ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.316.2020:71
sp. zn. 1 Afs 316/2020 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: obec Hrádek,
se sídlem Hrádek u Sušice 78, zastoupena Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou
se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 6. 2019, č. j.
25382/19/5000-10480-712244 a č. j. 25384/19/5000-10480-712244, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 Af 10/2019-134,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „finanční úřad“) vyměřil žalobkyni odvod
za porušení rozpočtové kázně do státního fondu ve výši 253.974 Kč, a to rozhodnutím ze dne
19. 10. 2018, č. j. 1852919/18/2300-31471-402485 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí A“).
Současně vyměřil žalobkyni odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši
3.205.939 Kč, a to rozhodnutím ze dne 19. 10. 2018, č. j. 1849530/18/2300-31471-402485 (dále
jen „prvoinstanční rozhodnutí B“). Odvody byly žalobkyni stanoveny, neboť neuzavřela smlouvu
o dílo do 15 dnů od uplynutí lhůty pro podání námitek a neodeslala do 48 dnů od uzavření
smlouvy o dílo oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění. Tímto jednáním žalobkyně
porušila zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“),
a současně také podmínky Smlouvy č. 08018911 o poskytnutí podpory ze dne 14. 10. 2011,
ve znění Dodatku ke Smlouvě č. 08018911 ze dne 23. 5. 2013 a Dodatku č. 1 ke Smlouvě
č. 08018911 ze dne 6. 1. 2017 (dále jen „Smlouva“), uzavřené mezi žalobkyní a Stáním fondem
životního prostředí. Žalobkyně konkrétně porušila část III. oddíl 6 bod C písm. a) Smlouvy. Dále
finanční úřad zjistil, že žalobkyně podala se zpožděním celkem 7 průběžných monitorovacích
zpráv, čímž porušila část III. oddíl 6 bod B písm. f) Smlouvy a také oddíl B bod 2 písm. f)
podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 20. 9. 2011, č. j. 115D112000125/2, ve znění
rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 29. 11. 2016, které vydalo Ministerstvo životního
prostředí, jehož nedílnou součástí je rovněž Příloha č. 1 Podmínky poskytnutí dotace (dále jen
„podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace“). V případě prvoinstančního rozhodnutí A žalovaný
svým rozhodnutím snížil částku odvodu na 195.192 Kč a ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
V případě prvoinstančního rozhodnutí B žalovaný odvolání zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobami u Krajského soudu v Plzni (dále jen
„krajský soud“). Ten z důvodu hospodárnosti spojil žaloby ke společnému projednání
a napadeným rozsudkem je zamítl. Uvedl, že žalobkyně polemizovala s napadenými
rozhodnutími a soudu předestřela úvahy nad tím, jak má být hodnocena závažnost zjištěných
porušení rozpočtové kázně, aby výsledkem řízení bylo spravedlivé rozhodnutí. Tyto úvahy však
soud pro svou nízkou míru konkrétnosti nepovažoval za žalobní bod.
[3] Dále krajský soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 10. 2018, č. j.
1 Afs 291/2017-33, č. 3854/2019 Sb. NSS., podle něhož se při hodnocení závažnosti porušení
dotačních podmínek musí vycházet z klasifikace jednotlivých porušení v dotačních podmínkách.
Teprve následně lze ve fázi uložení sankce přihlédnout k zásadě proporcionality. Žalobkyně
tvrdila, že přesvědčení správních orgánů o tom, že neinformovala Státní fond životního prostředí
o jednání hodnotící komise nejméně 10 dnů předem, se nezakládá na pravdě. Krajský soud uvedl,
že tato argumentace směřující výlučně proti prvostupňovému rozhodnutí A se míjí s jeho
obsahem. Správní orgány totiž uvedly, že mají tuto podmínku za splněnou. Taktéž neuzavření
smlouvy do 15 dnů od uplynutí lhůty pro podání námitek správní orgány hodnotily správně.
Termín pro podání námitky proti výběru vítězně nabídky uplynul 27. 5. 2010 a smlouva o dílo
s vítězným uchazečem byla uzavřena dne 18. 6. 2010, tedy sedm dnů po uplynutí 15denní lhůty.
Krajský soud v této souvislosti nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že nemohla svolat
zastupitelstvo dříve, a splnění této podmínky tak bylo nemožné. Podle krajského soudu není
jednání zastupitelstev obcí vázáno na konkrétní termíny a podle §92 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“) se zastupitelstvo schází dle potřeby. Žalobkyně tak
mohla zastupitelstvo svolat dříve. Krajský soud také nepřitakal tvrzení, že zpoždění v délce 7 dnů
je formálním porušením, neboť jde o jednoznačné porušení §82 odst. 2 zákona o veřejných
zakázkách.
[4] Pokud jde o pochybení spočívající v neodeslání výsledků zadávacího řízení k uveřejnění
ve lhůtě do 48 dnů od uzavření smlouvy, krajský soud uzavřel, že je žalobkyně skutkově
nerozporovala. Poukázala však na to, že auditní orgán Ministerstva financí vyhodnotil porušení
jako drobné, a že jí proto vzniklo legitimní očekávání. Podle krajského soudu však mají výlučnou
pravomoc v otázkách porušení rozpočtové kázně orgány finanční správy, a není tak podstatné,
jak rozhodl jiný orgán při výkonu své pravomoci. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou,
podle níž žalobkyně odesílala průběžné monitorovací zprávy včas. Žalobkyně v této souvislosti
tvrdila, že systém BENE-FILL, ve kterém se tyto zprávy odesílají, je nevěrohodný, neboť obsah
zpráv je v něm možné zpětně změnit. Tato tvrzení však žalobkyně podle krajského soudu nijak
nedoložila.
[5] Krajský soud pak nepřisvědčil ani námitce, že kontrolu plnění podmínek poskytnuté
dotace nelze provádět s velkým časovým odstupem. Podle §44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
o rozpočtových pravidlech“), platí, že odvod a penále lze vyměřit do 10 let od 1. ledna
následujícího roku po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně. Tato lhůta byla
v projednávané věci zachována. Konečně pokud žalobkyně namítala, že daňová kontrola
probíhala nestandardně, podle krajského soudu neuvedla, jak konkrétně byla postupem správních
orgánů dotčena na svých právech. Proto ani tuto námitku neshledal soud důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody opřela o §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítla, že krajský soud umožnil žalovanému videokonferenční
spojení ze sídla Nejvyššího správního soudu a stěžovatelce nikoliv, čímž porušil zásadu rovnosti
stran. Takové porušení je přitom v rozporu s ústavním pořádkem.
[7] Pokud jde o vlastní hodnocení soudu, pokládá jej stěžovatelka za formalistické
a šikanózní. Napadený rozsudek zcela popírá princip spravedlnosti a vybočuje z legitimních mezí
správného a účelného správního uvážení. Stěžovatelka dále uvedla, že oba důvody pro vyměření
odvodu za porušení rozpočtové kázně jsou neobhajitelné. Krajský soud věc posoudil
„šablonovitě“ a nepřijal k věci vlastní názor. Argumenty stěžovatelky se nezabýval do hloubky
a pouze formalisticky opsal judikaturu, kterou aplikoval nesprávně a nepřiléhavě. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou však stěžovatelka blíže neodkázala, je třeba
posuzovat výši odvodu za porušení rozpočtové kázně s ohledem na konkrétní okolnosti. To však
krajský soud neučinil.
[8] Dále stěžovatelka uvedla, že ani přes rozsáhlou judikaturu kasačního soudu není
na všechny otázky v oblasti porušení rozpočtové kázně odpovězeno. Jednou z těchto otázek je
to, zda má kontrolní orgán zvažovat, jaké následky mělo porušení rozpočtové kázně, tedy jaká je
společenská nebezpečnost. Druhou otázkou je, zda stěžovatelka může svá tvrzení hodnověrně
prokázat, což v daném případě nemůže.
[9] Dále stěžovatelka zopakovala námitky, které již uvedla před krajským soudem. Porušení,
jež jsou ji kladena za vinu, jsou ryze formální a nemohla ovlivnit hospodárnost využití
poskytnutých prostředků, nemohla způsobit žádné faktické důsledky a ani nemohla znamenat
„neoprávněné použití dotačních prostředků“. Stěžovatelka trvá na tom, že nemohla uzavřít
smlouvu o dílo do 15 dnů od uplynutí lhůty pro podání námitek, neboť musela vyčkat
na rozhodnutí zastupitelstva. Krajský soud sice uvedl, že mohla svolat zastupitelstvo dříve, to
však nebylo možné, neboť starosta obce vyčkával na přiznání dotace. Obec tak jednala
odpovědně a zpoždění o několik dnů nemůže mít na uložení sankce podstatný vliv.
[10] Stěžovatelka si je vědoma pochybení spočívajícího v neodeslání oznámení o výsledku
zadávacího řízení k uveřejnění ve lhůtě do 48 dnů po uzavření smlouvy. Toto pochybení již zjistil
auditní orgán Ministerstva financí a hodnotil je jako drobné. Tím však založil stěžovatelčino
legitimní očekávání. Konečně pokud jde o pozdní zasílání monitorovacích zpráv, trvá
stěžovatelka na tom, že byly zasílány do systému BENE-FILL včas. Státní fond životního
prostředí však požadoval opravy zpráv, a to i opakovaně. Konečné datum doručení tak určil
právě Státní fond životního prostředí svou vlastní praxí. Systém BENE-FILL je navíc podle
stěžovatelky nevěrohodný, neboť není zřejmé, kdo do něj může vstupovat a zpětně měnit data
v něm uvedená. Tato tvrzení stěžovatelka podložila v řízení před krajským soudem důkazy,
k nimž však soud nepřihlédl.
[11] Taktéž stěžovatelka trvá na tom, že časový odstup kontroly a realizace kontrolované akce
výrazně oslabuje její procesní postavení. Současně byla kontrola ze strany finančního úřadu
opakovaná, neboť tutéž dotační akci kontroloval již Státní fond životního prostředí
a Ministerstvo financí. Tyto orgány neshledaly žádná porušení podmínek dotace. Konečně
stěžovatelka, obdobně jako v žalobě, poukázala na nestandardní průběh kontroly.
[12] Stěžovatelka s ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu. Návrh později v replice
k vyjádření žalovaného upravila tak, že navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost.
[13] K výzvě soudu se ke kasační stížnosti vyjádřil žalovaný. Poukázal na to, že stěžovatelka
neuvedla, jak se jeho osobní nepřítomnost při jednání před krajským soudem negativně promítla
do jejích práv. Pokud jde o namítaný formalismus, žalovaný uvedl, že konkrétní okolnosti lze
zhodnotit ve fázi výměru odvodu za porušení rozpočtové kázně. Ve fázi zjišťování, zda byla
rozpočtová kázeň skutečně porušena, je rozhodující toliko to, zda bylo porušení poskytovatelem
označeno jako závažné, či nikoliv. Při vyhodnocování samotného porušení tak není možné
zhodnotit, zda se jedná toliko o formální porušení dotačních podmínek, jak se dovolává
stěžovatelka.
[14] Pokud jde o tvrzené „neoprávněné použití dotačních prostředků“, žalovaný upozornil,
že jde o legislativní zkratku definovanou v §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Tato
definice zahrnuje i porušení podmínek poskytnuté dotace. V otázce svolání zastupitelstva se
žalovaný ztotožnil s názorem krajského soudu, totiž že stěžovatelka měla možnost jej svolat
dříve. Tvrzení stěžovatelky, že k pozdnímu zasílání monitorovacích zpráv došlo v důsledku jejich
vracení Státním fondem životního prostředí, není pravdivé. Z odpovědi tohoto orgánu ze dne
12. 6. 2018, č. j. 1340139/18, vyplývá, že monitorovací zprávy stěžovatelce k opravě vráceny
nebyly. Žalovaný si také vyžádal stanovisko Státního fondu životního prostředí k doručení
monitorovacích zpráv a ze sdělení jednoznačně vyplynulo, že monitorovací zprávy č. 10 až 16
nebyly do systému BENE-FILL vloženy včas.
[15] Podle žalovaného je zcela běžné, že postup příjemce dotace může být předmětem
kontroly ze strany jiných orgánů. S ohledem na to, že stěžovatelka si byla svých povinností
vědoma, nelze shledat odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 0,1 %, resp. 1 % z částky
financované veřejné zakázky za nepřiměřený. Ze spisového materiálu totiž neplyne, že by se
porušení dotačních podmínek stěžovatelka dopouštěla nevědomě či nahodile. Žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[16] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že pozdní uzavření smlouvy o dílo
v řádu několika dnů je nemístné sankcionovat odvodem části dotace a penálem ve výši 100 %.
Stěžovatelka totiž před rychlostí dala přednost schválení nejvyšším orgánem obce a toto
„pochybení“ je tak pouhou záminkou k postihu. Taktéž předložení monitorovacích zpráv
opožděně nemá velkého významu. Podstatná totiž byla osobní přítomnost poskytovatele dotace
u každého důležitého kroku obce a monitorovací zprávy pak jen zachytily to, co poskytovatel již
věděl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Z dosavadní judikatury plyne, že nepřezkoumatelná jsou taková rozhodnutí, z nichž
není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003–52), nebo v nichž
soud opřel své závěry o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné v rozporu se zákonem
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75).
Nepřezkoumatelný je i takový rozsudek, jehož odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008–76). A konečně
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je též rozsudek, ve kterém krajský soud opomene
vypořádat část žalobního návrhu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2013, č. j.
8 As 27/2013–93).
[19] Sama stěžovatelka nekonkretizovala, v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spatřuje. Námitka stěžovatelky, že „soud k jí navrženým důkazům nepřihlédl“, je velmi obecná
a navíc je v rozporu s obsahem napadeného rozsudku. Krajský soud uvedl, že ze dvou
monitorovacích zpráv, které stěžovatelka vytiskla s šestiměsíčním odstupem a ve kterých jsou
obsahové změny, nelze dovozovat, že by předložila všechny monitorovací zprávy včas.
Stěžovatelka také předložila výtisk průběžné provozní monitorovací zprávy, která měla být
zpracována dne 10. 7. 2018, a dále doručenku potvrzující zaslání zprávy dne 6. 6. 2018. Tyto
listiny se však nevztahovaly k sedmi průběžným monitorovacím zprávám, jejichž pozdní
předložení bylo stěžovatelce vytýkáno. Krajský soud tak k důkazům navrženým stěžovatelkou
přihlédl a vysvětlil, z jakých důvodů na nyní projednávanou věc nedopadaly. Taktéž ve zbytku
svého hodnocení krajský soud nenaplnil výše uvedená kritéria nepřezkoumatelnosti. Zejména
uvedl, proč nebylo možné přitakat námitce stěžovatelky o tom, že musela s podpisem smlouvy
o dílo vyčkat na jednání zastupitelstva. Pokud jde o pozdní odeslání výsledku zadávacího řízení
k uveřejnění, krajský soud přihlédl k tomu, že toto pochybení stěžovatelka nerozporovala. Krajský
soud také uvedl, že pravomoc ke kontrole porušení rozpočtové kázně mají orgány finanční
správy, a proto nebylo rozhodující, jak dotační akci vyhodnotily jiné orgány. Rozsudek krajského
soudu je tak srozumitelný, založený na seznatelných důvodech, a proto přezkoumatelný.
[20] Před vlastním posouzením věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení o kasační
stížnosti přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu. Stěžovatelka je proto
v kasační stížnosti povinna uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené krajským
soudem (srov. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016-38, bod 12, nebo ze dne
29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012-351, bod 140). Kasační stížnost je však téměř výhradně kopií
žaloby a dalších podání stěžovatelky v řízení před krajským soudem. S těmito námitkami se však
již velice pečlivě vypořádal krajský soud a stěžovatelka pouze konstatuje (pokud vůbec),
že s těmito závěry nesouhlasí a považuje je za nepřijatelné. K závěrům krajského soudu však
stěžovatelka nenabídla alternativní argumentaci. Jelikož se odpovědi na její námitky stěžovatelce
dostalo již v odůvodnění rozsudku krajského soudu, považuje kasační soud rozsáhlé opakování
již jednou řečeného za nadbytečné.
[21] Stěžovatelka tak vůči napadenému rozsudku namítla především to, že k němu krajský
soud dospěl postupem porušujícím rovnost účastníků řízení. Toho se měl soud dopustit tak, že jí
nebyla dána možnost účastnit se jednání prostřednictvím videokonferenčního zařízení
umístěného v sídle jiného soudu. Žalovaný dostal příležitost účastnit se jednání u krajského
soudu z jednací síně Nejvyššího správního soudu, což stěžovatelka považuje za nepřípustné
a vyjadřuje pochybnost o tom, že tuto příležitost by dostal jiný subjekt než orgán veřejné moci.
Kasační soud předně konstatuje, že stěžovatelka nijak nekonkretizovala, jakým způsobem
se nepřítomnost žalovaného v jednací síni krajského soudu projevila negativně na jejích veřejných
subjektivních právech.
[22] Podle §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se přiměřeně ustanovení části
prvé a třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle §102a
o. s. ř. (který se nachází v části třetí, hlavě první tohoto zákona) může soud „[n]a návrh účastníka
nebo je-li to účelné, […] provést úkon s využitím videokonferenčního zařízení, zejména zprostředkovat přítomnost
účastníka nebo tlumočníka na jednání nebo provést výslech svědka, znalce nebo účastníka.“ Využití
videokonferenčního zařízení je tak zcela v rukou účastníka, který o něj může požádat, neboť
osobní přítomnost při jednání před soudem je právo účastníka, nikoliv povinnost (srov. čl. 38
odst. 2 Listiny). Sídlo stěžovatelky se nachází 70 km od sídla krajského soudu a bylo pouze
rozhodnutím stěžovatelky, že si zvolila zástupkyni se sídlem v místě vzdáleném 300 km od sídla
soudu. Stěžovatelka tedy nebyla zkrácena na svých právech, neboť krajský soud není povinen
ověřovat vzdálenost sídla zástupce účastníka řízení od sídla soudu a posuzovat, který způsob
jednání by byl pro toho kterého účastníka řízení výhodnější. Ostatně ze spisu krajského soudu
vyplývá, že žalovaný o jednání prostřednictvím videokonferenčního zařízení požádal. Nejednalo
se tak o „úlevu“, kterou krajský soud nabídl jednostranně žalovanému coby orgánu veřejné moci.
Naopak jednal na základě návrhu žalovaného a stejnou příležitost měla též stěžovatelka, avšak ji
nevyužila. Krajský soud tak svým postupem nezaložil nerovnost v řízení. Účast na jednání
prostřednictvím videokonferenčního zařízení se sice na první pohled, zejména z hlediska úspory
času a hospodárnosti řízení, může zdát pro účastníka výhodnou, avšak současně představuje
pro účastníka naopak i jistá omezení, pokud jde o bezprostřední kontakt se soudem a ostatními
účastníky řízení. Samotné jednání účastníka prostřednictvím videokonferenčního zařízení
na základě jeho návrhu tak nepředstavuje porušení principu rovnosti účastníků řízení či rovnosti
zbraní. Tato stěžovatelčina námitka tedy není důvodná.
[23] Další námitka stěžovatelky se týká posouzení věci krajským soudem „mechanicky
a šablonovitě bez přijetí vlastního stanoviska“. Kasační soud předně uvádí, že stěžovatelka opět
neuvedla, v jakých konkrétních částech je hodnocení krajského soudu „mechanicky“ převzato
z judikatury Nejvyššího správního soudu. Jelikož kvalita kasační stížnosti předurčuje kvalitu jejího
vypořádání soudem, který nemůže za stěžovatelku domýšlet další argumenty (viz rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS), vypořádal
tuto námitku kasační soud stručně. Podle kasačního soudu stěžovatelka nerozlišuje mezi
posouzením porušení rozpočtové kázně a následným vyměřením odvodu za toto porušení.
Pro samotné vyhodnocení, zda příjemce dotace porušil rozpočtovou kázeň, je podstatné
podřazení takového jednání pod zákonné ustanovení či pod ustanovení podmínek o poskytnutí
dotace. V této fázi přitom nelze přihlížet ke konkrétním okolnostem. V druhé fázi lze tyto
okolnosti zhodnotit s ohledem na výši sankce. Krajský soud však uvedl, že správní orgány
stanovily odvod za porušení rozpočtové kázně v nejnižší možné míře. Z tohoto důvodu také
žalovaný částku určenou prvostupňovým rozhodnutím A snížil. V případě prvostupňového
rozhodnutí B pak krajský soud uzavřel, že obecně bylo možno uvažovat o snížení s ohledem
na zásadu přiměřenosti, avšak stěžovatelka by musela svá tvrzení konkrétně formulovat a nikoliv
předestřít jen obecné úvahy. Současně krajský soud uvedl, že stěžovatelce bylo vytýkáno
nepředložení sedmi průběžných monitorovacích zpráv a nejednalo se tak o ojedinělé porušení
jejích povinností. Krajskému soudu tak nelze v jeho hodnocení ničeho vytknout. Pokud jde
o existenci otázek, které zatím nebyly Nejvyšším správním soudem řešeny, nesdělila stěžovatelka,
proč je jejich vyřešení rozhodné pro nyní projednávanou věc. Ani tato námitka tedy není
důvodná.
[24] V otázce včasného neuzavření smlouvy o dílo taktéž kasační soud neshledal pochybení
krajského soudu. Podle §92 odst. 1 zákona o obcích se zastupitelstvo schází dle potřeby.
Stěžovatelka namítla, že starosta vyčkával se svoláním zastupitelstva do chvíle, kdy bude dotace
přiznána. Tato námitka však není důvodná, neboť část dotace a půjčka ze Státního fondu
životního prostředí byla stěžovatelce přiznána dne 28. 1. 2009. Další části dotace a půjčky poté
dne 20. 9. 2011 a 14. 10. 2011. Smlouvu o dílo stěžovatelka uzavřela dne 18. 6. 2010, ačkoliv tak
měla učinit do 11. 6. 2010. Není tak zřejmé, jak prodlení v uzavření smlouvy souviselo s jistotou
ohledně přiznání dotace, neboť ta byla v podstatné výši stěžovatelce přiznána až následující rok.
[25] Pokud jde o pozdní předložení oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění,
krajský soud správně uzavřel, že tato zjištění stěžovatelka nerozporovala. Nejvyšší správní soud
také souhlasí s tím, že posouzení jinými orgány v této věci nemohlo založit legitimní očekávání.
Legitimní očekávání může založit pouze sdělení o správnosti postupu stěžovatelky, a to orgánem
příslušným k takovému hodnocení. Krajský soud správně uzavřel, že pravomoc k posouzení
otázek týkajících se porušení rozpočtové kázně mají toliko orgány finanční správy. Posouzení
jiných orgánů v rámci výkonu jejich pravomoci tak nemohla stěžovatelce založit legitimní
očekávání o správnosti jejího postupu. Krajský soud ani v tomto ohledu nepochybil a ani tato
námitka není důvodná.
[26] Konečně pokud jde o pozdní zasílání monitorovacích zpráv, ani zde nemůže kasační soud
stěžovatelce přitakat. Stěžovatelka nepředložila důkazy, které by potvrzovaly její tvrzení ve vztahu
k průběžným monitorovacím zprávám č. 10 až 16. Stejně tak není zřejmé, z čeho stěžovatelka
dovozuje vady v systému BENE-FILL. Marginální změny v jí přeložených listinách nemohou
založit důvodnou pochybnost o věrohodnosti tohoto systému. Krajský soud tak postupoval
správně, jestliže tuto námitku nepovažoval za důvodnou.
[27] Nejvyšší správní soud také souhlasí s žalovaným, že neoprávněné použití peněžních
prostředků je pojem definovaný v §3 odst. 1 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech jako
mimo jiné porušení podmínek poskytnuté dotace. Námitka stěžovatelky, že jí vytýkaná porušení
nemohla představovat neoprávněné použití peněžních prostředků, tak není důvodná. Taktéž
pokud jde o časový odstup mezi kontrolou a dokončením kontrolované akce, i zde lze souhlasit
s posouzením krajského soudu. Jestliže podle §44a odst. 9 zákona o rozpočtových pravidlech
platí, že odvod a penále lze vyměřit do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž
došlo k porušení rozpočtové kázně, pak se správní orgány pohybovaly v těchto zákonem
stanovených časových mantinelech a stěžovatelka musela počítat s tím, že může být s takovým
časovým odstupem kontrole podrobena.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, a proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu