ECLI:CZ:NSS:2020:KONF.13.2019:43
sp. zn. Konf 13/2019 - 43
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy,
Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého rozhodl
o návrhu M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova
372/2, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Nejvyšším soudem, Ochrannou službou
Policie České republiky, Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským soudem v Praze
a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 239/2013,
o diskriminaci a zadostiučinění za nemajetkovou újmu: žalobce M. B., zastoupený Mgr. Petrem
Kallou, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, a žalovaná Česká republika –
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
takto:
Návrh se od m ít á .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 14. 5. 2019 zvláštnímu senátu zřízenému podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon
o některých kompetenčních sporech“), M. B. (dále jen „žalobce“ nebo „navrhovatel“) navrhl
tomuto senátu rozhodnout spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který měl
vzniknout mezi Nejvyšším soudem, Ochrannou službou Policie České republiky (dále jen
„Ochranná služba PČR“), Obvodním soudem pro Prahu 7 a Městským soudem v Praze ve věci,
v níž se žalobce domáhá konstatování, že vydáním posudku o zdravotní nezpůsobilosti žalobce
a následným propuštěním žalobce ze služebního poměru došlo k jeho diskriminaci, a rovněž
se domáhá zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, která mu měla v důsledku
diskriminace vzniknout.
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu, jeho příloh a předloženého spisu vyplynuly
následující skutečnosti:
[3] Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie
České republiky (pozn. zvláštního senátu - ode dne 1. 9. 2016 byl tento útvar přejmenován
na Ochranná služba PČR) ve věcech služebního poměru ze dne 4. 1. 2011, č. 191/2011,
byl žalobce jako příslušník Policie České republiky propuštěn ze služebního poměru, neboť podle
lékařského posudku ze dne 16. 12. 2010, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2011, žalobce pozbyl
dlouhodobé způsobilosti k výkonu služby. Proti lékařskému posudku, ani proti rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru žalobce nepodal odvolání. Žalobce následně dne 3. 7. 2012
podal u Ministerstva vnitra návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru. Ministr vnitra přípisem ze dne 25. 9. 2012 čj. KM-143/PK-2012, žalobci
sdělil, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru není v rozporu s právními předpisy.
Z podnětu žalobce veřejný ochránce práv vydal zprávu o šetření ve věci „Propuštění
ze služebního poměru z důvodu diagnostikování onemocnění virem HIV“ ze dne 22. 3. 2013,
sp. zn. 157/2012/DIS/JŠK, v níž zastává názor, že onemocnění virem HIV,
a to i v asymptomatické fázi, je možné považovat za zdravotní postižení, tedy zakázaný
diskriminační důvod ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).
Antidiskriminační ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“) však podle veřejného ochránce práv
představuje lex specialis k antidiskriminačnímu zákonu, a proto na úrovni jednoduchého práva není
možné diskriminaci z důvodu zdravotního postižení dovodit. Aplikovaná ustanovení služebního
zákona, včetně vyloučení zdravotního postižení ze seznamu diskriminačních důvodů
a automatické ukončení pracovního poměru z důvodu onemocnění virem HIV, je podle
veřejného ochránce práv v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, jakož i právem
Evropské unie. Žalobci bylo dáno ke zvážení podání žaloby ve smyslu §77 odst. 9 zákona
č. 361/2003 Sb.
[4] Dne 18. 6. 2013 žalobce uplatnil u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů nároky
z diskriminace. Přípisem ze dne 23. 6. 2013 náměstek ředitele Útvaru pro ochranu ústavních
činitelů žalobci sdělil, že není kompetentní k přezkoumání požadavku a že věc předává
Ministerstvu vnitra. Ministerstvo vnitra přípisem ze dne 23. 7. 2013 žalobci sdělilo,
že jím vzneseným nárokům z důvodu diskriminace nelze vyhovět. Žalobce dne 10. 9. 2013 podal
žalobu, kterou se domáhá zadostiučinění v podobě konstatování, že vydáním posudku
o zdravotní nezpůsobilosti a následným propuštěním byl žalobce diskriminován, a dále zaplacení
náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Usnesením ze dne 11. 12. 2013.
čj. 10 C 239/2013-10, Obvodní soudu pro Prahu 7 řízení zastavil z důvodu, že není dána
pravomoc soudů, a hodlal věc po právní moci usnesení postoupit řediteli Útvaru pro ochranu
ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR. K odvolání obou stran sporu bylo uvedené
rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, čj. 20 C 122/2014-28,
změněno tak, že se řízení nezastavuje. Poté rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, čj. 10 C 239/2013-241,
Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl z důvodu, že žalobce nebyl diskriminován. Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, čj. 20 Co 343/2017-279, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 15. 8. 2018, čj. 21 Cdo 2550/2018-320,
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, neboť podle
něj není dána pravomoc soudů, a věc postoupil policejnímu prezidentovi Policie ČR k dalšímu
řízení. Ochranná služba PČR přípisem ze dne 16. 11. 2018 žalobce informovala, že bylo zahájeno
řízení ve věci uspokojení nároků žalobce z titulu diskriminace. Usnesením ze dne 6. 5. 2019,
čj. OS-2034-12/2018, však Ochranná služba PČR řízení zastavila podle §179 zákona
č. 361/2003 Sb., neboť podaná žádost je zjevně právně nepřípustná, protože nemajetkovou újmu
podle citovaného zákona nelze odškodnit.
[5] Ve svém návrhu na řešení kompetenčního sporu zvláštním senátem navrhovatel uvedl,
že v jeho věci vznikl negativní kompetenční spor, jestliže Nejvyšší soud uzavřel, že není dána
pravomoc soudů k rozhodování o nárocích, jež žalobce vznáší, a rovněž Ochranná služba PČR
dospěla k závěru, že ani ona nemůže o nárocích rozhodovat, protože podle jejího názoru nároky
vznášené žalobcem zákon žalobci vůbec neumožňuje uplatňovat. Navrhovatel podotýká,
že jím vznášené nároky mají svůj základ v právu na ochranu před diskriminací, nejen tedy
ve služebním zákoně, ale i v antidiskriminačním zákoně. Nárok na zadostiučinění,
a to jak v podobě konstatování skutečnosti, že žalobce byl obětí diskriminace, tak i v podobě
peněžitého zadostiučinění navrhovateli náleží podle §10 antidiskriminačního zákona,
jenž zakládá pravomoc soudů. Navrhovatel má proto za to, že byl vydáním posudku o zdravotní
nezpůsobilosti a následným propuštěním ze služebního poměru diskriminován z důvodu
zdravotního postižení, byť oproti právní úpravě obsažené v antidiskriminačním zákoně
diskriminační důvod zdravotní postižení v §77 odst. 2 až 9 zákona č. 361/2003 Sb. chybí.
Neobsahují-li příslušná ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. jako diskriminační důvod zdravotní
postižení a nezakládají ani pravomoc soudů k rozhodování o nárocích vznesených žalobcem,
pak navrhovatel tato ustanovení považuje za protiústavní a v rozporu s právem Evropské unie.
Navrhovatel proto zvláštnímu senátu navrhl, aby zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 8. 2018, čj. 21 Cdo 2550/2018-320, a rozhodl, že v dané věci jsou orgány příslušnými
k vydání rozhodnutí soudy.
[6] K dotazu zvláštního senátu navrhovatel dne 11. 9. 2019 sdělil, že jeho odvolání proti
usnesení Ochranné služby PČR ze dne 6. 5. 2019, čj. OS-2034-12/2018, bylo zamítnuto
a napadené usnesení potvrzeno rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech
služebních poměrů ze dne 29. 7. 2019, čj. PPR-18244-5/ČJ-2019-990131, přičemž proti tomuto
rozhodnutí navrhovatel podal dne 9. 9. 2019 správní žalobu u Městského soudu v Praze.
Navrhovatel rovněž uvedl, že se prozatím proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu
nedomáhal ochrany u ministra vnitra, neboť se domníval, že by další obrácení se na ministra
vnitra nemělo smysl, jelikož se na ministra vnitra obrátil již v minulosti a obdržel negativní
stanovisko ze dne 25. 9. 2012, čj. KM-143/PK-2012.
[7] K dotazu zvláštního senátu Městský soud v Praze dne 19. 3. 2020 sdělil, že ve věci
navrhovatele vedené pod sp. zn. 15 Ad 13/2019 dosud nebylo vydáno rozhodnutí.
[8] Zvláštní senát se nejprve zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat
a rozhodnout o ní. Přitom přihlédl ke skutkovému a právnímu stavu existujícímu ke dni,
kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18).
[9] Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních
sporech spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.
Záporný kompetenční spor podle téhož ustanovení nastává tehdy, jestliže v totožné věci
individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí.
[10] Zvláštní senát po posouzení věci neshledal existenci tvrzeného záporného
kompetenčního sporu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že věc nenáleží
do pravomoci soudů, pročež zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 7, řízení zastavil a věc postoupil policejnímu prezidentovi Policie ČR jako
příslušnému služebnímu orgánu. Svůj závěr odůvodnil konkrétní právní úpravou odpovědnosti
za škodu obsaženou v příslušných služebních předpisech. Služební orgány – Ochranná služba
PČR a první náměstek policejního prezidenta ve věcech služebních poměrů, proto dále
rozhodovaly o žádosti navrhovatele. Z rozhodnutí služebních orgánů je zřejmé, že se věcně
nárokem navrhovatele zabývaly, ale shledaly, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro to,
aby mu mohly vyhovět. Dospěly k závěru, že zákon č. 361/2003 Sb. upravuje pouze škodu
majetkovou, nelze tedy dospět k závěru, že by nemajetkovou újmu v posuzovaném případě bylo
možné odškodnit. Není proto přesné, jak tvrdí navrhovatel, že by se služební orgány odmítaly
jeho návrhem zabývat, nebo že by popíraly svou pravomoc ve věci rozhodnout. Pouze dospěly
k závěru, že nárok navrhovateli nemohou přiznat, neboť jim to neumožňuje zákonná úprava,
a jeho žádosti proto nevyhověly.
[11] Nesouhlasí-li navrhovatel s uvedeným závěrem služebních orgánů, může proti
rozhodnutí brojit správní žalobou dle §65 odst. 1 s. ř. s. a namítat nesprávné právní posouzení
věci. Ostatně z jeho sdělení vyplývá, že žalobu skutečně podal k Městskému soudu v Praze.
Řízení u tohoto soudu je vedeno pod sp. zn. 15 Ad 13/2019, přičemž ke dni rozhodování
zvláštního senátu v dané věci nebylo rozhodnutí vydáno.
[12] Zvláštní senát je povolán k rozhodování kompetenčních sporů o pravomoc nebo věcnou
příslušnost. Jak je uvedeno výše, kompetenčním sporem je stav, kdy si jedna strana osobuje
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou
stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; nebo situace, v níž strany sporu popírají svou pravomoc
vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V případě negativního
kompetenčního sporu je překážkou projednání věci neochota orgánu vydat rozhodnutí, v případě
pozitivního sporu je překážkou projednání věci pravomocné rozhodnutí nepříslušného orgánu.
K vyřešení kompetenčního sporu je povolán zvláštní senát, který spor o pravomoc rozhodne
a je-li to nezbytné, odstraní překážející rozhodnutí, které vydal orgán k tomu nepříslušný,
nebo takové rozhodnutí, jímž orgán nesprávně popřel svou pravomoc.
[13] Návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu není zvláštním opravným prostředkem.
Zvláštnímu senátu ani nepřísluší přezkoumávat, jak správní orgán či soud hmotněprávně
posoudily návrh účastníka. Zvláštní senát rozhoduje pouze v případě vzniku sporu o pravomoc,
k čemuž v posuzovaném případě nedošlo, neboť služební orgány nárok navrhovatele posoudily
a rozhodly o něm, byť mu nevyhověly.
[14] Zvláštní senát proto pro nesplnění podmínek řízení o kompetenčním sporu návrh
odmítl, a to za přiměřeného použití §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§4 zákona o některých kompetenčních sporech.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. června 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu