ECLI:CZ:NSS:2020:NAO.237.2019:20
sp. zn. Nao 237/2019 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: T. V., zast. JUDr.
Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze
dne 26. 6. 2019, č. j. 65 A 18/2018-121, o námitce podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu
ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 As 233/2019,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Miluše Došková, JUDr. Karel Šimka a Mgr. Eva
Šonková n e j s ou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 2 As 233/2019.
Odůvodnění:
[1] V řízení o kasační stížnosti proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) namítl žalobce v podání ze dne 12. 8. 2019
podjatost soudců zařazených do druhého senátu Nejvyššího správního soudu. Námitku
zdůvodnil tak, že senát ve stejném složení rozhodoval v související věci (týkající se žaloby proti
opatření obecné povahy - územnímu plánu města Olomouc a proti rozhodnutím Okresního
národního výboru v Olomouci a Okresního úřadu v Olomouci, jimiž bylo vyhlášeno ochranné
pásmo nemovitých kulturních památek, a to areálu bývalého kláštera Hradisko a poutního
kostela Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku) rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j.
2 As 51/2018-140. Tímto rozsudkem zrušil druhý senát Nejvyššího správního soudu výrok
napadeného rozsudku krajského soudu, pokud jde o rozhodnutí o vyhlášení ochranného pásma
kulturních památek, a v této části žalobcův návrh odmítl jako nepřípustný, ve zbývající části
kasační stížnost zamítl. S ohledem na to, že nyní rozhodovaná věc týkající se správních
rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žádost žalobce o dodatečné povolení stavby rekreační chaty
na pozemcích dotčených ochranným pásmem, je nerozlučně spjata s původním rozhodnutím
(žalobce původně napadal všechna rozhodnutí jednou žalobou, avšak její část týkající se zamítnutí
žádosti o dodatečné povolení stavby byla rozhodnutím krajského soudu vyloučena
k samostatnému řízení), není možné dle žalobce ani v této věci očekávat jiné rozhodnutí
než zamítavé.
[2] Podle názoru žalobce rozhodující senát v předchozím rozsudku významně pochybil,
neboť rozhodl v rozporu s dříve publikovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 10. 2013, č. j. 4 Ao 9/2011-191, aniž by věc předložil k rozhodnutí rozšířenému
senátu, a také v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 42/97,
jímž se v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval, ačkoliv na něj žalobce v kasační stížnosti
odkazoval. Druhý senát tak měl předchozím rozsudkem porušit právo žalobce na spravedlivý
proces, což je předmětem řízení o ústavní stížnosti, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
[3] Soudci druhého senátu se v předchozím rozsudku také nedůstojným způsobem a v míře
přesahující únosnou kritiku vyjádřili o stěžovateli, potažmo o jeho právním zástupci,
a to i s intenzivním subjektivním hodnocením.
[4] Žalobce má za to, že nerespektování nálezu Ústavního soudu a publikovaného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předchozím řízení, navíc společně s kritikou žalobce
a jeho právního zástupce v odůvodnění rozsudku, založilo důvod pochybovat o nestrannosti
rozhodujících soudců. Žalobce je s ohledem na to přesvědčen o tom, že soudci druhého senátu
Nejvyššího správního soudu nejsou nestranní a nebudou jeho věc rozhodovat spravedlivě.
[5] K námitce se vyjádřili soudci zařazení do druhého senátu Nejvyššího správního soudu,
přičemž uvedli, že nemají žádný poměr k projednávané věci ani k účastníkům řízení či jejich
zástupcům a nepodíleli se na projednávání ani rozhodování věci u správního orgánu
ani v předchozím soudním řízení ve smyslu §8 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[7] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Postup, kterým
je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný.
Proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z opravdu závažných
důvodů, které mu skutečně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16).
[8] V projednávané věci založil žalobce námitku podjatosti na dvou důvodech. Prvním mělo
být rozhodování soudců v předchozím řízení o jeho kasační stížnosti, které žalobce považuje
za nikoliv spravedlivé, porušující jeho právo na spravedlivý proces. Druhým důvodem
je pak údajná kritika žalobce, resp. jeho zástupce v odůvodnění předchozího rozsudku ze dne
25. 10. 2018, č. j. 2 As 51/2018-140, která měla být „nedůstojná“, založená na subjektivním
hodnocení a přesahující „únosnou“ míru kritiky.
[9] K prvnímu důvodu, z něhož žalobce dovozuje podjatost soudců, je třeba uvést,
že je podřaditelný pod okolnosti, které podle §8 odst. 1 poslední věty s. ř. s. nejsou způsobilé
založit vyloučení soudců. Postup soudců v předchozím řízení o kasační stížnosti žalobce,
jakož i právní názor, který v rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 51/2018-140, zaujali,
nemohou založit pochybnost o jejich nestrannosti a být důvodem pro jejich vyloučení
z rozhodování nynější věci, byť s předchozí věcí úzce souvisí. Skutečnost, že druhý senát založil
předchozí rozsudek na určitém právním názoru na věc žalobce, nemůže vyvolat pochybnosti
o nestrannosti rozhodujících soudců a být důvodem pro jejich vyloučení z nyní projednávané
věci. Procesní a věcné námitky, které žalobce vůči předchozímu rozsudku vznesl, mají své místo
v řízení o procesním prostředku ochrany, v tomto případě v řízení o ústavní stížnosti, kterou –
jak sám uvedl – žalobce podal, nemohou však založit vyloučení soudců v nyní projednávané věci,
a to dokonce ani tehdy, pokud by se dle rozhodnutí Ústavního soudu ukázaly jako důvodné.
[10] Pokud jde o druhý důvod, který žalobce spojuje s podjatostí soudců druhého senátu,
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani ten není způsobilý založit pochybnosti
o nestrannosti soudců. Žalobce sice ve své námitce blíže nespecifikoval, konkrétně jakou
„nedůstojnou“ kritiku jeho osoby a právního zástupce má na mysli, nicméně soud dovodil,
že se zřejmě jedná o formulace použité v odst. 37 rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j.
2 As 51/2018-140, podle nichž „…ačkoliv stěžovatelé snesli mnoho dílčích argumentů proti rozhodnutím
o ochranném pásmu, s formou napadených aktů a s procesními nástroji soudu k jejich případnému
zrušení se vypořádali zcela povrchním tvrzením, že se materiálně jedná o opatření obecné povahy“. Nejvyšší
správní soud se domnívá, že tyto formulace představují hodnocení povahy a obsahu kasační
argumentace, jak se jevila rozhodujícímu senátu v situaci, kdy žalobce soud zjevně zahrnul velkým
množstvím více či méně (ne)relevantní argumentace. Jedná se přitom o hodnocení argumentace,
nejde o hodnocení směřované k osobě účastníka řízení nebo jeho zástupce, tím méně takové,
které by bylo způsobilé zasáhnout důstojnost žalobce či jeho zástupce, nebo které by mělo vůči
nim difamační povahu a z něhož by bylo možné dovozovat negativní vztah soudců k nim.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že ani tyto skutečnosti nemohou zakládat
pochybnosti o nestrannosti soudců druhého senátu a vést k jejich vyloučení z rozhodování
o stávající kasační stížnosti žalobce.
[11] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nejsou naplněny
podmínky pro to, aby soudci JUDr. Miluše Došková, JUDr. Karel Šimka a Mgr. Eva Šonková
byli vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu