ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.68.2020:25
sp. zn. 9 Azs 68/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: I. S., zast. JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4,
Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 12. 2019, č. j. KRPA-435750-16/ČJ-2019-
000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 3. 2020, č. j. 16 A 3/2020 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se n ep ři zn áv á odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalované byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem
správního vyhoštění; doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody.
[2] Žalobu proti citovanému rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel již v žalobě namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně posoudila
možnost uložení zvláštních opatření podle ustanovení §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců a stěžovatele zajistila, ačkoliv nezvážila důkladně jeho situaci a svůj postoj založila
pouze na skutečnosti, že setrval na území České republiky i po tom, co uplynula doba
k vycestování uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění, a to i přes zjevnou snahu
stěžovatele svoji situaci po jeho zajištění řešit a poskytnout žalované potřebnou součinnost.
Městský soud této námitce nepřisvědčil, přičemž tak postupoval podle stěžovatele stejně
nepřijatelně jako žalovaná. Městský soud nezhodnotil aktivní přístup stěžovatele,
s nímž se svoji situaci snažil po svém zajištění vyřešit. Nepřihlédl ani k tomu, že z území
České republiky nevycestoval fakticky pouze z důvodů finančních (pro dosud neuhrazenou
mzdu a s tím spojené obtíže znemožňující jeho vycestování). Bylo tedy patrné, že nehodlal
v maření rozhodnutí o správním vyhoštění pokračovat, ale naopak se rozhodl situaci aktivně
řešit. V jeho případě tak nebylo možné hovořit o úmyslu vyhýbat se správnímu orgánu
a mařit rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel k této otázce poukázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, a ze dne
28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57).
[5] Stěžovatel poukázal na to, že nelze připustit paušalizované rozhodování ve věcech
jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne
28. 4. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 48, výslovně odmítl dosud rozšířenou praxi správních
orgánů, podle níž v případě, že cizinec již z území po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění
nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost uložení zvláštních opatření. Právě u stěžovatele
však měla být možnost uložení zvláštních opatření zvažována, neboť svým jednáním
projevil vůli se správním orgánem spolupracovat a nepokračovat ve svém protiprávním
jednání.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v žalobě i kasační stížnosti vznesl v zásadě jedinou námitku,
podle níž městský soud (resp. i žalovaná) nesprávně posoudil otázku možnosti uložení
některého ze zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Stejně jako
v jiných obdobných věcech, v nichž zastupuje cizince zástupce téže advokátní kanceláře (viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 Azs 166/2019 - 20,
nebo ze dne 27. 3. 2020, č. j. 9 Azs 21/2020 - 18), je i v tomto případě kasační stížnost
ze značné části tvořena citací napadeného rozsudku, rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, či formulací zcela obecných námitek
uplatňovaných v obdobných věcech. Nejvyšší správní soud proto stejně jako v uvedených
případech upozorňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou; kvalita
a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
tedy zásadním způsobem předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu.
[9] Problematikou uložení zvláštních opatření namísto zajištění se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, k tomu uvedl:
„Zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění
jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců.
Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve
v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu
správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České
republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo
ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon
správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení mírnějšího
opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí,
a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela
samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013 - 28). Zákon tak zohledňuje zájem na tom,
aby přijatá opatření byla skutečně účinná. Požadavek na aplikaci mírnějších prostředků
proto nelze vykládat tak, že policie je povinna nejdříve přistoupit k uložení zvláštního
opatření a teprve až v případě neúspěchu cizince zajistit (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 As 59/2011 - 64).
[10] Důvod zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců paušálně
nevylučuje možnost použití zvláštního opatření. Správní orgán je vždy povinen zvážit
zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy Evropské
unie (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38).
Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze
subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit,
ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží
odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní
orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012 - 74; ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 7 As 107/2012 - 40; nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51).
[11] Ze správního i soudního spisu je zjevné, že stěžovateli bylo dne 16. 7. 2019 uloženo
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců v délce
trvání 1 roku. Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 7. 11. 2019;
stěžovatel byl povinen vycestovat ve lhůtě 10 dnů. Dne 29. 12. 2019 bylo při pobytové
kontrole zjištěno, že se stěžovatelem bylo vedeno výše uvedené řízení a bylo podezření,
že pobývá na území České republiky neoprávněně; hlídka proto stěžovatele zajistila.
