ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.275.2018:24
sp. zn. 9 As 275/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. J. K.,
zast. JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, ve věci
ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 A 219/2017 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba,
kterou se domáhal deklarace nezákonnosti zásahu žalovaného – výstrahy podle §25d zákona
č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.
[2] Městský soud vycházel z toho, že podle §84 odst. 1, věty první, zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), musí být žaloba
podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Výstraha byla
stěžovateli doručena 5. 6. 2017, lhůta k podání žaloby proto skončila 5. 8. 2017. Stěžovatel ji však
podal až dne 24. 10. 2017, tedy pozdě. Na běh lhůty nemá vliv skutečnost, že stěžovatel podal
stížnost podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Na základě podání stížnosti nelze napadený akt nijak měnit nebo do něj
autoritativně zasahovat, nemá tedy charakter opravného prostředku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel namítá, že zásah do svých práv nespatřoval pouze v udělení výstrahy, ale také
ve způsobu, jakým žalovaný reagoval na jeho stížnost. Ve vztahu k tomuto zásahu žaloba
nemohla být opožděná, jelikož reakce na stížnost mu byla doručena až dne 10. 10. 2017.
[4] Dále uvádí, že řízení před městským soudem proběhlo do značné míry zmatečně. Ve věci
bylo nařízeno jednání, na jehož konci (v rámci odůvodnění usnesení o odmítnutí žaloby)
se stěžovatel dozvěděl, že městský soud vyhodnotil otázku včasnosti žaloby jako spornou. Tuto
skutečnost však dříve v průběhu jednání nesdělil a stěžovatel se proto soustředil na meritorní
otázky.
[5] Konečně rozporuje, že by na běh lhůty pro podání žaloby nemělo vliv podání stížnosti.
Upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017,
č. j. 1 Afs 58/2017 - 42, č. 3686/2018 Sb. NSS, který sice dospěl ke stejnému závěru jako městský
soud, formuloval jej však pouze pro futuro. Při podání žaloby stěžovatel vycházel z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 2 Aps 8/2013 - 46, a nepovažuje
za podstatné, že se týká stížnosti podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
[6] Žalovaný odkazuje na obsah správního spisu, své vyjádření k žalobě a navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu usnesení městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] V nynější věci je sporné, zda stěžovatel podal žalobu v dvouměsíční subjektivní lhůtě
podle §84 odst. 1, věty první, s. ř. s.
[10] Pro počátek běhu lhůty je rozhodné, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu.
Nejvyšší správní soud proto nejprve ve správním spise ověřil, že výstraha byla stěžovateli
doručena v pondělí 5. 6. 2017, následujícího dne tedy počala běžet lhůta k podání žaloby, jak
správně uvedl městský soud. Je nicméně třeba upřesnit jeho závěr, že lhůta skončila 5. 8. 2017;
jelikož v ten den byla sobota, lhůta skončila až v pondělí 7. 8. 2017 (§40 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nic to ale nemění na tom, že žaloba podaná až dne 24. 10. 2017 byla jednoznačně opožděná.
[11] Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že na běh lhůty k podání žaloby nemá
vliv podání stížnosti podle §175 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení může stížnost
podat dotčená osoba proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního
orgánu, neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany. Na vyřízení stížnosti není právní
nárok a její samotné vyřízení ještě neznamená odstranění závadného stavu (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44, č. 2339/2011 Sb. NSS).
Jedná se tedy o typický prostředek, který není třeba před podáním zásahové žaloby využít
a který tak nemá vliv na běh lhůty k jejímu podání. Přijetí opačného závěru by vedlo k tomu,
že by ustanovení o lhůtách ztratila smysl – žalobce by si kdykoli mohl „vyrobit“ lhůtu novou,
a to prostým uplatněním nenárokové stížnosti.
[12] Stěžovatel dovozuje opačný závěr z judikatury Nejvyššího správního soudu, jeho
argumentace však není správná. Stěžovatelem citovaný rozsudek rozšířeného senátu
sp. zn. 1 Afs 58/2017 skutečně akceptoval výše uvedené závěry, ve vztahu k nutnosti vyčerpání
stížnosti podle správního řádu se však nejednalo o závěry nové. Rozšířený senát vycházel z toho,
že se stížnostmi podle správního řádu a daňového řádu by mělo být zacházeno stejně, dřívější
judikatorní závěry týkající se stížnosti podle správního řádu proto nově vztáhl též na stížnost
podle daňového řádu. Vzhledem k tomu, že ve vztahu ke stížnostem podle daňového řádu došlo
ke změně judikatury, vyjádřil se též k temporálním účinkům svého rozhodnutí. Nynější věc
se však netýká daňového řízení a popsaná změna judikatury na ni proto nedopadá. Podobně je
tomu se starším stěžovatelem citovaným rozsudkem sp. zn. 2 Aps 8/2013, který se též týká
nutnosti vyčerpání stížnosti podle daňového řádu. Ve vztahu ke stížnosti podle správního řádu
zůstala judikatura nezměněná a existovala již v době podání žaloby v nynější věci, stěžovatelova
námitka proto není důvodná.
[13] V kasační stížnosti dále tvrdí, že nezákonný zásah nespatřoval pouze v udělení výstrahy,
ale též ve způsobu, jakým žalovaný reagoval na jeho stížnost. Takto vedenou argumentaci nelze
přijmout. Je pravda, že stěžovatel formuloval petit své žaloby tak, že se domáhá deklarace
nezákonnosti udělené výstrahy a „dalšího postupu žalovaného, který na výstraze trvá i poté, co žalobce
stížností upozornil na věcnou nesprávnost důvodů, pro které mu byla výstraha udělena“. Z obsahu žaloby je
však jednoznačně zřejmé, že nezákonný zásah spatřuje právě v tom, že mu byla udělena výstraha,
a nesouhlasí s důvody, pro které se tak stalo (srovnej také rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Afs 406/2018 - 53, nebo ze dne 31. 7. 2019, č. j. 10 As 355/2017 - 101).
Nelze ostatně přistoupit na to, aby stěžovatel žalovaný zásah uměle rozšiřoval. Důsledkem toho
by opět nebylo nic jiného, než vyprázdnění ustanovení o lhůtách – stěžovatel by mohl kdykoli
uplatnit stížnost a následně od jejího vyřízení odvíjet lhůtu pro podání žaloby.
[14] Konečně k poukazu na „zmatečnost“ postupu městského soudu v průběhu jednání
konaného dne 21. 6. 2018 Nejvyšší správní soud uvádí, že se stěžovatelem se lze ztotožnit v tom,
že pokud městský soud nařídil jednání za účelem prověření včasnosti žaloby, jak v závěru
soudního jednání uvedl, měl tuto skutečnost v úvodu jednání účastníkům sdělit; za těchto
okolností bylo zbytečné, aby se vyjadřovali k něčemu jinému. Pro posouzení zákonnosti
napadeného usnesení je však podstatné, že městský soud vůbec nemusel jednání nařizovat.
Soudní jednání slouží k věcnému projednání žaloby (§51 odst. 1 s. ř. s.), a proto pokud nejsou
splněny podmínky řízení, soud k němu běžně nepřistupuje. Nařízení jednání za účelem vyřešení
otázky včasnosti žaloby by bylo nezbytné jen ve výjimečných případech, např. pokud by ve věci
byly sporné skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení běhu lhůty (typicky datum doručení
napadeného rozhodnutí). Podstata problému však v nynější věci nebyla skutková, nýbrž právní,
k čemuž městský soud jednání nařizovat nemusel. Ať už byl tedy jeho postup v průběhu jednání
jakýkoli, na zákonnost nyní napadeného usnesení to nemohlo mít vliv.
[15] Nad rámec lze dodat, že otázku včasnosti žaloby do věci vnesl žalovaný ve svém vyjádření
k žalobě, které bylo stěžovateli dosláno a na které reagoval replikou. Žalovaný se k této
problematice vyjadřoval též v průběhu soudního jednání a stěžovatel měl možnost učinit totéž.
To, že se městský soud uvedeným otázkám věnoval, proto pro stěžovatele nemohlo být nikterak
překvapivé, byť ve věci bylo nařízeno jednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámce úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu