břemeno a kdo nepostupoval v souladu
s §92 daňového řádu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na tom, že se v rozhodnutí o odvolání
dostatečně zabýval splněním požadavku na náležitou obezřetnost ze strany stěžovatele,
přičemž dospěl k závěru, že v obchodních vztazích nebyl dostatečně obezřetný,
neboť si ve vlastním zájmu neobstaral a správci daně nepředložil takové důkazní prostředky,
jimiž by prokázal, že mu dotyčné zboží bylo skutečně dodáno společnostmi Tiny Group, s. r. o.,
a HUMACO PRAHA, s. r. o., a v deklarovaném rozsahu. Volba důkazních prostředků,
kterými stěžovatel prokazuje svá tvrzení, je zcela na jeho úvaze a není povinností správce daně
mu sdělovat, jaké důkazní prostředky má předložit, aby prokázal oprávněnost uplatněného
nároku na odpočet daně. Správce daně důkazní břemeno ve smyslu §92 odst. 5 písm. c)
daňového řádu unesl. Není povinen prokázat, že se obchodní transakce neuskutečnila tak, jak
tvrdí stěžovatel, či dokonce namísto stěžovatele prokázat, jak se transakce uskutečnila; tuto
povinnost má výhradně stěžovatel. Ani jeden z jím předložených důkazních prostředků není
způsobilý prokázat, kdo mu zboží dodal. Stěžovatel nemohl očekávat, že na něj správce daně
bude klást mírnější důkazní nároky jenom proto, že zboží nakoupil na tržnici a zaplatil
za ně v hotovosti. Navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] K námitce údajného nevypořádání odvolací námitky, že nemohl zabránit daňovému
úniku, se dostatečně vyjádřil již krajský soud v bodě 32. svého rozsudku. Stěžovatel ani v kasační
stížnosti konkrétně neuvádí, proč pokládá za nedostatečné vypořádání ze strany žalovaného,
které zde krajský soud shrnul a stěžovatel je zopakoval v kasační stížnosti. Tvrzení žalovaného
a krajského soudu, že správce daně není povinen dávat daňovému subjektu jakékoliv rady
či doporučení, jaké důkazní prostředky má předkládat, aby naplnil podmínky pro uplatnění
nároku na odpočet DPH, má oporu v rozsudku NSS ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 Afs 63/2009 - 102.
[11] Co se týče námitky nesprávného posouzení právní otázky dostatečnosti stěžovatelem
předložených dokladů, je třeba připomenout, že daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit
skutečnosti rozhodné pro svou daňovou povinnost. Podle §72 odst. 1 zákona o DPH má nárok
na odpočet daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické
činnosti. Podle §73 odst. 1 zákona o DPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým
dokladem, který byl vystaven plátcem. Stěžovatel byl pro uplatnění nároku na odpočet DPH
povinen tvrdit a prokázat, že od jiné osoby, která byla v době transakce plátcem DPH, přijal
zdanitelné plnění, které bylo fakticky realizováno a použito pro ekonomickou činnost.
[12] V rozsudku ze dne 12. 9. 2013, č. j. 9 Afs 12/2013 - 30, se NSS zabýval rozložením
důkazního břemene v případě pochybností o tom, že k deklarovaným plněním, za něž daňový
subjekt platil v hotovosti, došlo právě tak, jak o nich bylo účtováno, a shrnul: „Prokazování
uskutečnění daňově uznatelného výdaje je tedy primárně záležitostí dokladovou. Daňový subjekt unese své
důkazní břemeno, předloží-li správci daně doklady splňující požadavky stanovené zákonem a dále pokud údaje
na dokladech uvedené odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. To znamená, že ani doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-
li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz
daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení
zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je plátcem deklarováno, nemůže být
důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu (…).“ Je tedy
třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (srov. též rozsudek NSS
ze dne 26. 1. 2011, č. j. 5 Afs 24/2010 - 117).
[13] I když daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může
ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti,
průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu
správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce daně nemá
povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu
zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují vážné a důvodné pochyby (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti
prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost
svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu
případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla
jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2010,
č. j. 1 Afs 39/2010 - 124, či již zmíněný rozsudek NSS č. j. 2 Afs 24/2007 - 119).
[14] V rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012 - 61, NSS uvedl v obdobném případě
týkajícím se neuznání nároku na odpočet DPH ve vztahu k plněním od dodavatelů, kteří se stali
nekontaktními a přestali podávat přiznání k DPH: „27. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty Nejvyšší
správní soud ustáleně judikuje, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být dostatečným
podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění
opravdu došlo (rozsudek ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 Afs 10/2010 - 71). Aby mohla být daňovému dokladu
přisouzena důkazní hodnota ve smyslu §73 odst. 1 zákona o DPH, resp. §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., musí odrážet i faktickou stránku věci, tj. přijetí zdanitelného plnění. (…)
28. Pokud správci daně vzniknou pochybnosti ohledně správnosti určitého daňového dokladu, resp. pochybnosti
o uskutečnění zdanitelného plnění, daňový doklad shora uvedenou důkazní hodnotu ztrácí a nárok
na odpočet daně je třeba prokázat jinými způsoby předvídanými daňovým řádem (výše uvedený rozsudek
1 Afs 10/2010 - 71).“
[15] V nyní posuzovaném případě ze správního spisu plyne, že stěžovatel v daňovém přiznání
uplatnil nadměrný odpočet DPH ve výši 13 869 Kč. Správce daně zahájil nejprve postup
k odstranění pochybností a následně daňovou kontrolu, kterou ukončil zprávou o daňové
kontrole ze dne 27. 3. 2017, č. j. 954364/17/3004-60562-701102. Na jejím základě mu vyměřil
DPH za 1. čtvrtletí 2016 ve výši 202 847 Kč. Stěžovateli se totiž nepodařilo prokázat přijetí
zdanitelných plnění, z nichž si uplatnil nárok na odpočet daně, od deklarovaných dodavatelů Tiny
Group, s. r. o., a HUMACO PRAHA, s. r. o., a v deklarovaném rozsahu.
[16] Prvotní pochybnosti správce daně vyplynuly z toho, že Tiny Group, s. r. o., a HUMACO
PRAHA, s. r. o., nepodaly kontrolní hlášení, což správce daně uvedl ve výzvě k odstranění
pochybností ze dne 25. 5. 2016, a vyzval stěžovatele k předložení daňových dokladů
a souvisejících písemností, včetně prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem, že uvedené indicie byly dostatečné pro vznik
pochybností na straně správce daně a k zahájení postupu k odstranění pochybností a následně
daňové kontroly. Po předložení přijatých daňových dokladů a evidencí ověřoval správce daně
stěžovatelem tvrzené skutečnosti u místně příslušného správce daně deklarovaných dodavatelů
a zjistil, že společnost Tiny Group, s. r. o., nepodává daňová přiznání od roku 2016, a společnost
HUMACO PRAHA, s. r. o., nepodala za zdaňovací období od ledna 2015 do května 2016
daňová přiznání ani kontrolní hlášení, a to ani po výzvách správce daně, a z důvodu závažného
porušení povinností při správě daní se stala nespolehlivým plátcem.
[17] Správcem daně nashromážděné důkazy byly ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) daňového
řádu dostatečné pro zpochybnění věrohodnosti, průkaznosti, správnosti a úplnosti povinných
evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků.
Naopak stěžovateli se nepodařilo prokázat oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně.
Předložil sice kromě dokladů o záznamní povinnosti a tržbách z prodeje nakoupeného zboží také
knihu jízd za první čtvrtletí roku 2016, z ní však pouze vyplývá, že jezdil do Prahy a zpět,
a to i ve dnech, kdy měl podle faktur a příjmových pokladních dokladů přebírat od svých
dodavatelů v Praze zboží. Z toho však ještě konkrétně neplyne, o jaké zboží se jednalo.
To neplyne ani z předložené skladové evidence, z níž ostatně stěžovatel předložil pouze vybrané
tři položky. Skladová evidence navíc prokazuje pouze pohyb zboží na skladě a jeho existenci,
tj. příjem zboží, výdej zboží a účetní stav zboží na skladě v konkrétním čase; a jak připomněl
žalovaný, o existenci zboží a jeho následném prodeji stěžovatelem nepanovaly pochybnosti.
Stejně tak evidence jeho tržeb neprokazuje, že mu zboží bylo dodáno dodavateli uvedenými
na předložených daňových dokladech a v deklarovaném rozsahu. Evidence tržeb a pokladní
doklady osvědčují toliko transfer peněz za prodej zboží, nikoliv však reálnou povahu a rozsah
přijatých zdanitelných plnění, natož skutečnost, že přijal zdanitelná plnění od deklarovaných
dodavatelů v deklarovaném rozsahu. Žádné jiné důkazní prostředky stěžovatel nepředložil,
protože žádnými dalšími důkazními prostředky již nedisponoval.
[18] To však nelze klást k tíži správce daně, ale jde o důsledek způsobu, jakým stěžovatel své
obchody realizoval. Stěžovatel opakuje, že nemůže byt „trestán“ za chování svých dodavatelů,
kteří na rozdíl od něj samotného neplnili své zákonné povinnosti, že v době, kdy s nimi
obchodoval, ještě nebyli označeni za nespolehlivé plátce a že mu není patrné, co měl v rámci
prevence daňového úniku a prokázání daňového odpočtu konkrétně učinit. K tomu je třeba
připomenout, že jakkoliv byli oba jeho dodavatelé označeni za nespolehlivé plátce
až po uskutečnění obchodů se stěžovatelem, již způsob, jakým s nimi stěžovatel uskutečňoval
podle předložených dokladů obchody, nasvědčuje jeho neobezřetnosti. Z předložených faktur
vyplývá, že všechny byly uhrazeny hotově, a to přesto, že šlo o částky v řádu desítek tisíc Kč,
v případě faktury na plnění v podobě několika set kusů různého zboží od společnosti HUMACO
PRAHA, s. r. o., ze dne 6. 1. 2016, číslo 01061519, šlo dokonce o částku 181 702 Kč.
[19] Stěžovatel nebyl „trestán“ za to, že své obchody uskutečňoval v tržnici, ani k němu
správce daně nepřistupoval z tohoto důvodu nijak diskriminačně. Lze se však ztotožnit
s tvrzením žalovaného, že pokud stěžovatel nakupoval na tržnici a za zboží platil takto vysoké
částky v hotovosti a neopatřil si dostatek důkazních prostředků, kterými by mj. prokázal to,
že předmětné zboží nakoupil právě od společností Tiny Group, s. r. o., a HUMACO PRAHA,
s. r. o., v deklarovaném rozsahu, jde tato skutečnost výlučně k jeho tíži. Je třeba odmítnout jeho
tvrzení, že když stát v rámci svobody podnikání umožňuje nakupovat na tržnici, pak musí právě
stát nést riziko, že při takovém obchodování dojde k daňovému úniku. Bylo stěžovatelovou
volbou, kde a od koho nakupoval a jakým způsobem za dodání zboží platil, a on nese riziko,
pokud jeho dodavatelé zmizí a nechají jej bez dostatečných dokladů, přesvědčivě prokazujících,
že mu dodali zboží v souladu s fakturami.
[20] Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 177/2006 - 61:
„Ke zpochybnění daňového dokladu pak může dojít různým způsobem, například může být zpochybněn i tím,
že vystavitel za dané období zdanitelné plnění nevykázal, na což lze soudit z toho, že nepodal daňové přiznání
k dani z přidané hodnoty. Pokud pak u vystavitele daňového dokladu není o něm účtováno, případně to nelze
ověřit proto, že je vystavitel nekontaktní a jeho účetnictví tak vůbec není k dispozici, pochybnost je dokonána.
I za této situace lze však pochybnost vyvrátit, a to tím, že je existence zdanitelného plnění prokázána jinak.
Po stěžovateli však lze spravedlivě požadovat, aby při úvahách o rentabilitě svého podnikání zvážil i skutečnost,
zda je jeho obchodní partner seriózní. Jinými slovy, je na stěžovateli, aby uvážil, zda při sjednávání svých obchodů
bude věnovat v rámci daných možností náležitou pozornost prověření solidnosti smluvního partnera
a shromažďování důkazů, a proto se mu podaří určité výdaje daňově uplatnit, anebo zda v určité míře bude počítat
s tím, že půjde o výdaje daňově neuplatnitelné.“
[21] Pokud stěžovatel nakupoval, jak tvrdí, značné množství zboží na tržnici od dodavatelů,
jimž platil stotisícové částky v hotovosti, bylo na něm, aby slovy právě citovaného rozsudku
věnoval „náležitou pozornost prověření solidnosti smluvního partnera a shromažďování důkazů“, i nad rámec
toho, že v době uskutečňování obchodů ještě nebyli jeho dodavatelé označeni za nespolehlivé
plátce. Pokud tak neučinil, musel „v určité míře (…) počítat s tím, že půjde o výdaje daňově neuplatnitelné.“
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu je soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu