ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.21.2020:18
sp. zn. 9 Azs 21/2020 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. T., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2019, č. j. KRPA-383697-14/ČJ-
2019-000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 1 A 72/2019 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se n e p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví citovaným rozhodnutím byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem
správního vyhoštění; doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody.
[2] Žalobu proti citovanému rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel již v žalobě namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně posoudila
možnost uložení zvláštních opatření podle ustanovení §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců a stěžovatele zajistila, ačkoliv nezvážila důkladně jeho situaci a svůj postoj založila
pouze na skutečnosti, že setrval na území České republiky i po tom, co uplynula doba
k vycestování uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění, a to i přes zjevnou snahu
stěžovatele svoji situaci po jeho zajištění řešit a poskytnout žalované potřebnou součinnost.
Městský soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil, přičemž tak postupoval podle stěžovatele
stejně nepřijatelně jako žalovaná. Městský soud nezhodnotil aktivní přístup stěžovatele, s nímž
se svoji situaci snažil po svém zajištění vyřešit. Nepřihlédl ani k tomu, že z území České
republiky nevycestoval fakticky pouze z důvodů finančních. Bylo tedy patrné, že nehodlal
v maření rozhodnutí o správním vyhoštění pokračovat, ale naopak se rozhodl situaci aktivně
řešit. V jeho případě tak nebylo možné hovořit o úmyslu vyhýbat se správnímu orgánu a mařit
rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel k této otázce poukázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, a ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 3 As 30/2011 - 57).
[5] Stěžovatel poukázal na to, že nelze připustit paušalizované rozhodování ve věcech
jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne
28. 4. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 48, výslovně odmítl dosud rozšířenou praxi správních
orgánů, podle níž v případě, že cizinec již z území po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění
nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost uložení zvláštních opatření. Právě u stěžovatele
však měla být možnost uložení zvláštních opatření zvažována, neboť svým jednáním
projevil vůli se správním orgánem spolupracovat a řešit svou pobytovou situaci. O tom mimo
jiné vypovídalo také to, že po svém zajištění využil možnost dobrovolného návratu a z území
České republiky vycestoval.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v žalobě i kasační stížnosti vznesl v zásadě jedinou námitku, podle
níž městský soud (resp. i žalovaná) nesprávně posoudil otázku možnosti uložení některého
ze zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. Stejně jako v jiných obdobných
věcech, v nichž zastupuje cizince tentýž zástupce (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 Azs 166/2019 – 20), je i v tomto případě kasační stížnost
ze značné části tvořena citací napadeného rozsudku, rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, či formulací zcela obecných námitek
uplatňovaných v obdobných věcech. Nejvyšší správní soud proto stejně jako v uvedených
případech upozorňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou; kvalita
a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
tedy zásadním způsobem předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu.
[9] Problematikou uložení zvláštních opatření namísto zajištění se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 – 50, k tomu uvedl:
„Zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění
jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců. Není
však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě
neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního
vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie
by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli,
neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění
zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení mírnějšího opatření je vázáno
na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje
důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným
důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování
ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013 – 28). Zákon tak zohledňuje zájem na tom, aby přijatá opatření
byla skutečně účinná. Požadavek na aplikaci mírnějších prostředků proto nelze vykládat tak,
že policie je povinna nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve až v případě
neúspěchu cizince zajistit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 5 As 59/2011 – 64).
[10] Důvod zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců paušálně
nevylučuje možnost použití zvláštního opatření. Správní orgán je vždy povinen zvážit
zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních
povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy Evropské unie (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38). Posouzení, zda správní orgán
přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda
by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení
celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené
opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí
ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 1 As 11/2012 – 74; ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 – 40; nebo ze dne
7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51).
[11] Z obou spisů je zjevné, že stěžovateli bylo dne 12. 9. 2019 uloženo správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců v délce trvání 6 měsíců.
Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 12. 10. 2019; stěžovatel byl
povinen vycestovat ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel byl dne 6. 11. 2019 kontrolován policejní
hlídkou, přičemž bylo zjištěno, že je veden v evidenci ENO jako nežádoucí osoba na území
České republiky; byl proto hlídkou zajištěn. Stěžovatel v protokolu o podání vysvětlení uvedl,
že si je vědom svého správního vyhoštění, ale přesto nevycestoval, neboť potřebuje peníze,
které nemůže na Ukrajině získat. Chtěl ještě vydělat nějaké peníze pro svou rodinu před tím,
než vycestuje zpět na Ukrajinu. Uvedl, že doručovací adresu na území České republiky nemá,
jelikož bydlí u svých kamarádů, a peníze na složení finanční záruky taktéž nemá. Je ženatý
a má dvě děti, které žijí společně s matkou na Ukrajině. Uvedl, že neví o žádné překážce, která
by mu bránila ve vycestování.
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na skutkové okolnosti konstatuje, že závěr žalované
i městského soudu, že v případě stěžovatele existuje obava, že by v případě nahrazení zajištění
zvláštními opatřeními mařil opět výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a dobrovolně
nevycestoval, byl odůvodněný. Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovatel pobýval na území
České republiky po lhůtě stanovené k vycestování až do svého zajištění bez pobytového
oprávnění. Zjevně tedy jednal tak, aby na území České republiky setrval co nejdéle a nebylo
tak možné vyloučit, že by ve svém způsobu chování pokračoval i navzdory uloženému
zvláštnímu opatření. Stěžovatel neuvedl ani adresu, na které je možné jej kontaktovat, neboť
podle svých slov bydlí u kamarádů.
[13] Žalovaná situaci stěžovatele posoudila individuálně s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem a své úvahy řádně odůvodnila. Opakovaně uvedla celou řadu skutečností,
které odůvodňují, proč v dané věci nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření.
Z uvedeného je tedy zjevné, že žalovaná nezaložila závěry o nemožnosti použití zvláštních
opatření pouze na tom, že by stěžovatel nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění.
V této otázce nepochybil ani městský soud, který se taktéž srozumitelně a přezkoumatelně
vyjádřil ke stěžovatelem uplatněným námitkám, přičemž neshledal, že by žalovaná
v posouzení možnosti užití zvláštních opatření pochybila.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s.
zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1, věty první, s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[16] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j.
1 A 72/2019 - 18, ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se
sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[17] Mgr. Jindřich Lechovský požadoval odměnu za jeden úkon právní služby,
a to za písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc], společně s paušální náhradou
hotových výdajů a daní z přidané hodnoty.
[18] Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za požadovaný úkon právní služby,
neboť dospěl k závěru, že nemohl mít pro stěžovatele žádný přínos. Důvod, pro který zákon
umožňuje ustanovit účastníkovi zástupce, jehož odměnu hradí stát, je zajištění ochrany práv
a právem chráněných zájmů i těch účastníků, kteří by sami nebyli schopni hradit si zastoupení
právním profesionálem. Stát tedy ustanovenému zástupci hradí odměnu pouze za ty úkony
právní služby, které skutečně mohly ochraně těchto práv sloužit. Odporovalo by smyslu
a účelu právní úpravy, pokud by ustanovený zástupce mohl úspěšně nárokovat odměnu
za libovolný počet úkonů, aniž by byl zřejmý jejich přínos pro zastupovaného účastníka
řízení (srovnej také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 7 Afs 56/2010 – 59, nebo ze dne 12. 7. 2012, č. j. 1 As 98/2012 – 21).
[19] Ustanovený zástupce sepsal v projednávané věci kasační stížnost, jejíž odůvodnění
odpovídá námitkám obsaženým již v žalobě (a ostatně také odůvodněním uplatňovaným
v jiných obdobných projednávaných věcech, jak bylo již shora upozorněno). Protože
argumentace obsažená v kasační stížnosti v zásadě pouze kopíruje část rozsudku městského
soudu, s níž stěžovatel nesouhlasí, a v další části cituje judikaturu zdejšího soudu, Nejvyšší
správní soud uzavírá, že tato argumentace nemohla projednávané věci nic přinést a za takový
úkon zástupci odměna nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu