ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.217.2021:58
sp. zn. 1 Afs 217/2021 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) J. N. a b) J. N.,
oba zastoupeni JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10,
Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31,
Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného č. j. 39296/18/5200-10423-709175
a č. j. 39292/18/5200-10423-709175, obě ze dne 4. 9. 2018, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2021, č. j. 25 Af 52/2018 - 89,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) se zas t av u je .
II. Kasační stížnost žalobce b) se zamí t á .
III. Žalobci n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“) zahájil u žalobce b) dne
18. 9. 2014 a u žalobkyně a) dne 22. 9. 2014 daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2013. Předmětem činnosti žalobce b) v uvedeném období byly
stavební práce, zejména izolatérské a zednické. Žalobkyně a) participovala na příjmech žalobce b)
jako spolupracující osoba (a zároveň vyvíjela vlastní podnikatelskou činnost).
[2] Dle správce daně žalobkyně a) a žalobce b) (dále jen „žalobci“) neprokázali provedení
stavebních prací společnostmi PEKA GROUP s.r.o. v likvidaci a MAT-FI s.r.o. v likvidaci
v deklarovaném rozsahu a ceně. Správce daně proto dospěl k závěru o daňové neúčinnosti
výdajů, které žalobci uplatnili z výše uvedených sporných dodávek, a to v souhrnné výši
9.011.472 Kč, podíl žalobce b) na uvedené částce činil 94,24 % a podíl žalobkyně a) činil 5,76 %.
Zprávy o daňových kontrolách byly se zástupcem žalobců projednány dne 10. 3. 2017.
Na základě závěrů, uvedených ve zprávách o daňových kontrolách, vydal správce daně
prvostupňová rozhodnutí, která žalobci napadli odvoláními dne 13. 4. 2017. Žalovaný v rámci
odvolacích řízení doplnil dokazování a napadenými rozhodnutími odvolání zamítl
a prvostupňová rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobci napadli platební výměry odvoláními, která žalovaný poté, co nechal doplnit
dokazování, v záhlaví specifikovanými rozhodnutími zamítl.
[4] Rozsudkem ze dne 21. 4. 2020, č. j. 25 Af 51/2018 - 80, krajský soud napadená
rozhodnutí žalovaného zrušil. Dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil, proč
zpochybněnou část daňové evidence žalobců nelze považovat za podstatnou z hlediska
podmínek pro přechod na stanovení daně podle pomůcek. Uložil žalovanému nově zhodnotit
možnost stanovení daně dle pomůcek se zohledněním tzv. esenciálních nákladů. Proti prvnímu
rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 1 Afs 204/2020 - 45, z důvodu,
že žalovaný ve svých napadených rozhodnutích dostatečně přezkoumatelně zdůvodnil, proč
v posuzované věci podmínky pro přechod na stanovení daně podle pomůcek nebyly naplněny;
v souzené věci tak nebyly dány podmínky ke změně procesního postupu a ke stanovení daně
podle pomůcek.
II. Rozsudek krajského soudu
[5] Krajský soud následně věc podruhé rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Úvodem
připomněl judikaturu vztahující se k přechodu důkazního břemene v daňovém řízení
(u zpochybnění výdajů). Zhodnotil, že správce daně formuloval konkrétní skutečnosti, které
vyvracely věrohodnost a průkaznost předložených dokladů a faktur ve vztahu ke společnostem
PEKA GROUP a MAT-FI. Důkazní břemeno tedy leželo na žalobcích.
[6] Následně se zabýval otázkou, zda správce daně a žalovaný správně vyhodnotili žalobci
předložené důkazní prostředky. K svědeckým výpovědím svědků V., L., F., K. a R. uvedl,
že se mohly stát nepřímými důkazy ke skutečnosti, že společnosti MAT-FI a PEKA GROUP
vyvíjely nějakou činnost v souvislosti se zakázkami žalobce b), avšak nebyly způsobilé plně
prokázat všechna relevantní tvrzení daňových subjektů, a to ani v kontextu dalších důkazů
v řízení shromážděných. Pochybnosti o deklarovaných plněních umocnily značné nedostatky
ve stavebních denících a výpověď „nominálního“ jednatele MAT-FI k podobě podpisu a razítka
na fakturách (jejich autenticitu popřel).
[7] Krajský soud zdůraznil, že k přenesení důkazního břemene v daňovém řízení postačuje
důvodné zpochybnění tvrzení žalobců, nikoliv nutnost prokázat opak jejich tvrzení. Ti jsou poté
povinni prokázat, že věci se seběhly tak, jak uváděli ve svých tvrzeních. K tomu jim nepostačí
chabé nepřímé důkazy, které navíc netvoří uzavřenou a logickou soustavu, jak požaduje
judikatura.
[8] Námitku ohledně nesprávného posouzení podmínek pro daňovou uznatelnost nákladů
shledal soud taktéž nedůvodnou, jelikož v tomto případě přetrvaly pochyby nejenom o rozsahu
a dodavatelích posuzovaných plnění, ale také o jeho ceně. Žalobci tedy neprokázali pouze to, kdo
plnění poskytl, ale také samotné provedení dotčených stavebních prací v deklarovaném rozsahu
a ceně.
[9] K námitce žalobců, že měl žalovaný a správce daně stanovit daň podle pomůcek a v rámci
takovéhoto stanovení daně přiznat žalobcům náklady minimálně nutné (neboli esenciální),
odkázal krajský soud na odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, který
neshledal důvod k přechodu na stanovení daně podle pomůcek.
[10] Žalobu z výše uvedených důvodů kvalifikoval jako nedůvodnou, a proto ji zamítl.
III. Kasační stížnost žalobců
[11] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobkyně a) a žalobce b) (stěžovatelka
a stěžovatel) obsáhlou kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhli, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Konkrétně namítli, že daňová rozhodnutí jsou založena na nesprávném hodnocení
důkazů, které krajský soud akceptoval. Stěžovatelé přitom trvají na své verzi hodnocení důkazů,
která vyplývá z dodatečně dohledaných smluv o dílo, stavebních deníků, svědeckých výpovědí
ostatních dodavatelů stěžovatele a dalších osob (J. L., P. V., Ing. R. K., Z. R. a O. F.).
[13] Krajskému soudu stěžovatelé vytknuli nepřezkoumatelnost některých jeho závěrů, neboť
se dostatečně nezabýval hodnocením provedených důkazů v předchozích řízeních.
Především pak pouze letmo zmínil v kasační stížnosti specifikované smlouvy o dílo,
aniž by je přezkoumatelně a podrobně hodnotil. Vůbec se nezabýval doklady o uhrazení ceny díla
a evidencí zakázek. Nesprávně hodnotil skutečnosti vyplývající ze stavebních deníků
a z napadeného rozsudku není ani zřejmé, zda krajský soud hodnotil stavební deníky stěžovatele
nebo generálního dodavatele stavby.
[14] Soud neuvedl v napadeném rozsudku komplexní hodnotící úvahu ke všem důkazům
v jejich vzájemných souvislostech. Vyslovil se pouze ve vztahu k pochybnostem správce daně,
avšak již neposoudil, jak si stály důkazy provedené ve prospěch stěžovatelů. Tím měl krajský soud
zároveň aprobovat rozhodnutí žalovaného, které vycházelo z nedostatečně a nesprávně
zjištěného skutkového stavu.
[15] Krajský soud měl dále pochybit při právním posouzení otázky rozložení a unesení
důkazního břemene. Stěžovatelé nesouhlasili s tím, že nevyvrátil pochybnosti předestřené
správcem daně a žalovaným, tedy že neunesl své důkazní břemeno. Žalovaný postavil závěr
o neprokázání daňové uznatelnosti vynaložených výdajů fakticky pouze na zpochybnění identity
skutečného dodavatele přijatého plnění, a to na základě zpochybnění ekonomické činnosti
dodavatele pro jeho nekontaktnost, resp. na podkladě popření faktické realizace předmětných
prací jednatelem deklarovaného dodavatele. Pochybnosti správce daně byly postaveny
na zjištěních, které, stejně jako krajský soud, nekonfrontovali se stěžovateli navrhovanými
důkazními prostředky (či přímo důkazy). Správce daně a žalovaný automaticky převzali výpověď
„nominálního“ jednatele jako skutkové zjištění, aniž by se zabývali pravdivostí a věrohodností
jeho výpovědi (a konfrontovali jej s dalšími navrženými důkazními prostředky).
[16] Konečně stěžovatelé namítli nesprávné posouzení ze strany krajského soudu, pokud jde
o splnění podmínek pro daňovou uznatelnost výdajů. Důvodné pochybnosti ve vztahu
ke konkrétnímu dodavateli podle nich nemohly postačovat k vyloučení předmětných výdajů
za situace, kdy je nesporné, že stavební práce byly skutečně provedeny a výdaje skutečně
vynaloženy.
[17] V průběhu řízení o kasační stížnosti, dne 1. 10. 2021, podali stěžovatelé návrh na přiznání
odkladného účinku, který odůvodnili tím, že správce daně již přistoupil k exekuci doměřené daně
a jejího příslušenství, přičemž stěžovateli a stěžovatelce hrozí, že nebudou schopni hradit své
závazky vzniklé v podnikání, dostanou se do platební neschopnosti a úpadku.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[18] Žalovaný ve vyjádření stručně shrnul pochybnosti o souladu skutkového stavu
deklarovaného na předložených daňových dokladech se skutečným stavem, ve vztahu
k jednotlivým společnostem. Setrval na závěru, že na stěžovatele přešlo důkazní břemeno, které
neunesli. Naopak doplnění dokazování pochybnosti žalovaného ještě více prohloubilo.
[19] K námitce stěžovatelů, že daňové orgány měly přihlédnout k reálnému provedení
stavebních prací, upozornil, že v průběhu řízení nebylo prokázáno vynaložení výdajů v takovém
rozsahu, v jakém jej stěžovatel tvrdil. Stěžovatelé ani neupřesnili, jakým jiným způsobem
předmětné obchodní transakce proběhly, tedy kdo byl „pravým“ dodavatelem a komu práce
hradili, pročež tak předmětné výdaje nelze osvědčit jakožto daňově uznatelné.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud se předně zabýval kasační stížností stěžovatelky. Soud ji vyzval
usnesením ze dne 19. 7. 2021, č. j. 1 Afs 216/2021 - 15, k zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ve lhůtě 15 dnů a současně ji poučil o následcích případného nezaplacení soudního
poplatku. Usnesení bylo stěžovatelce a), respektive jejímu zástupci, doručeno dne 22. 7. 2021.
[21] Podle §47 písm. c) s. ř. s., soud usnesením řízení zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní
zákon. Z §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vyplývá,
že poplatková povinnost vzniká podáním kasační stížnosti. Podle §9 odst. 1 tohoto zákona platí,
že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka
k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit
lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném
uplynutí lhůty se nepřihlíží.
[22] Lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula dne 6. 8. 2021 (§40 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka v této lhůtě poplatek neuhradila. Soud proto řízení o kasační stížnosti stěžovatelky
podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
[23] Dále Nejvyšší správní soud hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení u stěžovatele.
Zjistil, že jeho kasační stížnost má požadované náležitosti, a je podaná oprávněným stěžovatelem,
který je v řízení zastoupen zástupcem z řad advokátů.
[24] V souzené věci jde o opakovanou kasační stížnost, soud se tedy nejprve zabýval otázkou
její přípustnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je „kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud se tak nemůže zabývat znovu věcí,
u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním názorem
krajský soud řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
K přípustnosti opakované kasační stížnosti lze dále odkázat na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS,
v němž se konstatuje: „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl
uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu
opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu
pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních
okolnostech případu.“
[25] V projednávané věci byl předchozí rozsudek krajského soudu zrušen na základě kasační
stížnosti žalovaného, a to z důvodu, že soud chybně posoudil povinnost správce daně stanovit
daň podle pomůcek a v rámci takového stanovení přiznat stěžovateli tzv. esenciální výdaje.
Nejvyšší správní soud se v předchozím rozsudku zabýval právní otázkou, která není předmětem
nynější kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy je přípustná.
[26] Nejvyšší správní soud proto mohl přistoupit k věcnému posouzení kasační stížnosti,
přičemž její důvodnost posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[27] Nejdříve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
k níž je případně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Vzhledem k rozsahu žaloby se krajský soud nemusel nutně vypořádat s každou dílčí žalobní
námitkou (to by ani nebylo dost dobře možné). Postačí, pokud proti žalobě postaví právní názor,
v jehož konkurenci žaloba jako celek neobstojí. Soud rovněž může pro stručnost odkázat na část
odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní (srov. rozsudek ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Jak k tomu trefně uvádí Ústavní soud, není
„porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a navazující judikatura Nejvyššího správního
soudu). Krajský soud proto nemusel opětovně hodnotit každý jednotlivý důkaz, s jehož
posouzením stěžovatel nesouhlasil. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně
rozsáhlých, jako je i podání stěžovatele, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek.
Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti by směřovalo nikoli k ochraně práv, ale jen k nekonečnému
„ping pongu“ mezi Nejvyšším správním soudem a soudy krajskými.
[28] Zbývající kasační námitky se v zásadě neodlišují od žalobních, jen přičítají stejné chyby
posouzení důkazů orgány finanční správy také krajskému soudu a nijak věcně nereagují na jeho
závěry. Krajský soud nepochybil, pokud potvrdil způsob, kterým daňové orgány pracovaly
s důkazními návrhy. Skutková zjištění daňových orgánů i jejich hodnocení považuje Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem za srozumitelná, logická a nevyvolávající pochybnosti.
[29] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je to především krajský soud, který je oproti
kasačnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně
otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany kasačního soudu je v tomto
ohledu výjimečná a omezuje se na vady řízení a dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. (srov. např. rozsudek č. j. 6 As 256/2016 - 79 z 1. 3. 2017, bod 21). Žádné takové vady
Nejvyšší správní soud nezjistil. Krajský soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč
je přesvědčen, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně sporných plnění a proč považuje
hodnocení důkazů ze strany žalovaného za správné. Ostatně v tomto závěru krajského soudu
se také promítlo hodnocení jednotlivých důkazů, ať již samostatně nebo odkazem na rozhodnutí
žalovaného.
[30] Jádrem sporu jsou výdaje, o kterých daňový subjekt tvrdil, že je vynaložil, avšak správce
daně je neuznal jako daňové účinné, jelikož stěžovatel jejich vynaložení neprokázal.
[31] Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů: „Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem
a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.“
[32] Za daňově účinný výdaj podle §24 zákona o daních z příjmu lze považovat pouze ten,
který splňuje následující 4 podmínky : (1) výdaj byl skutečně vynaložen, (2) výdaj byl vynaložen
v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, (3) výdaj byl vynaložen v daném zdaňovacím
období a (4) zákon stanoví, že se jedná o daňově účinný výdaj (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 306/2018 - 40, nebo ze dne 6. 12. 2007,
č. j. 1 Afs 80/2007 - 60).
[33] Hlavní otázkou tohoto případu je, zda stěžovatel unesl důkazní břemeno ohledně
prokázání provedení stavebních prací společnostmi PEKA GROUP a MAT-FI v deklarovaném
rozsahu a ceně (první podmínka pro uznání výdaje za daňově účinný).
[34] Problematiku přenosu důkazního břemene ve svém rozhodnutí velmi podrobně
popisoval již žalovaný a krajský soud. Není proto účelné podrobně popisovat dotčenou právní
úpravu a judikaturu. Jen pro přehlednost soud uvádí, že daňové řízení je postaveno na zásadě,
že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), jednak povinnost toto
tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Účetní doklady, tj. příjmové doklady či faktury,
však zpravidla samy o sobě neprokazují, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu
uskutečnila. To obzvláště za situace, předestře-li správce daně zdůvodněné pochybnosti o plnění
v rozsahu, který tvrdí daňový subjekt.
[35] Dle §92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, správce daně prokazuje
důvodnost svých pochybností o tom, že tvrzení daňového subjektu a doklady jím předložené
jsou věrohodné, úplné, průkazné nebo správné. Nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém
účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností,
je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochybnosti.
Podaří-li se správci daně takové pochybnosti prokázat, důkazní břemeno přechází zpět na daňový
subjekt, který je pak svými dalšími tvrzeními a důkazy povinen rozptýlit pochybnosti
správce daně. Daňový subjekt bude zpravidla tyto skutečnosti prokazovat jinými důkazními
prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008,
čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, a navazující judikaturu). Správce daně
samozřejmě není oprávněn daňový subjekt vyzvat k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání
toho, co tvrdí tento subjekt sám [nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 č. 130/1996 Sb.)].
[36] Kasační soud považuje za nadbytečné zde znovu opakovat všechny skutečnosti, které
vyvolaly pochybnosti správce daně o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti a správnosti účetnictví
a jiných povinných záznamů. S krajským soudem se však shoduje v hodnocení, že se jednalo
o pochybnosti, které byly důvodné, a tedy způsobilé přenést důkazní břemeno na stěžovatele.
Stěžovatel proto musel dalšími důkazními prostředky vyvrátit pochybnosti správce daně. Žádný
z těchto důkazů (stavební deníky, výpovědi svědků atd.) ovšem pochybnosti správce daně
nevyvrátil.
[37] Krajský soud proto správně uzavřel, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl.
Jednotlivé důkazy hodnotil soud komplexně (a nevyšel pouze z tvrzení „nominálního“ jednatele
či nekontaktnosti) a uvedl, že netvoří uzavřenou a logickou soustavu, která by podporovala
tvrzení stěžovatele, jak požaduje judikatura. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
a z výše uvedených důvodů se nebude podrobně zabývat jednotlivými skutkovými tvrzeními
stěžovatele a s nimi jakkoliv polemizovat či je vyvracet, neboť to není v řízení o kasační stížnosti
jeho úlohou.
[38] Jelikož stěžovatel neusnesl své důkazní břemeno ohledně prokázání provedení stavebních
prací společnostmi PEKA GROUP a MAT-FI v deklarovaném rozsahu a ceně, nebylo možné
mu uznat dotčené výdaje dle §24 zákona o daních z příjmů. V nyní souzeném případě nebylo
sporné pouze to, zda plnění poskytly stěžovateli zmíněné společnosti, ale také rozsah a cena
tvrzeného plnění. Zpochybněné výdaje tedy žalovaný nemohl uznat jako daňově účinné,
jak správně uzavřel krajský soud. Stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího správního soudu
k problematice uznávání výdajů v situaci, ve které nebyl prokázán dodavatel, ale nebylo sporu
o skutečném provedení stavebních prací, konkrétně na rozsudek ze dne 26. 2. 2020,
č. j. 4 Afs 381/2019 - 41. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, jelikož stěžovatelé
neunesli důkazní břemeno nejenom o tom, zda byly dotčené společnosti dodavateli sporného
plnění, ale také (a to zejména) ohledně jeho rozsahu a ceny plnění. Dané výdaje tedy nemohly být
uznány.
[39] Vyloučil-li správce daně neprokázané výdaje, postupoval zcela v souladu s §24 zákona
o daních z příjmů a také v souladu s judikaturou, jelikož stěžovatel neunesl důkazní břemeno
ohledně naplnění první podmínky pro užití zmíněného ustanovení, tedy neprokázal, zda byl výdaj
skutečně vynaložen.
VI. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává. Řízení o kasační stížnosti stěžovatelky bylo zastaveno, a proto
stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu