ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.215.2021:55
sp. zn. 1 Afs 215/2021 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. N., zastoupen
JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2018, č. j. 39290/18/5200-10423-709175, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2021, č. j. 25 Af 55/2018-100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“) zahájil u žalobce dne
10. 3. 2015 daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011.
Předmětem činnosti žalobce v uvedeném období byly stavební práce, zejména izolatérské
a zednické.
[2] Na základě závěrů uvedených ve zprávě o daňové kontrole vydal správce daně platební
výměr ze dne 25. 4. 2017, kterým žalobci doměřil za rok 2011 daň ve výši 375.498 Kč, daňový
bonus ve výši 16.287 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši
78.357 Kč. Daň byla žalobci doměřena z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení
týkajících se provedení stavebních prací společností JARYS stav spol. s r. o. (dále jen „JARYS“)
v deklarovaném rozsahu a ceně. Takto uplatněné výdaje proto nebyly žalobci uznány.
[3] Žalobce napadl platební výměr odvoláním, které žalovaný poté, co nechal doplnit
dokazování, v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl.
[4] Rozsudkem ze dne 21. 4. 2020, č. j. 25 Af 55/2018 – 73, Krajský soud v Ostravě
napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil,
proč zpochybněnou část daňové evidence žalobců nelze považovat za podstatnou z hlediska
podmínek pro přechod na stanovení daně podle pomůcek. Uložil žalovanému nově zhodnotit
možnost stanovení daně dle pomůcek se zohledněním tzv. esenciálních nákladů. Proti tomuto
rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl
a rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 1 Afs 20 6/2020-39, rozsudek krajského soudu zrušil.
Kasační soud naopak dospěl k závěru, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně
přezkoumatelně zdůvodnil, proč v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro stanovení daně
podle pomůcek, a s tímto závěrem žalovaného se soud rovněž ztotožnil.
II. Napadený rozsudek krajského soudu
[5] Krajský soud následně rozhodl znovu nyní napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl.
V odůvodnění shrnul judikaturu vztahující se k přechodu důkazního břemene v daňovém řízení
a dospěl k závěru, že nyní projednávaný případ je s rozhodovací soudní praxí v souladu. Správce
daně správně formuloval konkrétní pochybnosti, které vyvrátily věrohodnost a průkaznost
předložených daňových dokladů. Pochybnosti spočívaly v tom, že se jednalo o výlučně
hotovostní platby, na fakturách chyběla dostatečná specifikace plnění a jednatel společnosti
JARYS prohlásil, že s žalobcem nikdy žádné obchody neuskutečnil a ani jej nezná. To jsou podle
krajského soudu dostatečné indicie vyvolávající důvodné pochybnosti správce daně. Jestliže
pak správce daně kvalifikovaně zpochybnil předložené doklady, bylo na žalobci, aby prokázal
tvrzené skutečnosti. Podstatou přitom nebylo prokázat, zda byly stavební práce fakticky
provedeny, ale zda byly provedeny společností JARYS v tvrzeném rozsahu a za žalobcem
uváděnou cenu.
[6] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným, že tyto skutečnosti se žalobci prokázat
nepodařilo. Nevyplynuly totiž z výpovědí svědků V. a L., kteří hovořili o společnosti „Jaryn stav
nebo něco takového“, nebo vypověděli „že se tam nějaká společnost Jarys ptala na práci“, což může svědčit
o tom, že někdo, kdo vystupoval jménem společnosti JARYS, vyvíjel nějakou činnost
v souvislosti se zakázkami žalobce, avšak neprokazují, že tato společnost práce provedla
v tvrzeném rozsahu a za uvedenou cenu. Podobně krajský soud hodnotil svědeckou výpověď J.
S. a stejně tak tomu bylo v případě stavebních deníků, u nichž sám žalobce přiznal, že nebyly
vedeny řádně.
[7] K námitce, že žalovaný a správce daně měli stanovit daň podle pomůcek a přiznat žalobci
náklady minimálně nutné (neboli esenciální), odkázal krajský soud na odůvodnění zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu, který neshledal důvod k přechodu na stanovení daně
podle pomůcek.
III. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, jakož
i rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Konkrétně namítl, že daňová rozhodnutí jsou založena na nesprávném hodnocení
důkazů, které krajský soud akceptoval. Stěžovatel přitom trvá na své verzi hodnocení důkazů,
která vyplývá z dodatečně dohledaných smluv o dílo, stavebních deníků, svědeckých výpovědí
ostatních dodavatelů stěžovatele J. L. a P. V. a svědka J. S., který vykonával na stavbách stavební
dozor.
[10] Krajskému soudu stěžovatel nadto vytknul nepřezkoumatelnost některých jeho závěrů,
neboť se dostatečně nezabýval hodnocením provedených důkazů v předchozích řízeních.
Především pak pouze letmo zmínil v kasační stížnosti specifikované smlouvy o dílo, aniž
by je přezkoumatelně a podrobně hodnotil. Vůbec se nezabýval hodnocením výdajových
pokladních dokladů o hotovostních úhradách částek fakturovaných společností JARYS a evidencí
zakázek vedenou stěžovatelem. Nesprávně hodnotil skutečnosti vyplývající ze stavebních deníků
a z napadeného rozsudku není ani zřejmé, zda krajský soud hodnotil stavební deníky stěžovatele
nebo generálního dodavatele stavby.
[11] Soud neuvedl v napadeném rozsudku komplexní hodnotící úvahu ke všem důkazům
v jejich vzájemných souvislostech. Vyslovil se pouze ve vztahu k pochybnostem správce daně,
avšak již neposoudil, jak si stály důkazy provedené ve prospěch stěžovatele. Tím měl krajský soud
zároveň aprobovat rozhodnutí žalovaného, které vycházelo z nedostatečně a nesprávně
zjištěného skutkového stavu.
[12] Krajský soud měl dále pochybit při právním posouzení otázky rozložení a unesení
důkazního břemene. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že nevyvrátil pochybnosti předestřené
správcem daně a žalovaným a že by neunesl své důkazní břemeno. Žalovaný postavil závěr
o neprokázání daňové uznatelnosti vynaložených výdajů fakticky pouze na zpochybnění identity
skutečného dodavatele přijatého plnění, nikoliv na zpochybnění reálného provedení plnění.
Pochybnosti správce daně byly postaveny na zjištění, že stěžovatel platil za provedené práce
v hotovosti, na fakturách nebyl jednoznačně specifikován předmět plnění a jednatel společnosti
JARYS J. H. popřel uzavření smluvního vztahu se stěžovatelem. Správce daně a žalovaný
automaticky převzaly výpověď jednatele jako skutkové zjištění, aniž by se zabývali pravdivostí a
věrohodností jeho výpovědi. Přinejmenším stejně pravděpodobné může být, že společnost
JARYS plnění pro stěžovatele provedla, avšak před správcem daně to z nějakého důvodu popírá.
Stěžovatel má pak za to, že přinejmenším pochybnosti týkající se samotného předmětu a rozsahu
plnění byly v dalším dokazování odstraněny.
[13] Konečně stěžovatel namítl nesprávné posouzení ze strany krajského soudu, pokud
jde o splnění podmínek pro daňovou uznatelnost výdajů. Důvodné pochybnosti ve vztahu
ke konkrétnímu dodavateli podle něj nemohly postačovat k vyloučení předmětných výdajů
za situace, kdy je nesporné, že stavební práce byly skutečně provedeny a výdaje skutečně
vynaloženy.
[14] V průběhu řízení o kasační stížnosti, dne 1. 10. 2021, podal stěžovatel návrh na přiznání
odkladného účinku, který odůvodnil tím, že správce daně již přistoupil k exekuci doměřené daně
a jejího příslušenství, přičemž stěžovateli a jeho manželce hrozí, že nebudou schopni hradit
své závazky vzniklé v podnikání, dostanou se do platební neschopnosti a úpadku.
IV. Vyjádření žalovaného
[15] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že bezvýhradně souhlasí s právním posouzením věci, které
učinil krajský soud. Upozornil, že v daném případě správce daně velice detailně vyjádřil
své pochybnosti o souladu skutkového stavu deklarovaného na předložených daňových
dokladech se skutečným stavem (fakturované částky byly hrazené v hotovosti, na přijatých
fakturách nebyl jednoznačně vymezen předmět plnění a nebyly k nim přiloženy žádné přílohy
obsahující soupis prací, položkový rozpočet atp., tyto faktury se co do formy a obsahu odlišují
od daňových dokladů běžně používaných společností JARYS, jednatel společnosti JARYS uvedl,
že stěžovatele nezná, nikdy o něm neslyšel a nikdy s ním jeho společnost nespolupracovala
ani s ním neuzavřela žádnou smlouvu, předložené stavební deníky, vyjma jednoho, v němž
je u jednoho zápisu uveden údaj „JARYS“, neobsahovaly údaje o tom, že by se na stavebních
pracích podílela společnost JARYS).
[16] Podle žalovaného proto důkazní břemeno přešlo na stěžovatele a s ohledem na zásadní
charakter důvodných pochybností nemůže být pochyb, že stěžovatel své důkazní břemeno
neunesl. Naopak doplnění dokazování pochybnosti žalovaného ještě více prohloubilo.
[17] K námitce stěžovatele, že daňové orgány měly přihlédnout k reálnému provedení
stavebních prací, žalovaný konstatoval, že v průběhu řízení nebylo prokázáno vynaložení výdajů
v takovém rozsahu, v jakém jej stěžovatel tvrdil. Stěžovatel ani neupřesnil, jakým jiným způsobem
obchodní transakce proběhly, tedy kdo byl pravým dodavatelem a komu práce hradil. Za takové
situace nelze výdaje osvědčit jakožto daňově uznatelné výdaje. S ohledem na to žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil,
že kasační stížnost má požadované náležitosti, a je podaná oprávněným stěžovatelem, který
je v řízení zastoupen zástupcem z řad advokátů.
[19] V souzené věci jde o opakovanou kasační stížnost, soud se tedy nejprve zabýval otázkou
její přípustnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je „kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud se tak nemůže zabývat znovu věcí,
u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním názorem
krajský soud řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
K přípustnosti opakované kasační stížnosti lze dále odkázat na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS,
v němž se konstatuje: „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl
uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu
opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu
pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních
okolnostech případu.“
[20] V projednávané věci byl předchozí rozsudek krajského soudu zrušen na základě kasační
stížnosti žalovaného, a to z důvodu, že soud chybně posoudil povinnost správce daně stanovit
daň podle pomůcek a v rámci takového stanovení přiznat stěžovateli esenciální výdaje. Nejvyšší
správní soud se tedy v předchozím rozsudku zabýval právní otázkou, která není předmětem
nynější kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy je přípustná.
[21] Nejvyšší správní soud proto mohl přistoupit k věcnému posouzení kasační stížnosti,
přičemž její důvodnost posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, k níž je ostatně povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje
kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho
výroku. Vzhledem k rozsahu žaloby se krajský soud nemusel nutně vypořádat s každou dílčí
žalobní námitkou (to by ani nebylo dost dobře možné). Postačí, pokud proti žalobě postaví
právní názor, v jehož konkurenci žaloba jako celek neobstojí. Soud rovněž může pro stručnost
odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní (srov. rozsudek ze dne
27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Jak k tomu trefně uvádí Ústavní soud,
není „porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
(nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a navazující judikatura Nejvyššího
správního soudu). Krajský soud proto nemusel opětovně hodnotit každý jednotlivý důkaz,
s jehož posouzením stěžovatel nesouhlasil. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání
mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatele, by bylo velmi obtížné sepsat
„přezkoumatelný“ rozsudek. Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti by směřovalo nikoli k ochraně
práv, ale jen k nekonečnému „ping pongu“ mezi Nejvyšším správním soudem a soudy krajskými.
[23] Zbývající kasační námitky se v zásadě neodlišují od žalobních bodů, pouze přičítají stejné
chyby v posouzení důkazů, jichž se měly dopustit daňové orgány, také krajskému soudu. Krajský
soud nepochybil, pokud potvrdil hodnocení důkazů provedené správcem daně a žalovaným.
Skutková zjištění daňových orgánů i jejich hodnocení považuje Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem za srozumitelná, logická a nevyvolávající pochybnosti.
[24] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je to především krajský soud, který je oproti
kasačnímu soudu soudem „nalézacím“ a je povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí
v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany
kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na vady řízení a dokazování
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. např. rozsudek č. j. 6 As 256/2016 - 79 z 1. 3. 2017,
bod 21). Žádné takové vady Nejvyšší správní soud nezjistil. Krajský soud dostatečně
a srozumitelně vysvětlil, proč je přesvědčen, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně
sporných plnění a proč považuje hodnocení důkazů ze strany žalovaného za správné. Ostatně
v tomto závěru krajského soudu se také promítlo hodnocení jednotlivých důkazů,
ať již samostatně nebo odkazem na rozhodnutí žalovaného.
[25] Jádrem sporu jsou výdaje, o kterých stěžovatel tvrdil, že je vynaložil, avšak správce daně
je neuznal jako daňové účinné, jelikož stěžovatel jejich vynaložení neprokázal.
[26] Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů: „Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem
a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.“
[27] Za daňově účinný výdaj podle §24 zákona o daních z příjmů lze považovat pouze
ten, který splňuje následující 4 podmínky: (1) výdaj byl skutečně vynaložen, (2) výdaj byl
vynaložen v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, (3) výdaj byl vynaložen v daném
zdaňovacím období a (4) zákon stanoví, že se jedná o daňově účinný výdaj (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 306/2018 – 40, nebo ze dne
6. 12. 2007, č. j. 1 Afs 80/2007 – 60).
[28] Hlavní otázkou tohoto případu je, zda v souladu se zákonem přešlo na stěžovatele
důkazní břemeno a zda je unesl ohledně prokázání provedení stavebních prací společností
JARYS v deklarovaném rozsahu a ceně.
[29] Problematiku přenosu důkazního břemene ve svém rozhodnutí velmi podrobně
popisoval již žalovaný a následně i krajský soud. Není proto účelné podrobně popisovat
dotčenou právní úpravu a judikaturu. Jen pro přehlednost soud uvádí, že daňové řízení
je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení),
jednak povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Účetní doklady, tj. příjmové doklady
či faktury, však zpravidla samy o sobě neprokazují, že se operace, která je jejich předmětem,
opravdu uskutečnila. To obzvláště za situace, předestře-li správce daně důvodné pochybnosti
o plnění v rozsahu, který tvrdí daňový subjekt. Dle §92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, správce daně prokazuje důvodnost svých pochybností o tom, že tvrzení
daňového subjektu a doklady jím předložené jsou věrohodné, úplné, průkazné nebo správné.
Nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového
subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují vážné a důvodné pochybnosti. Podaří-li se správci daně takové
pochybnosti prokázat, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je pak svými
dalšími tvrzeními a důkazy povinen rozptýlit pochybnosti správce daně. Daňový subjekt bude
zpravidla tyto skutečnosti prokazovat jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím
a evidencemi (srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb.
NSS, a navazující judikaturu). Správce daně samozřejmě není oprávněn daňový subjekt vyzvat
k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám [nález ze dne
24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 č. 130/1996 Sb.)].
[30] Kasační soud považuje za nadbytečné zde znovu opakovat všechny skutečnosti, které
vyvolaly pochybnosti správce daně o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti a správnosti účetnictví
a jiných povinných záznamů. S krajským soudem se však shoduje v hodnocení, že se jednalo
o pochybnosti, které byly důvodné, a tedy způsobilé přenést důkazní břemeno na stěžovatele.
Stěžovatel proto musel dalšími důkazními prostředky vyvrátit pochybnosti správce daně. Žádný
z těchto důkazů (stavební deníky, výpovědi svědků) ovšem pochybnosti správce daně nevyvrátil.
[31] Krajský soud proto správně uzavřel, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl.
Jednotlivé důkazy hodnotil soud komplexně (a nevyšel pouze z tvrzení jednatele společnosti
JARYS Halamíčka, jehož výpověď měl žalovaný podle stěžovatele automaticky a nekriticky
převzít) a uvedl, že netvoří uzavřenou a logickou soustavu, která by podporovala tvrzení
stěžovatele, jak požaduje judikatura. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a z výše
uvedených důvodů se nebude podrobně zabývat jednotlivými skutkovými tvrzeními stěžovatele
a s nimi jakkoliv polemizovat či je vyvracet, neboť to není v řízení o kasační stížnosti jeho
úlohou.
[32] Jelikož stěžovatel neusnesl své důkazní břemeno ohledně prokázání provedení stavebních
prací společností JARYS v deklarovaném rozsahu a ceně, nebylo možné mu uznat dotčené výdaje
jako daňově účinné dle §24 zákona o daních z příjmů. V nyní souzeném případě nebylo sporné
pouze to, zda plnění poskytla stěžovateli zmíněná společnost, ale také rozsah a cena tvrzeného
plnění. Zpochybněné výdaje tedy žalovaný nemohl uznat jako daňově účinné, jak správně uzavřel
krajský soud. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu k problematice
uznávání výdajů v situaci, kdy nebyl prokázán dodavatel, ale nebylo sporu o skutečném provedení
stavebních prací, konkrétně na rozsudek ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Afs 381/2019 – 41. Tak tomu
ovšem v posuzovaném případě nebylo, jelikož stěžovatel neunesl důkazní břemeno nejenom
o tom, zda byly dotčené společnosti dodavateli sporného plnění, ale také ohledně jeho rozsahu
a ceny plnění. Dané výdaje tedy nemohly být uznány.
[33] Vyloučil-li správce daně neprokázané výdaje, postupoval zcela v souladu s §24 zákona
o daních z příjmů a také v souladu s judikaturou, jelikož stěžovatel neunesl důkazní břemeno
ohledně naplnění první podmínky pro užití zmíněného ustanovení, tedy neprokázal, zda byl výdaj
skutečně vynaložen.
VI. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[35] Vzhledem k tomu, že kasační soud rozhodl o kasační stížnosti, nezabýval se již návrhem
stěžovatele na přiznání odkladného účinku, který stěžovatel podal v průběhu řízení. Rozhodnutí
o odkladném účinku skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu