ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.109.2021:67
sp. zn. 1 Afs 109/2021 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. Ž., zastoupen JUDr. Petrem
Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2019, č. j. 30040/19/5200-10424-711138, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021, č. j.
22 Af 41/2019-36,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021, č. j. 22 Af 41/2019-36, s e
z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 7. 2019, č. j.
30040/19/5200-10424-711138, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Langera,
Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, na náhradě nákladů
řízení částku ve výši 26.428 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem sporu v nyní projednávané věci je výklad §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tj. jednak zodpovězení otázky, zda žalobce a dodavatel
reklamy byli v rozhodném období jinak spojenými osobami ve smyslu citovaného ustanovení, a dále,
zda se mezi nimi sjednaná cena za reklamu lišila od cen, které by byly v běžných obchodních
vztazích za stejných nebo obdobných podmínek sjednány mezi nespojenými osobami.
[2] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) provedl u žalobce
kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 v omezeném rozsahu
se zaměřením na ověření přijatých daňových dokladů týkajících se reklamy a propagace.
Vzhledem k tomu, že žalobce v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období
vykázal pouze příjmy z činnosti v rámci společnosti D. D. D. SERVIS OPAVA v. o. s. (dále
jen „D. D. D. SERVIS“), v níž byl v rozhodné době společníkem, provedl správce daně kontrolu
účetnictví uvedené společnosti. Na základě výsledků kontroly správce daně neuznal žalobci jako
daňově účinné výdaje na reklamu od dodavatele PAMBROKE Media s. r. o. (dále
jen „PAMBROKE“) v celkové výši 720.000 Kč a dodavatele CERS performance s. r. o. v celkové
výši 240.000 Kč.
[3] Dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 9. 2018, č. j.
3282419/18/3216-50524/809821, správce daně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2014 a stanovil mu penále z doměřené daně. Na základě
odvolání žalobce následně správce daně rozhodnutím ze dne 6. 2. 2019, č. j.
313311/19/3216-50524/809821, uznal náklady na reklamu od společnosti CERS performance
s. r. o., pročež platební výměr změnil tak, že žalobci doměřil daň ve výši 41.595 Kč a stanovil
mu penále ve výši 8.319 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím
ze dne 27. 7. 2019, č. j. 30040/19/5200-10424-711138 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
II. Rozsudek krajského soudu
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[5] Soud se nejprve zabýval výkladem §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů.
Uvedl, že pro posouzení, zda se v případě žalobce a jeho obchodních partnerů jednalo o jinak
spojené osoby ve smyslu citovaného ustanovení, je rozhodující existence právního vztahu mezi
těmito osobami. Z obsahu správního spisu přitom jednoznačně vyplývá, že žalobce
měl s dodavatelskou společností řádně uzavřenou smlouvu o poskytnutí reklamy. Soud tedy
odmítl tvrzení žalobce, že správce daně měl prokazovat existenci smluvního vztahu mezi
ekonomicky nebo personálně či jinak propojenými osobami. V této souvislosti odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 Afs 47/2013-30.
[6] Za relevantní nepovažoval soud ani námitku, že v případě žalobce nedocházelo
k tzv. „přelévání zisku“. To dovozoval ze skutečnosti, že si daňové zatížení zvýšil, neboť zatímco
dodavatel reklamy byl povinen odvést z poskytnutého plnění daň z přidané hodnoty, jeho
samotného tížila povinnost odvést daň z příjmů fyzických osob. Soud zdůraznil, že žalobce
byl v konečném důsledku tím subjektem, který si snižoval základ daně o částky mnohonásobně
převyšující běžnou cenu za obdobné služby.
[7] Za spekulativní a ničím nepodložené označil soud tvrzení, že daňové orgány byly
při posuzování věci ovlivněny veřejnou publicitou některých soudních rozhodnutí v případě
poskytování reklam společností PAMBROKE.
[8] V neposlední řadě soud shledal nedůvodnou i námitku týkající se vyhodnocení žalobcem
předložených smluv žalovaným. Uvedl, že žalovaný svůj postup řádně odůvodnil v napadeném
rozhodnutí s tím, že předkládané smlouvy nejsou srovnatelné s podmínkami na straně žalobce,
pokud jde o rozsah poskytnutého plnění, či z časového hlediska. Za těchto okolností bylo
nadbytečné, aby se žalovaný zabýval porovnáním smluvních cen v uvedených smlouvách s cenou
plnění poskytnutého žalobci.
III. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel předně namítá nesprávnou aplikaci §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona
o daních z příjmů. Trvá na tom, že předpokladem naplnění hypotézy právní normy ohledně
existence jinak spojených osob je prokázání existence vztahu, jehož účelem bylo převážně snížení
základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Až následně je možné zkoumat, zda ceny odpovídají
cenám mezi nespojenými osobami. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že smlouva nemůže sama
o sobě prokazovat, že se jedná o jinak spojené osoby. Soud měl tedy zkoumat existenci dalších
okolností, které by mohly odůvodňovat podřazení smluvního vztahu pod vztah mezi jinak
spojenými osobami. V posuzovaném případě se nadto jednalo o nepatrné navýšení obvyklé ceny
oproti jiným zkoumaným případům, proto je zcela evidentní, že nešlo o uzavření smluvního
vztahu s cílem snížit základ daně nebo zvýšit daňovou ztrátu.
[11] Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci uzavřel smlouvu
s reklamní agenturou, která vytvořila, navrhla a provedla kompletní reklamní kampaň. Reklamu
umístila na lukrativních místech na fotbalových stadionech a sportovištích, letáky ve vhodnou
dobu distribuovala a tisk reklamních bannerů do časopisů vhodně načasovala. Tímto
zkompletovala službu, kterou dodala stěžovateli jako celek, na rozdíl od smluv, které byly
posuzovány žalovaným. Soud v napadeném rozsudku zcela přejal závěry správce daně, který
bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění posoudil předmětný právní vztah jako řetězec, přičemž
tento svůj závěr ničím nedoložil. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že by byl součástí
vytvořeného řetězce.
[12] Soud se měl zabývat rovněž tím, jaká výhoda stěžovateli zaplacením vyšší částky vznikla.
Tvrzeným zvýšením daňové ztráty nebo snížením základu daně stěžovatel nezískal žádné peněžní
prostředky, tyto naopak vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Pokud
by vůbec bylo pravdivým tvrzení, že stěžovatel zaplatil předraženou službu (což však odmítá),
znamenalo by to, že vynaložil 100 % částky, ale daň z příjmu si snížil pouze o 15 % z této částky.
Stěžovatel zdůrazňuje, že uzavření smlouvy s dotčenou reklamní agenturou pro něj mělo značný
přínos, neboť zůstal v povědomí zákazníků, což mu umožnilo nadále podnikat. Jiný důvod
pro uzavření smlouvy neměl.
[13] Správní orgány a následně také soud vycházely z premisy, že všechny subjekty, které
uzavřely smlouvu s reklamní agenturou PRESSTEX MEDIA SE, si tak počínaly pouze za účelem
snížení základu daně či zvýšení daňové ztráty. V případě stěžovatele tak tomu ovšem nebylo,
čemuž odpovídá i nepatrný rozdíl mezi cenami obvyklými, jak je stanovil správce daně, a cenami
dle uzavřených smluv se stěžovatelem. Konkrétně se jedná o trojnásobek zjištěné obvyklé ceny,
zatímco v případě jiných subjektů se jednalo o rozdíly stonásobné a vyšší. Pokud by přitom
správce daně stanovil správný referenční vzorek, rozdíl by byl minimální, či vůbec žádný. Správce
daně používá do referenčního vzorku v různých případech stejné subjekty a vztahy, což soud
v napadeném rozsudku nesprávně aproboval. Při posuzování různých případů nelze vzít v úvahu
jednou vytvořený univerzální referenční vzorek, protože každý případ je individuální.
[14] Dále stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu vztahujícími se k hodnocení jím předložených
smluv za účelem prokázání opodstatněnosti smluvních cen v nynějším případě. Konkrétně
se ohrazuje vůči tvrzení, že tyto smlouvy nepředstavovaly srovnatelný vzorek. Časové hledisko
lze řešit zohledněním inflace v jednotlivých letech, pokud se jedná o věcný rozsah, lze brát
v úvahu pouze ta plnění, která se vyskytují ve všech porovnávaných smlouvách. V neposlední
řadě stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že daňové orgány ani soud se nevyjádřily ke všem
jím předkládaným smlouvám.
[15] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
jak rozsudek krajského soudu, tak jemu předcházející napadené rozhodnutí žalovaného.
IV. Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve zdůraznil, že doměření daně z příjmu
fyzických osob za rok 2014 se netýkalo reklamních plnění, která stěžovatel přijal od společnosti
PRESSTEX, nýbrž od společnosti PAMBROKE. Nesprávné označení dodavatele zřejmě vzniklo
nedbalým převzetím textu odůvodnění jiných kasačních stížností stěžovatele, které jsou
u Nejvyššího správního soudu vedeny pod sp. zn. 1 Afs 110/2021 a sp. zn. 10 Afs 149/2021.
[17] Žalovaný v zásadě souhlasí s tvrzením, že pro posouzení stěžovatele jako jinak spojené osoby
dle §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů nestačí pouze existence právního
vztahu mezi společnostmi D.D.D. SERVIS a PAMBROKE. Z konstantní judikatury vyplývá,
že podmínkou aplikace citovaného ustanovení je kumulativní splnění tří podmínek: 1) musí
být prokázána existence smluvního vztahu mezi ekonomicky, personálně nebo jinak spojenými
osobami, 2) ceny mezi nimi sjednané musí být rozdílné od cen, které by byly sjednány mezi
nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek,
a 3) tento rozdíl nebyl daňovým subjektem uspokojivě doložen. V posuzované věci byly všechny
uvedené podmínky splněny. Naopak nebylo povinností správce daně prokazovat kupříkladu
zlý úmysl stěžovatele či skutečnost, že účelem právního vztahu bylo především navyšování ceny.
K této problematice žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 6. 2013, č. j. 7 Afs 47/2013-30.
[18] Dle žalovaného bylo ve věci náležitě prokázáno několikanásobné navýšení ceny,
a to dokonce v porovnání s horní hranicí intervalu zjištěných cen v běžných obchodních
transakcích. V rámci aplikace §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů
pak má daňový subjekt prostor zjištěný rozdíl cen vysvětlit. Důkazní břemeno však v této fázi
tížilo stěžovatele. V posuzované věci se přitom nejednalo o zanedbatelný rozdíl, jak tvrdí
stěžovatel, neboť cena za plnění týkající se Golf Arény Ostrava za 1. pololetí roku 2014 byla
správcem daně zjištěna ve výši 17.850 Kč měsíčně, přičemž D.D.D. SERVIS OPAVA sjednal
za tyto služby v témže období cenu ve výši 120.000 Kč měsíčně.
[19] Za lichou označil žalovaný rovněž námitku stran neexistence řetězce daňových subjektů,
v němž by byla stejná služba „přeprodávána“ za účelem navýšení ceny. Pro aplikaci §23 odst. 7
písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů není zjištění či identifikace takového řetězce nutná.
Jakkoliv je vytváření uvedených řetězců časté, k navyšování cen může docházet i v uzavřené
soustavě dvou daňových subjektů. V posuzované věci má však žalovaný za to, že správce daně
řetězce, v nichž docházelo k navyšování cen, náležitě identifikoval, přičemž nebylo jeho
povinností prokazovat úmyslné zapojení stěžovatele do řetězce.
[20] Za nedůvodnou žalovaný považuje rovněž námitku nesprávného stanovení referenčních
cen. Ve věci došlo ke stanovení cen obvyklých na základě intervalu cen dosažených mezi
nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek,
a to v ceně od 2.083 Kč do 8.333 Kč, resp. od 409 Kč do 17.850 Kč za měsíc poskytování
reklamních služeb. Pro stanovení ceny obvyklé přitom správce daně použil horní hranici
intervalů. S namítanou odlišností agenturních cen se pak žalovaný vypořádal již v bodech 48 - 52
napadeného rozhodnutí.
[21] Žalovaný rovněž trvá na tom, že některé stěžovatelem předkládané smlouvy oprávněně
vyloučil z jejich použití pro stanovení cen obvyklých, neboť se jednalo o plnění nesrovnatelná
rozsahem i časovým obdobím jejich uskutečnění. Požadavek stěžovatele na jejich použití
za současného oddělení srovnatelného rozsahu, popřípadě připočítání inflace, je zcela
neuskutečnitelný.
[22] Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že není povinností soudu odpovídat podrobně na každou
dílčí námitku stěžovatele. Proto nespatřuje nic závadného na tom, že se výslovně nevyjádřil
ke všem smlouvám předloženým stěžovatelem.
[23] Smyslem §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů je zabránit situaci,
kdy jedna smluvní strana záměrně činí úkony pro ni finančně či jinak nevýhodné, aby druhé
straně naopak vznikla daňová výhoda spočívající ve snížení daňového základu (k tomu
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007-105).
Dle žalovaného přitom nemusí být postaveno najisto, zda společnost D.D.D. SERVIS nákupem
předmětných služeb za vyšší cenu než cenu obvyklou vydělala. Takové dokazování by bylo
na místě např. v trestním řízení, kde by bylo třeba prokázat, že se prostředky uhrazené
za předražené plnění v nějaké formě vrací zpět společnosti D.D.D. SERVIS či příslušným
ovládajícím osobám. Takový důkazní standard však zákon na správce daně neklade. Žalovaný
má tedy za to, že nebylo nezbytné prokazovat, zda stěžovateli vznikla v důsledku navýšení cen
jakákoliv další výhoda, neboť primární výhodou je již samotné uplatnění daňově účinných výdajů
ve vyšší míře, než kdyby byly reklamní služby dodány za ceny obvyklé.
[24] Žalovaný tedy považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší správní
soud zamítl.
V. Replika stěžovatele
[25] Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel replikou, v níž zdůraznil, že k posuzování,
zda sjednané ceny za reklamní služby jsou vyšší než ceny obvyklé, mohl správce daně přikročit
až tehdy, pokud by prokázal, že smlouva byla uzavřena mezi jinak spojenými osobami. To se však
v daném případě nestalo. Opačný postup by vedl k závěru, že znak „propojení“ osob je přítomen
při každém zjištění neobvyklé ceny.
[26] Pokud se jedná o správcem daně zjištěný rozdíl mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou
v nynějším případě, stěžovatel jej nepovažuje za natolik markantní, aby mohl správce daně
na základě této skutečnosti daň doměřit. V rozhodnutích Nejvyššího správního soudu citovaných
žalovaným se jednalo o případy, v nichž bylo navýšení cen extrémní a patrné na první pohled.
O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo. Rozdíl mezi cenami by přitom
byl podstatně menší, ne-li vůbec žádný, pokud by správce daně porovnával plnění poskytnutá
reklamní agenturou, nikoliv přímým poskytovatelem, u něhož je cena logicky nižší.
[27] Stěžovatel se dále ohradil vůči tvrzení žalovaného, že k otázce odlišnosti agenturních cen
se vyjádřil již v napadeném rozhodnutí. Žalovaný v této souvislosti pouze uvedl, že společnost
mohla uzavřít obchodní vztah přímo se sportovním klubem. Tuto skutečnost však nijak
nedoložil.
[28] Závěrem stěžovatel zopakoval, že není zřejmé, jaká výhoda měla v důsledku nákupu
služeb za cenu vyšší než obvyklou společnosti D. D. D. SERVIS vzniknout, neboť
z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se jí uhrazené finanční prostředky v nějaké formě
vrátily. Stěžovatel přitom nesouhlasí s tím, že tyto skutečnosti by bylo třeba postavit najisto
pouze v trestním řízení. Podle §92 odst. 5 daňového řádu totiž právní domněnky a fikce
prokazuje správce daně.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); zkoumal přitom, zda napadený rozsudek nevykazuje vady, jimiž
by se musel zabývat i bez návrhu.
[30] Kasační stížnost je důvodná.
[31] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci není sporné,
že společnost PAMBROKE poskytla společnosti D. D. D. SERVIS reklamní služby
(tj. že reklama byla fakticky provedena) a došlo k úhradě ceny za reklamu (viz s. 29 zprávy
o daňové kontrole, či s. 6-7 napadeného rozhodnutí). Důvodem doměření daně byla tedy pouze
skutečnost, že podle mínění správce daně a žalovaného smlouvu o poskytnutí reklamních služeb
mezi sebou uzavřely osoby, které jsou osobami jinak spojenými ve smyslu §23 odst. 7 písm. b)
bodu 5 zákona o daních z příjmů, přičemž sjednaná cena několikanásobně převyšovala cenu
obvyklou. Rozdíl mezi cenou sjednanou v posuzovaném případě a cenou obvyklou se přitom
stěžovateli nepodařilo dle tvrzení daňových orgánů uspokojivě vysvětlit.
[32] Podle §23 odst. 7 věty první zákona o daních z příjmů platí, že „[l]iší-li se ceny sjednané mezi
spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích
za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka
o zjištěný rozdíl.“ Spojenými osobami se rozumí i jinak spojené osoby, kterými jsou podle §23 odst. 7
písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů „osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení
základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.“
[33] Aby tedy mohl správce daně přistoupit k úpravě základu daně podle §23 odst. 7 zákona
o daních z příjmů, musí v prvé řadě prokázat, že se ve věci jedná o spojené osoby ve smyslu
citovaného ustanovení. Druhou podmínkou pro uvedený postup je zjištění, že se ceny sjednané
mezi těmito osobami liší od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných
obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Ve vztahu k oběma těmto
skutečnostem nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní správce daně. Má-li za prokázané,
že smluvními stranami příslušného právního jednání jsou spojené osoby, a že si sjednaly ceny
odlišně od cen obvyklých, musí dále daňovému subjektu poskytnout prostor, aby zjištěný rozdíl
mezi cenami uspokojivě vysvětlil. V této fázi nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní, na rozdíl
od předchozích dvou podmínek pro úpravu základu daně, daňový subjekt (viz například
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 Afs 101/2012-31, či ze dne
26. 11. 2020, č. j. 4 Afs 343/2018-61).
[34] V rozsudku ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 Afs 87/2012 - 50, pak Nejvyšší správní soud
objasnil, že „[ú]čelem daného ustanovení je zabránit nežádoucímu přesouvání části základu daně z příjmů mezi
jednotlivými poplatníky daně z příjmů a umožnit sankcionovat zneužití cenové spekulace v obchodních vztazích.
Jedná se i o tzv. „přelévání zisků“ mezi osobami s rozdílným daňovým zatížením, k němuž dochází většinou
tím, že si tyto osoby účtují ve vzájemných transakcích ceny nižší, resp. vyšší, než odpovídá cenám používaným mezi
nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích, a výsledkem takových transakcí je zvýšení nákladů nebo
snížení tržeb u společnosti s vyšším daňovým zatížením a odčerpání části zisku do společnosti, u níž se aplikuj
nižší, případně nulová sazba daně z příjmů.“ Dále pak shrnul, že „podstatný rozdíl od obvyklých cen nastává
tehdy, prodává-li se příliš levně nebo nakupuje-li se příliš draze; v takovém případě musí být takový rozdíl vždy
uspokojivě doložen.“
[35] Pokud se jedná o nyní projednávanou věc, bylo v prvním kroku nezbytné, aby správce
daně unesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání, že stěžovatel a společnost PAMBROKE
jsou jinak spojenými osobami ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů.
Výkladem pojmu jinak spojené osoby se Nejvyšší správní soud v minulosti v rámci své rozhodovací
činnosti opakovaně zabýval, a to mimo jiné v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 Afs 47/2013-30,
na nějž odkázali i krajský soud a žalovaný. V tomto rozhodnutí vyslovil, že „osobami spojenými
ve smyslu ust. §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů se rozumí nejen osoby, které bezprostředně
vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, ale „veškeré osoby“,
které se na řetězci obchodních transakcí směřujících ve svém důsledku k snížení základu daně nebo zvýšení daňové
ztráty podílely. (…) Dikce ustanovení §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů nedopadá
„jen a pouze“ na osoby, které skutečně a bezprostředně (…) vytvořily právní vztah za účelem snížení základu
daně nebo zvýšení daňové ztráty. (…) Dopadá na všechny osoby, které se takového vztahu, ať již přímo nebo
nepřímo účastnily a profitovaly z něj.“ Okolností, ze které vyplývá vytvoření vztahu za účelem snížení
základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, je ekonomická iracionalita takového jednání, resp.
absence jiného než daň zkracujícího motivu pro ten který vztah (srov. rozsudky tohoto soudu
ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 Afs 34/2012-65, ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Afs 39/2014-48, či ze dne
18. 7. 2018, č. j. 6 Afs 129/2018-29).
[36] Krajský soud v přezkoumávaném rozsudku k naplnění znaku vztahu mezi jinak spojenými
osobami uvedl tolik, že „[u] jinak spojených osob ve smyslu ust. §23 odst. 7 písm. b) bod 5. ZDP
je rozhodující existence právního vztahu mezi těmito osobami, pro jehož prokázání je dostačující uzavřená smlouva
nebo jinak prokázaný právní vztah. Obsahem správního spisu má soud za prokázané, že žalobce
měl s dodavatelskou společností řádně uzavřenou smlouvu o poskytnutí reklamy, což ostatně nebylo žádným
způsobem zpochybněno. Pro správce daně tedy byla zcela dostačující prostá existence smluvního vztahu a žádné
další propojení dodavatele a odběratele nebylo zapotřebí zkoumat.“
[37] Uvedené hodnocení je však v příkrém rozporu se smyslem a účelem §23 odst. 7 písm. b)
bodu 5 zákona o daních z příjmů, jakož i s ustálenou judikaturou. Předpokladem doměření daně
podle citovaného ustanovení je totiž v prvé řadě zjištění, že do obchodní transakce byly zapojeny
osoby, které „vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.“
Existence právního vztahu je tedy toliko jednou (nikoliv však jedinou) z podmínek, které musí
být splněny, aby bylo možné hovořit o jinak spojených osobách. Daňové orgány však musí prokázat
rovněž přítomnost nezvyklých okolností, které vedou k závěru, že zastíraným účelem právního
vztahu je získat neoprávněné daňové zvýhodnění. Výklad krajského soudu by přitom ve svém
důsledku znamenal (jak ostatně správně namítl i stěžovatel), že o jinak spojené osoby podle
citovaného ustanovení by se jednalo ve všech případech existence právního vztahu mezi
daňovými subjekty (a to ať již tento vztah vznikl na základě formalizovaného úkonu či pouze
fakticky). Za jinak spojenou osobou by tedy v zásadě bylo možné považovat všechny daňové
subjekty účastnící se právních vztahů, což je na první pohled závěr zcela absurdní, vymykající
se úmyslu vyjádřenému v §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
[38] Výklad předestřený krajským soudem odmítl i samotný žalovaný, který však přesto trvá
na tom, že znak „jinak spojených osob“ byl v posuzovaném případě naplněn. V napadeném
rozhodnutí žalovaný identifikoval předpoklady pro doměření daně v zásadě shodně jako kasační
soud v bodě [33] tohoto rozsudku. K první podmínce, tj. zda se jednalo o spojené osoby
ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, uvedl, že správce daně zjistil
cenu obvyklou za umístění reklamy na příslušných sportovních stadionech (od 409 Kč do 17.850
Kč za měsíc), přitom stěžovatel za reklamu zaplatil částku ve výši 720.000 Kč (tedy 120.000 Kč
za měsíc). „Zjištěním rozdílu v cenách se má tak za prokázané, že daňový subjekt snížil svou daňovou
povinnost vytvořením obchodního vztahu se společností PAMBROKE Media s.r.o., s níž ujednal vysokou cenu
za reklamní služby, což pro daňový subjekt nebylo z ekonomického hlediska nikterak racionální. Lze tedy
konstatovat, že v daném případě jsou daňový subjekt a společnost PAMBROKE Media s.r.o. spojenými osobami
ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů (osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem
snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty).“
[39] Ani s tímto hodnocením se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Zjištění,
zda se sjednaná cena liší od ceny obvyklé, respektive od ceny, která by byla sjednána
za obdobných podmínek mezi nespojenými osobami, totiž přichází v úvahu jen tehdy, unese-li
správce daně břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání, že se v posuzovaném
případě jedná o právní vztah vytvořený mezi spojenými osobami (v daném případě mezi
tzv. jinak spojenými osobami). Podmínky aplikace §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů popsané
v bodě [33] tohoto rozsudku představují určitý algoritmus, v němž je nezbytně třeba dodržet
pořadí jednotlivých kroků. Pouze za situace, kdy správce daně zjistí, že dotčené subjekty jsou
osobami spojenými, může posuzovat, zda cena mezi nimi sjednaná překročila cenu obvyklou.
Opačný postup je nepřijatelný, neboť samotné překročení ceny obvyklé (byť se může jednat
o překročení markantní), nutně neznačí, že si daňový subjekt počíná nezákonným způsobem,
či že účelem existujícího právního vztahu je získání zakázané daňové výhody, respektive krácení
státu na daních. Daňový subjekt má širokou smluvní volnost ohledně toho, s kým a za jakých
podmínek (tedy i za jakou cenu) zboží či službu zakoupí. Jakkoliv to neznamená, že je povinností
státu uznat každý výdaj (v libovolné výši) jako daňově účinný, daňovým orgánům zásadně
nepřísluší posuzovat, zda nepřesahuje cenu obvyklou, ale při zjišťování, zda se jedná o daňově
uznatelný výdaj, pouze zjišťuje, zda byl vynaložen za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů
(§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). S tím, může souviset rovněž hodnocení přiměřenosti
výdaje, což je však kategorie podstatně benevolentnější, než srovnání s cenou obvyklou, které
zákon vyžaduje v případě ceny sjednané mezi spojenými osobami. Je tomu tak proto,
že v případě jinak spojených osob podle §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů
se již předpokládá zainteresovanost účastníků obchodního vztahu spočívající v nedovolené
optimalizaci daně (tento předpoklad je obsažený již v hypotéze právní normy), pročež je následně
na daňovém subjektu, aby jej vyvrátil, tj. racionálně vysvětlil odlišnost ceny od ceny obvyklé
(viz poslední bod algoritmu). S tím však souvisí, že v prvé fázi musí správce daně unést důkazní
břemeno jak ve vztahu k existenci vztahu mezi spojenými osobami, tak ve vztahu k navýšení ceny
oproti ceně obvyklé.
[40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že první a druhou podmínku pro doměření daně
podle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů nelze směšovat, neboť ze samotného navýšení ceny
nelze bez dalšího usuzovat na propojenost dotčených daňových subjektů. Kasačnímu soudu
je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalovaný již v minulosti (v jiných řízeních) dovozoval
znak propojenosti ze zjištění o nadhodnocené ceně reklamy (viz např. rozsudek ze dne
13. 2. 2020, č. j. 7 Afs 176/2019-26). Činil tak nicméně za situace, kdy navýšení bylo zcela
očividné na první pohled (např. více než 200násobné navýšení ceny) a současně k tomu
přistoupily i další podezřelé okolnosti (nestandardní obsah smluv, zanedbatelný přínos reklamy
pro činnost daňového subjektu a další). V posuzované věci nicméně žalovaný v napadeném
rozhodnutí žádnou obdobnou argumentaci nepředestřel a při posuzování, zda se jedná o jinak
spojené osoby, vycházel toliko ze zjištění o navýšení ceny oproti ceně obvyklé. Takový postup
je však zcela nedostačující, neboť tím fakticky dochází ke splynutí první a druhé podmínky
algoritmu. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že vysoká cena (je-li na první pohled zřejmá)
může představovat pro správce daně prvotní indicii pro zkoumání, zda se ve věci nejedná
o spojené osoby. Nemůže však představovat jediné vodítko, jako tomu bylo v nyní posuzované
věci, respektive, jak uvedl v napadeném rozhodnutí žalovaný.
[41] Na okraj kasační soud v této souvislosti ještě doplňuje, že závěry krajského soudu
ani žalovaného nenachází oporu ani v jimi opakovaně odkazovaném rozsudku ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 7 Afs 47/2013-30. Jak krajský soud, tak žalovaný totiž závěry uvedené v citovaném rozsudku
poněkud dezinterpretují, respektive nepřiléhavě zobecňují. Nejvyšší správní soud se v uvedeném
rozsudku zabýval odlišnou právní otázkou, než v nyní projednávané věci, neboť posuzoval,
zda §23 odst. 7 písm. b) bod 5 dopadá pouze na osoby, které skutečně a bezprostředně vytvořily
právní vztah za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Dovodil přitom,
že nikoliv, neboť uvedené ustanovení dopadá na všechny osoby v řetězci, které se takového
vztahu účastnily a profitovaly z něj (snížením základu daně nebo zvýšením daňové ztráty). Nyní
řešená situace se tedy od případu posuzovaného v citovaném rozsudku podstatně odlišuje, neboť
v ní nevystupuje do popředí řetězec daňových subjektů, v rámci něhož by docházelo
k přeprodávání služby. I v uvedeném rozhodnutí nicméně vycházel Nejvyšší správní soud
ze skutečnosti, že primárně musí existovat právní vztah, který vznikl za účelem snížení základu
daně nebo zvýšení daňové ztráty. To však žalovaný neprokázal a z obsahu napadeného
rozhodnutí není ani zřejmé, jakým způsobem měl stěžovatel na věci profitovat. V této souvislosti
neobstojí tvrzení krajského soudu, že stěžovatel si snižoval základ daně o částky mnohonásobně
převyšující běžnou cenu za obdobné služby. Pokud totiž stěžovatel (společnost D. D. D.
SERVIS) cenu skutečně uhradil a současně nebylo prokázáno, že by se mu finanční prostředky
vracely zpět, postrádalo by zaplacení předražené služby pouze za účelem uplatnění vyšších výdajů
jakoukoliv racionalitu, neboť by bylo finančně nevýhodné (stěžovatel by na reklamu vynaložil
více prostředků, než o kolik si následně snížil daňové zatížení). I z tohoto důvodu je třeba trvat
na unesení důkazního břemene správce daně (žalovaného) ve vztahu k prokázání, že stěžovatel
a společnost PAMBROKE byly osobami jinak spojenými ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) zákona
o daních z příjmů. V případě propojených osob se totiž vytvoření právního vztahu za účelem
krácení daně presumuje (či přesněji tato okolnost je jedním ze znaků jinak spojených osob), přičemž
by bylo následně na stěžovateli, aby prokázal opak.
[42] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil první kasační námitce stěžovatele, že bylo
povinností žalovaného zkoumat případnou existenci jiných okolností, které by nasvědčovaly
tomu, že se jedná o právní vztah, který vznikl převážně za účelem snížení základu daně nebo
zvýšení daňové ztráty, tj. že stěžovatel a společnost PAMBROKE jsou jinak spojenými osobami
ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů. V tomto směru však žalovaný důkazní
břemeno neunesl a krajský soud tedy věc posoudil nesprávně, když dovodil, že existenci vztahu
mezi jinak spojenými osobami daňové orgány prokázaly.
[43] Jakkoliv by již dosavadní zjištění zcela postačovala ke zrušení přezkoumávaného rozsudku
krajského soudu, potažmo i rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud považuje za účelné
vypořádat i zbylé kasační námitky, které se vztahují především k druhé podmínce aplikace §23
odst. 7 zákona o daních z příjmů, tj. zjištění rozdílu mezi sjednanou cenou a cenou obvyklou.
[44] K této problematice se váže bohatá rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudky ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007-105, publ. pod č. 1852/2009 Sb. NSS,
ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 Afs 74/2010-81, či ze dne 22. 11. 2014, č. j. 9 Afs 92/2013-27), kterou
tento soud shrnul v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, č. j. 5 Afs 341/2017–47. V něm uvedl, že pokud
je „prokázáno, že se jedná o spojené osoby ve smyslu §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, je na správci daně,
aby prokázal, že se liší ceny sjednané mezi těmito osobami od ceny, které by byly sjednány mezi nezávislými
osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. (…) Správce daně proto musí
provést srovnání, při kterém musí zjistit jednak cenu sjednanou mezi spojenými osobami a jednak cenu obvyklou
(srovnanou s průměrem cen, tzv. cenu referenční), za kterou se srovnatelnou komoditou obchodují osoby nezávislé.
Nutnou (nikoli však dostačující) podmínkou pro úpravu základu daně dle §23 odst. 7 zákona o daních
z příjmů je existence rozdílu mezi cenami. Pro zjišťování „obvyklosti“ ceny musí být správce schopen unést
břemeno tvrzení i břemeno důkazní ve vztahu ke všem rozhodným aspektům. Obvyklou cenu může správce daně
určit, a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně
existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových
cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Jak již uvedl
NSS v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010 - 81, č. 2548/2012 Sb. NSS) - referenční (obvyklá)
cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených
osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. Pokud správce daně
zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně
existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo
obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou
korekci referenční ceny.
[45] V nyní posuzované věci správce daně při zjišťování ceny obvyklé do referenčního vzorku
zahrnul jednak smlouvy uzavřené jinými subjekty přímo s dotčenými sportovními areály (Andrův
stadion, Golf Aréna Ostrava), současně pak vycházel i z oficiálních ceníků těchto sportovišť
pro libovolného zájemce o umístění reklamy. V neposlední řadě pak připočetl i předpokládanou
cenu za vyhotovení reklamního panelu. Tímto způsobem správce daně dovodil, že za příslušné
zdaňovací období došlo k navýšení oproti ceně obvyklé o 335 %.
[46] Nejvyšší správní soud nicméně nepřehlédl, že stěžovatel v průběhu celého daňového
řízení konzistentně tvrdil, že ze strany společnosti PAMBROKE se jednalo o kompletní službu
(reklama „na klíč“), pročež ceny za pronájem ploch přímo od sportovišť nepředstavují
srovnatelný vzorek. Tuto námitku pak vznesl i v řízení před krajským soudem, který se jí však
blíže nezabýval. V daném rozsahu je proto rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
[47] Jakkoliv není úlohou kasačního soudu nahrazovat činnost soudu krajského, považuje
za vhodné se i k nastíněné otázce krátce vyjádřit. Žalovaný se s obdobnou námitkou stěžovatele
v odvolacím řízení vypořádal poněkud kusým konstatováním, že společnost D. D. D. SERVIS
si mohla reklamu (a to podstatně levněji) zajistit přímo od dodavatele reklamních ploch. Současně
shledal, že stěžovatel neprokázal žádnou přidanou hodnotu zprostředkování reklamy společností
PAMBROKE oproti situaci, kdy by si reklamu zajistil přímo u sportovního areálu. V této
souvislosti nicméně Nejvyšší správní soud uvádí, že onu přidanou hodnotu může představovat
samotné zprostředkování reklamy, spočívající v tom, že odběratel není nucen sám aktivně
komunikovat s poskytovatelem reklamních ploch, či kupříkladu dohlížet na výrobu reklamy a její
umístění.
[48] Kasační soud tedy neshledává nic nestandardního na tom, pokud společnost D. D. D.
SERVIS nepoptala reklamu přímo u dotčených sportovních areálů, ale k provedení reklamy
uzavřela smlouvu se zprostředkovatelem. Jedná se o naprosto běžný postup, což by měly
při stanovení referenčního vzorku zohlednit i daňové orgány. Proto by pro účely stanovení ceny
obvyklé měly vycházet právě z cen, které by byly v běžných obchodních vztazích sjednány mezi
odběratelem reklamy a zprostředkovatelem reklamy, nikoliv jejím konečným poskytovatelem.
Vzhledem k tomu, že v daném případě tak správce daně neučinil, neodráží jím zjištěná cena
obvyklá konkrétní podmínky posuzované obchodní transakce. Je totiž zjevné, že ceny
zprostředkovatele se budou od cen přímého dodavatele lišit (budou zpravidla vyšší). Není však
povinností daňového subjektu vyhledávat cenově nejvýhodnější nabídku a žalovaný tedy nemůže
po stěžovateli, respektive společnosti D. D. D. SERVIS spravedlivě požadovat, aby smlouvu
uzavřela přímo s dotčenými sportovními areály, neboť je otázkou její svobodné volby, jakým
způsobem si reklamní služby zajistí, tj. zda přímo nebo skrze zprostředkovatele. Ostatně správce
daně má vždy možnost, zjistí-li nestandardní cenu, aniž by se mu podařilo prokázat, že se jedná
o osoby spojené ve smyslu §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, ověřit úhradu daně u příjemce
finančních prostředků, jakož i případně dodatečně dohlédnout na její odvod do státního
rozpočtu. Případné zjištění, že příjemce peněžních prostředků daň neodvedl, nelze klást
bez dalšího k tíži příjemci plnění. V posuzované věci se přitom nejednalo o řetězec subjektů,
v němž by docházelo k několikerému přeprodávání totožné služby, neboť správcem daně
vymezený řetězec sestával toliko z dodavatele nájemních ploch, společnosti PAMBROKE
a společnosti D. D. D. SERVIS, tj. odběratele. Za těchto okolností má soud za to, že o žádném
řetězci ve skutečnosti ani hovořit nelze, neboť se v základních obrysech jedná o běžný obchodní
model, přičemž žalovaný na žádné nestandardní okolnosti, vyjma navýšení ceny, v napadeném
rozhodnutí neupozornil.
[49] Důraz na řádné stanovení referenčního vzorku, tj. na zahrnutí cen od zprostředkovatelů
(nikoliv konečných poskytovatelů), případně na odpovídající úpravu zjištěné ceny s přihlédnutím
k odlišnosti od obchodní transakce mezi společnostmi D. D. D. SERVIS a PAMBROKE
je přitom o to silnější, že zjištěný rozdíl cen nebyl v posuzované věci příliš výrazný (335 % ceny
obvyklé). V případě odpovídající úpravy referenčního vzorku tak nelze vyloučit, že by rozdíl mezi
cenou sjednanou a cenou obvyklou byl spíše zanedbatelný. Nejvyšší správní soud shledal tedy
důvodnou i námitkou stěžovatele stran nesprávného stanovení referenčního vzorku pro účely
srovnání cen.
[50] Za nedůvodné naopak kasační soud považuje tvrzení, že správce daně měl vycházet
ze smluv předložených stěžovatelem. Odkazuje na bod 19 rozsudku krajského soudu a body 53
- 57 napadeného rozhodnutí, v nichž se krajský soud a žalovaný obdobnou otázkou zabývali,
a kasační soud se s jejich hodnocením ztotožňuje. Žalovaný především poukázal
na nesrovnatelnost plnění v předložených smlouvách s podmínkami na straně stěžovatele,
a to jak z hlediska rozsahu (smlouvy se např. týkaly vyjma umístění reklamních panelů také práva
užívat logo sportovního klubu, zajištění VIP vstupů na zápasy apod.), tak času (zcela jiné
zdaňovací období). Soud přitom s žalovaným souhlasí zejména v tom směru, že plnění vymezené
ve smlouvách je neoddělitelné, tedy že z nich nelze seznat, jaká by byla cena, pokud by bylo
předmětem smlouvy pouze umístění reklamního panelu jako v nyní projednávané věci.
[51] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozsudek krajského soudu je dílem nezákonný
a dílem nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že s ohledem
na zjištěný charakter pochybení by krajskému soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit,
nepovažuje tento soud za účelné vracet mu věc k dalšímu projednání, ale přikročil bez dalšího
i ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.
VII. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek krajského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a současně za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil
i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaný
je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
[53] Nejvyšší správní soud je soudem, který o věci rozhodl jako poslední, proto musí určit
náhradu nákladů soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je pak nutno
posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení,
který úspěch ve věci neměl. Ve věci měl úspěch stěžovatel, pročež mu Nejvyšší správní soud
přiznal náhradu nákladů řízení.
[54] Náklady řízení spočívají v prvé řadě v náhradě za zaplacený soudní poplatek ve výši
3.000 Kč v řízení o žalobě a 5.000 Kč v řízení o kasační stížnosti.
[55] Stěžovatel byl v řízení o žalobě na základě plné moci zastoupen Mgr. Ing. Drahomírem
Foltanem, daňovým poradcem, který v řízení učinil dva úkony právní služby spočívající v převzetí
a přípravě zastoupení a sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) a vyhlá šky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za tyto úkony náleží odměna 2 x 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu],
a paušální částka ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem tomu,
že uvedený daňový poradce jen plátcem DPH, zvýšil soud částku odměny o příslušnou daň.
Celková výše odměny v této fázi řízení činí 8.228 Kč.
[56] V řízení o kasační stížnosti stěžovatele zastupuje advokát JUDr. Petr Langer, Ph.D.,
LL.M., který v řízení učinil tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepsání
kasační stížnosti a sepsání repliky [tj. úkony podle §11 odst. 1 písm. a) a d) a advokátního tarifu].
Za tyto úkony náleží odměna ve výši 3 x 3.100 Kč, a paušální částka 3 x 300 Kč. Zástupce
stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH (a ani zvýšení odměny o DPH nepožadoval), proto
činí částka odměny v řízení o kasační stížnosti 10.200 Kč. Celkově je tedy žalovaný povinen
stěžovateli uhradit náklady ve výši 26.428 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu