ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.341.2020:41
sp. zn. 1 Afs 341/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Mgr. J. N.,
zastoupena Mgr. Ing. Michalem Burešem, advokátem se sídlem Nová 244, Lenešice, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobách
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2016, č. j. 28899/16/5100-31461-700796, č. j.
28894/16/5100-31462-707633, č. j. 28896/16/5100-31462-707633, č. j. 28898/16/5100-31461-700796,
č. j. 28893/16/5100-31462-707633 a ze dne 18. 8. 2016, č. j. 34841/16/5100-31462-707633,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 9. 2020, č. j. 8 Af 61/2016-103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku ve výši 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce Mgr. Ing. Michala Bureše, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Finanční úřad pro hl. m. Prahu (správce daně) celkem 6 platovými výměry vyměřil
žalobkyni darovací daň. Pěti platebními výměry ze dne 2. 9. 2015 jí vyměřil darovací daň ve výši
21.525 Kč, 19.250 Kč, 18.200 Kč, 8.890 Kč a 42.140 Kč a platebním výměrem ze dne
27. 11. 2015 darovací daň ve výši 10.150 Kč.
[2] Uvedená daňová řízení správce daně zahájil výzvou k podání daňového přiznání k dani
darovací s odůvodněním, že na základě usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci
ze dne 16. 3. 2015 správce daně zjistil, že žalobkyně obdržela ve výzvách popsané dary. Správce
daně výzvy doručil na adresu: Hlavní kancelář ODS, Jánský Vršek 1, Praha 1. Žalobkyni byly
doručeny fikcí, neboť žalobkyně na ně nereagovala a správce daně jí následně podle pomůcek
vyměřil darovací daň vztahující k jednotlivým darům.
[3] Proti těmto rozhodnutím žalobkyně podala odvolání, která žalovaný rozhodnutími ze dne
24. 6. 2016 a 18. 8. 2016 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
[4] Žalovaný konstatoval, že vzhledem k nesoučinnosti žalobkyně nemohla být daň
stanovena dokazováním, a proto byla stanovena podle pomůcek. Výzva k podání daňového
přiznání byla žalobkyni zaslána řádně, neboť svým podáním ze dne 6. 1. 2006, adresovaném
Finančnímu úřadu v Karlových Varech, sama požádala ve smyslu §44 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, aby jí správce daně písemnosti doručoval na adresu Hlavní
kancelář ODS, Jánský Vršek 13, Praha 1. Správce daně na tuto adresu doručoval
až do 20. 7. 2015, kdy žalobkyně oznámila změnu doručovací adresy. Žalovaný uvedl, že pokud
na doručovací adrese není schránka vhodná pro vložení doručené písemnosti, tíží skutečnost
neseznámení s doručenou písemností pouze adresáta, který vhodnou schránku nezajistil.
II. Posouzení věci městským soudem
[5] Žalobkyně podala proti rozhodnutím žalovaného žaloby, které Městský soud v Praze
shora označeným rozsudkem spojil ke společnému projednání, rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Městský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 168/2019-48,
který se zabýval shodnou otázkou správnosti doručování zásilek žalobkyni na adresu Hlavní
kanceláře ODS. Nejvyšší správní soud v něm dospěl k závěru, že žádost žalobkyně ze dne
6. 1. 2006 byla účinná pouze vůči Finančnímu úřadu v Karlových Varech (resp. později vůči
Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj). Městský soud konstatoval, že neshledal žádné důvody,
aby se od právního názoru Nejvyššího správního soudu odchýlil.
[7] Pokud jde o další námitky, ve kterých žalobkyně namítala nezákonnost použitých
pomůcek a nedostatky při prokazování vzniku daňové povinnosti, městský soud uzavřel,
že v situaci, kdy výzva k podání daňového přiznání nebyla žalobkyni dosud řádně doručena,
nemohl se již zabývat dalšími námitkami zpochybňujícími postup správce daně při stanovení
daně.
III. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel považuje za nesprávný závěr městského soudu týkající se doručování
a nesouhlasí ani se závěry rozsudku NSS č. j. 1 Afs 168/2019-48. Navrhuje proto věc předložit
rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Z přechodného ustanovení v §264 odst. 2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, nevyplývá, že by žádost o doručování měla být posuzována podle
dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Pravidlo
o posuzování podle dosavadních právních předpisů platí toliko pro plné moci do doby, než je
vyjasněn jejich rozsah uplatněním nové plné moci nebo do marného uplynutí lhůty stanovené
ve výzvě. Přechodné ustanovení míří na to, že účinky žádosti o doručování učiněné za účinnosti
zákona o správě daní a poplatků, trvají i za účinnosti daňového řádu. Žalobkyně žádost
o doručování uplatnila u (tehdy) místně příslušného správce daně, kterým byl Finanční úřad
v Karlových Varech, poněvadž měla adresu trvalého pobytu v K. V. Následně žalobkyně změnila
adresu trvalého pobytu (Š. X, P. ), čímž došlo k postoupení celého jejího spisu novému místně
příslušnému správci daně, včetně žádosti o doručování. Podle stěžovatele dojde-li ke změně
místní příslušnosti, zůstávají zachovány účinky právního úkonu uplatněného u předchozího
místně příslušného správce daně i vůči nově místně příslušnému správci daně. Stěžovatel
doplňuje, že i po změně místní příslušnosti si musela být žalobkyně vědoma skutečnosti, že
správce daně u ní pražskou adresu (Hlavní kancelář ODS, Jánský Vršek 13, Praha 1) eviduje jako
doručovací, jelikož jí správce daně na tuto adresu dne 9. 2. 2010 odeslal písemnost (potvrzení o
stavu osobního daňového účtu), kterou si žalobkyně dne 11. 2. 2010 na dané adrese přebrala (viz
výpis ze systému správce daně, které stěžovatel přiložil ke kasační stížnosti). V případě řízení o
dani darovací vedeného u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu proto existovala žádost o
doručování na jinou adresu ve smyslu §44 odst. 3 daňového řádu.
[10] I nadále stěžovatel setrvává na názoru, že námitka ohledně doručování byla učiněna
opožděně. V žalobách v projednávaných věcech žalobkyně toliko namítala, že žádost
o doručování učiněnou v roce 2006 nelze považovat za volbu primární doručovací adresy
ve smyslu §44 odst. 3 daňového řádu účinného od 1. 1. 2011. Žalobkyně v podaných žalobách
nikdy nevznesla námitku, že žádost o doručování byla uplatněna u jiného správce daně, a proto
Finanční úřad pro hl. m. Prahu pochybil. Jedná se tak o zcela novou námitku, která byla vznesena
až při ústním jednání ve věci jiné sp. zn. a do nyní posuzovaných případů byla doplněna
až na podkladě rozsudku č. j. 1 Afs 168/2019-48.
[11] Přestože stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, uvádí, že i pokud
by na ně přistoupil, má za to, že lhůta pro stanovení daně dosud neuplynula. Stěžovatel
pro úplnost v kasační stížnosti předkládá své odůvodnění ve vztahu ke lhůtám pro stanovení
daně v jednotlivých posuzovaných případech. Uzavírá, že v současné době lhůty pro stanovení
daně neběží, pročež k jejich uplynutí dosud nedošlo.
IV. Vyjádření žalobkyně
[12] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvádí, že dřívější judikatura NSS ani
napadený rozsudek městského soudu nejsou založeny na výkladu přechodného ustanovení
daňového řádu. Žalovaný prosazuje, aby účinky úkonu, který byl učiněn podle starého zákona,
byly nově posuzovány podle nového zákona. Podle žalobkyně by se jednalo o pravou
retroaktivitu. Navíc samotné znění §264 odst. 2 daňového řádu názor stěžovatele spíše
zpochybňuje. Pokud by mělo u všech dříve učiněných právních úkonů platit, že se jejich účinky
posuzují podle daňového řádu, potom by bylo nelogické, aby toto pravidlo bylo výslovně
upraveno pouze ve vztahu k plným mocím.
[13] Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že účinky úkonu provedeného vůči
Finančnímu úřadu v Karlových Varech byly v důsledku změny místní příslušnosti zachovány
i vůči Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu. Takové účinky, zejména ohledně žádosti o doručování,
zákon se změnou místní příslušností nespojoval. Předmětem tohoto řízení je odlišná daň, ke které
žádný spisový materiál novému místně příslušnému správci daně předáván nebyl. Žalobkyně
nesouhlasí ani s tvrzením o opožděnosti námitky. Jedná se pouze o podrobnější argumentaci
žalobkyně k tvrzení obsaženému již v žalobě o tom, že jí nebyla řádně doručena výzva k podání
daňového přiznání. Pokud jde o listiny připojené stěžovatelem ke kasační stížnosti, žalobkyně
uvádí, že pouze některé z nich byly součástí správního spisu, který byl žalobkyni v průběhu
správního řízení zpřístupněn.
[14] Závěrem žalobkyně polemizuje se závěry stěžovatele ohledně lhůt pro stanovení daně.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a je přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel jako jeden z důvodů kasační stížnosti uvádí nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, popřípadě pro jinou vadu řízení
před městským soudem. Tento důvod však ve své kasační stížnosti stěžovatel nijak nerozvádí,
není tedy zřejmé, v čem namítaná nepřezkoumatelnost podle něj spočívá. Nejvyšší správní soud
pro úplnost konstatuje, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný. Z jeho odůvodnění
je zřejmé, jakými úvahami se městský soud řídil při utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého
důvodu shledal důvodnou právní argumentaci žalobkyně v řízení o žalobě a proč popsaný
skutkový stav subsumoval pod zvolené právní normy. Věcná polemika stěžovatele
s odůvodněním městského soudu nečiní jeho námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou.
[18] Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci městským soudem, jeho
argumentace v kasační stížnosti je ve své podstatě polemikou s rozsudky NSS ze dne
18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 168/2019-48, a ze dne 22. 1. 2020, č. j. 9 Afs 152/2019-58, které byly
vydány v řízení mezi týmiž účastníky a týkají se stejné právní otázky. Nejvyšší správní soud
předesílá, že v projednávané věci neshledal důvod se od závěrů vyslovených v těchto
rozhodnutích odchýlit, a nejsou proto dány ani důvody pro předložení věci rozšířenému senátu
podle §17 s. ř. s.
[19] V rozsudku č. j. 1 Afs 168/2019-48, jehož závěry byly následně následovány rozsudkem
č. j. 9 Afs 152/2019-58, se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, jaký účinek mělo podání
žalobkyně učiněné za účinnosti zákona o správě daní a poplatků vůči Finančnímu úřadu
v Karlových Varech, v řízení o dani darovací vedeném Finančním úřadem pro hl. m. Prahu
již za účinnosti daňového řádu.
[20] Nejvyšší správní soud vyšel z přechodných ustanovení daňového řádu. Podle jeho §264
odst. 2 právní úkony, zejména rozhodnutí vydaná správcem daně, a jejich účinky ve správě daní, které nastaly
do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány; to platí i pro plné moci uplatněné přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona s tím, že jejich účinky se posuzují podle tohoto zákona. V případě pochybností o rozsahu
dříve udělené plné moci správce daně vyzve zmocnitele k předložení nové plné moci; do doby předložení nové plné
moci nebo marného uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, se takto udělené plné moci posuzují podle dosavadních
právních předpisů.
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „stěžovatelčina žádost ze dne 6. 1. 2006 je právním
úkonem ve smyslu §264 odst. 2 daňového řádu. Ten totiž nedopadá pouze na úkony správce daně, ale též
na úkony činěné daňovými subjekty, případně třetími osobami. Výkladem dotčeného ustanovení lze dospět
k mezitímnímu závěru, že úkon daňového subjektu ze dne 6. 1. 2006 a účinky, které vyvolal, je nutno
i po 1. 1. 2011 (tedy od účinnosti daňového řádu) posuzovat podle zákona o správě daní a poplatků. Obecně lze
konstatovat, že tento zákon při doručování vycházel z priority doručování do místa, kde se adresát skutečně
zdržoval. Podle §17 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků platilo, že se doručuje v bytě, provozovně,
obchodní místnosti, kanceláři anebo pracovním místě, kde se osoba, jíž má být doručeno,
zdržuje. Písemnosti určené daňovému poradci se doručují v jeho kanceláři. Doručení mimo tyto
místnosti je platné, nebylo-li přijetí odepřeno. Podle §19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
platilo, že není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce, doručí písemnost veřejnou
vyhláškou, pokud není ustanoven zástupce podle §10 odst. 2. Stejně se postupuje i v případě,
že se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil
správci daně, nezdržuje. Z těchto ustanovení lze podle soudu jednoznačně dovodit, že zákon o správě daní
a poplatků opravňoval daňový subjekt sdělit správci daně adresu pro doručování, na které se skutečně zdržuje –
v takovém případě bylo povinností správce pokusit se o doručování právě na tuto adresu (srov. např. rozsudek
ze dne 18. 8. 2016, č. j. 7 Afs 82/2016-30).“ (body 35 až 37 rozsudku č. j. 1 Afs 168/2019-48).
[22] Pokud tedy bylo možno podle zákona o správě daní a poplatků učinit úkon spočívající
ve sdělení adresy pro doručování, Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, jakým
způsobem bylo třeba takový úkon učinit a jaké byly jeho účinky. V této souvislosti uvedl
následující: „Právní úpravu úkonů činěných daňovými subjekty vůči správci daně bylo možno nalézt v §21
zákona o správě daní a poplatků. Podle odst. 3 tohoto ustanovení (ve znění účinném k 6. 1. 2006) lze učinit
jiná podání v daňových věcech, jako jsou oznámení, žádosti, návrhy, námitky, odvolání apod.,
buď písemně nebo ústně do protokolu nebo prostřednictvím datové zprávy opatřené zaručeným
elektronickým podpisem či za použití jiných přenosových technik (dálnopis, telefax apod.). Podle
§21 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků v témže znění se podání činí u místně příslušného správce
daně a na požádání musí být přijetí podání potvrzeno. (…). Ze shora citovaných ustanovení vyplývá
povinnost činit tzv. jiná podání v daňových věcech (mezi která lze bezpochyby zařadit též žádost o změnu
doručovací adresy) předepsaným způsobem (písemně, ústně do protokolu atd.) a na určeném místě, tedy u místně
příslušného správce daně. To je pro souzenou věc zásadní. Nejde totiž o libovolného správce daně, ale o jednoho
konkrétního, místně příslušného správce daně. Právě jemu musí být podání adresováno a pouze jej také může
zavazovat. Povinností daňového subjektu, který chtěl, aby jeho podání vyvolala žádaný účinek, tedy bylo podat
jej u místně příslušného správce daně. Současně je nutno z tohoto ustanovení dovodit, že právě a pouze vůči tomuto
správci daně je takové podání účinné. Naopak z žádného ustanovení zákona o správě daní a poplatků nelze
dovodit, že tento úkon by měl vyvolávat účinky i vůči těm správcům daně, kterým nebyl adresován. Tento výklad
podporuje též §22 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého není-li správce daně, jemuž bylo
podání v daňové věci doručeno nebo platba připsána, příslušný k projednání věci a k rozhodnutí,
je povinen podání neprodleně postoupit příslušnému správci daně a uvědomit o tom odesilatele.
Přistoupil-li by soud na argumentaci žalovaného a městského soudu, že úkon adresovaný jednomu správci daně
zavazuje i všechny ostatní správce daně, bylo by toto ustanovení zcela obsoletní. Podání učiněné u libovolného
správce daně by totiž muselo zavazovat i všechny ostatní správce daně na území celé České republiky.“ (body 38
až 41 rozsudku č. j. 1 Afs 168/2019-48).
[23] Nejvyšší správní soud dále shledal, že „shora podaný výklad též plně odpovídá tomu, že jednotlivé
finanční úřady byly podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech samostatnými správními
úřady (stejně je tomu podle nyní účinné právní úpravy – viz §1 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky). Neexistoval tedy jeden univerzální „správce daně“. V případě jednoho daňového
subjektu pak mohlo probíhat současně několik daňových řízení u různých správců daně v závislosti na tom,
o jakou daňovou povinnost se jednalo. Místní příslušnost tak mohla být určena buď podle bydliště, sídla,
provozovny, či umístění nemovitosti, které se daňová povinnost týká, atd. V žádném svém ustanovení zákon
o správě daní a poplatků neukládal místně příslušnému správci daně povinnost informovat o úkonu, který vůči
němu daňový subjekt učinil, jiného správce daně (samozřejmě, pokud adresátem tohoto úkonu nebyl jiný místně
příslušný správce daně).“ Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „v případě, že daňový subjekt učinil
podání – požádal o doručování na jím zvolenou adresu – u jednoho konkrétního správce daně, nemohl důvodně
předpokládat, že tento úkon bude účinný vůči všem správcům daně na území České republiky ve všech daňových
řízeních, a to i pro případy daňových řízení zahajovaných v budoucnu, ačkoli vůči nim žádný takový úkon
neučinil. Takový výklad by znamenal, vzhledem k tomu, že místně příslušnými mohou být v daňových řízeních
téhož daňového subjektu odlišní správci daně, že by příslušný správce daně dříve, než provede určitý úkon v řízení,
musel oslovit všechny ostatní správce daně, zda u nich v minulosti nebyla podána žádost o doručování na zvolenou
adresu. Takový výklad však nemá v zákonu o správě daní a poplatků žádnou oporu a nelze jej dovozovat
ani z obecné povinnosti součinnosti správních orgánů navzájem (srov. obdobně rozsudky ze dne 19. 2. 2014, č. j.
1 Afs 88/2013 – 66, či ze dne 10. 4. 2015, č. j. 4 Afs 8/2015 – 36). Pro daňový subjekt by pak předestřený
postup správce daně byl zcela nepředvídatelný. Naopak, jak již soud zdůraznil shora, tím, že zakládá povinnost
daňového subjektu činit podání u místně příslušného správce daně (tedy u správce daně příslušného k vedení
konkrétního daňového řízení), recipročně stanoví předpoklad, že takové podání je účinné právě (a pouze) vůči
tomuto správci daně. Není přitom podstatné, že v podání samotném není vymezeno, že směřuje pouze vůči
konkrétnímu správci daně.“ (body 42 a 43 rozsudku č. j. 1 Afs 168/2019-48).
[24] Stěžovatel v nyní podané kasační stížnosti zpochybňuje mezitímní závěr Nejvyššího
správního soudu týkající se výkladu §264 odst. 2 daňového řádu. Podle stěžovatele z tohoto
přechodného ustanovení, nevyplývá, že by žádost o doručování měla být posuzována podle
dosavadních právních předpisů, tj. zákona o správě daní a poplatků. Takové pravidlo se podle
stěžovatele uplatní toliko pro plné moci. S tímto názorem Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[25] Předně již ze samotného znění první věty §264 odst. 2 daňového řádu (viz bod [20]
shora) vyplývá, že rozlišuje mezi dvěma skupinami právních úkonů. Jednak právními úkony,
zejména rozhodnutími vydanými správcem daně, které nastaly do dne nabytí účinnosti tohoto
zákona. Tyto právní úkony a jejich účinky podle zákona o správě daní a poplatků, zůstávají zachovány.
Poněkud odlišný režim pak podle odkazovaného ustanovení mají plné moci uplatněné přede dnem
nabytí účinnosti daňového řadu. Pro ně se v zásadě uplatní stejné pravidlo (tj. i plné moci
uplatněné do dne nabytí účinnosti daňového řádu zůstávají zachovány), avšak s tím, že jejich účinky
se posuzují podle tohoto zákona, tj. daňového řádu. V případě pochybností o rozsahu dříve udělené
plné moci správce daně vyzve zmocnitele k předložení nové plné moci. Přechodné ustanovení
pak pro tyto situace, v nichž vzniknou pochybnosti o rozsahu dříve udělené plné moci, stanoví,
že do doby předložení nové plné moci nebo marného uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, se takto udělené plné moci
posuzují podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona o správě daní a poplatků.
[26] Pokud by podle §264 odst. 2 daňového řádu mělo platit, že u všech právních úkonů
učiněných do dne nabytí účinnosti daňového řádu se jejich účinky automaticky posuzují podle
daňového řádu, jak v kasační stížnosti tvrdí stěžovatel, bylo by poněkud nadbytečné stanovit
totožné pravidlo v přechodném ustanovení výslovně ještě jednou ve vztahu k plným mocím,
jak to činí věta za středníkem v první větě §264 odst. 2 daňového řádu. Nejvyšší správní soud
tedy setrvává na názoru, že úkon žalobkyně (žádost o doručování) ze dne 6. 1. 2006 a účinky,
které vyvolal, je nutno i po 1. 1. 2011 (tedy od účinnosti daňového řádu) posuzovat podle zákona
o správě daní a poplatků. V případě, že žalobkyně učinila podání – požádala o doručování
na jí zvolenou adresu – u jednoho konkrétního správce daně, nemohla důvodně předpokládat,
že tento úkon bude účinný vůči všem správcům daně na území České republiky ve všech
daňových řízeních, a to i pro případy daňových řízení zahajovaných v budoucnu, ačkoli vůči nim
žádný takový úkon neučinila.
[27] Stěžovatel v této souvislosti namítá, že žalobkyně následně změnila adresu trvalého
pobytu z K. V. do P., čímž došlo k postoupení celého jejího spisu novému místně příslušnému
správci daně, včetně žádosti o doručování (což dokládá ke kasační stížnosti přiloženými
listinami). Podle stěžovatele dojde-li ke změně místní příslušnosti, zůstávají zachovány účinky
právního úkonu uplatněného u předchozího místně příslušného správce daně i vůči novému
místně příslušnému správci daně.
[28] K této argumentaci Nejvyšší správní soud odkazuje na shora citované závěry rozsudku
č. j. 1 Afs 168/2019-48, podle nichž jednotlivé finanční úřady byly podle zákona č. 531/1990 Sb.,
o územních finančních orgánech samostatnými správními úřady. Neexistoval tedy jeden
univerzální „správce daně“. V případě jednoho daňového subjektu pak mohlo probíhat současně
několik daňových řízení u různých správců daně v závislosti na tom, o jakou daňovou povinnost
se jednalo. Místní příslušnost tak mohla být určena buď podle bydliště, sídla, provozovny,
či umístění nemovitosti, které se daňová povinnost týká, atd. Pokud jde o přílohy kasační
stížnosti, zejména přípis ve věci předání spisového materiálu při změně místní příslušnosti,
Nejvyšší správní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že tento přípis nenalezl
ve správních spisech postoupených stěžovatelem. Nadto z něj vyplývá, že předávaný spisový
materiál se týká: „zvl. prostř. – zajišt. daně“, „daně z příjmů fyzických osob podávajících
přiznání“ a „daně silniční“, tj. odlišných daňových řízení než daně darovací, o kterou jde
v projednávané věci.
[29] Pokud jde o argumentaci stěžovatele o opožděnosti žalobní námitky, Nejvyšší správní
soud z žalob v projednávaných věcech ověřil, že pochybení při doručování žalobkyně namítala
již v jednotlivých žalobách. Nejedná se tak o zcela novou námitku, jak tvrdí v kasační stížnosti
stěžovatel, nýbrž toliko o rozvedení argumentace uplatněné již v samotné žalobě.
[30] K argumentaci stěžovatele ohledně lhůt pro stanovení daně Nejvyšší správní soud
podotýká, že tyto otázky nebyly v projednávaných věcech předmětem řízení před městským
soudem, z tohoto důvodu se jimi soud nemůže zabývat ani v řízení o kasační stížnosti.
VI. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné
žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli. Náklady žalobkyně
tvoří odměna zástupce ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání
vyjádření ke kasační stížnosti [§7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč za jeden úkon
právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. K tomu je třeba připočíst daň z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč, jíž je zástupce žalobkyně plátcem. Celkem tedy náklady žalobkyně
v řízení o kasační stížnosti činí 4.114 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Josef Baxa v. r.
předseda senátu