Stěžovatel v protokolu o podání vysvětlení uvedl, že nemá v České republice hlášenou
adresu pobytu a nikde se trvale nezdržuje, rozhodnutí o správním vyhoštění (specifikováno
výše) osobně nepřevzal; sestra mu sdělila, že mu na adresu do Moldavska přišel nějaký dopis
z České republiky, ale protože neovládá český jazyk, nevěděla, co je obsahem. Stěžovatel
předpokládal, že obsahem bylo rozhodnutí o správním vyhoštění. Konstatoval, že z území
České republiky neodcestoval kvůli práci. V Moldavsku má dluhy a potřebuje v České
republice pracovat. Uvedl, že v žádné ze zemí Evropské unie nemá povolen pobyt. V České
republice ani jinde v Evropské unii nemá žádné rodinné vazby; nemá ani žádné ekonomické
závazky, kulturní ani společenské vazby. Je svobodný a bezdětný, žije v rodinném domě
v Moldavsku společně s rodiči a dvěma bratry. V České republice žije z úspor, má asi čtyři
až pět tisíc korun. Pokud by mu zaplatili za práci, tak by dobrovolně z území České
republiky odjel. Uvedl, že neví o žádné překážce, která by mu bránila ve vycestování.
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na skutkové okolnosti konstatuje, že závěr žalované
i městského soudu, že v případě stěžovatele existuje obava, že by v případě nahrazení
zajištění zvláštními opatřeními mařil opět výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
a dobrovolně nevycestoval, byl odůvodněný. Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovatel
pobýval na území České republiky po lhůtě stanovené k vycestování až do svého zajištění
bez pobytového oprávnění. Zjevně tedy jednal tak, aby na území České republiky setrval
co nejdéle a nebylo tak možné vyloučit, že by ve svém způsobu chování pokračoval
i navzdory uloženému zvláštnímu opatření. Stěžovatel neuvedl ani adresu, na které je možné
jej kontaktovat, neboť podle svých slov žádnou trvalou adresu pobytu nemá.
[13] Žalovaná situaci stěžovatele posoudila individuálně s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem a své úvahy řádně odůvodnila. Opakovaně uvedla celou řadu skutečností,
které odůvodňují, proč v dané věci nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření.
Z uvedeného je tedy zjevné, že žalovaná nezaložila závěry o nemožnosti použití zvláštních
opatření pouze na tom, že by stěžovatel nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění.
V této otázce nepochybil ani městský soud, který se taktéž srozumitelně a přezkoumatelně
vyjádřil ke stěžovatelem uplatněným námitkám, přičemž neshledal, že by žalovaná
v posouzení možnosti užití zvláštních opatření pochybila.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s.
zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1, věty první, s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
[16] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 13. 1. 2020,
č. j. 16 A 3/2020 - 17, ustanoven zástupcem pro řízení JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát
se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele
i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který
mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát.
[17] JUDr. Ing. Jakub Backa požadoval odměnu za jeden úkon právní služby,
a to za písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc], společně
s paušální náhradou hotových výdajů a daní z přidané hodnoty.
[18] Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za požadovaný úkon právní služby,
neboť dospěl k závěru, že nemohl mít pro stěžovatele žádný přínos. Důvod, pro který zákon
umožňuje ustanovit účastníkovi zástupce, jehož odměnu hradí stát, je zajištění ochrany
práv a právem chráněných zájmů i těch účastníků, kteří by sami nebyli schopni
hradit si zastoupení právním profesionálem. Stát tedy ustanovenému zástupci hradí odměnu
pouze za ty úkony právní služby, které skutečně mohly ochraně těchto práv sloužit.
Odporovalo by smyslu a účelu právní úpravy, pokud by ustanovený zástupce mohl úspěšně
nárokovat odměnu za libovolný počet úkonů, aniž by byl zřejmý jejich přínos
pro zastupovaného účastníka řízení (srovnej také rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 - 59, nebo ze dne 12. 7. 2012, č. j. 1 As 98/2012 – 21,
nebo přiměřeně také usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3523/15,
a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/17).
[19] Ustanovený zástupce sepsal v projednávané věci kasační stížnost, jejíž odůvodnění
odpovídá námitkám obsaženým již v žalobě (a ostatně také odůvodněním uplatňovaným
v jiných obdobných projednávaných věcech, jak bylo již shora upozorněno). Protože
argumentace obsažená v kasační stížnosti v zásadě pouze kopíruje část rozsudku městského
soudu, s níž stěžovatel nesouhlasí, a v další části cituje judikaturu zdejšího soudu, Nejvyšší
správní soud uzavírá, že tato argumentace nemohla projednávané věci nic přinést a za takový
úkon zástupci odměna nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu