ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.315.2018:40
sp. zn. 9 As 315/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: B. D., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2018,
č. j. 78 A 17/2016 – 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 78 A 17/2016 – 31,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2016, č. j. 332/2016, JID: 15524/2016,
se zru š u je a věc se v r ací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 9 114 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho
zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3. 2016, č. j. 332/2016,
JID: 15524/2016/KUUK/MŠ, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Teplice ze dne 9. 12. 2015, č. j. MgMT-SČ 056121/PŘ/I682/2015/Lo. Posledně uvedeným
rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu) – (dále jen „zákon o silničním provozu“) – a podle
§125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, a byla mu uložena pokuta ve výši 2 500 Kč.
[2] Výše uvedených přestupků se měl žalobce dopustit třemi skutky, které byly ve výroku
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vymezeny následovně: (1) dne 28. 4. 2015
ve 21:14 hod. v Teplicích na Zámeckém náměstí jako řidič vozidla tovární značky Jaguar, RZ: X,
nerespektoval dopravní značku „B1 – Zákaz vjezdu“ s dodatkovou tabulkou „Jen na povolení
MgM Teplice“ a do místa, kde to tato dopravní značka zakazuje, s vozidlem vjel; (2) dne
22. 5. 2015 ve 23:35 hod. v Teplicích na Zámeckém náměstí jako řidič vozidla tovární značky
Jaguar, RZ: X, nerespektoval dopravní značku „B1 – Zákaz vjezdu“ s dodatkovou tabulkou „Jen
na povolení MgM Teplice“ a do místa, kde to tato dopravní značka zakazuje, s vozidlem vjel;
(3) dne 18. 7. 2015 ve 14:25 hod. v Dubí, ul. Ruská, jako řidič vozidla Jaguar, RZ: X, jel
nedovolenou rychlostí v obci, kde je zákonem povolená nejvyšší rychlost jízdy 50 km/h, přičemž
mu byla Městskou policií Dubí naměřena rychlost 65 km/h. Při zvážení možné odchylky
měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla tedy jmenovanému (tj. žalobci – pozn. soudu) jako
nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 62 km/h.
[3] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu,
v níž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Pro účely řízení o kasační stížnosti jsou
významné tyto žalobní body: co se týče skutků (1) a (2), žalobce namítal, že závěr správních
orgánů o jeho vině nemá oporu ve správním spise a provedeném dokazování, neboť je opřen
pouze o oznámení o přestupku (které žalobce nepodepsal) a fotografie vozidla. Co se týče
skutku (3), žalobce namítal nedostatečné vymezení místa spáchání přestupku (ulice Ruská, Dubí),
neboť tato ulice měří celkem více než 4 km a téhož dne byl žalobce na této ulici zastaven jinou
hlídkou policie. Dále tvrdil, že nejvyšší povolená rychlost byla upravena dopravní značkou B20a
s číselným údajem 60, což dokládal fotografií z údajného místa měření rychlosti.
[4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne ze dne 29. 6. 2018,
č. j. 78 A 17/2016 – 31.
[5] Co se týče skutků (1) a (2), krajský soud konstatoval obsah správního spisu a označil
podklady za dostatečné. K tvrzení žalobce, že vozidlo řídil jeho přítel, krajský soud poukázal
na to, že žalobce ve správním řízení odmítal podávat vysvětlení a k nařízenému ústnímu jednání
se bez omluvy nedostavil. Připočte-li soud k tomu, že žalobce své námitky uplatnil až v žalobě,
lze souhlasit se žalovaným o účelovosti těchto námitek. Navíc zaparkované vozidlo za dopravní
značkou zákaz vjezdu samo o sobě dokládá, že k nerespektování dopravní značky zákazu vjezdu
muselo řidičem vozidla dříve dojít.
[6] Co se týče skutku (3), krajský soud poukázal na přesné vymezení času spáchání
přestupku (dne 18. 7. 2015 ve 14:25 hod.), což vylučuje, aby byl stěžovatel vícekrát stíhán
za spáchání totožného přestupku na téže ulici. K tvrzení, že v daném místě byla dovolená
rychlost 60 km/h dopravní značkou B20a, krajský soud nejprve kriticky poukázal
na to, že žalobce ve správním řízení takové tvrzení neuplatnil a proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně podal jen blankentní odvolání. Takové námitky nemůže prvně uplatňovat
v řízení před krajským soudem. Přesto krajský soud námitku vypořádal s tím, že prostřednictvím
webových stránek www.mapy.cz za užití aplikace Panorama shlédnul celou trasu ulice Ruská
v Dubí, a to oběma směry, přičemž se zaměřil na úsek mezi čerpací stanicí OMV a kruhovým
objezdem v ulici Ruská č. p. 251/12 směrem od Teplic. Soudu se takto nepodařilo identifikovat
žádný bod ze žalobcem předložené fotografie. Krajskému soudu proto nezbylo než se spokojit
s informací v oznámení dopravního přestupku a výstupu z měřícího zařízení. Dle těchto
dokumentů byla v daném místě nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Její důvody podřazuje pod důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Co se týče skutků (1) a (2) – porušení zákazu vjezdu – stěžovatel uvedl, že jeho námitky
nelze označit za účelové jen proto, že byly předloženy až v žalobě. V této souvislosti poukázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71, podle něhož „[ž]alobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže
odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení
před správními orgány.“ Zdůraznil, že ze skutečnosti, že vozidlo na daném místě vyzvedával, nelze
dovozovat, že vozidlo řídil v době, kdy do dané oblasti vjelo. Jinými slovy z toho nelze vyvodit
závěr, že to byl právě stěžovatel jako řidič, kdo porušil dopravní značku zákazu vjezdu. Správní
orgány neopatřily žádný důkaz nasvědčující tomu, že by stěžovatel s vozidlem do zóny zákazu
vjezdu přijel.
[9] Dále stěžovatel rozsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2016, č. j. 1 As 204/2015 – 33, kde se tento soud zabýval obdobnou věcí. Stručně shrnuto,
soud tehdy dospěl k závěru, že se správní orgány dopustily vady řízení při zjišťování skutkového
stavu, protože své závěry založily pouze na fotografiích zaparkovaného vozidla, svědeckých
výpovědích dvou zasahujících policistů a stěžovatelově pasivitě při vyšetřování přestupku. Tento
názor by dle stěžovatele měl být aplikován i na nyní projednávanou věc.
[10] Co se týče skutku (3) – překročení dovolené rychlosti – krajský soud dle stěžovatele
nesprávně posoudil právní otázku dostatečnosti vymezení místa spáchání přestupku ve výroku
rozhodnutí, který je nepřezkoumatelný. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud ověřoval
situaci z webových stránek www.mapy.cz, aniž by nařídil jednání a řádně provedl dokazování dle
§77 odst. 1 s. ř. s. Závěry soudu jsou nesrozumitelné, pokud tvrdí, že procházel celou ulici Ruská
na serveru mapy.cz, a současně tvrdí, že se zaměřil jen na úsek mezi čerpací stanicí OMV
a kruhovým objezdem. Není zřejmé, zda byla přezkoumávána celá ulice nebo jen uvedený úsek.
Navíc časová verze podkladů na serveru mapy.cz se míjí s časem pořízení fotografie předložené
stěžovatelem.
[11] Stěžovatel též poukázal na to, že žalovaný si musel být vědom nedostatečnosti výroku
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (míněno nedostatečného vymezení místa spáchání
skutku), a to bez ohledu na procesní pasivitu stěžovatele. Dále uvedl, že v ulici Ruská v Dubí platí
v části ulice omezení rychlosti na 50 km/h, v jiné části na 60 km/h, a ulice zasahuje
až k samotnému dopravnímu značení konce obce, kde by patrně jednání nenaplňovalo materiální
stránku přestupku. Tvrzení stěžovatele v žalobě o existenci dopravní značky B20a s číslicí 60 není
novým skutkovým tvrzením, ale jde o skutečnost, která měla být správním orgánům známa
z úřední činnosti.
[12] Stěžovatel dále soudu adresoval podání označené jako „Doplnění důkazu“. V něm uvedl,
že předkládá důkaz na podporu tvrzení, dle kterého platí v různých částech ulice Ruská v Dubí
odlišná úprava nejvyšší dovolené rychlosti. K podání přiložil vyjádření Ředitelství silnic a dálnic
ze dne 25. 9. 2018, ze kterého podle něj vyplývá, že v dané ulici jsou instalovány dopravní značky
B20a s nejvyšší dovolenou rychlostí 70 km/h. Podle stěžovatele nejde z výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně přezkoumat, zda k měření rychlosti nedošlo právě v takovém
úseku. Poté zopakoval, že krajský soud zatížil řízení vadou, když stěžovatelem navrhované
důkazy neprovedl a naopak sám mimo jednání prováděl vlastní „šetření“ a dokazování.
[13] Žalovaný ve vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
V podrobnostech pak odkázal na své vyjádření k žalobě.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Co se týče skutků (1) a (2) – porušení zákazu vjezdu – stěžovatel správně odkázal
na usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015 – 71 (viz odstavec [8] výše; veškerá judikatura
tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz) ohledně otázky, zda lze v žalobě uplatňovat nová
tvrzení či důkazy, které žalobce neuplatnil ve správním řízení. Na tuto otázku rozšířený senát
odpověděl kladně. Je však vhodné dodat, že stěžovatel v kasační stížnosti necitoval z usnesení
rozšířeného senátu v úplnosti, neboť kromě první věty (citované v odstavci [8] výše) rozšířený
senát též uvedl následující: „Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který
je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení [tj. tvrzení, která žalobce
neuplatnil v předcházejícím správním řízení – pozn. soudu] shledat irelevantními nebo nevěrohodnými
a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě
odůvodnit.“ Ve světle citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu lze pouze korigovat příliš
kategorické vyjádření krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, dle něhož „[n]emohl
žalobce uplatnit žalobní body, které jsou ve skutečnosti novými námitkami nahrazujícími námitky odvolací.“
Tento názor krajského soudu však sám o sobě neměl vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
protože krajský soud se žalobními námitkami věcně zabýval (viz k tomu níže), pouze vyjádřil
pochybnosti o jejich věrohodnosti. Krajský soud tak požadavkům výše citovaného rozhodnutí
v zásadě vyhověl.
[17] Krajský soud ve vlastním posouzení žalobní námitky, že skutková zjištění správních
orgánů nemají dostatečnou oporu ve spise, pochybil, pokud dospěl k závěru,
že je nedůvodná. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že ohledně skutků (1) a (2)
tento spis obsahuje – jak také správně uvedl krajský soud – následující podklady: výpis
z evidenční karty řidiče – stěžovatele; úřední záznamy ze dne 23. 5. 2015 a 28. 4. 2015;
fotodokumentaci k porušení dopravní značky zákaz vjezdu ze dne 23. 5. 2015
a 28. 4. 2015; plánky místa spáchání přestupků a konečně oznámení přestupku Městské policie
Teplice č. j. MP-2-240/2015 a MP-2-315/2015 (nepodepsané stěžovatelem).
[18] Krajský soud hodnotil uvedené podklady jako dostatečné s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60, ve kterém soud
dospěl ke shodnému závěru [tedy že podklady ve správním spise ohledně přestupku žalobce
(tehdy též stěžovatele) byly postačující]. V judikované věci však šlo o podstatně odlišný
přestupek – ten totiž spočíval v porušení maximální dovolené rychlosti, nikoli v porušení zákazu
vjezdu motorových vozidel. V judikované věci soud konstatoval, že správní orgán k prokázání
přestupku opatřil podklady, mezi nimiž mimo jiné byla fotodokumentace pořízená silničním
radarovým rychloměrem AD9C a ověřovací list k tomuto rychloměru, a hodnotil je jako
dostatečné. Stěžovatel v tehdejší věci kritizoval platnost kalibrace měřícího zařízení, správnost
obsluhy a výběr stanoviště měření rychlosti (v intencích postupu předvídaného návodem
k obsluze užitého měřícího zařízení). Naopak však netvrdil (jako stěžovatel v nyní projednávané
věci), že se vytýkaného jednání vůbec nedopustil, tedy že vozidlo v rozhodnou dobu neřídil.
[19] Z výše uvedeného je patrné, že judikovaná věc byla podstatně odlišná a závěry soudu
o dostatečném zjištění skutkového stavu nelze bez dalšího vztáhnout na nyní projednávanou věc.
Naopak – stěžovateli je nutno přisvědčit, že podobnou věcí se již Nejvyšší správní soud zabýval
v jiném rozhodnutí, konkrétně ve stěžovatelem citovaném rozsudku č. j. 1 As 204/2015 – 33.
V něm posuzoval přestupek, přičemž protiprávní jednání spočívalo v tom, že přestupce stál
se svým vozidlem na vyhrazeném parkovišti, aniž by vozidlo bylo označeno povolením ke stání
na tomto místě. Tehdy – obdobně jako v nyní projednávané věci – stěžovatel tvrdil, že pouze
fakt, že to byl on, kdo požádal o sejmutí „botičky“ z vozidla, nedokazuje jeho zavinění, tedy
to, že vozidlo na místě zaparkoval právě on. K prokázání uvedeného skutku se v daném případě
správní orgány též spokojily s podklady v rozsahu obdobném jako v nyní projednávané věci,
navíc však opatřily svědectví zasahujících policistů.
[20] V rozsudku č. j. 1 As 204/2015 – 33 soud uvedl toto: „Správní orgány své skutkové závěry
založily na fotografiích stěžovatelova zaparkovaného vozidla, svědeckých výpovědích dvou zasahujících policistů
a stěžovatelově pasivitě při vyšetřování přestupku. Policisté jako svědci vypověděli, že o sundání 'botičky' z vozidla
je požádal stěžovatel. Po příjezdu na místo stěžovatele vyzvali k prokázání totožnosti, což stěžovatel učinil.
Následně jim měl k jejich dotazu stěžovatel sdělit, že vozidlo zaparkoval on. Odmítl ale věc řešit na místě.
Správní orgány i krajský soud takto zjištěný stav považovaly za dostatečný. Takový postup je však chybný.
Údajné sdělení stěžovatele učiněné na výzvu policistů ani pasivitu žalobce při vyšetřování totiž nelze
v přestupkovém řízení použít jako důkaz.“ I v dalším platí pro nyní projednávanou věc závěry
obsažené ve zmíněném rozsudku, které se týkají především použití záznamu o podání vysvětlení,
přípustnosti důkazu výslechem zasahujících policistů ohledně vyjádření dotčené osoby při šetření
přestupku a pasivity údajného přestupce ve správním řízení (v podrobnostech zdejší soud
odkazuje na odstavce [24] až [31] uvedeného rozsudku). Nutno dodat, že tyto závěry platí tím
spíše, že v projednávané věci správní orgány ani neopatřily svědeckou výpověď městských
strážníků (jež by však sama o sobě také neobstála) a spoléhaly pouze na skutečnosti uvedené
v oznámení přestupku vyhotoveném příslušníky městské policie. Žádné důkazy o tom, že vozidlo
zaparkoval na uvedeném místě právě stěžovatel, a dopustil se tak jako řidič vytýkaného
přestupku, správní orgány neshromáždily.
[21] Nejvyšší správní soud tak k této dílčí otázce uzavírá, že kasační námitka týkající
se vadného posouzení zjištěného skutkového stavu v napadeném rozsudku je důvodná. Správní
orgány se dopustily vady řízení při zjišťování skutkového stavu. Pokud krajský soud takový
postup aproboval, tuto vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost správních rozhodnutí,
přehlédl, a zatížil tak nezákonností i napadený rozsudek [kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
[22] Co se týče kasačních námitek ohledně skutku (3), ty lze rozlišit následovně: (a) směřují
k nesprávnému právnímu posouzení výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
protože krajský soud chybně aproboval neurčité vymezení místa skutku (ulice Ruská v Dubí);
(b) závěry krajského soudu ohledně nabízeného důkazu ze strany stěžovatele (fotografie místa
spáchání skutku s dopravní značkou „60“) nemají oporu v provedeném dokazování a krajský
soud nebyl oprávněn činit si úsudek na základě vlastního zkoumání serveru mapy.cz mimo
jednání; a nakonec (c) odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné, protože na jedné
straně v něm krajský soud tvrdí, že prozkoumal celou ulici Ruská, současně však připouští,
že se zaměřil jen na její určitou část.
[23] Kasační námitka sub (a) je důvodná. Nejvyšší správní soud zde považuje za významné,
že i žalovaný ve vyjádření k žalobě (na č. l. 24 spisu krajského soudu) připustil, že v určitých
částech ulice Ruská existuje dopravní značení umožňující dovolenou rychlost vyšší než 50 km/h.
Již z této skutečnosti plyne, že bylo nezbytné, aby správní orgány vymezily skutek (konkrétně
místo jeho spáchání) tak přesně, aby bylo vyloučeno, že by mohlo být zaměněno s jiným místem
(úsekem ulice Ruská), kde platí jiná místní úprava.
[24] Z vyjádření žalovaného je zřejmé, že se pokusil upřesnit místo spáchání právě
až v řízení před krajským soudem, protože ve svém vyjádření uvedl, že „měření bylo prováděno mezi
čerpací stanicí OMV a kruhovým objezdem v ulici Ruská u domu čp. X směrem od Teplic“. Právě takto
konkrétní vymezení však mělo být obsaženo již ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. K nutnosti konkrétně vymezit místo spáchání skutku lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 – 28, v němž soud také řešil
situaci, ve které bylo místo vymezeno jen užitím názvu ulice, která procházela podstatnou částí
obce. Tehdy kasační soud uvedl, že „[v] nyní posuzované věci městský úřad specifikoval místo, kde měl být
přestupek spáchán, následovně: '[…] neztotožněná osoba, která řídila dne 12. 7. 2014 v 19:21 hodin na ulici
Vídeňská v Pohořelicích motorové vozidlo registrační značky X […]'. Stejným způsobem správní orgán vymezil
místo spáchání deliktu i v oznámení o zahájení řízení a dalších procesních úkonech (vyjma uvedení směru jízdy).
Nejvyšší správní soud nepovažuje takovéto vymezení za dostatečně specifické. Ulice
Vídeňská prochází P ohořelicemi, přičemž se jedná o delší komunikaci, která zasahuje
od centra obce až k hranici obce. Bez bližší specifikace je proto takto vymezené místo,
kde mělo dojít ke spáchání přestupku, značně široké. Navíc nelze bez potřebných
skutkových zjištění vylouč it, že na komunikaci Vídeňská v Pohořelicích je různá
dopravní regulace nejvyšší povolené rychlosti .“ Uvedené dopadá i na nyní projednávanou
věc, neboť i ulice Ruská v Dubí je delší komunikací, která uvedeným městem prochází. Výrok
rozhodnutí o přestupku měl proto blíže specifikovat, kde na této ulici k protiprávnímu jednání
došlo. To se však nestalo.
[25] Kasační námitka (b) – viz odstavec [22] výše – směřuje vůči tomu, že krajský soud sám
a mimo jednání zjišťoval místní dopravní značení na ulici Ruská pomocí serveru mapy.cz,
respektive ověřoval fotografii předloženou stěžovatelem s údaji zachycenými na tomto serveru.
Takový postup je vskutku nesprávný. Soud je povinen zjišťovat skutkový stav zásadně
prostřednictvím dokazování vyjma skutečností nesporných, známých mu z úřední činnosti nebo
tzv. notoriet. Obsah shora citovaných webových stránek nebyl v předchozím správním řízení
v listinné podobě učiněn součástí správního spisu a krajský soud jimi v řízení provedl dokazování
bez nařízení ústního jednání, tedy bez možnosti stěžovatele se s nimi seznámit a vyjádřit
se k jejich obsahu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná závěry rozsudku
ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 – 70: „Zjišťuje-li soud obsah určité internetové stránky za účelem
vyjasnění si skutkových otázek, může se tak stát toliko v rámci dokazování. Vědomost o obsahu určité
internetové stránky totiž nemůže být skutečností obecně známou, kterou podle §121 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. není třeba dokazovat. Protože dokazování provádí soud při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.),
je evidentní, že krajský soud pochybí, pokud provede mimo jednání důkaz obsahem internetových stránek s cílem
upřesnit skutkový stav dané věci.“ Nutno také podotknout, že obsah určité webové stránky vzhledem
k povaze internetu může být – a obvykle též je – proměnlivý v čase (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 6 As 53/2019 – 41). Krajský soud tak v soudním řízení
postupoval v rozporu s §77 odst. 1 s. ř. s., neboť dokazování neprovedl při jednání. Ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tímto postupem zatížil řízení vadou mající vliv na zákonnost
vydaného rozsudku.
[26] Nakonec i kasační námitka (c) je oprávněná, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku
skutečně není patrné, zda soud „virtuálně procházel“ celou ulici Ruská anebo pouze její část,
na níž se dle svých slov „zaměřil“. Takové sdělení je vnitřně rozporné. Samo o sobě by sice
nezaložilo rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, avšak – jak je uvedeno
výše – samotný postup krajského soudu při „ověřování“ relevance důkazu předloženého
stěžovatelem v žalobě byl zatížen vadou, pro kterou napadený rozsudek neobstojí.
[27] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že podání stěžovatele označené jako
„Doplnění důkazu“, které bylo soudu doručeno dne 1. 10. 2018 (viz odstavec [12] výše),
nepovažoval za relevantní. Z připojeného vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR je totiž zřejmé,
že se týká stavu v ulici Ruská v Dubí v září 2018 (žadatel žádal o poskytnutí informace
o dopravních značkách v daném místě dne 20. 9. 2018, vyjádření ŘSD je datováno ke dni
25. 9. 2018), respektive z něj nijak nevyplývá, že by se vztahovalo na období, kdy došlo
ke spáchání dotčeného přestupku (18. 7. 2015).
[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný, a proto
jej zrušil dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku). Věc však krajskému
soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného dle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Pro zrušení rozhodnutí žalovaného totiž byly podmínky již před
krajským soudem. Dle §78 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
[29] Dle §78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaný v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto
rozsudku. V dalším řízení žalovaný buď doplní skutková zjištění tak, aby vina stěžovatele
(za přestupky spočívající v nerespektování dopravní značky zákaz vjezdu) byla spolehlivě
prokázána (§3 správního řádu), nebo mu nezbude než rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zrušit a řízení zastavit, a to s ohledem na princip in dubio pro reo. Dosavadní výsledky
dokazování totiž nepostačují pro spolehlivý závěr, že to byl stěžovatel, kdo jako řidič vjel
s vozidlem do zóny zákazu vjezdu. Je nutné bez jakýchkoliv rozumných pochybností prokázat,
že prohřešek spáchala právě osoba, které je dáván za vinu. Ohledně skutku (3), tedy překročení
nejvyšší dovolené rychlosti (viz odstavec [2] výše), žalovaný v dalším řízení doplní skutková
zjištění ohledně místa, kde měl být předmětný přestupek spáchán, a následně tato zjištění
promítne do specifikace místa spáchání přestupku ve výroku meritorního rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud připomíná, že doplnění výroku o podrobnější specifikaci místa spáchání deliktu
je pouze změnou popisu skutku, nikoli změnou skutku samotného. Proto takovouto změnu může
provést i žalovaný, neboť totožnost skutku bude stále zachována (k tomu blíže viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 46/2016 – 24).
[30] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského soudu a současně
ruší i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti
tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[31] Jelikož stěžovatel dosáhl zrušení správního rozhodnutí, měl z procesního hlediska
úspěch ve věci, a proto mu náleží dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žalovaný úspěch ve věci neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario, ve spojení s §120 s. ř. s.).
[32] Jak je uvedeno výše, stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
by za běžných okolností měl právo na náhradu nákladů soudního řízení jako celku. Nejvyšší
správní soud se však s ohledem na okolnosti projednávaného případu rozhodl úspěšnému
stěžovateli nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení o žalobě, a to na základě §60 odst. 7 s. ř. s.,
ve spojení s 120 s. ř. s. Dle prvně uvedeného ustanovení jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné,
může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.
Soud přitom vzal v úvahu, že stěžovatel byl pasivní ve správním řízení, bez omluvy se nedostavil
na ústní jednání a svoje námitky uplatnil poprvé až v řízení před soudem. Věc se tedy stala
předmětem rozhodování správních soudů pouze v důsledku jeho svérázné procesní strategie,
v jejímž rámci si zmocněnec stěžovatele a dalších obviněných z dopravních přestupků
„schovává“ námitky až pro řízení před správními soudy. Zdejšímu soudu je známo z úřední
činnosti, že zmocněnec stěžovatele tuto taktiku užívá setrvale a že jeho praktiky lze bez rozpaků
označit za obstrukční či účelové. Současně je známo, že i nynější zástupce stěžovatele patří
ke stejné skupině a na uvedenou procesní taktiku ve správním řízení navazuje tím, že podá
mnohdy argumentačně velmi obsáhlou žalobu, v níž poprvé uplatní námitky proti správním
rozhodnutím o přestupku. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 – 33, ze kterého se podává, že „[n]ynější věc je spojena
s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, tedy subjektem, o kterém je správním soudům z jejich vlastní činnosti
známo, že využívá jako hlavní procesní strategii 'obhajoby' přestupců nejrůznější procesní obstrukce ( rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018 – 39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37).
Takovouto obstrukcí se může jevit i opakované podávání neodůvodněných odvolání osobami spojenými s touto
'pojišťovnou'. Podání blanketního odvolání, nikdy nedoplněného, je kombinováno s následným podáním
komplexní žaloby. Takovýto postup, bude-li se i v budoucnu opakovat, bude NSS hodnotit jako zneužití práva.“
[33] Kdyby stěžovatel postupoval racionálně, uplatnil by svoje námitky již ve správním
řízení, ba dokonce přímo na místě při jednání s příslušníky městské policie. Mohl
by tak dosáhnout zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přinejmenším
již prostřednictvím řádně odůvodněného odvolání a nezatěžovat správní soudy. Jak již však bylo
uvedeno, stěžovatel celou svou obhajobu soustředil až do řízení před soudem. To sice nečiní jeho
žalobu a v ní obsažené žalobní body nepřípustnými, současně však tento postup vyprazdňuje
princip subsidiarity ochrany, podle něhož ochranu veřejným subjektivním právům mají soudy
ve správním soudnictví poskytovat zásadně až po vyčerpání řádných opravných prostředků
(§5 s. ř. s.), čímž se rozumí jejich vyčerpání efektivní, umožňující správním orgánům napravit
vady a nezákonnosti bez zásahu, respektive před zásahem soudu (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 8. 2019, č. j. 6 As 115/2019 – 44). Skutečným důvodem podání
žaloby tak může být právě jen nelegitimní snaha získat v případě úspěchu ve sporu náhradu
nákladů řízení. Je nevhodné, aby byla taková snaha, jakož i používání výše popsaných
obstrukčních či účelových praktik, dotováno prostřednictvím náhrady nákladů řízení.
[34] Výše uvedené okolnosti tohoto případu považuje zdejší soud za důvody hodné
zvláštního zřetele ve smyslu citovaného §60 odst. 7 s. ř. s. Proto dospěl k závěru, že není namístě
zavázat žalovaného k náhradě nákladů řízení v plném rozsahu, a nepřiznal stěžovateli právo
na náhradu nákladů řízení o žalobě. Naopak Nejvyšší správní soud považuje za spravedlivé,
aby žalovaný nesl náklady stěžovatele vzniklé v řízení o kasační stížnosti. V něm byl
totiž stěžovatel úspěšný nezávisle na své předchozí procesní strategii a pochybení krajského
soudu při posouzení důvodnosti žaloby mu v tomto směru nelze klást k tíži.
[35] Důvodně vynaložené náklady v řízení o kasační stížnosti předně tvoří zaplacený soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Dále tyto náklady sestávají z odměny
za zastupování advokátem. Ta je určena podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“, ve spojení s §7 bodem 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby po 3 100 Kč (sepsání doplnění kasační
stížnosti), spolu s náhradou hotových výdajů (režijní paušál) za tento úkon ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Soud nepovažoval za úkon právní služby dle advokátního tarifu
podání stěžovatele označené jako „Doplnění důkazu“ (viz odstavce [12] a [27] výše), a to s ohledem
na jeho irelevanci pro toto řízení. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty (§14a odst. 1 advokátního tarifu), a proto součást těchto nákladů tvoří rovněž tato daň
ve výši 714 Kč, tj. 21 % z částky 3 400 Kč (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celková částka nákladů řízení
o kasační stížnosti je 9 114 Kč (5 000 Kč + 4 114 Kč). Žalovaný je povinen uhradit stěžovateli
tuto částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce
Mgr. Jaroslava Topola, advokáta. Jak již bylo konstatováno výše, ve zbytku soud stěžovateli právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu