ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.27.2020:24
sp. zn. 9 Azs 27/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: N. T. G., zast. Mgr. Štěpánem
Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 A 166/2019 - 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 A 166/2019 - 32, se zrušuje
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva zahraničních
věcí (dále jen „žalovaný“), za který považuje zrušení již potvrzeného termínu na den 25. 9. 2019
k osobnímu podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vydání
zaměstnanecké karty na Zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji. Žalovaný mu tento termín
dne 5. 9. 2019 zrušil formou e-mailového sdělení, a to přestože si žalobce termín k podání žádosti
objednal a byl mu potvrzen v srpnu 2019, ještě před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které
lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 ve výroku I.
zamítl žalobu v části, v níž žalobce navrhl, aby zásah žalovaného, kterým zrušil žalobci přidělený
termín pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty
na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji, Vietnamská socialistická republika, byl
nezákonný. Výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen žalobci umožnit podání žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty na Zastupitelském úřadu České republiky
v Hanoji, Vietnamská socialistická republika, ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku.
Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[3] Městský soud nejprve dospěl k závěru, že se jedná o jednorázový zásah s trvajícími následky.
V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem nemůže žalobce požadovat vydání
určujícího výroku, že žalovaný zásah byl nezákonný, pokud tento zásah nebo jeho důsledky trvají
nebo hrozí jeho opakování. V daném případě žalobou napadený úkon sice není zásahem trvajícím,
trvají však jeho důsledky (žalobci nebylo umožněno podat žádost o pobytové oprávnění,
ze stanoviska žalovaného k podané žalobě lze dovodit, že hrozí i jeho opakování). Žalobce byl
výzvou při jednání dne 16. 1. 2020 vyzván k odstranění vad a specifikaci toho, čeho se žalobou
domáhá, přičemž mu byl naznačen možný způsob rozhodování soudem a nutnost úpravy žalobního
petitu. Protože žalobce svůj petit nezměnil, městský soud jeho žalobu na vyslovení deklaratorního
závěru o nezákonnosti zásahu zamítl.
[4] Městský soud však shledal důvodným žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal toho,
aby uložil žalovanému povinnost umožnit mu podání žádosti. Podle §181b odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
účinném v době, kdy si žalobce sjednal termín k podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem zaměstnanecké karty (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platilo, že vláda
nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci jednoho roku rozvrženého
rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti
o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
investování nebo zaměstnaneckou kartu.
[5] Uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo do právního řádu vloženo zákonem
č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen
„zákon č. 176/2019 Sb.“). Tento zákon nabyl účinnosti dnem 31. 7. 2019. Podle přechodných
ustanovení v článku II bodu 7. zákona č. 176/2019 Sb. platí, že do dne nabytí účinnosti nařízení
vlády stanovícího maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání
a žádostí o zaměstnaneckou kartu je maximálním počtem žádostí pro jednotlivé druhy oprávnění
k pobytu počet žádostí, které byly na tomto zastupitelském úřadu podány v roce 2016.
[6] Pokud jde o nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které stanovuje počet žádostí o zaměstnaneckou
kartu mimo režim vysoce kvalifikovaný zaměstnanec počínaje dnem 1. 9. 2019 pro zastupitelský
úřad České republiky v Hanoji na počet nula, toto nařízení bylo schváleno dne 26. 8. 2019 a nabylo
účinnosti dne 1. 9. 2019.
[7] Městský soud uvedl, že nemohl vycházet z rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále též
„NSS“) ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, č. 3904/2019 Sb. NSS, a ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 9 Azs 74/2019 - 31, neboť NSS se v nich vyslovil k právní úpravě platné pro rok 2018, tedy
před novelou provedenou zákonem č. 176/2019 Sb. Neztotožnil se ani s obranou žalovaného,
podle níž nebyla splněna zákonem požadovaná podmínka přímého zkrácení žalobce na jeho
právech. Z hlediska platné a účinné právní úpravy žalobci svědčilo subjektivní právo podat osobně
v rámci sjednaného termínu u zastupitelského úřadu žádost, ohledně níž postupoval zcela v souladu
s §169f zákona o pobytu cizinců. Následné zrušení již potvrzeného termínu žalovaným, byť
s poukazem na obsah nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a jeho účinnost, soud shledal bezprostředním
zásahem do práv žalobce.
[8] Hodlá-li vláda zavést určitý typ regulace, která má fakticky povahu normativního právního
aktu vztahujícího se na neurčitý počet adresátů a majícího obecnou povahu, nemůže tak činit
prostřednictvím aktu interní povahy. To platí tím spíše, jedná-li se o opatření omezující právo
jednotlivce na přístup ke správnímu orgánu. Zastupitelský úřad i žalovaný základ své argumentace
plně založili na nařízení vlády a uzavřeli, že přidělování termínů k osobnímu podání žádosti bylo
na základě nařízení vlády pozastaveno. Takové odůvodnění neobstojí. Usnesení ani nařízení vlády
jako interní akt nemohlo z hlediska principu dělby moci nahradit právní předpis.
[9] Žalobce byl oprávněn podat žádost v řádně přiděleném termínu, který mu byl potvrzen ještě
před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Soud má za to, že toto právo nelze žalobci
upřít proto, že vláda podmínky nařízením – byť na základě zákonného zmocnění – upravila později
jinak. Správní orgány, které jsou vázány zákonem a ostatními právními předpisy, měly tedy v řízení
o žalobcově žádosti postupovat tak, jako by žádné nařízení vlády neexistovalo, a dle zákona
o pobytu cizinců umožnit žalobci podání žádosti v předem sjednaném termínu.
[10] Zákonodárce v právní úpravě zakotvil takový režim, že do dne účinnosti nařízení vlády
odpovídá maximální počet žádostí počtu přijatému v roce 2016, a tedy a contrario ode dne účinnosti
nařízení vlády musí platit počet stanovený tímto nařízením, v případě žalobcem požadovaného
pobytového oprávnění je tímto počtem nula. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného, podle
něhož novelizační zákon s uvedeným přechodným ustanovením byl ve Sbírce zákonů publikován již
dne 16. 7. 2019 a žadatelé, kteří si sjednali termín podání žádosti po tomto datu, již mohli očekávat,
že stanovený počet žádostí se může kdykoliv snížit přijetím nařízení vlády.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Městský soud v napadeném rozsudku chybně vyhodnotil jednu z kumulativních podmínek
nezákonného zásahu, a sice nezákonnost jednání veřejné správy. Závěr o splnění podmínky
nezákonnosti vychází ze zcela chybné premisy, že nařízení vlády je aktem interní povahy a nikoliv
obecně závazným právním předpisem (viz body 50. a 51. rozsudku).
[13] Kromě toho jsou výroky I. a II. rozsudku ve vzájemném logickém rozporu z důvodu
nesprávného použití §87 s. ř. s. Žalobce na výzvu soudu při jednání před městským soudem
vyjasnil, že zásah považuje za ukončený a domáhá se primárně deklarace jeho nezákonnosti,
a pokud jde o uložení povinnosti zakázat žalovanému pokračovat v něm či obnovit stav před
zásahem, ponechal žalobce rozhodnutí na úvaze soudu. V souladu se závěry rozsudku NSS ze dne
28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 - 48, došel městský soud k závěru, že žalobou napadený úkon není
trvajícím, ale jednorázovým úkonem, jehož důsledky trvají, a žalobu v tomto rozsahu výrokem I.
zamítl. V rozporu s týmž rozsudkem nicméně ve výroku II. napadeného rozsudku soud došel
k nelogickému závěru, že přestože k nezákonnému zásahu podle výroku I. nedošlo, uložil
žalovanému povinnost umožnit podání žádosti o povolení k pobytu ve lhůtě třiceti dnů. Tím soud
brání důsledkům jednorázového úkonu, jehož nezákonnost ve výroku I. odmítl určit. Soud tak
ve výroku II. rozhodl v rozporu s výrokem I. a nad rámec žaloby.
[14] Nesprávná je i úvaha, že žalobce měl navrhnout výrok, kterým by se domáhal toho, aby
soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práva, popřípadě přikázal obnovit stav před
zákazem, protože nebere v úvahu nedostatek pasivní legitimace žalovaného pro takovou žalobu.
K takové žalobě je v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS, pasivně legitimován samotný zastupitelský úřad
a žaloba proti žalovanému by musela být odmítnuta jako nepřípustná.
[15] Soud rovněž chybně vyložil přechodné ustanovení zákona č. 176/2019 Sb. Článek II bod 7.
tohoto zákona i nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nabyly účinnosti ke stejnému datu 1. 9. 2019, takže
přechodné ustanovení účinnosti vůbec nenabylo, a nelze jej tedy použít. Žalobce nebyl zkrácen
na svých právech, neboť mu nesvědčilo subjektivní právo podat osobně v rámci sjednaného
termínu u zastupitelského úřadu žádost. Toto právo přestalo existovat s účinností nařízení vlády
č. 220/2019 Sb., tedy dne 1. 9. 2019.
[16] Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Městský soud v bodě 39. cituje rozsudky NSS č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 a č. j. 9 Azs 74/2019 - 31, aby
použití jejich závěrů odmítl s tím, že na rozdíl od právní úpravy účinné v době vydání citovaných
rozsudků v nyní posuzované věci je již platné a účinné zákonné zmocnění dle novely zákona
o pobytu cizinců č. 176/2019 Sb. Citované rozsudky NSS jsou nicméně použitelné a contrario právě
v tom smyslu, že veřejná správa v projednávané věci respektovala citovanou judikaturu NSS
a omezení příjmu žádostí o pobytové tituly v projednávané věci je založeno obecně závazným
předpisem v podobě nařízení vlády na základě výslovného zákonného zmocnění.
[17] Nesrozumitelně je formulován i samotný výrok I. napadeného rozsudku, když říká: „Žaloba
se v části, v níž žalobce navrhl, aby zásah žalovaného, kterým […], byl nezákonný, zamítá.“ Je zřejmé,
že ve výroku chybí výraz ve smyslu „aby soud určil, že“. Tuto chybu sice lze snadno překlenout
výkladem, nicméně ve výrokové části rozsudku není zanedbatelná.
[18] Žalobce se ve vyjádření kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem městského
soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V žalobě se domáhal jak konstitutivního, tak
deklaratorního výroku, tedy aby byla deklarována jak nezákonnost zásahu a současně byl obnoven
stav před zásahem. Stěžovatelův názor ohledně překročení žalobních námitek tedy není správný.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat se právním
posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí městského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[21] Stěžovateli lze přisvědčit, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Odhlédne-li NSS
od zjevné chyby v psaní, které se městský soud dopustil při formulaci výroku I., ve kterém opravdu
za slovy „v níž žalobce navrhl“ chybí věta „aby soud určil, že“ (nebo jiná věta obdobného
významu), i samotná argumentace městského soudu k výroku II. (a přeneseně i k výroku I.)
je nepřesvědčivá a rozporná.
[22] Městský soud sice v bodě 39. rozsudku správně poukázal na to, že se oproti právnímu stavu
posuzovanému v rozsudcích NSS č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 a č. j. 9 Azs 74/2019 - 31 již změnil právní
stav, neboť v mezidobí byl novelizován zákon o pobytu cizinců, a to zákonem č. 176/2019 Sb.
Tato novela včlenila do zákona o pobytu cizinců §181b obsahující zákonné zmocnění vládě
nařízením stanovit nejvyšší počet žádostí v tomto ustanovení specifikovaných.
[23] Není však pravda, že by z těchto rozsudků NSS městský soud vůbec nevycházel, jak
avizoval v bodě 39. Body 46. - 48. jeho rozsudku jsou téměř kopií bodů [46] - [48] rozsudku
č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 (aniž by městský soud uvedl, že se jedná o citaci), v bodě 49. městský soud
parafrázuje bod [58] výše uvedeného rozsudku. Velká část odůvodnění městského soudu k výroku
II. je proto (nepřiznanou) citací z rozsudků, ze kterých městských soud podle svého tvrzení v bodě
39. nevycházel.
[24] Navíc jeho úvaha, že z těchto rozsudků nelze vycházet, není správná. NSS v nich uvedl,
že omezení počtu žádostí pouze na základě usnesení vlády není možné, a to ze dvou důvodů.
Jednak kvůli chybějícímu zákonnému zmocnění v zákoně o pobytu cizinců, a dále kvůli formě,
ve které bylo omezení obsaženo. V bodě [44] rozsudku č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, konstatoval,
že usnesení vlády je „interní rozhodnutí, které nemá povahu obecné právní normy a v důsledku toho ani právní
závaznost vůči třetím osobám, neboť se jedná o stanovisko ukládající úkoly pouze členům vlády. Jde o běžný ústavně
konformní prostředek, kterým vláda sjednocuje svou činnost a vyjadřuje svou politickou vůli v rámci přípravných
prací, jež jsou samy o sobě teprve předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným
ústavním orgánem.“
[25] V září 2019, kdy došlo v projednávané věci ke zrušení předem domluveného termínu
k podání žádosti žalobce, již byly účinné jak §181b zákona o pobytu cizinců, tak nařízení vlády
č. 220/2019 Sb. Z výše uvedených rozsudků NSS lze tedy vycházet minimálně proto, že na základě
nich může městský soud posoudit, zda byly podmínky pro omezení počtu žádostí nastíněné
v těchto rozsudcích v projednávané věci naplněny.
[26] Městský soud navíc ve svých citacích a parafrázích výše uvedených rozsudků NSS převzal
i argumentaci, která se týkala usnesení vlády, a použil ji zcela nepřiléhavě na nařízení vlády. Jeho
konstatování v bodech 48. a 50. napadeného rozsudku, že nařízení vlády je interním aktem, nikoli
právním předpisem, je toho příkladem. V bodě 50. rozsudku městský soud přímo napsal,
že „usnesení ani nařízení vlády jako interní akt nemohlo z hlediska principu dělby moci nahradit právní předpis.“
Takový přístup odporuje čl. 78 Ústavy, podle níž jsou právě nařízení tím druhem právních předpisů,
jež vládě přísluší vydávat k provedení zákona a v jeho mezích. Městský soud nijak nevysvětlil, proč
pokládá nařízení vlády za interní akt, a zjevně mezi usnesení vlády a nařízení vlády bez dalšího
umístil rovnítko. Takový postup, neodůvodněný, rozporný s rozsudky NSS č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 i
9 Azs 74/2019 - 31 a zejména s terminologií používanou Ústavou pro podzákonné právní předpisy
vydávané vládou, je nepřezkoumatelný.
[27] Nepřezkoumatelnosti se městský soud dopustil i v další části odůvodnění. Ačkoliv totiž
dospěl v bodě 50. k závěru, že nařízení vlády č. 220/2019 Sb. je interním aktem, který proto neváže
třetí osoby, v bodech 51. a následujících naopak své odůvodnění staví na tom, že toto nařízení vešlo
v účinnost až od 1. 9. 2020, tedy až v době, kdy již měl žalobce potvrzen svůj termín k podání
žádosti, a proto k němu správní orgány neměly přihlédnout. Není tak zřejmé, jestli je městský soud
toho názoru, že nařízení vlády je interním aktem, které nemohlo nikoho vázat, a proto z něj
nemohly vycházet správní orgány, anebo zdali se jedná o obecně závazný předpis, který však nelze
aplikovat z časových důvodů.
[28] Nepřezkoumatelně městský soud posoudil i účinnost novely zákona č. 176/2019 Sb. a její
vliv na projednávanou věc. V bodě 36. napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, že zákon
č. 176/2019 Sb. je obecně účinný od 31. 7. 2019, nicméně to podle městského soudu neplatí pro
čl. II bod 7. Podle tohoto bodu [d]o dne nabytí účinnosti nařízení vlády vydaného podle §181b odst. 1
písm. a) a c) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, stanovícího
maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a žádostí o zaměstnaneckou kartu,
které lze podat v rámci určitého časového období na příslušném zastupitelském úřadu, je maximálním počtem žádostí
pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu počet žádostí, které byly na tomto zastupitelském úřadu podány v roce 2016.
Pro účely organizace přijímání žádostí může Ministerstvo zahraničních věcí s ohledem na místní podmínky
maximální počet žádostí poměrně rozložit do týdenních, měsíčních nebo čtvrtletních úseků. Ustanovení §181b
odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije obdobně.
Čl. II bod 7. nabyl v souladu s čl. XIV písm. a) tohoto zákona účinnosti prvním dnem druhého
kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, tedy 1. 9. 2020. Téhož dne však nabylo
účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., a proto čl. II bod 7. zákona č. 176/2019 Sb. nevyvolal
žádné účinky, neboť zakotvoval pouze dočasnou úpravu platnou do dne nabytí účinnosti nařízení
vlády č. 220/2019 Sb., které však nabylo účinnosti ve stejný den jako tato prozatímní zákonná
úprava.
[29] Úvaha městského soudu v bodech 36. a 53. rozsudku, ve které odkazuje na čl. II bod 7.
a na pravidla v něm obsažená, je proto nepřezkoumatelná. NSS není jasné, jestli městský soud
z tohoto článku vychází a co z něj pro projednávanou věc vyvodil, neboť z odůvodnění městského
soudu není zřejmé, jestli si byl vědom toho, že čl. II bod 7. zákona č. 176/2019 Sb. a nařízení vlády
č. 220/2019 Sb. nabyly účinnosti ve stejný den. Není pak zřejmé, jestli městský soud nevyvozoval
žalobcovo právo sjednat si v srpnu 2019 termín k podání žádosti a právo, aby mu tento termín
nebyl v září 2019 zrušen, právě z čl. II bodu 7. zákona č. 176/2019 Sb., a jasné ani není, jaký vliv
na právní posouzení má podle jeho názoru §181b zákona o pobytu cizinců, který byl účinný již
od 31. 7. 2019. V bodě 54. napadeného rozsudku totiž městský soud uvedl, že „[ž]adatelé, kteří
si termín sjednávali po 16. 7. 2019, sice mohli očekávat, že v mezidobí bude vydáno nařízení vlády, které jim podání
žádosti znemožní, neboť se mohli seznámit s výše uvedeným přechodným ustanovením zákona, nicméně byl-li žalobci
řádně sjednaný termín osobního podání žádosti potvrzen dříve, než ke změně právní úpravy fakticky došlo, nelze
uzavřít, že v jeho případě žádné legitimní očekávání neexistovalo.“ V srpnu 2019, kdy si žalobce sjednal
termín podání žádosti, však již byl zákon č. 176/2019 Sb. z velké části účinný, a to včetně §181b,
neboť pro toto ustanovení žádná výjimka z hlediska účinnosti v čl. XIV uvedena není.
[30] Bude na městském soudu, aby se v novém rozhodnutí vypořádal s výše uvedenými názory
NSS, dostatečně své závěry o nezákonnosti zásahu odůvodnil a zaujal jednoznačné stanovisko
týkající se výkladu nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a jeho vlivu na projednávanou věc. Při úvahách
o zákonnosti zásahu je namístě vycházet i z judikatury NSS, zejména z rozsudků
č. j. 1 Azs 2/2019 - 54 a č. j. 9 Azs 74/2019 - 31, a vysvětlit, zda požadavky v nich nastolené byly
splněny. Je rovněž nutné náležitě vysvětlit stav právní úpravy a v případě, že městský soud setrvá
na svém názoru, odůvodnit, podle kterých předpisů žalobci náleželo právo si termín pro podání
žádosti sjednat a nemít jej následně zrušený.
[31] Úvahy NSS, pro které zrušuje rozsudek městského soudu, se týkají i výroku I. napadeného
rozsudku, neboť ačkoliv je výrok I. sám o sobě pro stěžovatele příznivý, deklarace nezákonného
zásahu ve výroku I. byla zamítnuta z důvodu trvajících následků zásahu, a tudíž i v této části
odůvodnění městský soud posuzoval, zda se jedná o nezákonný zásah. Oba výroky jsou
neoddělitelně spjaty s posouzením nezákonnosti napadeného zásahu a oba jsou stiženy
nepřezkoumatelností. Kdyby NSS nepřistoupil ke zrušení výroku I., ale pouze by zrušil výrok II.,
mohlo by dojít k paradoxní situaci, kdy by odůvodnění k nezrušenému zamítavému výroku I. stále
konstatovalo existenci nezákonného zásahu (ačkoliv deklarovat by jej městský soud nemohl
pro trvající následky), přestože by městský soud ve výroku II. mohl dojít k závěru, že žalovanému
nic přikazovat nebude, poněvadž se nejednalo o nezákonný zásah. Takový rozsudek by pak byl
vnitřně rozporný. Je také nutné připomenout, že z výroku I. patrně několik slov vypadlo, jak bylo
rozebráno výše. Za této situace proto NSS zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] NSS proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.). Městský soud bude v souladu se závazným právním názorem NSS (§110 odst. 4 s. ř. s.)
povinen o žalobě rozhodnout znovu.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu