ECLI:CZ:NSS:2021:1.ADS.149.2021:59
sp. zn. 1 Ads 149/2021 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. D., zastoupen
JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2020, č. j. MPSV-2020/97480-918,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. 4. 2021, č. j. 32 Ad 17/2020 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi se odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce ČR - krajská pobočka v Hradci Králové nepřiznal žalobci dávku „doplatek
na bydlení“ za měsíc červenec 2017. Žalobce totiž získal výpomoc na zaplacení nájemného
od svého otce. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil. Napadené rozhodnutí vydal žalovaný poté, co Krajský
soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2018, č. j. MPSV-2018/231126-918, pro nepřezkoumatelnost.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, neboť měl za to,
že žalovaný nehodnotil všechny okolnosti ve vzájemných souvislostech. Žalobce především
zpochybnil to, že zapůjčené finanční prostředky byly finanční výpomocí od osoby blízké.
Odůvodnění:
žalovaného je v tomto směru spekulativní a protiřečí si s dalšími závěry. Jestliže
žalovaný označil žalobcova tvrzení za nevěrohodná, měl by vysvětlit, jak k těmto závěrům dospěl.
Tím se žalobce ohradil proti tvrzení žalovaného, že dlužními úpisy doložený dluh je údajně
příjmem. Současně je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, a to dílem pro vnitřní
rozpornost a dílem pro nesrozumitelnost. Dále žalobce namítl, že po zrušení rozhodnutí
žalovaného měl opět rozhodnout správní orgán prvního stupně. Žalobce také nedostal příležitost
seznámit se s podklady pro rozhodnutí.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že z rozhodnutí žalovaného je seznatelné, jakými
právními a skutkovými závěry se žalovaný řídil. Své závěry o tom, že údajná zápůjčka peněz není
ve skutečnosti zápůjčkou, přitom srozumitelně odůvodnil. Krajský soud dále konstatoval,
že řádně doložená zápůjčka je majetkem, který lze vzít v úvahu při celkovém hodnocení poměrů
žadatele. Žalobce však nedoložil důkazy k prokázání svého tvrzení. Z dokazování nebylo zřejmé,
zda a z jakých zdrojů údajnou zápůjčku peněz od otce žalobce vrací. Krajský soud uvedl,
že žalobce svá tvrzení znevěrohodnil tím, že tvrdil, že ve skutečnosti jde o zápůjčku od třetí
osoby, a nikoliv od otce. Tato třetí osoba současně nechce být na „dlužních úpisech“ uvedena.
Z tohoto důvodu hodnotil krajský soud tvrzení o zápůjčce jako účelové. Proto lze peněžní
prostředky hodnotit mimo jiné jako bezúplatný příjem. Pokud by tak však žalovaný učinil, dostal
by žalobce do ještě tíživější situace, neboť by „nedosáhl“ ani na příspěvek na živobytí. Z tohoto
důvodu vyhodnotil žalovaný finanční prostředky od žalobcova otce jako finanční výpomoc
od osoby blízké podle §15 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále
jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Závěrem krajský soud konstatoval, že správní orgány
zvolily pro žalobce to nejpříznivější řešení, a to právě s ohledem na charakter prostředků
poskytnutých mu jeho otcem. K poslední námitce nesprávného procesního postupu krajský soud
konstatoval, že předchozím rozsudkem zrušil pouze rozhodnutí žalovaného, a proto o věci znovu
rozhodoval žalovaný. Pokud jde o seznámení se podklady pro rozhodnutí, krajský soud uvedl,
že se zde uplatní výjimka podle §74 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný současně
vycházel ze spisu ve stavu před původním, krajským soudem zrušeným rozhodnutím. Ze spisu
navíc plyne, že správní orgán prvního stupně dne 7. 8. 2018 vyrozuměl žalobce o jeho právu
vyjádřit se k podkladům, aniž by tuto možnost žalobce využil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především uvádí, že žalovaný porušil jeho právo
na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Konstrukce žalovaného
a krajského soudu o tom, že zápůjčka od otce je ve skutečnosti finanční výpomocí od osoby
blízké, je nesprávná a neodpovídá skutkovému stavu. Stěžovatel také neměl být hodnocen jako
osoba nenacházející se v hmotné nouzi. K takovému závěru neexistují důvody. Dále stěžovatel
odmítá tvrzení, že nájemné splácel z jiných zdrojů. Pro posouzení celé situace je podle stěžovatele
třeba „vrátit se“ k závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne
17. 10. 2019, č. j. 6 Ads 98/2019 - 44.
[5] Pokud jde o žalobcovu nevěrohodnost, měly by správní orgány postupovat tak,
aby zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány ani krajský soud
neuvedly, jak dospěly k závěru, že peníze zapůjčil žalobci otec, a nikoliv třetí osoba. Pokud činí
takové závěry, měly by si obstarat svědectví od konkrétních osob. Dále stěžovatel uvedl,
že krajský soud měl vyložit, jaké má stěžovatel příjmy, pokud tvrdí, že jeho jiné příjmy jsou
hypotetické. Jestliže krajský soud uvedl, že se stěžovatel znevěrohodnil tvrzením, že zapůjčitelem
není jeho otec, ale někdo jiný, je třeba připomenout, že správní orgány i krajský soud znají
totožnost této osoby. Otec stěžovatele a skutečný zapůjčitel měli dostat možnost se k věci
vyjádřit, jestliže správní orgány ani krajský soud nedokázaly odpovědět na otázku původu peněz.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že rozhodnutí žalovaného netrpí vadami.
Naopak správní orgány nezjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
[6] Co se týče vlastního hodnocení povahy zápůjčky, odkázal stěžovatel na čl. IX. žaloby.
Současně zpochybňuje hodnocení možnosti požádat pronajímatele o odklad nájemného.
Stěžovatel nastínil správním orgánům určitou otázku, a proto by na ni měl dostat odpověď.
Nelze ji odbýt poukazem na její hypotetickou povahu. Takový přístup správních orgánů i soudu
považuje stěžovatel za zlehčování jeho životní situace. Stejně tak nebyl hypotetický ani starobní
důchod stěžovatelova otce. Správní orgány k němu měly přihlédnout a zvážit otcovu schopnost
k poskytnutí zápůjček, i když jeho otec nebyl společně posuzovanou osobou. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. Současně stěžovatel požádal o ustanovení advokáta JUDr. Arnošta Urbana, který je s jeho
věcí lépe seznámen, než jeho současný, krajský soudem ustanovený zástupce, JUDr. Ing. Jiří
Špelda.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval možnosti hodnocení zápůjčky.
Tu mohl hodnotit třemi způsoby. Například jako zápůjčku, která není příjmem, ale majetkem,
k němuž se přihlíží při hodnocení celkových majetkových poměrů. Skutečnost, že jde o zápůjčku,
musí být hodnověrně doložena, což stěžovatel neučinil. Stěžovatel předložil po opakovaných
výzvách dlužní úpisy, nicméně neprokázal, že svému otci skutečně peníze splácí. Tato tvrzení
následně stěžovatel sám popřel. Uvedl, že skutečným zapůjčitelem je jiná osoba. Proto žalovaný
hodnotil tvrzení žalobce jako nevěrohodná. Dále mohl žalovaný peněžní prostředky hodnotit
jako bezúplatný příjem podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 110/2006 Sb., o existenčním
a životním minimu. V tomto případě by však stěžovatel nemohl získat ani doplatek na bydlení,
ani příspěvek na živobytí. Měl by totiž příjem vyšší, než je částka na živobytí po odečtení nákladů
na bydlení. Proto se žalovaný rozhodl hodnotit poskytnuté peněžní prostředky jako finanční
výpomoc od osoby blízké podle §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jestliže stěžovatel
z těchto prostředků hradil nájemné, žalovaný k nákladům na bydlení pro účely výpočtu doplatku
na bydlení nepřihlížel. Co se týče poměrů stěžovatelova otce, správní orgány nejsou oprávněny
zjišťovat poměry osob, které nejsou účastníky řízení či osobami společně posuzovanými. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[9] Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz §31 odst. 2
s. ř. s.), zabýval se soud dále tím, zda se jedná o kasační stížnost přijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval
specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší
správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem kritérií přijatelnosti se již tento soud v minulosti podrobně
zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm
interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační
stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně důvody přijatelnosti nesdělil. Je v zájmu
stěžovatele, aby tyto důvody uvedl, nicméně pokud tak neučiní, není to bez dalšího důvodem
k odmítnutí jeho kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost přijatelnou, neboť otázka posouzení peněžních prostředků, o nichž žadatel tvrdí, že jde
o zápůjčku, jako výpomoci od osoby blízké podle §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi, dosud
nebyla v judikatuře řešena.
[11] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není
důvodná.
[12] Stěžovatel v obecné rovině uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu je „neúplný“.
Tuto námitku posoudil kasační soud jako námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu. Jelikož je však tato námitka obecná, vypořádal ji i Nejvyšší správní soud obecně.
Podle ustálené judikatury soudy nemohou za stěžovatele námitky domýšlet, neboť by tím
vykročily z mantinelů soudního přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne
27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Nepřezkoumatelná jsou taková rozhodnutí, z nichž není
zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Nepřezkoumatelný je také
rozsudek, ve kterém soud opřel své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné
v rozporu se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je i takový rozsudek, jehož
odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76).
[13] Napadený rozsudek krajského soudu však takovými vadami netrpí. Krajský soud
na stěžovatelovy námitky reagoval dostatečným způsobem. Jestliže odmítl přihlédnout
k hypotetickým úvahám stran odložení platby nájemného a ztotožnil se s názorem žalovaného,
nelze jeho rozsudek považovat za nepřezkoumatelný ve smyslu výše citované judikatury. Taktéž
při hodnocení věrohodnosti výpovědi stěžovatele krajský soud nevybočil ze zákonných
a judikaturních mantinelů. Prostý nesouhlas stěžovatele s právním názorem krajského soudu sám
o sobě nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Rozsudek krajského soudu
je srozumitelný, založený na seznatelných důvodech, a proto přezkoumatelný.
[14] Doplatek na bydlení je provedením ústavně zaručeného práva každého, kdo je v hmotné
nouzi, na pomoc nezbytnou k zajištění základních životních podmínek. Tohoto práva
zakotveného v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se lze domáhat pouze v mezích
zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nárok
na doplatek na bydlení vzniká při splnění dvou předpokladů. Žadatel o doplatek na bydlení musí
být osobou nacházející se v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné
nouzi. Současně musí splňovat podmínky stanovené v §33 téhož zákona. V těchto případech
se zohledňuje výše odůvodněných nákladů na bydlení, jenž podle §34 zákona o pomoci v hmotné
nouzi tvoří nájemné a pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu či úhrada nákladů
za prokazatelně nezbytnou spotřebu energií.
[15] Stěžovatel nesouhlasí s posouzením údajné zápůjčky od otce jako finanční výpomoci
od osoby blízké podle §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nejvyšší správní soud
se však ztotožnil s hodnocením krajského soudu. Závěr žalovaného, k němuž dospěl, byl
skutečně tím nejmírnějším, jaký mohl s ohledem na zjištěnou majetkovou situaci stěžovatele
zvolit. Kasační soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2018, č. j. 10 Ads 386/2017 - 46, č. 3741/2018 Sb.
NSS, uvedl, že „[s] ohledem na subsidiární charakter dávek pomoci v hmotné nouzi je tedy v odůvodněných
případech možné vyloučit z hmotné nouze takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak žijí
v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat jim příspěvek na živobytí
z daní ostatních osob. Takové osoby totiž ve skutečnosti nejsou v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc
nezbytnou pro zajištění jejich základních životních podmínek. Proto podle §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné
nouzi ‚může orgán pomoci v hmotné nouzi v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba,
jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení
zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb a toto zajištění lze na ní spravedlivě
žádat.‘ Celkovými sociálními poměry se dle §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi rozumí podíl rodiny
na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný
orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje ‚také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla
osoby blízké ‘ (§15 odst. 1 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi).“
[16] V nyní projednávaném případě je zřejmé, že žalovaný nemohl ani postupovat jinak,
jestliže to byl právě stěžovatel, koho tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně
prokázání původu a povahy peněžních prostředků. Stěžovatel měl podle §49 odst. 1 písm. a)
zákona o pomoci v hmotné nouzi povinnost „osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku […]“.
Krajský soud hodnotil věc správně, pokud uvedl, že stěžovatel sám svá tvrzení znevěrohodnil.
[17] Nejdříve totiž stěžovatel předložil dlužní úpisy dokládající, že zapůjčitelem je jeho otec
(č. l. 28 a 29 správního spisu), nebyl však schopen prokázat jak, a zejména z jakých zdrojů údajně
zapůjčené prostředky otci vrací, neboť současně tvrdil, že jiné příjmy nemá. Později stěžovatel
tvrzení změnil a tvrdil, že zapůjčitelem je osoba, která si nepřeje odhalit svoji totožnost. Jestliže
stěžovatel uvádí, že totožnost této osoby je správním orgánům i krajskému soudu známa,
pak taková skutečnost ze spisu neplyne. Ve správním spisu jsou založeny další dlužní úpisy,
v nichž jako zapůjčitelé figurují další osoby. Tyto dlužní úpisy se však vztahují k jiným obdobím.
Je třeba poznamenat, že rozhodnutí správních orgánů se podle §38 odst. 3 zákona o pomoci
v hmotné nouzi vztahovala k době, kdy stěžovatel podal žádost o dávku, tedy k měsíci červenec
2017. V tomto období je na dlužním úpisu uveden stěžovatelův otec. Pokud se tedy stěžovatel
snažil nastolit dojem, že skutečným zapůjčitelem je některá z dalších osob uvedených
na dřívějších dlužních úpisech, je to v nyní posuzované věci bez významu. Jelikož to byl právě
stěžovatel, kdo měl tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, nelze
přisvědčit námitce, že správní orgány měly skutečný stav lépe zjistit. Vyhodnocení
stěžovatelových tvrzení jako protichůdných a nevěrohodných nebylo v rozporu se zásadou
materiální pravdy (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Stěžovatel také nesouhlasil
s hodnocením, že je schopen platby související s bydlením hradit z jiných zdrojů. Takovým
zdrojem však byly právě peněžní prostředky plynoucí stěžovateli od jeho otce, které s ohledem
na neprokázání jejich původu stěžovatelem, hodnotily správní orgány jako finanční výpomoc
od osoby blízké. Krajský soud nepochybil, pokud tomuto postupu přisvědčil. Tato námitka
tedy není důvodná.
[18] Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že byl vyhodnocen jako osoba nenacházející
se v hmotné nouzi. Tento stěžovatelův nesouhlas však souvisí se způsobem, jakým správní
orgány a krajský soud posoudily poskytnuté peněžní prostředky. S ohledem na to, že Nejvyšší
správní soud souhlasí s hodnocením poskytnutých peněžních prostředků jako finanční výpomoci
osoby blízké podle §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi, lze také souhlasit se závěrem
krajského soudu o tom, že stěžovatel nebyl v posuzovaném období osobou nacházející
se v hmotné nouzi. Dále stěžovatel tvrdil, že je třeba se „vrátit“ k závěrům vysloveným kasačním
soudem v rozsudku č. j. 6 Ads 98/2019 - 44. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé,
k jakým závěrům vysloveným v tomto rozsudku by se měl nyní upínat. V odkazovaném rozsudku
se kasační soud zabýval výkladem §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Konečně,
pokud stěžovatel tvrdí, že mu měly správní orgány odpovědět na všechny jím vznesené otázky,
nelze s tímto závěrem souhlasit. Jestliže nelze po správních soudech požadovat detailní
vypořádání každé dílčí námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2017,
č. j. 7 Ads 74/2017 - 31), tím spíše nelze takový postup vyžadovat po správních orgánech.
Ani tyto námitky nejsou důvodné.
[19] Pokud jde o stěžovatelův požadavek na ustanovení jiného advokáta pro řízení
před kasačním soudem, nemohl mu Nejvyšší správní soud vyhovět. Stěžovatel neuvedl,
že by vůči ustanovenému zástupci ztratil důvěru a nepožadoval jeho zproštění. JUDr. Ing. Jiří
Špelda zastupoval stěžovatele již v řízení před krajským soudem a nebylo důvodu, aby soud
stěžovateli ustanovoval pro řízení o kasační stížnosti jiného zástupce.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný pak nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §60
odst. 2 s. ř. s., neboť se jedná o věc týkající se pomoci v hmotné nouzi.
[22] Ustanovený zástupce JUDr. Ing. Jiří Špelda v řízení neučinil žádný úkon právní služby,
a proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za zastupování.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu