ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.151.2020:42
sp. zn. 9 Azs 151/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. D. B., zast. Mgr.
Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2018, č. j. MV-43792-3/SO-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2020,
č. j. 15 A 238/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalované.
Rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 31. 1. 2018, č. j. OAM-3318-8/ZR-2017, jímž byla stěžovateli zrušena platnost povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání z důvodu neplnění účelu, pro který bylo uděleno,
a stanovena lhůta k vycestování 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Ze správního spisu krajský soud ověřil, že dne 20. 12. 2017 bylo stěžovateli oznámeno
zahájení správního řízení ve věci zrušení platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu podle
§37 odst. 1 písm. b) ve spojení s §46 odst. 1 věta první zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
V oznámení o zahájení správního řízení bylo uvedeno, že v rámci projednávání jeho žádosti
o vydání povolení k trvalému pobytu byly zjištěny skutečnosti o neplnění účelu povoleného
pobytu, tj. dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Stěžovatel na území České republiky
nepodnikal, ale byl minimálně od roku 2012 nelegálně zaměstnán, protože jeho činnost
pro společnost BONTU Invest s. r. o. (dále jen „Bontu“), resp. GEMTEK CZ, s. r.o. (dále jen
„Gemtek“), vykazuje znaky závislé činnosti.
[3] Správní orgány vycházely zejména z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 15. 8. 2017,
z informací z veřejně přístupných registrů, obchodního a živnostenského rejstříku o vzniku
a trvání živnostenského oprávnění, ze kterých dovodily, že stěžovatel má sídlo své provozovny
hlášeno na stejné adrese jako společnost Gemtek, u které vykonává svou činnost. Dále
si opatřily podklady z cizinecké evidence a z cizineckého informačního systému, ze kterých
získaly informace ohledně historie jeho pobytu na území České republiky. Při svém rozhodování
rovněž zohlednily rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 27. 1. 2017, č. j. OAM-8549-
17/TP-2017, jímž byla zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu.
[4] Namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajský soud nepřisvědčil. Uvedl, že obě
rozhodnutí jsou zcela srozumitelná a zejména správní orgán I. stupně svůj právní názor obsáhle
odůvodnil, a to na stranách 2 - 4 prvoinstančního rozhodnutí.
[5] Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu není důvodná. Správní orgány zjistily
skutkový stav, o němž nevznikly důvodné pochybnosti a který odpovídá okolnostem případu
ve smyslu §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a navíc provedené
dokazování poté správně vyhodnotily ve smyslu §50 odst. 4 téhož zákona. Žádným způsobem
nepochybily, pokud vyšly ze skutečností, které stěžovatel o způsobu realizace své pracovní
činnosti vypověděl a které relevantním způsobem nezpochybnil.
[6] Soud se s posouzením správních orgánů plně ztotožnil. Vykonávaná činnost u společnosti
Gemtek nevykazuje znaky podnikání. Není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním
jménem, na vlastní odpovědnost, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou
práci vyplácí. Povaha posuzované činnosti je patrná z výslechu samotného stěžovatele.
Ten konstatoval, že má pravidelnou pracovní dobu od 6 do 18 hodin. Pracovní činnost
je mu přidělována. Dlouhodobou nepřítomnost musí hlásit svému mistrovi (jeden mistr
je od Gemteku, jeden od Bontu). Pracovní den probíhá tak, že po příchodu do práce dostane
předem určené součástky, u nichž kontroluje jejich kvalitu a z nichž zhotovuje jednotlivé
výrobky, které na konci pracovní směny odevzdá. Nezajišťuje si ani místo k práci, ani pracovní
nástroje, ani pracovní oděv, to vše mu poskytla Gemtek. O vystavení faktur za provedenou práci
se stará Bontu. Stěžovatel jiné smluvní partnery než tuto společnost neměl a nikde jinde než
u společnosti Gemtek nepracoval. Pravdivost shora uvedených tvrzení nepopřel ani v průběhu
řízení o zrušení platnosti svého povolení k dlouhodobému pobytu, ani v podané žalobě.
[7] Nedůvodnou soud shledal i poslední námitku, dle které nebyly zkoumány dopady žalobou
napadeného rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života stěžovatele. Podmínky
§37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou nastaveny tak, že ve většině případů lze předpokládat,
že rozhodnutím o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu z tohoto zákonného důvodu
nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života. Správní orgány
by se měly otázkou přiměřenosti daného rozhodnutí zabývat pouze v případě, kdy by žadatel
v rámci správního řízení namítal konkrétní mimořádné okolnosti, v důsledku kterých by mohlo
tímto rozhodnutím k takovému zásahu dojít.
[8] Stěžovatel v řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žádnou
nepřiměřenost zásahu nenamítal. Nic takového netvrdil ani v rámci řízení o jeho žádosti
o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, kdy naopak uvedl, že na území
České republiky žije sám a celá jeho rodina zůstala v domovské zemi. Za dané situace správním
orgánům nevznikla povinnost se těmito skutečnostmi jakkoli blíže zabývat (srov. rozsudek NSS
ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017-35).
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] V části I. kasační stížnosti částečně doslovně opakuje žalobní argumentaci ohledně
nesprávně, resp. nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Namítá také, že povaha jím
prováděné činnosti naplňovala znaky podnikání.
[11] V části II. kasační stížnosti napadá závěr krajského soudu, dle kterého nebyly správní
orgány povinny zabývat se přiměřeností napadených rozhodnutí do jeho soukromého
a rodinného života. Uvádí, že v případě zrušení dlouhodobého pobytu, je taková povinnost dána
vždy. Je nepochybné, že v projednávané věci stěžovatel realizoval pobyt na územní ČR po dobu
několika let a za tuto dobu si zde vytvořil četné vazby. Ignorací těchto skutečností správní orgány
a následně i krajský soud porušily povinnost plynoucí přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod.
[12] Z uvedených důvodů navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na argumentaci uvedenou
v napadených rozhodnutích. Je přesvědčena, že skutkový stav byl náležitě zjištěn a pro závěr,
že stěžovatel na území ČR nevykonával samostatnou výdělečnou činnost, bylo shromážděno
dostatek podkladů. Odkázala na rozsáhlou judikaturu správních soudů (např. rozsudek NSS
ze dne 2. 4. 2020, č. j. 1 Azs 72/2020 - 38), která se zabývá obdobnými skutkovými věcmi (práce
cizinců pro společnost Bontu a Gemtek).
[14] K namítané povinnosti zvážit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života odkázala na závěry Městského soudu v Praze, který v rozsudku ze dne
8. 7. 2020, sp. zn. 14 A 33/2020, konstatoval, že v případech, kdy povinnost posoudit
přiměřenost vyplývá nikoli ze zákona, ale přímo z Úmluvy, musí cizinec sám vznášet relevantní
námitky a argumenty, se kterými je pak správní orgán povinen se řádně vypořádat.
V projednávané věci však žádné takové argumenty nebyly v průběhu správního řízení vzneseny.
Připomenula, že stěžovatel podal blanketní odvolání, které nebylo ani po výzvě správního orgánu
I. stupně doplněno. Žalovaná proto postupovala v souladu s §89 odst. 2 správního řádu
a odkázala na rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 - 71, ze kterého vyplývá,
že správní řád zvýšil odpovědnost účastníků řízení za rozsah odvolacího přezkumu.
[15] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] NSS předesílá, že kasační stížnost je zejména v části I. doplnění na samé hranici
projednatelnosti, neboť namísto věcné polemiky s rozsudkem krajského soudu obsahuje
především doslovné zopakování žalobní argumentace, případně výtky nikoli vůči napadenému
rozsudku, ale vůči postupu správních orgánů. Soud setrvale judikuje, že obsah, rozsah a kvalita
stížních bodů jsou určující pro následné soudní rozhodnutí (srov. bod 28 a násl. rozsudku
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
Je tak na stěžovateli, aby v kasační stížnosti jednoznačně vyjádřil skutkové i právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského soudu, a tyto důvody v dostatečné míře specifikoval.
[18] Pokud jde o věcné posouzení projednatelných kasačních námitek, NSS nepřisvědčil
argumentaci, dle které stěžovatel svojí pracovní činností naplnil účel povoleného pobytu.
Ze způsobu, jakým on sám při výslechu svou činnost popsal, je zcela zřejmé, že fakticky
nevykonával činnost, která by vykazovala rysy podnikání. Pro posouzení povahy jeho činnosti
není podstatné, jak stěžovatel svou výdělečnou aktivitu označoval či formálně vykazoval,
ale co bylo její podstatou. Z hlediska posouzení splnění podmínek §37 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců je nezbytné, aby podnikání bylo uskutečňováno fakticky (viz např. rozsudek
NSS ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81). Vykonávaná činnost nevykazuje znaky
podnikání, neboť nebyla vykonávána nezávisle, pod vlastním jménem, na vlastní účet
a odpovědnost, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí – Bontu
prostřednictvím mistra (k tomu obdobně rozsudek ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 - 46).
[19] Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že při zrušení dlouhodobého pobytu má správní orgán vždy
povinnost posoudit přiměřenost dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného
života cizince.
[20] Posouzením povinnosti správního orgánu zkoumat dopady rozhodnutí do rodinného
a soukromého života cizince ve vztahu k §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu, se NSS zabýval ve své judikatuře opakovaně. Konstatoval,
že z jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců je patrné, že zákonodárce provedl
„obecný“ test proporcionality dopadů vybraných typů rozhodnutí do rodinného a soukromého
života již zakotvením povinnosti zabývat se tímto aspektem při posuzování některých
pobytových titulů (např. §37 odst. 2, §46a odst. 2, §77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
a další, zejména odebírání – k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2016,
č. j. 6 Azs 157/2016 - 32). U ostatních rozhodnutí se zásadní dopad do rodinného a soukromého
života cizince nepředpokládá.
[21] Z tohoto pravidla existují výjimky, v rámci nichž vyvstane potřeba posuzovat přiměřenost
dopadů rozhodnutí přímo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“). NSS shledal takové výjimečné okolnosti jen v případech, kdy šlo o rodinný život
cizince. Obecně platí, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je přímo
aplikovatelný a má přednost před zákonem. Avšak k jeho aktivaci musí cizinec v řízení, jako je to
nynější, vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života.
Teprve poté se správní orgán musí s touto námitkou vypořádat, jak správně v bodech 22 a 23
napadeného rozsudku upozornil krajský soud (srov. k tomu např. rozsudek NSS
ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019 - 31, bod 15). Článek 8 Úmluvy může být použit
jen za předpokladu, že konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí
do soukromého či rodinného života cizince není na prvý pohled nemyslitelná, tzn., že cizincem
tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá pod ochranu
čl. 8 Úmluvy. Proto ministerstvo ani žalovaná nemají povinnost nutně vypořádávat všechny výtky
nepřiměřenosti, rozhodně ne ty, které ani při vší představivosti nemohou aktivovat ochranu
dle čl. 8 Úmluvy (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39).
[22] NSS ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že projednávaná věc mezi tyto
výjimečné případy, v nichž jsou správní orgány povinny zevrubně posoudit přiměřenost dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, nepatří.
[23] Stěžovatel ve správním řízení možný zásah do svého soukromého a rodinného života
vůbec nenamítal, tuto argumentaci uplatnil poprvé až v žalobě, a to navíc ve velmi obecné rovině.
Za takové situace správním orgánům namítaná povinnost nevznikla.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[25] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované, byť měla ve věci plný
úspěch, žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí je soud
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu