ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.215.2019:47
sp. zn. 1 Afs 215/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: R. F.,
zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1,
proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, 117 22 Praha 1, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. 42551/17/7700-10124-202542,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 31 Af 101/2017 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím dne 23. 11. 2016 zamítlo žádost žalobce
o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále
jen „navrácení lhůty“). K odvolání žalobce žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil tak,
že řízení o žádosti zastavil. Žalobce žádal o navrácení lhůty ve vztahu k pěti písemnostem
Odvolacího finančního ředitelství, lhůta však byla stanovena pouze v písemnosti
ze dne 20. 7. 2016 označené jako „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření
se v rámci odvolacího řízení“ (dále jen „výzva“). Navrácení lhůty stanovené v této výzvě
však nebylo možné, neboť ve věci již bylo vydáno rozhodnutí o odvolání.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský soud
neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
[3] Soud souhlasil se závěrem žalovaného, že žádost o navrácení lhůty pro vyjádření se
ke skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení a navržení provedení dalších důkazních prostředků
(dle §115 odst. 2 daňového řádu) je možno podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání.
Jestliže byla žádost o navrácení lhůty podána až po vydání rozhodnutí o odvolání, pak je taková
žádost nepřípustná, a veškeré námitky týkající se důvodnosti navrácení lhůty byly
proto bezpředmětné. Rozhodnutí žalovaného proto nemůže být nepřezkoumatelné
z toho důvodu, že se žalovaný námitkami nezabýval.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel poukázal na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozhodl
usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 59 Af 12/2018 - 60, ve skutkově a právně shodné otázce
odlišně, a to tak, že žalobu z důvodu kompetenční výluky odmítl. Stěžovatel tedy rozsudku
krajského soudu vytýká, že nebyl naplněn princip předvídatelnosti a legitimního očekávání
jednotného rozhodování obdobných případů.
[6] Stěžovatel dále namítá, že správní orgán I. stupně neměl k dispozici kompletní daňový
spis, a rozhodoval tak na základě nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Tuto vadu neodstranil svým rozhodnutím ani žalovaný ani krajský soud. Stěžovatel doručil
dne 15. 11. 2016 svoji žádost označenou jako „reakce na sdělení k návrhu na vyslovení
neúčinnosti doručení a k návrhu na navrácení v předešlý stav“. Na tuto žádost Odvolací finanční
ředitelství nereagovalo a znemožnilo stěžovateli předložit relevantní důkazní prostředky.
[7] Stěžovatel dále namítá, že výzva je svým obsahem rozhodnutí, přičemž rozhodnutí je
vůči tomu, jemuž se ukládá povinnost, účinné až tehdy, je-li řádným způsobem doručeno.
Seznámení bylo součástí písemností, u nichž stěžovatel žádal o vyslovení neúčinnosti doručení
podle §48 daňového řádu. Žádost byla zamítnuta žalovaným, stejně tak žaloba proti rozhodnutí
žalovaného. Rozhodnutí o žalobě bylo napadeno kasační stížností, o níž dosud nebylo
rozhodnuto. Toto rozhodnutí je předřazeno rozhodnutí o navrácení lhůty, protože nejprve musí
být postaveno najisto, zda výzva byla doručena v souladu se zákonem. Dle stěžovatele je vadou,
že krajský soud neprovedl dokazování ohledně závažného a předem nepředvídatelného důvodu,
pro nějž se stěžovatel nemohl s obsahem výzvy seznámit; skutkový stav tak byl nedostatečně
zjištěn. Stěžovatel utrpěl při automobilových závodech konaných ve dnech 20. až 21. 5. 2016
poranění hlavy, v jehož důsledku zapomněl, že má zřízenu datovou schránku. K prokázání svých
tvrzení navrhl stěžovatel výslechy svědků.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Stěžovatel
po celou dobu řízení vedených orgány finanční správy a krajským soudem neprokázal závažné
důvody, které by umožnily postup správce daně dle §37 daňového řádu. Důkazní břemeno
je v daném případě dle §90 odst. 3 daňového řádu na stěžovateli.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[10] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] V prvé řadě bylo na místě zabývat se tím, zda krajský soud věcně neposuzoval návrh,
který je ze soudního přezkumu vyloučen. Tuto otázku musí soud zkoumat z úřední povinnosti,
stěžovatel však zároveň v kasační stížnosti uplatnil námitku, že Krajský soud v Ústí nad Labem
skutkově obdobnou věc odmítl z důvodu kompetenční výluky.
[12] Dle §70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního
orgánu předběžné povahy.
[13] Rozšířený senát vyložil kritéria pro vymezení pojmu rozhodnutí předběžné povahy
podle §70 písm. b) s. ř. s. v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54,
č. 1982/2010 Sb. NSS: „O rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka podle §70 písm. b) s. ř. s.,
se jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: časovou, věcnou a osobní.
Je tedy vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta
pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí
konečného. Rozhodnutí konečné pak v sobě musí věcně zahrnout vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy
a musí být adresováno mj. i subjektu, jemuž bylo určeno rozhodnutí předběžné.“
[14] Nejvyšší správní soud se otázkou, zda je rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty dle §37
daňového řádu rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s., se zabýval
v rozhodnutích ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Afs 136/2016 - 36, či ze dne 18. 10. 2019,
č. j. 4 Afs 244/2019 - 85 (tento rozsudek se týkal přezkumu stěžovatelem poukazovaného
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 59 Af 12/2018 - 60).
[15] V daných věcech soud dospěl k závěru, že žalovaná rozhodnutí byla předběžné povahy.
Jednalo se o rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání. V takové situaci tedy byly
splněny všechny výše uvedené podmínky – věcná, časová i osobní.
[16] V projednávané věci je však skutková situace odlišná. Stěžovatel podal žádost o navrácení
lhůty dle §37 daňového řádu ve vztahu ke lhůtě pro seznámení se s podklady pro vydání
rozhodnutí, k vyjádření a k navržení důkazů. To by samo o sobě pro rozdílné hodnocení
rozhodnutí o takové žádosti nestačilo. V případě žádosti podané v průběhu řízení,
o níž by žalovaný rozhodl, třebas nesprávně i po vydání konečného rozhodnutí v odvolacím
řízení, bylo by možno k žalobní námitce účastníka řízení v žalobě proti rozhodnutí o odvolání
ve věci samé přezkoumat i otázku včasnosti, zákonnosti a správnosti rozhodnutí o žádosti
a výsledek tohoto přezkumu promítnout do rozhodnutí o žalobě proti tomuto konečnému
rozhodnutí.
[17] Rozdílem, který vede k odlišnému hodnocení otázky předběžnosti tohoto rozhodnutí
v projednávané věci, je skutečnost, že stěžovatel podal žádost dle §37 daňového řádu až poté,
co bylo o jeho odvolání rozhodnuto. Není tak splněna časová podmínka k posouzení rozhodnutí
jako předběžného, neboť v takovém případě není rozhodnutí o vyhovění či nevyhovění žádosti
vydáno v řízení ve věci samé, ani nevede k tomu, že by mělo být v přiměřené lhůtě
jakékoliv řízení zahájeno. Nebude tak existovat konečné rozhodnutí, v rámci jehož přezkumu
by bylo možné zabývat se rozhodnutím o navrácení lhůty. Ani při případném soudním přezkumu
konečného meritorního rozhodnutí vydaného v řízení, ve vztahu k němuž je navrácení lhůty
požadováno, by soud rozhodnutí o takové pozdější žádosti přezkoumat nemohl. Žalobou
napadené rozhodnutí (zde tedy konečné meritorní) totiž přezkoumává podle skutkového
a právního stavu ke dni vydání tohoto rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Z uvedeného důvodu nelze v nyní projednávané věci nahlížet na rozhodnutí žalovaného
jako na rozhodnutí předběžné povahy a není tedy vyloučeno ze soudního přezkumu. Krajský
soud postupoval správně, když je věcně přezkoumal.
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele brojícím proti věcným
závěrům krajského soudu.
[20] Podle §37 odst. 1, 2 a 3 daňového řádu platí, že: (1) Osoba zúčastněná na správě daní je
oprávněna požádat správce daně o navrácení lhůty v předešlý stav. (2) Správce daně povolí ze závažného důvodu
navrácení lhůty stanovené daňovým zákonem nebo správcem daně v předešlý stav, pokud před podáním žádosti
lhůta již uplynula, a nově stanoví den jejího uplynutí. (3) Žádost o navrácení lhůty v předešlý stav musí být
podána do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty.
[21] Podle §115 odst. 2 a 3 daňového řádu platí, že: (2) Provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího
řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy,
které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších
důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru,
než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. (3) Lhůta
podle odstavce 2 nesmí být delší 15 dnů; žádost o navrácení této lhůty v předešlý stav je možné podat nejpozději
do vydání rozhodnutí o odvolání.
[22] Podle §101 odst. 2 platí, že: Rozhodnutí je vydané okamžikem, kdy byl učiněn úkon
k jeho doručení; rozhodnutí, které se nedoručuje, je vydané okamžikem, kdy bylo podepsáno úřední osobou.
[23] Nejvyšší správní soud souhlasí s výkladem krajského soudu, že ustanovení §115 odst. 3
věty za středníkem daňového řádu omezuje časový rámec, v němž lze podat žádost o navrácení
lhůty dle §37 daňového řádu. Navrácení lhůty je institutem, který dává možnost navrátit lhůtu,
jsou-li dány závažné důvody. Jde přitom o institut výjimečný. Smyslem lhůt (obecně) je urychlení
procesu rozhodování za účelem reálného dosažení stanovených cílů. Možnost požádat
o navrácení lhůty proto není časově neomezená, nýbrž zákonodárce ji omezil, a to do okamžiku
vydání rozhodnutí o odvolání. Neomezení možnosti navrátit lhůtu by vedlo v rozporu
se smyslem lhůt k naprosté právní entropii. S vydáním rozhodnutí o odvolání právo požádat
o navrácení lhůty zaniká, resp. žádost podaná po vydání rozhodnutí o odvolání je opožděnou,
a tedy zjevně právně nepřípustnou dle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu.
[24] Z obsahu správního spisu vyplývá, že Odvolací finanční ředitelství ve výzvě stanovilo
lhůtu k vyjádření ke zjištěným skutečnostem a důkazům v odvolacím řízení dle §115 odst. 2
daňového řádu. Rozhodnutí o odvolání vydalo Odvolací finanční ředitelství dne 29. 8. 2016.
Žádost o navrácení lhůty stěžovatel podal až dne 29. 9. 2016. Žádost o navrácení tedy byla
podána až po vydání rozhodnutí o odvolání.
[25] Krajský soud proto správně uzavřel, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu
se zákonem a nezabýval se dalšími námitkami týkajícími se posouzení, zda byly dány závažné
důvody pro navrácení lhůty. Předmětem řízení totiž byla pouze otázka, zda žalovaný postupoval
správně, když řízení o žádosti (bez posouzení její věcné opodstatněnosti) zastavil.
[26] Z uvedeného důvodu nemají námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a neúčinnosti doručení výzvy místo ani v řízení o této kasační stížnosti.
[27] Pouze nad rámec nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud podotýká,
že o stěžovatelově kasační stížnosti týkající se jeho žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení
dle §48 daňového řádu, na kterou poukazoval v kasační stížnosti, rozhodl Nejvyšší správní soud
dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 214/2019 – 94, tak, že kasační stížnost neshledal důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu